Pan Malíček a jeho tajemství

Sedm dveří.
Sedm místností.
Sedm zrcadel.
Sedm tajemství.

Každé odhalilo něco, co se dalo pojmenovat hříchem – a zároveň ctností.

I. Pýcha je brněním i poutem:
chrání před ranou, ale zároveň brání obejmout.

II. Závist není nenávist k druhým, ale steskem po vlastní neúplnosti;
promění se v radost, když pochopíme, že štěstí je schopné růst sdílením.

Sdílená bolest je poloviční
Sdílená radost je dvojnásobná

III. Hněv je strážce hranic;
když ho zkrotí umírněnost, stává se důstojným hlasem sebeúcty.

IV. Lenost a apatie jsou zrcadly, v nichž se ukazuje naše neschopnost žít;
a přece v jejich tichu lze najít prostor pro bytí, které nic nemusí dokazovat.

V. Kdo drží křečovitě, ten dusí – sebe i druhé;
kdo dává, otevírá cestu, kudy proudí život.

VI. Nespočet soust otupuje smysly;
zatímco jediný hlad nás učí cítit a radovat se z každé kapky života.

VII. Touha je jazykem života;
hříchem se stává tehdy, když z druhého činí nástroj.

Pan Malíček, menší než malíček, neprošel cestou k dokonalosti. Prošel cestou k celistvosti. Pochopil, že hříchy a ctnosti nejsou protiklady – jsou to dva póly téže síly, která nás tvoří i ničí, podle toho, jak s ní zacházíme… záleží jen na tom, kterou zrovna krmíme.

A když vyšel z poslední místnosti, nenesl s sebou ani klíče, ani zámky.

Jen otevřený prostor, ve kterém se mohl nadechnout.

A v tom dechu nebylo nic, co by potřebovalo být lepší –

bylo v něm všechno, co je.