Dětství

Dětství

„Nástup!“ křičí dozorce na rozespalé děti. Někteří už dosáhli patnáctého roku života. Tací museli povinně odevzdávat svůj genetický materiál. Lidí moc nezbylo. Plýtvání už nebylo v dnešní společnosti zvykem. Dvanáctka nechtěl vstávat. Patřil mezi mazáky, kteří zajišťují přežití lidstva. Ženu nepoznal, ale i tak byl hrdý, že má možnost pomáhat.

Byl to chlapecký tábor, hangár v hlubokém jehličnatém lese. Dospělí řídili chod celé školy, lepší by bylo označení škola života. V neděli měli všichni studenti volno. Dvanáctka přesto studoval. Chtěl se pomstít těm sviním, co to udělali. Věděl, že se může dostat do vesmírného programu. Po tolika letech lidstvo obnovilo projekt NASA. Tentokrát se lidi chtěli zachovat správně a těm hajzlům nasrat do ksichtu. Dvanáctka u toho chtěl být.

Navíc bylo všeobecně známo, že existují i ženské tábory. Každý z hochů se snažil, aby se mohl potkat s opačným pohlavím. Vyšší vzdělání znamenalo více možností v tomto zničeném světě. Mimozemšťané zpustošili planetu a odletěli. O tolika mrtvých se dnes učí.

Ráno byla rozcvička, Dvanáctka si dával záležet na své fyzické výdrži. Svačinu moc nemusel, „Zasraný vločky.“ říkával si. Učení se sečnými zbraněmi, to bylo něco úplně jiného. Historie byla zajímavá, však chvílemi tak nudná, občas Dvanáctce běžel v hlavě film: Rozšlapané zelené obličeje těch sráčů, naleštěné kanady na noze, úsměv od ucha k uchu. Vždy ho musel vypnout a snažit se dávat pozor, nezapomínal na své cíle. Obědy měli vždy výživné, maso na všelijaké způsoby. Hodiny přežití v přírodě miloval. Jaké houby sbírat, jak ulovit zvěř, prostě vše. Další ročník bude, pro výjimečné, nový předmět PV. Těšil se na centrifugu, potápění v bazénu.

Dvanáctka doufal, aby jeho IQ rovné 132 bodům, nebylo moc vysoké. „Muselo na světě zůstat dostatek chytrých lidí.“ byla modla čím dál častější. Nechtěl skončit někde u počítače. Proslýchalo se, že NASA jich pár má. Mozek ho čím dál častěji hnal vpřed s myšlenkou vytékajících mozků a toho žlutého sajrajtu z jejich hlav.

……….
Po dokončení školy.
……….

Přijel pro ně autobus, nebyl rezavý, pneumatiky jako nové. Na boku měl krásně namalované logo s hvězdami, na zeleném podkladu vypadaly krásně. Den D přišel. Pouze Dvanáctka a Třicet sedmička to dokázala. V autobuse seděli další dva muži a tři ženy. Dvanáctka se na ně nedokázal podívat. V hlavě mu běžely jen a jen myšlenky na vesmír. Byl trénovaný na vše, věděl to, ale nervozita udělala své. Cesta ubíhala pomalu a prázdná místa se plnila.

Když pootevřel oči, uviděl vedle sebe sedět dívku. Krásnější by si sotva představil. „Ahoj, já jsem Dvacet jednička, jak pak se jmenuješ ty?“, líbezné rty se pohybovaly s takovou ladností. „Dva dva Dvanáctka.“ Nazývat to produktivním rozhovorem by byla chyba. Avšak ty dva si padli do oka.

Bylo slyšet zakvílení brzd. Budova, u které zastavili, nebyla vysoká, hned u ní bylo vytěžené místo dostatečně hluboké pro rakety. Lidé se snažili využít každou příležitost. Vystoupili z autobusu, hned je přivítal ukazatel věštící jejich budoucnost. Dvanáctka potkal Dvacet jedničkou u stejného turniketu, věděl že jsou u místa pro budoucí piloty vesmírných stíhaček. Srdce se mu rozbušilo radostí. Mozek nedokázal přestat myslet na krvavě rudé vlasy a přenádherný úsměv, někde v pozadí bleskla i pomsta za ty všechny.

……….
Po dokončení výcviku.
……….

Jelikož oba měly nadstandartní výsledky, jejich velitel je nechal pilotovat spolu. Stroje XZ-23 byly sice malé, ale za to dost účinné. V trupu umístěný zásobník s raketami, pod křídly připevněné lasery, celá stíhačka vybavená ochranným štítem. Cvičné lety jim šli jak po másle. Zvykli si na sebe, oba věděli, co ten druhý má v plánu, na co myslí. Nejlepší studenti z pilotní školy. Jen svoji náklonost museli tajit. Nebyl dovolen sexuální vztah mezi kadety.

Dvacet jednička často říkala: „Až se pomstíme, pak můžeme být spolu. Nejdříve povinnosti. Pokud přežijeme, najdeme si pro sebe malý kousek ráje na této zdevastované planetě.“ Dvanáctku uklidňovalo, že má za kolegu tak skvělého parťáka. A měl vidinu vysněné budoucnosti s nejhezčím stvořením, co kdy viděl.

Na základně se rozblikalo zelené světlo. Všichni věděli, co to znamená, byly skvěle vycvičeni a připraveni. Stroje byly vyzbrojené a připravené ke startu, čekali jen na své piloty. První lidský odvetný útok měl být veden padesáti kusy.

Oba platoničtí milenci se sešli u stíhačky v tu samou sekundu. Pohlédli na sebe s úsměvem. Byli plní adrenalinu, strachu a chuti se pomstít. Cesta k měsíci Io bude trvat. Pokud předpoklady NASA byly správné, tam byla základna, tam byl jejich cíl. Z tohoto vzdáleného místa k nám byly vysílány po staletí automatické stroje na skenování zdrojů. Dnes už nebyl žádný nadšenec UFO, dnes každý věděl, co je to za sráče. Vytrhaly celé části naší zázračné planety Země, jen aby měli zdroje. Na nás se koukali jen jako na nepotřebný hmyz. Ale hmyz se chtěl pomstít.

……….
Vesmír.
……….

Start proběhl bezchybně. Jedna stíhačka za druhou startovala z magnetického dráhy, to zrychlení bylo neskutečné, úspora paliva také. Celá letka odstartovala, komunikace s velením probíhala bez problému. „Poslední kontrola systému.“ zavelela Dvacet jednička, odpovědí bylo jen „Vše OK. Jsme připraveni na průlet kolem Měsíce.“ Ten je měl katapultovat k Marsu.

U Marsu probíhalo vše podle plánu. Padesát plně vyzbrojených stíhaček se ohlásilo, každá osádka potvrdila 100% stav. Mohlo se tedy pokračovat k Jupiteru. Dvanáctka stiskl ruku svému kopilotovi a s úsměvem řekl: „Miláčku to zvládneme.“ Dal Dvacet jedničce pusu, konečně nemusel hlídat, zda je nikdo nevidí. Odpovědí byl ten sladký úsměv.

V komunikaci zazněl odpočet, když odbyla nula, celá letka se zformovala a využila gravitačního pole Marsu. Jupiter se blížil. Vše bylo naplánované, měli se sejít na odvrácené straně Jupitera, krytí planetou před nepřáteli bylo dokonalé.

Jupiter byl překrásný. Kdyby nebylo této mise, asi by se dva milenci zdrželi a kochali se pohledem na milión barev, jak se mísí na povrchu tohoto obra. I ta největší bouře ve Sluneční soustavě vypadala romanticky.

„Všechny stroje na místě.“ ozval se velitel letky. Formace byly dané. Letka se rozdělila na malé skupinky po pěti stíhačkách. Aktivovali se zbraňové systémy a štíty. Navigační systémy každé osádce pomáhali se zorientovat v prostoru. Vše bylo dokonale připraveno.

„Kurva!!! Kurva!!!“ zaznělo v komunikaci. Dvanáctka netušil, co se děje, rozhlížel se z okna, snažil se sledovat obrazovku radaru, nic neviděl. V tom si všiml, že na obrazovce začínají mizet tečky. Nebyly to obyčejné tečky, byly to spolubojovníci. „Kurva! Kde jsou?“ Dvacet jedničce chvilku trvalo, než se na něj otočila, aby odpověděla.

Pohled Dvacet jedničky ho zarazil. Vlasy neztráceli na kráse, ale rty povislé a z očí vytékaly slzy. „Do prdele. Vylétají z Jupiteru.“ vyšlo z tak překrásných úst. Dvanáctka koukl na radar, viděl nanejvýš deset teček, které jedna po druhé zhasínaly.

Otočil se na to božské stvoření a stihl říci jen: „Promiň.“