Rostlina 01

Zežloutlé listy rostliny se kroutí. Nejsem zrovna zodpovědný člověk. Ani nemám konvici na zalévání. To mi došlo až teď, když jsem se rozhodl, že je čas dát životodárnou tekutinu do hlíny. Ta je úplně suchá. Vypadá nehostině. Popraskaná a pokroucená. Šedivá. Obojí volá po vláze. Rostlina je na omak úplně suchá. Drolí se.

Hrníček by mohl stačit. Napouštím vodu, ta je příjemně chladivá, když stéká po mé ruce. Není moc studená? Nedostane z toho smrt? Hahaha. Uškodit ji už víc nemůžu. Nejspíš to nefunguje jako na lidi. Chladný šok ji neprobudí. V květináči vznikla kaluž. Kousky hlíny víří při nalévání vody kolem dokola, jako malé mouchy kolem ovoce. Hypnotizuji rostlinu a doufám, že uvidím, jak pulzuje při snaze se napít. Kořeny. Voda se musí dostat ke kořenům. Pak by to mohlo fungovat. Ale hlína nic nepustí. Jako by byla rostlina zalita v betonu.

Měl bych mít lopatu. Nebo sbíječku. Listy se rozpadají. Ani jsem se jich nedotkl. Voda víří rychleji. Nebo vře? Za všechno může hlína. Pořád je suchá. Praskliny se zvětšují. Rozjíždějí se až za okraj květináče. Do prostoru. Voda přetéká květináč. Je horká. Spálila mi ruce. Taky jsou suché. Praskají a drolí se. Jako listy. Rozpadlé létají vzduchem s částečkami hlíny a mou kůži. To bude tím, že jsem se zanedbával. Kde se tady vzala? Byla tady, když jsem přišel? Jak dlouho tady schla a jak dlouho tady usychám já? Nepamatuji, kdy jsem začal chátrat.

Částice hlíny a mého těla tančí vzduchem. Proplétají se, vráží do sebe, ale nikdy se nespojí. Vždycky se odrazí, některé vybuchnou a zmenší se. Neexistuje nic, jenom létající šedé kousky v ostrém světle. Jsem jedna z těch částic. Ale nelítám. Ležím na zemi a nehýbu se. Nebo mi to tak připadá.

Světlo už není tak ostré. Částice bělají. Neprosvítají tolik. Šeří se a já se mohu pohnout. Nerozpadl jsem se. Slast se mění v bolest. Vytáhnu stříkačku z ruky. Další ranka do sbírky. Vyteče malý čůrek krve. Částice jsou obyčejný prach. Světlo mizí a zůstává šerá špinavá místnost. Mrtvá rostlina je stále na svém místě. Nerozpadla se. Další trip za mnou. Tak blízko k tomu aby byl poslední. Jak dlouho jsem byl pryč? Jsem už úplně probuzený? Nebo je tohle jen část mé schízi.

Na stěnách nejsou žádné divné stíny. Pokoj smrdí. Jsem určitě posraný a pochcaný. Určitě pozvracený. To bude ten zápach. Neskutečná žízeň. Hlava exploduje bolestí. Všechno kolem je rozmazané. Snažím se posadit. Udělá se mi mdlo. Za chvíli budu mít první příznaky absťáku. Vlastně tohle jsou první projevy.

Chtěl jsem to dokončit. Nedostatečná dávka. Kolik stojí ta konečná? Poslal jsem tam celý nákup. Nepostavím se. Otočka na břicho a žaludek ovinuje had škrtič. Jak mám hubené ruce. Byly takové vždycky? Rozjedou se mi ruce a obličej se roprskne o podlahu. Lícní kosti tlačí. Dlouho jsem se neviděl. Určitě už nemám žádné maso pod kůží. Neříkal jsem si to už minule, když jsem přišel k sobě? Kdy bude konec? Nikdy.

Absťák je hnací motor. Opírám se pravicí o koleno. Pokud spadnu, už se nezvednu. Zapírám se ze všech sil, ale nehnu se ani o centimetr. Dokonce ani o milimetr. Čumím na pana Suchého, jak si svým vzhledem říká o vodu. Oba potřebujeme svou dávku. Ale narozdíl ode mě má menší naději, že se zvedne a půjde ji shánět. Pokud jsem už taky nezakořenil. Byl sem přinesen násilím. Já přišel dobrovolně. Alespoň to tak může působit. Záleží jestli je jednání pod drogovým opojením dobrovolné. Pan Suchý dobrovolně nepřišel a sám neodejde. Tak tady sešel a uschnul. Prozatím větší ubožák než já. Nerovný boj. Ať jde do hajzlu, pochcaná mrdka. Jak mě může soudit. Sám má svých problémů dost. Stačí jeden dotek a rozpadne se na prach. Já snad ještě ne. Neměl bych. Musím si šlehnout. Nejdřív ale musím vstát a pak to šlehnutí někde sehnat.