Rostlina 04

Překráčím kostlivce a vydávám se dál do nekonečné chodby. Kde je ten pochcaný výtah? Nebo schody? Člověk v rauši cestuje. Nikdy neskončí na stejném místě. Malou dávkou se nakopne. Pak hledá kam se odklidí. Najde si králikárnu, která není plně obsazena. Telefonem otevře vrata, nechá se jim zavést pomocí šipek na displeji k vybranému pokoji a zvukotěsně se v něm zavře před celým světem. Rychle se nakrmí zbytkem a vypne se. Když se opět zapne, je to těžší. Nejsou šipky. Jenom bolest, zmatení a strach z ještě větší bolesti. Musíte si poradit sami. Telefon jenom odemyká dveře. Když jste na droze, chce vás systém odklidit do ústraní. Když jste v absťáku, chce vás mít na očích. Z nějakého důvodu je snesitelnější se dívat na vysychající a v mukách trpící osobu, než na tu, která se opojila drogou. Optimistické scénáře se nelíbí. Pojďme se dívat na smrt. Radost si užij sám. Nikoho nezajímá.

Několik kroků a končím v úplné tmě. Všechny žárovky jsou mrtvé. Kostlivec rozjíždí svou bolestnou operu. Musím zrychlit. Vrážím do zdi. Málem jsem se tím knockoutoval, jak ten kvílející pytel hnoje za mnou. Šel jsem špatně. Jsem na pochcaném konci chodby a žádné posrané dveře. Ani výtah. Ani schody. Přejiždím rukou po hladké zdi. Třeba je tady knoflík k výtahu. Nebo čtečka telefonu. Nic. Ani náznaky čehokoli průchozího. Budu muset zpátky. Otočit se jít cestou, kterou už jsem šel. Další zbytečné plýtvání časem. Na chodbě nejsem jenom já a kostlivec. Slyšim tlumené kroky. Možná se někdo další vybelhal ze svého pokoje. Kostlivec však přestal sténat.

Stojí nad ním chlapík celý v bílém. Není to žádná matná bílá. Jako by svítil. Světlo vycházející z celé jeho postavy. Je tady šero a bílé oblečení s tím hodně kontrastuje. Droga? Ještě působí? Taky tady ten chlapík být nemusí. Už jsem pár halucinací při bdělém stavu měl. Ale nikdy ne takhle vizuálně jasné. Pitomá věta. Těžko hledám slova. Vyžraný mozek. Nikdy ne tak čistou. Vždy je to jen okamžik a nejasné. Tohle je zřetelné až moc. A to doslova. Bílý chlapík stojí jako socha. Nevypadá jako typický narkoman. Je až moc klidný. Není roztěkaný. Určitě není ani v rauši, to by vypadal jinak. Nemá v ruce telefon, určitě nehledá ubytování. Prostě stojí nad kostlivcem. Jak se sem dostal? Něco si mumlá pod nosem. Chodbou se ozývá jeho tichý šepot. Dělá jakési znamení rukou. Kostlivec zvrátí hlavu a jeho velké vyboulené oči hledí přímo na chlapíka. Ani jeden se nehýbe. Já se taky nehýbu. Řekl bych, že skoro nedýchám.

Nikdy jsem neviděl někoho tak klidně stát nad jiným. Ani, že by někdo tak klidně nechal někoho nad sebou stát. Přijal jej a ještě se na něj díval takovým klidným pohledem. Vždy je to zápas plný tlumených zvuků. Nikdo nad nikým nestojí, ale dřepí, klečí, nebo šmátrá. Těžké oddechování, přetahování, pěsti, škrcení a další součásti zápasení. Ne však teď. Vše se děje klidně. Nejde o tuhý zápas na život a na smrt. Bílý chlapík určitě dávku nepotřebuje. Přesto mu kostlivec stál za to, aby plýtval svůj čas s ním.

Není to sběrač. Neprohledává kostlivce. I když si k němu přidřepl. Zase udělal nějaká znamení. Kostlivec s sebou začal lehce škubat. Ne jako obvykle při absťáku. Kopl nohama, tělo několikrát s sebou zatřepalo a uvolnilo se. Ruce mu pomalu klesly na hruď, jako by odpočíval. Bílý chlapík vytáhl stejně zbarvený hadr utřel si ruce a postavil se. Cosi zastrčil do kapsy Spočinul pohledem na kostlivci. Sklonil hlavu. Udělal další gesto a odešel. Neohlédl se. Šel opačně, než já. Určitě ví, kde je východ. Než jsem si uvědomil co se stalo, je pryč. Jako by zhasl. Musím se vydat jeho směrem. Další zbytečné kroky a jsem zpět u Kostlivce.

Ten leží v tratolišti krve. Z dlouhé přímky na jeho krku ve stále pomalejších intervalech vytéká další ven. Ještě jedno dvě mrknutí a kostlivcovi oči se zakalí a jiskra zhasne. Ještě mě stihl pohledem odsoudit a pobaveně mrknout. Asi radost z toho, že jsem nic nenašel nebo, že dodělal v relativním míru. Bílý chlapík jej zbavil utrpení. Zajímavé. Nevěděl jsem, že to někdo dělá. Na takové záležitosti není čas. Slitování? Pomoc bližnímu? Nikdy by mě nenapadlo něco takového udělat a taky jsem se s něčím takovým nesetkal. Až doteď.

Sám trpím, proč se zatěžovat utrpením někoho jiného? Snad pro mě taky takový bílý chlapík přijde, až budu dodělávat. Bude nade mnou zářit jako nová žárovka, udělá jakási gesta a pak mi narýsuje krvavou přímku na krk. Je to vůbec dobrý způsob zemřít? Z dlouhého utpení se stává pouhý okamžik. Určitě je to lepší, než seschnout. Možná je to i příjemné. Postupná ztráta krve. Člověk se taky dostane do rauše. Ale může to vůbec cítit, když je zvyklý na silnější drogu?

Nechal jsem kostlivce kostlivcem. Míjím vrata za vraty. Na každých svítí červené světlo. Už ani nevím, za kterými vraty byl můj kutloch. Jedna vrata jsou dokořán. Někdo další jde ven. Počkám. Je nebezpečné zkusit projít kolem otevřených vrat. Pokud se pokusím vrata obejít, může na mě skočit nějaká svině. Klasická finta některých zoufalců. Taky jsen to už udělal. Čekají schovaní za vraty, a když je míjíte, skočí na vás. Tomu se musím vyhnout. Nikdo nevychází. Je jasné, že tohle bude ten případ. Kdyby tam nikdo nestál, vrata by se zabouchla. Opírám se do vrat, abych je zavřel. Ani se nehnou. Někdo je tlačí do protivky. Dneska mám těžký den. Vrata na chvíli povolí. Dobrý úskok. Než jsem stihl zareagovat ležím na zemi.