Hmota jménem Krakatit

Kapitola I.
Chata ( červen 1976)
Jako svobodný muž v částečném invalidním důchodu, mám dost volného času. Mým koníčkem je procházet Prahu a vyhledávat zajímavá místa, kde nestojí bílé obelisky věžáků, ani se po stráních neroztahují kaskádovité řadové domky.
Na jedné ze svých výprav jsem se vydal za Smíchovské nádraží. Na Zlíchově jsem před Barrandovem uhnul doprava. Po několika stech metrech jízdy máte pocit, že Praha zmizela a jste uprostřed přírody. Ulice k Dalejicím tu vede Prokopským údolím podél potoka. Za jedním z mnoha zákrutů jsem objevil starou cestu vedoucí prudce vzhůru. Nezaváhal jsem ani vteřinu a ihned jsem na ní uhnul. Úzká asfaltka se v krátkých serpentinách zařezávala do kopce a pak náhle za jedním meandrem končila malou plošinou. Zastavil jsem zde svou aerovku. Dále nahoru vedla už jen polní cesta a neměl jsem jistotu, zda bych se tam mohl dostat a otočit. Z té plošinky vedla úzká pěšinka do malého hájku vpravo. Byla zarostlá bezáky, trním a šípky. Bylo znát, že tudy již dlouho nikdo nešel.
Po chvíli chůze jsem se dostal k úzkému průlezu mezi dvěma skalami. Díky schůdkům se dalo tímto sopouchem vystoupit bez problémů. Skála ustoupila a otevřel se mi krásný výhled na Prahu. Už jsem se chtěl vydat po pěšině dál, ale na malou chvilku jsem se otočil na druhou stranu. U skály, celý zarostlý, stál malý dřevěný domeček. Zvědavě jsem se otočil a vydal se tím směrem. Cestička k němu žádná nevedla, okna byla matná a dveře dokořán. Dnes už jen stěží vysvětlím, co mě tam táhlo – nedalo se přece očekávat, že tam něco najdu a přeci jsem se prodral plevelem a vstoupil dovnitř. V pološeru jsem rozeznal dlouhý stůl podél celé délky domku. Byl plný různého chemického náčiní –zkumavky, baňky, chladící trubice. To vše se tu kupilo pod vrstvami prachu v nepřehledné změti. Na druhé straně stálo stařičké dynamo a vedle další přístroj, jehož použití mi bylo záhadou. Za nimi byl polorozpadlý kavalec.
Nebylo tu nic zvláštního a přeci mě to zařízení připomnělo něco velmi známého.
Ta neschopnost si vzpomenout mi působila téměř fyzickou bolest. Skoro v panice jsem se rozhlížel, abych našel nějaký záchytný bod. Přešel jsem celou místnost na opačnou stranu až téměř ke kavalci. Zde jsem se obrátil, protože jsem se chtěl podívat i z druhé strany. Ve chvíli, kdy jsem se otočil, prkna zapraštěla a moje pravá noha se propadla. Prostor pod podlahou nebyl nijak hluboký a tak se to odbylo vlastně jen leknutím. Sehnul jsem se, abych nohu vyprostil z otvoru vroubeného ostrými hroty. V okamžiku, kdy se mi to povedlo, spatřil jsem v otvoru, odkud jsem právě vytáhl nohu, velkou kovovou bednu. Samozřejmě, že jsem podlehl prvnímu impulsu a pokusil se jí vytáhnout za silné litinové držadlo na víku. Byl to úplný nesmysl, protože bedna byla v zemi určitě řadu let a tvořila s okolní hlínou téměř kompaktní hmotu. Nápad se však kupodivu osvědčil. Bedna byla totiž celá zrezlá a víko od ní odskočilo při prvním náporu. Taktak, že jsem neztratil rovnováhu.
Ihned jsem se dychtivě nahnul nad otvor. Uvnitř byla položená velká lékařská láhev s širokým zabroušeným hrdlem. V něm vězel skleněný uzávěr, důkladně zalitý voskem. Nebylo možné rozeznat, co je uvnitř, protože láhev byla zaprášená. Hmátl jsem po ní, otřel jí a vyzdvihl proti světlu. V láhvi byl silný sešit v tvrdých černých deskách a ještě nějaká malá lahvička. Na štítku bylo něco napsáno, ale v polotmě jsem nedokázal přečíst vybledlé písmo. Vyšel jsem ven, prodral se křovím u chaty na světlo. Četl jsem nadpis: Prokop Ryšavý- záznamy pokusů.
Oslnivý záblesk poznání mnou projel jako blesk. Teď už jsem věděl odkud chatu znám. Byla to chata ing. Prokopa z Čapkova románu Krakatit!
Vždyť to je můj oblíbený román, který znám téměř nazpaměť. V hlavě mi vybuchl gejzír otázek. Znova a znova jsem se nevěřícně díval na chatu, její zařízení a láhev, kterou jsem držel v ruce. Obojí bylo hmotné a nehodlalo to zmizet. Uvažoval jsem, co mám teď s nálezem dělat.
První myšlenku, totiž vrátit láhev tam, odkud jsem jí před chvílí vylovil, jsem ihned zavrhnul. Další možnost – odevzdat nález bezpečnosti – se mi také moc nelíbila, protože jsem si dost dobře dovedl představit ty stohy protokolů s tím spojených. Vrátil jsem se dovnitř a nedbajíc toho, že je všude obrovská vrstva prachu, prohledal jsem každý kout, vytáhl každý šuplík za starobylého psacího stolu, ale všude se jen povalovaly zbytky nějakých chemikálií a náčiní. Až teprve, když jsem otevřel polorozpadlou dřevěnou krabici stojící i kavalce a sloužící asi jako improvizovaný noční stolek, vypadly z jeho vnitřku holící potřeby, kartáček na zuby a jedny staré noviny. Rozbalil jsem je a zjistil, že je to prastarý Pražský večerník. Na vnitřní dvoustraně jsem našel červenou tužkou zarámovaný článek:
Záhadný výbuch.
V úterý v noci došlo mezi obcemi Jinonice a Radlice k záhadnému výbuchu nebývalé síly. Přivolané četnictvo se pustilo po pátrání po neznámém pachateli. O celou věc se zajímá i pražská policie. Na místě samotného výbuchu nebylo nalezeno jiných pozůstatků, nežli hluboký, asi šesti metrů velký kráter. V několika nejbližších vilkách byly vyraženy okenní tabulky, jinak nebyl nikdo raněn. Ve vyšetřování se pokračuje a o výsledcích bude váženému čtenářstvu včas podána zevrubná zpráva.
Nezdržoval jsem se dalšími úvahami dalšími úvahami, protože nebe se mezitím zatáhlo těžkými mraky, které hrozily každou minutou velkým lijákem. Složil jsem noviny a vydal se urychleně na zpáteční cestu. Ukázalo se to jako velmi prozíravé. Chvíli po tom, co jsem si sedl do svého auta, obrátil ho a vydal se na zpáteční cestu, zabubnovaly na skle první kapky.

Kapitola II.
Sešit (červen- červenec 1976)
Když jsem konečně dorazil domů do své garsonky, položil jsem svou kořist na stůl. Uvařil jsem si kafe, sedl na gauč a pozoroval láhev. Uvažoval jsem o tom podivném nálezu. Abych si urovnal v hlavě ten zmatek, rozhodl jsem se nejprve si přečíst znova Krakatit. Nepřineslo mi to nic nového, ale alespoň jsem si osvěžil paměť. Nicméně množství otazníků neubylo, spíše naopak, jejich les houstl.
Kolik z toho, co pan Čapek napsal, je realita a kde začíná fikce? Umístění chaty i její popis byl velmi přesný. Napadlo mě, že si spisovatel půjčil postavu ing. Ryšavého, tak jak se to dělává. Ústředním otazníkem ovšem bylo, co se asi stalo se skutečným ing. Prokopem Ryšavým a jeho vynálezem.
Láhev stála na stole a na chvilku mě napadalo, zda mám džina, který číhá uvnitř, vypustit ven, nebo láhev prostě zahodit a na vše zapomenout. Možná jsem usnul a zdálo se mi to, ale v tom červnovém večeru jsem měl pocit, že láhev začíná malinkato světélkovat. Poletovaly kolem ní jakoby miniaturní světlušky, které se spojovaly na krátké okamžiky v malou polární záři, která opalizovala nad hrdlem všemi barvami. Měl jsem pocit, že mám poslání: musím otevřít láhev, vyndat sešit a přijít na kloub tajemství ing. Ryšavého.
Když jsem se probudil, bylo kalné ráno, venku ještě poprchávalo a tak jsem po snídani s pocitem vylupovače hrobů přistoupil k láhvi.
Nejprve jsem opatrně oškrábal vosk okolo uzávěru a zkusil ho vytáhnout. Špunt se však zdál být s hrdlem zcela srostlý. Postupně jsem brunátněl v obličeji, jak jsem vynakládal stále větší a větší sílu. Nakonec jsem to vzdal, přinesl si staré noviny a zkusil láhev šetrně rozbít. Nejprve jsem kladívkem jen tak opatrně poťukával, ale starý solidní materiál odolával. Nakonec jsem, celý zoufalý, do ní praštil vší silou a láhev se zlomyslně rozlétla na tisíc kousků. S vítězoslavným výkřikem jsem se vrhl na obsah a položil ho na stůl. Uklidil jsem střepy a teprve potom jsem rozevřel sešit. Očekávalo mě strašlivé zklamání. Sešit totiž ze tří čtvrtin byl počmárán pro mě naprosto nesrozumitelnými poznámkami, grafy a vzorci. Bylo znát, že byly dělány často ve velkém spěchu, asi uprostřed pokusů. Mnoho poznámek „ letělo“ zcela šikmo přes stránku. Další části byly úplně nečitelné, protože byly polity nějakou chemikálií. Majitel byl vzorem nepořádníka. Sem tam tu sice byl pokus o dataci, ale ten mi příliš nepomohl: datace typu: šestý den pokusu, 17. pátek, nebo srpen, mi nebyly žádným vodítkem. Probíral jsem se tím chaosem stránku za stránkou. Vzorce tu bujely přes celé stránky jako kořeny svlačce, ale žádná osobní poznámka, která by mi pomohla.
Sešit jsem zavřel a začal uvažovat o některém z mých kamarádů, který by byl dostatečně „ chemicky“ vzdělán na to, aby se v té divočině mohl vyznat. Nemusel jsem dlouho vzpomínat. Zrovna nedávno jsem potkal svého kamaráda, ještě ze školních let. Nepochybně to byl ten správný člověk, kterému jsem to mohl předložit.

Kapitola III.
Rozhovor ( červenec 1976)
Nelenil jsem a za dva dny vcházel do kavárny Slávie. Můj kamarád tam už seděl. Když jsme se sešli před několika lety poprvé, bylo to shledání dvou přátel, kteří spolu kdysi hodně prožili, ale dnes už každý z nás patří do zcela jiného světa. On byl nyní velkým akademikem s mnoha tituly a já bezvýznamný noční hlídač. Hodně ztloustl a tak jeho pohled ze všeho nejvíc připomínal blahosklonného Budhu, shlížejícího ze svých nebeských výšek na plebs okolo.
Se stejně přezíravým pohledem mě přijal i dnes a téměř štítivě ode mne převzal umolousaný sešit. Když jsem si s ním domlouval schůzku, řekl jsem mu, že jsou to zápisky pokusů jednoho mého známého, který by chtěl vědět, jestli jeho výzkumy mají budoucnost.
Teď se s despektem probíral počmáranými stránkami. Listování bylo postupně čím dál tím pomalejší a úsměv mu na tváři tuhnul. Chvílemi dokonce utrousil polohlasně: „Zajímavé, velmi zajímavé!“ Konečně sešit zaklapl a dlouze si mnulo bradu.
„ No tak, co ty tomu říkáš?!“ Naléhal jsem na něj netrpělivě. Špulil rty a trvalo mu dlouho, než začal. „Tak za prvé, by ten tvůj kamarád neměl dělat ty svoje hokusy pokusy někde doma ve špajzu, ale měl by to nechat výzkumným ústavům, které jsou od toho a kde jsou erudovaní vědci. Notabene jedná –li se o výbušniny. Když už mluvím o výbušninách. Po válce se všechny země vrhly na jaderný program a v oblasti klasických výbušnin se toho zase tak moc nezměnilo. Ty, co byly, se dokonale osvědčily – tak proč hledat nové? I pro civilní potřeby byly vynalezeny kvalitní a bezpečné výbušniny, jako například Semtex. Tady ten chlap si navíc vybral kovové sloučeniny v naději, že budou víc brizantní…“
„ Co to je?“ přerušil jsem ho neuctivě, snažíc se udržet krok s jeho vysvětlováním.
„Jak ti mám něco vysvětlovat, když neznáš ani základní pojmy,“ rozčiloval se, ale pokračoval, „ brizance je výbušnost.“
Jeho tušení je v podstatě správné, jenže tyhle látky nejsou vlastně k ničemu, protože jsou strašně nestálé.“
Bušil tlustým ukazovákem do prvních stránek. Pak otočil o pár listů dál a vysvětloval: „ On si to taky asi uvědomil, přičemž měl děsné štěstí, že mu to neutrhlo tu jeho makovici, nebo alespoň pazoury. Tady přišel na nápad, tu strukturu lidově řečeno slepit. Začal dělat pokusy s elektřinou o různé síle, napětí a kmitočtu s tím, že by tím podle potřeby sloučeninu naboural nebo naopak držel pohromadě. Není ta zase až tak naivní, záleží i na amplitudě a pak stačí třebas půl voltu.“
„Tady,“ ukázal na jednu stránku, „K tomu přidal ještě asi pro jistotu kyselinu, což se mi jeví jako totální volovina a svědčí to o jeho diletantizmu. Taky se mohl pěkně otrávit, protože tady, podívej (strčil mi sešit pod nos a ukazoval do něj), při téhle reakci musí jasně vznikat arzenovodík a rtuť, ale jak se k tomu dostal, to je mi záhada. Podle toho, co tu píše, to vypadá, že pokusy mnohokrát opakoval, aby dosáhl takzvané únavy materiálu. To je dnes děsně v módě, ale musíš na to mít vybavení. V primitivních podmínkách, ve kterých nejspíš dělá, by to nebylo k ničemu. Ze všeho nejvíc to připomíná patlání starověkých alchymistů.“
„ No nic, jdeme dál. Tady (chvíli hledal, načež zabodl prst do jednoho obzvláště rozbujelého vzorce), se zbláznil úplně, protože do toho vrazil dusičnan draselný. Co s tím dělal, není úplně jasné, ale ty výbušniny, které dělal předtím, byly proti tomu dětské hračky. Za to ti ručím nejen svým slovem, ale i tituly – a že jich mám požehnaně!“
„Do tohohle momentu to je ještě jakžtakž jasné, ale dál už jsou to jen fragmenty děsným způsobem naškrábané, takže aby se v tom prase vyznalo. Vyjadřuje se spíš v grafech. Vidíš ( ukázal na jakousi změť čar) jenže ty nejsou k ničemu, když nevíme, o co jde a neznáme ani výchozí hodnoty, můžeme si pod tím představit cokoliv….“
Sklapnul sešit a vypadalo to, že se jím už dál nehodlá zabývat a že považuje svou přednášku za dostačující. Začali jsme – jak jinak – vzpomínat na mládí, ale zdál se mi velmi roztržitý, jakoby byl stále myšlenkami někde jinde a nakonec ze sebe vypravil: „ Prosím tě, co je to zač, ten tvůj kamarád a kdepak bydlí?“ Rád bych se s ním seznámil.“
Trochu jsem se kroutil, ale nakonec jsem mu řekl alespoň část pravdy. Můj kamarád vyjádřil podiv nad tím, že jsem se nepokusil najít původního majitele. Pokrčil jsem rameny a jen si povzdychl, že bych velmi rád, ale nevím jak.
„Předpokládám, že je to chemik, který určitě absolvoval nějakou školu, zakončenou maturitou a o tom by měl být zápis. Není toho moc, ale dalo by se z toho vyjít.“
Logika a samozřejmost tohohle postupu mě až zarazila. Styděl jsem se sám před sebou, že jsem na to nepřišel sám.
„ A než si ho najdeš, chtěl bych si na pár dnů půjčit tenhle sešit, abych ho ještě podrobněji prostudoval.“
Přitáhl si sešit k sobě. Jeho původní opovržení a nyní náhlý zájem ve mně vzbudily nedůvěru. Neměl jsem k ní sice žádný zjevný důvod, jenže jakoby mi někde vzadu blikala červená lampička. Jenže už bylo pozdě. Majetnicky svíral sešit ve svých baculatých ručkách. Jeho krátké válečkovité prsty se v mé představě měnily na dlouhatánské vyzáblé pařáty. Pokusil jsem se na něm sešit vymámit, ale mé argumenty byly stejně ubohé, jako jeho protidůvody. Nakonec dost popuzeně vstal, zaplatil a s tím, že ještě někam spěchá se chvatně rozloučil. Zůstal jsem sedět sám u vystydlého šálku kávy s hořkým pocitem marnosti. Domů jsem dorazil zcela bez nálady. Už se trochu stmívalo. Sedl jsem si do pokoje a ani nerozsvítil.



Kapitola IV.
Krakatit ( srpen 1976)
Mým jediným důkazem teď byla malá lahvička. Vyndal jsem jí z vitríny a položil před sebe na stůl. Po krátkém váhání jsem jí otevřel. Uvnitř byla zaplněna do tří čtvrtin bílými krystaly. Podobaly se trochu soli nebo sodě, ale to jistě nebyla. Když jsem na ně opatrně sáhl, podivně chřestily. Nechal jsem lahvičku na stole, sedl si na gauč, který byl v druhé části pokoje. Jak jsem tam tak seděl v přítmí, pocit zklamání a hořkosti ve mně narůstal. Možná, že jsem si na chvíli zdřímnul, možná jsem spal tvrdě několik hodin, nevím. Probudil jsem se náhle a v prvním momentě jsem se strašlivě lekl, neboť v pokoji nebyla tma, ale svítilo tu mihotavé světlo. Myslel jsem si, že hoří a vyskočil jsem, abych zjistil ložisko požáru. Pak jsem si uvědomil, že světlo je spíše studené, takové bílomodré, mihotavé. Připomínalo to pomalou stroboskopickou lampu. Pak jsem identifikoval zdroj světla a doslova úžasem ztuhl, protože světlo vycházelo z lahvičky s Krakatitem!
Blesklo mi hlavou náhlé uvědomění, že dnes je úterý – den, kdy podle knížky K. Čapka vybuchoval zázračný vynález ing. Prokopa. Přiskočil jsem ke stolku a bezmyšlenkovitě jsem ve zmatku vnořil ruce do těch studených paprsků tryskajících bez ustání z hrdla láhve. Snažil jsem se ji co nejrychleji uzavřít. Spěchal jsem a ruce se mi nervozitou třásly. Zdálo se mi, že to trvá věčnost. Cítil jsem náraz do prsou, ztratil jsem rovnováhu a padal nazad. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Měl jsem pocit, že čas zhoustl a zpomalil. V pádu jsem stačil láhev uzavřít a zároveň si pomyslet na to jaké by to bylo príma dopadnout do křesla opodál. Rána do zad mi téměř vyrazila dech a láhev mě bouchla do brady. Seděl jsem v křesle, půl metru od místa, kam jsem podle všech zákonů přírody měl dopadnout a nechápal, co se to stalo. Láhev vypadala v mé ruce naprosto nevinně, jak jen bylo možné a můj zdravý rozum odmítal právě prožité přijmout. Nakonec jsem to vzdal. Bylo to naprosto zbytečné nad tím uvažovat, protože jediným výsledkem byla bolest v hlavě.
Druhý den jsem vstával časně. Láhev stála na stole a včerejší zážitek byl jen bláznivým snem. Další dni se mi zdály stejné jako ty předchozí, až teprve s odstupem času jsem zaznamenal změnu. Začalo to být nápadné až po týdnu, kdy jsem se škrábal od autobusové zastávky domů do prudkého kopce a najednou si uvědomil, že se mi jde značně lépe. Zdálo se mi, že noha, kterou mám už od devíti let po bouračce špatně pohyblivou, se trochu ohýbá. Byla to blbost a ihned jsem tuhle myšlenku zahnal. Doma mi to ale znova přišlo na mysl, když jsem přišel a nemusel jsem tak jako vždy, alespoň půl hodiny odpočívat. Opět jsem to od sebe odehnal, ale zase se mi to vrátilo, když jsem se koupal. Podíval jsem se na ni a zažil strašný šok, že jsem se málem utopil. Noha byla ohnutá v koleni! Ne moc, ale byla. Visela na ochablém svalstvu, a aby tomu ještě nebyl konec, šel jsem o něco později bosky pokojem a šlápl na jeden střep, který tu zůstal po mé akci s láhví. Zabolelo to a já instinktivně nohu vykopl prudce dozadu. Až potom jsem si uvědomil, že s ní hýbu. Dvacet let mě všichni přesvědčovali, že už s ní nikdy nepohnu a teď tohle!
Další dny byly naplněné radostí nad tím, co se s ní děje. Byl jsem doposud nejistý a našlapoval velmi opatrně a většinou jsem stále kulhal. Svaly nezvyklé na novou námahu brzy bolely, ale já věděl, že je to jen otázkou času a tréninku. Teprve po několika týdnech první vlna bláznivého štěstí pominula a já si vzpomněl na Krakatit, ale s mým zázračným uzdravením jsem si to nespojil.

Kapitola V.
Pátrání ( září 1976)
Ve svém pátrání jsem pokračoval tím, že jsem podnikl nájezd do knihovny a půjčil si vše, co tam měli o životě K. Čapka. Pozornost jsem věnoval speciálně letům okolo roku 1923, kdy Čapek začal Krakatit vydávat poprvé na pokračování v novinách. V té době se musel už s Ryšavým znát a výzkumy, tak jak jsou zaznamenány v sešitu, musely být hotovy. Nikde nic, žádný náznak, ale přeci jen! Krakatit byl první utopistický román K. Čapka. Před tím v jeho tvorbě nebylo o něčem takovém ani vidu ani slechu, ale potom se romány objevovaly jeden za druhým. Moje vytrvalost a houževnatost se mi přeci vyplatila, když jsem ve vzpomínkách Olgy Scheinpflugové našel to, co jsem hledal. Píše: Tehdy k nám chodil často na návštěvu jeden mladý trochu podivínský inženýr. Vykládal o svých výzkumech, ale moc jsem mu nerozuměla. Zato Karel ho měl rád a často spolu mluvili celé hodiny ve skleníku. Pak náhle zmizel. Dokonce po něm pátrala i policie, ale bezvýsledně. Pak začal práci na Krakatitu a vydával jej ihned na pokračování, aniž by dělal korekturu, jak to měl vždy ve zvyku…
Dál už tam nebylo nic zajímavého.
Několik dní nato jsem navštívil archiv ČVUT. Na chemické fakultě jsem poprosil o možnost podívat se do záznamů z let 1920-23, které jsem považoval za nejnadějnější. Měl jsem štěstí, že jsem hned v ročníku 1920 našel to, co jsem hledal. Uprostřed stránky bylo napsáno: Prokop Ryšavý, narozen 7.12.1898 v obci Hostivice…atd.
Nevěřil jsem, že mé pátrání bude tak rychlé a úspěšné, i když jsem se v podstatě nedozvěděl nic, co bych neočekával.
Byl už pokročilý podzim a začaly nepříjemné plískanice, chladná rána a mlhy. Tohle počasí nemám rád. Zůstával jsem stále více doma, uvažoval o podivném zmizení ing. Ryšavého a jeho podivném vynálezu, který teď odpočíval ve skříni. Po svém prvním zážitku jsem se láhev už nepokoušel otevřít.
Můj kamarád chemik se mi už neozval, tak jak slíbil. Několik pokusů se s ním spojit skončilo neúspěchem. Když jsem to zkoušel domů, brala telefon manželka a odpovídala stereotypně, že není doma , je teď stále v laboratoři a neví, kdy se vrátí. Snad, uvažováno z hlediska pozdějších událostí, měla i pravdu.
Když jsem to zkoušel do výzkumáku, bylo mi řečeno po přepečlivém vyptávání, kdože mu to volá, že pan docent pracuje a nemá na nikoho čas. Znova jsem si vzpomněl na ing. Prokopa a jeho přítele Tomeše z Čapkova románu. Bože, jak se to podobá! Nebo opakuje? To mě vrátilo k úvahám, kolik toho pan Čapek věděl o skutečném ing. Ryšavém a jeho osudech. Napadlo mě, že i ostatní jeho romány můžou mít v sobě víc reality, než se všeobecně předpokládá. Kolik z toho, co považujeme za fikci, je skutečnost?

Kapitola VI.
Výbuch. ( podzim 1976)
Najednou dostaly události nenadálý a rychlý obrat. Do mého poklidného přemýšlení a radosti z nenadálého uzdravení se najednou přicházely pohromy jedna za druhou. Začalo to tím, že si mě všiml náš závodní doktor a rádoby bodře začal halasit: „Tak vidím, že najednou chodíš docela dobře! No to se mi budeš muset přijít ukázat do ordinace, jakej jseš pašák. Když jseš zdravej, tak už nebudeš muset čumět ve vrátnici a brát důchodek a hajdy… můžeme tě přeřadit do výroby.“
Nejsem žádnej lenoch, ale přesto mě tahle perspektiva nijak nenadchla a tak jsem se plížil domů přeplněn neradostnými myšlenkami. Před domem stálo jedno auto VB a vedle nich další dvě šedivé volhy. Celek nevěštil nic dobrého. Dveře mého bytu byly otevřeny a v nich stál obrovitý příslušník. „ Vypadněte a neočumujte,“ přivítal mě. Na mou námitku, že tu bydlím, jen vyštěkl: „Občanku!“ Dlouze ji studoval, listoval v ní a znova si s pokyvováním četl jednotlivé záznamy.
„Co se stalo?“ vyptával jsem se, ale bylo to, jakoby malý ratlík dorážel na obrovského vlčáka .Vůbec mě neuznal hodna pozornosti. Místo odpovědi jen zavolal dovnitř: „ Je tady ten…. soudruhu majore.“
„ Nemenovat,“ zavrčel kdosi zevnitř, ale vzápětí smířlivěji dodal: „Pošlete ho sem!“
Příslušník mi uvolnil cestu a zároveň i výhled do mého bytu. Na konci chodbičky mě čekal muž v nevýrazném obleku středních let. „Pojďte dál, „ zval mě, jakoby On tam byl doma. Zmateně jsem k němu popošel. Pohled, který se mi naskytl, byl šokující. Na malé prostoru mé kuchyňky a pokoje se pohybovalo alespoň pět dalších mužů v civilu, který asistovali dva uniformovaní.
Šedivák, který mě pozval dovnitř, mě nenechal ani vydechnout a ihned na mne „pálil“ své otázky: „Jak dlouho znáte docenta B.? Proč jste mu v posledních dnech tak často volal? Co víte o jeho výzkumech?“
V záblesku pochopení jsem si to jejich řádění dal do spojení s fámou, která už dva dny běžela Prahou. Ve výzkumném ústavu v Běchovicích prý došlo k obrovskému výbuchu, při kterém byli zabiti všichni zaměstnanci. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl pravdu. Výbuch tehdy postihl pouze budovu, ve které byly výzkumné laboratoře. Můj přítel –chemik B. dělal právě tam.
Zdálo se, že šediváka ani moje blekotání nezajímá. Odběhl do pokoje a o čemsi se domlouval s tlouštíkem, který právě devastoval obsah zásuvky psacího stolu a mě náhle napadlo: dnes je čtvrtek, takže výbuch ve výzkumáku se stal… v úterý! Krakatit! Tomu bláznovi se asi podařilo porozumět zápiskům ing. Ryšavého a vyrobil Krakatit. A stejně jako Tomšovi z románu, mu to vybouchlo pod rukama!
Bezděky jsem se podíval na poličku do kuchyně. Lahvička s Krakatitem tam trůnila všem na očích hned vedle cukru. Knedlík v krku mi narostl do gigantických rozměrů. Šedivák si mezitím přestal se svým obtloustlým kolegou šuškat, vrátil se k mě a vyhrkl: „ No tak, co bude?“
Neschopen slova jsem na něj jen poulil oči. Zhnusen mým přiblblým výrazem ze sebe vzápětí vychrlil radu zločinů, které jsem měl spáchat a zároveň přidal i taxy, abych věděl, kolik za to vyfásnu.
„Je to dost na to, abychom na vás uvalili vazbu. A to ještě došetříme váš navýsost podivný zájem o pana docenta. To mi budete muset ještě všechno podrobně vysvětlit. Pak přivřeme možná očko nad tou vaší lumpárnou s invalidním důchodem.“
Pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale příliš jsem ho neuspokojil. Smál se mi, že prý on mi to velice rád uvěří, ale soud o tom budu přesvědčovat těžko, neboť soudce zajímají fakta a na zázraky nevěří. Budu je prý taky těžko přesvědčovat o tom, že můj zájem o B. se jen náhodou shodoval s dobou, kdy on dokončoval významný vynález.
„Významný vynález!“ myslel jsem si, „houby s octem. Ukradený vynález.“ ale mlčel jsem. Šedivák ještě zamyšleně dodal: „Bohužel se už nedovíme, co to mělo přesně být.“
Tím mi nevědomky poskytl tu nejdůležitější informaci. B. ( jak jsem předpokládal) si nechal pro sebe, že to není z jeho hlavy. Asi chtěl ve své hamižnosti připsat celý objev i patřičnou slávu pro sebe.
Šedivák mezitím pokračoval ve výčtu mých provinění, jakoby zabíjel hřebíky do rakve. Kdepak jsem to byl v době výbuchu? Doma? A může mi to někdo potvrdit? Sám? To je opravdu smůla! A jestlipak mi něco říkají slova jako sabotáž, špionáž, vražda? Jen jsem třeštil oči a neodpovídal. Ještě chvíli mě nechal vařit ve vlastní šťávě a pak mě pustil. Nevím, proč mě nechali na svobodě, snad doufali v nějakou konspirační skupinu.
Šel jsem si sednout do kuchyně, díval se na láhev s Krakatitem a snažil se dát si myšlenky dohromady. Najednou jsem dostal děsný vztek. Měl jsem pocit, že Krakatit může za to všechno a že mě dostal do pěkné bryndy. Popadl jsem lahvičku, pevně rozhodnut, že důvod svých problémů vysypu do záchodu a tak s tím skoncuji. Už jsem byl v polovině cesty, když se okolo hrdla opět objevilo to studené světlo, které se rychle zvětšovalo. Vypadalo to, jako když se nafukuje balon. Záře mě zcela pohltila a já se dostal do podivného stavu duševního klidu. Nic se neděje, vše je v pořádku, vše dobře dopadne. Zmatené a poletující myšlenky se náhle seřadily jako poslušné školačky na výletě, když křikne jejich přísná paní učitelka. Poslušen vnitřního hlasu jsem láhev opět uzavřel a dal na místo. Byla to ta nejpitomější věc, kterou jsem mohl udělat posuzováno zdravým rozumem. Měl jsem prostě dokončit to, co jsem načal. Dodnes nedokáži vysvětlit, proč jsem to tehdy neudělal. Zkrátka jsem se jako náměsíčník obrátil a vrátil Krakatit zpět na skříň. Pak jsem začal uklízet.

Absolvoval jsem martyrium výslechů. Řeči o sabotáži ze mě v očích lidí udělaly gangstera téměř světového formátu. Moje pokusy jim to vysvětlit skončily tím, že mě šedivák začal podezírat z náboženského fanatismu a nakonec mě předal psychiatrům k přezkoumání mého duševního zdraví. I těm se moje verze o zázračném uzdravení líbila natolik, že se rozhodli si mne nějaký čas nechat v ústavu na pozorování.
Můj pobyt se tam nakonec protáhl na pár měsíců. Nebudu vás unavovat popisem. Jednoho dne prostě tomu všemu byl konec, a mně vrátili mé oblečení. Bylo cítit naftalínem a viselo na mně jako na hastrošovi. Jel jsem tramvají na Žižkov, byl teplý podzim a já jsem vypadal strašně. Tři holky, co semnou jely, měli na sobě krásně vypasované džíny a bílá trička s krátkým rukávem. Byl na ně krásný pohled. Chichotaly se a já zaslechl něco o návratu z polární výpravy před sto lety. Měl jsem pocit, že mám vypáleno na čele odkud jedu: „Hele lidi – podívejte se, pošuk, blázen, pomatenec!“

Kapitola VII
U konce s rozumem ( jaro1977)

Když jsem dorazil domů a vešel dovnitř, uvítal mě prach, pokrývající všechno, ale přesto jsem se s každým známým předmětem pozdravil tak, jak se zdraví staří známí při shledání po dlouhé době. Ta jímavá chvilka opojení trvala jen několik minut, protože v dalším okamžiku mě myšlenka na Krakatit vyburcovala k činnosti. Tmavá sklenice se skleněným uzávěrem trůnila tam, kde jsem jí naposledy odložil. Ten pobyt v Bohnicích se mnou pořádně zamával a já měl pořád dojem, že se mi to jen zdá. Otevřel jsem láhev a nahlédl dovnitř. Ano – vše bylo v pořádku, byla do tří čtvrtin zaplněna bílými krystaly. Čekal jsem, zda se objeví zase bílé mihotavé světlo, ale nedělo se nic. Trochu jsem s láhví zatřásl. Krystalky zachřestily, ale zase se nic nedělo. Ne- žádný zázrak se konat nebude a to všechno byl jen můj sen, přelud, výplod chorobné fantazie. Noha se mi uzdravila autosugescí, přesně tak, jak mi to vysvětloval snad stokrát pan primář na oddělení. Znechuceně jsem zarazil zátku zpět do hrdla a postavil sklenici na své místo. Pak mě osvítil nápad. Chata! To je přece důkaz!
Řidičák mi kupodivu nechali a tak jsem hned druhý den vytáhl svojí Aerovku. Trucovala a žádala si mou soustředěnou péči. Asi po hodině si přeci jen nechala říct, a tak jsem mohl vyrazit. Když jsem dojel na Zlíchov, čekaly mě tam na cestě nečekané překážky v podobě objížděk a výkopů. „Co se to tu děje?“ myslel jsem si. Pak se mi konečně podařilo z té džungle najít cestu do Prokopského údolí a tady jsem dostal poslední knokaut. Nic tu nevypadlo tak jako tenkrát. Projel jsem celou trasu dvakrát a nic. Žádná úzká asfaltka vedoucí vzhůru. Jen buldozery, Tatry, hromady materiálu a armovací dráty čnící do nebe jako fantaskní antény. Až konečně se mi podařilo najít místo, které vypadlo povědomě. Škrábal jsem se tím přeoraným terénem vzhůru. Šlo mi to ztěžka a pomalu. Konečně jsem se vydrápal zadýchaně nahoru a rozhlížel se kolem. ANO! Tady ta skála….. to je ono. Křoví bylo pryč a s ním zmizela i chatka. Kousek odtud byl krásný výhled na Vltavu. Ten mi objasnil příčinu všeho toho dění kolem. Tohle všechno byly přípravné práce na stavbě barrandovského mostu. Byl pátek odpoledne. A tak tu nebyl nikdo a obrovské stroje tady stály jako monstrózní pomníky. Stál jsem mezi nimi zcela konsternován tím, že zmizela poslední šance zjistit, že to nebyl jen můj výmysl. Vrhl jsem poslední pohled na skalisko, abych vypil kalich hořkosti až do dna.
Stál tam mladý kudrnatý chlap v šatech divného střihu. Odhrnul si z čela kštici blonďatých vlasů a pozorně si mě prohlížel, jakoby mě rentgenoval: „ Co vy tu hledáte?“
Byl bych vsadil nevím co, že tam ještě před chvíli nebyl. Po tom, co jsem prožil, jsem trpěl stihomamem a tam první, co mě napadlo, bylo: policajt!. Ale odpověděl jsem po pravdě: „ Někde tady byla taková malá chatka. Zrovna tam u skály, co stojíte.“ ustrnul jsem, protože mě napadlo, že muž, který tu přede mnou stojí je ON -ing. Prokop Ryšavý. Nebyl jsem schopen slova. Pak jsem si uvědomil, že vypadá přesně tak, jako asi vypadal tehdy. Nezestárnul, nezměnil se. Byl to určitě on!
„ Vy jste Prokop Ryšavý, že?“ vyhrkl jsem.
Smutně se usmál : „NE, to jste si mě s někým spletl.“
Zahanbeně jsem vykoktal omluvu, otočil se a odcházel, ale nedalo mi to, abych se neotočil.
Louka byla prázdná! Ten muž byl pryč. Zmateně jsem se rozhlížel po prázdném prostoru, kde nebylo místo, kam by se mohl schovat. Prostě byl pryč!

Kapitola VIII.
Pochyby a otázky( léto 77)
Strašlivě zklamán a zdrcen, plný pochyb, jsem se vlekl zpět k autu Nasedl jsem a vyrazil k domovu. Byl jsem jak v mrákotách a tak jsem měl velké štěstí, že se mi nic nestalo.
Seděl jsem doma, tupě zíral na láhev a měl paranoidní představu, že se prodírám lesem otazníků. Měl jsem pocit, že se mi vysmívají. Místo toho, abych našel konečné řešení, tak mi přibývaly další záhady. Usnul jsem, nebo omdlel – už nevím, ale když jsem se probudil, bylo mi podstatně líp. Uvařil jsem si kafe a začal psát tenhle příběh. Věděl jsem, že na své otázky asi nikdy nedostanu odpověď, protože stopy končily v prázdnu. Samo tajemství výroby Krakatitu je patrně nenávratně ztraceno. Můj přítel mi lhal, když mi říkal, že sešit není k ničemu, popis byl asi instruktivnější. Bohužel ho měl nejspíš v době výbuchu u sebe. Možná by se dalo něco vydedukovat ze zbytků chemikálií a přístrojů v chatě, ale i ta je nenávratně pryč.
Zůstala mi sice láhev s Krakatitem, ale ten má stále špatnou náladu. Může vám to připadat směšné, ale dal jsem kousek k rozboru a jaký myslíte, že byl výsledek? Ona slečna ( byla to totiž dívka, s kterou jsem kdysi chodil a teď dělá laborantku) mi do telefonu řekla, že vždycky věděla, že jsem blbec a že je hloupá, když si myslela, že se to po létech změnilo. Všechno jsem si to vyposlechl, aniž jsem špitnul, ale pak, když její lamentace pokračovaly, zeptal jsem se: „ A výsledek rozboru?“
Zaječela“ „Ježíšmárjá! Ty seš ale vůl, ty mě vůbec neposloucháš. Je to obyčejná změkčovací soda. A příště už mi nevolej!“ práskla telefonem, a bylo to. Uvažoval jsem o tom, že někdo obsah láhve vyměnil, ale to je nesmysl. A i kdyby, pro mě by to vyšlo nastejno.
………………….
Kdo byl doopravdy ten mladý muž tam na tom palouku? Byl to ing. Ryšavý? Kam tak náhle zmizel? Nebyl to hologram vytvořený Krakatitem?
Je možné odhadnout, co to ve skutečnosti ing. Ryšavý vyrobil? Co když se mu zcela náhodou povedlo vyrobit onen mýtický kámen mudrců?
Je možné, aby Krakatit měl takové podivné vlastnosti? Reagoval snad na lidské biovlny? A je možné, že poté, co jsem láhev otevřel, se postupně proměnil v jedlou sodu? Vybouchl tehdy v Běchovicích opravdu Krakatit, nebo to mělo jinou příčinu?
Otázky, otázky a bez odpovědi!

Kapitola IX.
Konec( jaro 1989)
Takže mi z toho všeho zbyly jen šedivé vlasy, které jsem získal za svého pobytu na psychiatrii a tenhle bláznivej příběh, který mi asi někdo stěží uvěří. Možná jsem opravdu blázen, když občas po večerech otevírám láhev, ve které mám změkčovací sodu jménem Krakatit. Poslouchám její suché chřestění a čekám, jestli se neobjeví mihotavá světélka…

…………………………………………………………………………………….
PS: Všechny zde uvedené názvy chemikálií a reakcí s realitou nemají vůbec nic společného!