Pan Malíček a jeho tajemství

Čas se zastavil.
Nešlo o to, že by se snad hodiny porouchaly nebo, že by slunce odmítlo vystoupat nad obzor;

voda za okny přestala plynout – její hladina se změnila v neúprosnou rovinu, pod níž nebylo nič než jen ticho, ani vlna, ani třpyt, natož stín;

Avšak cosi se ozvalo. Myšlenky ztratily tah, snad, jako by každé slovo ztrácelo svou univerzální chuť – bylo vysloveno.

Nebyla to únava po práci;
nebyl to spánek po dlouhém dni;

Bylo to prázdno bez tvaru:
těžké tělo, duše prázdné.

*

Malíček seděl uprostřed místnosti, znovu. Nepohnul se on a ani vzduch. Všechno, co kdysi mělo jasný směr, se rozpustilo v jednotvárné mlze:
   odpovědi i otázky.

Již neexistovalo „proč“ –
pouze neuchopitelný pocit,
že nic nestojí za pohyb.

„Proč cokoliv dělat, když stejně vše končí?“

Myšlenka nezněla jako otázka, spíš jako konstanta – něco, co se zapisuje do samotných kostí. Byl to stav, v němž ani bolest neměla sílu bolet. Jen lineární plocha – bez začátku a bez konce.

V té těžké nehybnosti se začalo rodit cosi nepatrného – myšlenka, plán, spíše chvění. Jako kdyby se hluboko uvnitř objevila hlasová trhlina v tichu.

Nejednalo se o rozkaz, spíše o obraz. Prostý odraz bez významu – miska na stole a vedle ní džbán s vodou. Nic víc…

„Nalij,“ ozvalo se z džbánu.

Bylo zvláštní, že právě toto gesto – malé, bez cíle, nevedoucí k žádnému „potom“ – dokázalo projít skrz těžkou skořápku jeho apatie.

Zvedl ruku; byla těžká, jako by se zvedala proti gravitaci jiného světa. Prsty sevřely ucho džbánu. Voda se v něm pohnula a ten jediný pohyb narušil celé to zastavené jezero kolem.

Hladina v očích se zvedla, zachvěla a zůstala klidná.

Přemýšlel, zda-li ten okamžik byl skutečný – sen, únik nebo snad představa?
Jen on, džbán a poprava.

Nevěděl proč, ale v tu chvíli se mu dech prohloubil. Poprvé po dlouhé době pocítil, že je tady. Ne ve smyslu přítomnosti, ale tady – v okamžiku myšlenky.

*

Malíček pozoroval, jak se na hladině odráží jeho tvář.

Nebyla v ní pýcha nebo arogance, ale pokora.
Nebyla v ní závist nebo nenávist, ale radost.
Nebyl v ní hněv nebo zloba, ale láska.
Jen prosté vědomí, že vidí a dýchá.

Pochopil, že jeho největší tíha nebyla v únavě těla ani v prázdnotě myšlenek, ale v iluzi, že musí mít důvod k pohybu; že musí vědět proč, aby mohl říct ano.

A teď – ten pohyb přišel bez důvodu.
Nalil vodu, protože to tak bylo.
A to „protože to tak bylo“ nebyla rezignace – byla to svoboda.

Uvědomil si, že smysl nevzniká v koncích.
Nevzniká v obrazech budoucnosti, které si stavíme jako majáky,
aby nás táhly kupředu.

Smysl je:
v samotném doteku džbánu,
ve zvuku vody,
ve chvění hladiny –
v přítomnosti…

Zvenčí se svět nezměnil – voda za okny byla dál klidná, Malíček dál stál na svém místě, ale uvnitř něj se cosi uvolnilo, jako kdyby se těžký závěs pohnul a propustil kousek světla. Věděl, že dny mlhy se vrátí, že apatie znovu zaťuká na dveře, jenže teď už věděl, že její pečeť není neporazitelná; že postačí jeden vědomý pohyb – byť bez cíle – a ticho se promění v prostor.

Ne pro „splněný život“, ne pro „dokonalý sen“
…pouze pro sebe.

Protože v přítomnosti není kam spěchat;
a v bytí není čeho dosáhnouti.