Pan Malíček a jeho tajemství

Sál byl tichý, ale světlo v něm se neustále hýbalo.

 

Malíček stál na kamenné plošině uprostřed obrovské vodní hladiny. Byla dokonale klidná, jako zrcadlo – a přesto na jejím povrchu tančily plameny. Hořely v barvách, které nepatřily do světa ohně: nachově modré i zlaté se stíny purpuru. Jejich pohyb byl rychlý, vlnivý, náhlý – a přesto se voda pod nimi ani o zlomek nezahřála.

 

Bylo to, jako by se dva živly domluvily na příměří:
oheň si ponechá svou krásu a vášeň,
voda svůj chlad a hloubku.

Jenže ten tanec měl v sobě něco křehkého – stačilo málo, a jedno by to druhé pohltilo.

 

Malíček věděl, že oheň je touha –
prudká,
neodbytná,
rozšiřující prostor jen proto,
aby ho mohla spálit nebo zahřát.

A voda byly emoce –
proudy,
které znají hloubku,
proměnu i ticho dna.

Mohly oheň odrážet, dát mu obraz, nebo jej bez slitování uhasit.

 

Díval se dlouho.

„Co se stane, když se jedno rozhodne vlastnit druhé?“

 

Touha.

Slovo, které ho provázelo, ať se snažil nebo ne.
Byla v jeho krocích, když hledal odpovědi v knihách.
Byla v jeho očích, když se snažil zachytit pohled toho, kdo se mu líbil.
Byla v jeho dechu, když stál na prahu nového poznání nebo nového člověka.

 

Poznal ji:

posedlost, která nezná míru, která bere, aniž by se ptala, jestli druhý chce být dán;
touha, která se tváří jako spojení, ale ve skutečnosti jen zaplňuje prázdno tím, co se dá spotřebovat.

 

A přesto… v její ctnostné podobě byla něžná.
Cílená, ale nenásilná.

Schopná čekat,
schopná zadržet
okamžité naplnění.

V takové podobě se touha stává mostem,
nechat oheň a vodu tančit ve vzájemné úctě,
dovolit, aby jedno druhé pohltilo
a ztratilo se obojí.

 

*

 

Zpoza tančících plamenů se vynořil stín.

Byl vysoký, ale jeho tvar se neustále měnil – chvíli působil jako člověk s klidnýma očima a pevnými rameny, chvíli jako zvíře s úsměvem, které znalo jeho nejhlubší myšlenky. Někdy byl obojím zároveň… a někdy ani jedním.

 

V rukou tiskl kalich.

Nebyl ze zlata ani ze stříbra –
spíše z kovu,
který znal teplo dlaní i chlad noci.

Z jeho okraje stoupala vůně,
která byla směsicí květin po dešti,
koření na horkém vzduchu a něčeho,
co nedokázal pojmenovat,
ale co v něm okamžitě rozdmýchalo oheň.

 

„Nabídni si,“ zaznělo světlem i tmou, které zněly jako dva hlasy v jednom.

Malíček zaváhal: „A co když mě spálí?“

„Touha tě může vést k nejvyššímu štěstí,“ odvětil milenec,

„nebo tě spálit na popel.

Rozdíl je v tom,
jestli ji chceš vlastnit –
nebo s ní tančit.“

 

Tekutina v kalichu měla barvu tekutého ohně a chvěla se, jako by byla živá… Bez přemýšlení se napil. Hořkost se mu nejprve zakousla do jazyka, ale hned poté se rozlila sladkost, která byla téměř nesnesitelná.

 

* Zavřel oči *

 

Těla propletená v náruči,
teplo kůže,
dech na šíji,
slast,
jež stoupala rychle a bez zábran.

 

Dotek se změnil v chladný stín.
Tváře ztratily rysy.
A náruč,
jež se zdála být útočištěm,
se proměnila v prázdný prostor,
do kterého se padá bez návratu.

 

Malíček cítil, jak se mu dech zkrátil – ne z touhy, ale z prázdnoty, která přišla poté. Uvědomil si, že smilstvo není jen tělesný akt. Je to každý vztah, ve kterém je druhý člověk redukován na nástroj naplnění vlastní potřeby. Touha bez vidění skutečnosti je slepá; přivádí k extázi, ale i k pádu, protože není spojena s tím, kdo opravdu stojí před námi.

 

* Otevřel oči *

 

Kalich byl prázdný a plameny na vodě tančily dál, ale teď se zdály o něco temnější. Emoce se pohnuly jako proud pod hladinou. Malíček cítil, že ho mohou nést – nebo stáhnout dolů.

V jejich toku bylo všechno: radost, strach, něha, žárlivost, zmatek.

 

Bylo snadné nechat se unést, opojit jejich silou, nebo se naopak pokusit je přehlušit, až se z nich stane jen šum v pozadí. Uvědomil si, že rozdíl mezi prožitím a připoutáním k prožitku je jemný, ale zásadní.

Prožitek je okamžik, který projde skrze něj – nezůstane v sevření.
Připoutání je pěst, která ten okamžik svírá, dokud se nezmění v prach.

Touha, která přijímá emoce, se stává učitelkou – ukazuje, kam růst, kde se otevřít.
Touha, která emoce potlačí nebo je přehluší, vede jen k opakování starých scén, stále se stejným závěrem.

 

Pomalým krokem přešel k okraji plošiny. Plameny stále tančily, ale teď už nevypadaly, že patří jen jemu. Zastavil se,

zavřel oči,
vnímal své tělo –
jako nástroj,
jako prostor,
kde se může setkat s druhým člověkem.

Souhlas, že okamžik může být celým světem, i když netrvá.

 

Natáhl ruku.

Nesvíral ji, nebral, nevtahoval –
jen nechal prsty spočinout na jiné dlani.
Dotek byl prostý, dlouhý, tichý…
přesto byl plný.

 

Smyslnost, pomyslel si, není hřích.

Hříchem je zapomenout…

Ctnostná smyslnost je umění být – nikoliv vlastnit.

 

Plameny se odrazily od vody naposledy a pak se pomalu ztrácely v šedém světle. Sál se tišil, hladina se vracela do klidu.

Malíček se otočil k odchodu.

 

Věděl, že tyto slova si ponese v sobě – ne proto, že by chtěl znovu zažít jejich opojení, ale proto, že mu ukázaly věty, kterými mluví život.

 

„Touha je jazyk,“ řekl si tiše,

„Smilstvo je,
když se snažíme tento jazyk přepsat pro sebe.“

„Ctnost je,
když se jej učíme poslouchat.“

 

Udělil poslední pohled zrcadlové vodě, teď již bez ohně, a vkročil do prostoru, kde začínalo ticho po bouři.

Byl v něm jen dech.
A klid, který nic nepotřeboval.