Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Seděl u stolu na zahradě v kolečkové židli speciálně upravené na jeho dlouhou postavu, dlouhé nohy. Jeho kdysi tenké tělo bylo zakulacené víc, než by si přál. Shrbená záda, ke kterým dospěl čas a věčné ohýbání. Prostě svět nebyl stavěn na jeho výšku a stáří taky ne. Artróza, zničené klouby, takřka do pravého úhlu ohnutá záda, permanentní bolesti. Měl štěstí, že v Domově, kam ho rodinka šoupla si na něj už personál zvykl, prostě ji jen přijde velký, milý dědeček.

Mlčky dokouřil cigáro a čekal na kamarády.

„Támhle je!, už ho vidím, pojď.“ Natočil hlavu a svým pohledem zahlédl dvě postavy. Drobný mužík s mysliveckým kloboukem, černými brýlemi ťukal před sebou slepeckou holí. Druhý, v podstatě kdysi zcela kulatý chlapík průměrné postavy a objemného břicha šel o berlích vedle něj. Měl asi kdysi obrovskou tlustou postavu, teď na něm však visely laloky kůže s tukem.

Posadili se a dali nad bylinkovým čajem do hovoru. Stařecké vzpomínky, blábolení, opakování, překřikování, stejné jako u starců všude na světě.

„Vzpomínáte kluci, jak jsme vydrbali s tím čarodějem?“ „No jo, já jsme všude dosáhl,“ chlubil se pan Dlouhý. „No to je toho, já všechno vychlastal,“ okřikl ho pan Široký. „Kde byste byli beze mne, to já všechno viděl!!!“, vmísil se do diskuze pan Bystrozraký.

Po chvílích dohadování v teple a na sluníčku se do jejich myslí vkradla únava a spánek. Sestry je přikryli dekami a nechali být Byl to obyčejný den, stejný jako všechny předchozí. Sedávali v zahradě a hašteřili se, pak pospávali a pak se zase hašteřili.

Večeře bude v sedm.