Rostlina 05

Byl to silný náraz. Než mrknu, vrata jsou zabouchnutá jakýsi zavalitý chlapík mě přitlačil k zemi a začíná prohledávání. Smůla nic nenajde. Nevzpírám se, protože to nemá smysl. Ještě by se mohla situace vyhrotit. Tenhle je silnější než já. Nejspíš si myslel, že jdu se svou dávkou do pokoje a okrade mě. Má smůlu. Rychle mu dochází, že u mě nic nenajde. Postaví se a než se za ním stihnu ohlídnout je už na cestě vstříc mrtvému kostlivci.

Rychle vstát. Rychle… jak jen mé rozbité tělo dovolí. Chlapík míří tam, kde jsem se předtím sám dojebal. Brzy si uvědomí svůj omyl a půjde zpátky. Druhé setkání se mi s ním absolvovat nechce. Bylo by to divné. Přeci jen se mě snažil okrást. Vzpomněl by si že mi neprohrábl kaďák. Jedna z nejčastějších skrýší drogy. Najednou mám dost energie i k lehkému klusu.

Koridor končí zavřenými dveřmi. Žlutě blikající čtečka telefonu, mě vybízí, abych ji použil. Pan Suchý hlídá kapsu. Dochází mi, že chlapíka nenapadlo prohledat květináč. Ale možná je to až moc nezvyklé, vidět někoho se suchou rostlinou v podpaží a vůbec mu nedošlo, že tam něco mohu schovávat. Bohužel neschovávám. Jenom jsem si pana Suchého tak zamiloval, že jej stále pevně svírám v podpaží. Telefon rozsvítil čtečku zeleně a vrata se rozletí. Ten zvuk určitě přivábí rozběsněného chlapíka sběrače.

Jsem venku z chodby. Žárovky jsou tady silnější. Stěny, podlahy i stropy jsou jako vylité z jediného šedivého kusu. Rezavé dveře výtahu mě přinutí skoro k nim doskočit. Hledám knoflík. Nic tady nesvítí. Nic neobvyklého. Někdy mám štěstí a tlačítko je viditelné. Dneska tomu tak není. Chlapík už dupe chodbou zpět. Supí zlostí. Uvědomil si, že se spletl. Nejdřív si vyčíhnul špatnou oběť a ke všemu se nachytal ve slepé uličce. Místo boje o dávku by se mohl strhnout boj o výtah. Ještě víc nelítostný, neboť výtahy jsou většinou tak akorát pro jednoho člověka. A nikdy nevíte, kdy přijede znovu. Budovy jsou velké a výtah je jenom jeden. Na fronty se nehraje.

Nacházím tlačítko. Chlapík dupe stále blíž. Mačkám. Ale jestli jsem výtah přivolal, to nemám zdání. Dupání mi rezonuje v uších. Chlapík přidal do kroku. Slyším praskání v šachtě. Výtah se dal do pohybu. Dupot sílý. Je zřetelnější. Nebo to je můj tep? Skřípot v šachtě působí jako vábnička. Koridorem za mnou se rozléhá písklavý dech. Chlapík už musí běžet. Nervózně mačkám čudlík s kadencí králičích přírazů. Zbytečná snaha. Nikdy to nebylo jinak. Tisíckrát zmáčknutý čudlík nezmění pohyb výtahu. Nepolevuji. On také ne. Sípavé dýchání už skoro cítím v zátylku. Dupnutí a za ním další a bližší.

Tisící první zmáčknutí a výtah s hřmotem zabrzdil. Několikrát to prasklo a povolily dveře. Vypadl z nich jakýsi malý tvor. Nepřítomně shrbený nad telefonem. Sleduje blikající šipku. Ani si nevšiml, že tady stojím. Zbrklými a těkavými pohyby mě mine. Mizí s obličejem stále zapíchnutým do telefonu někde za mnou. Neohlížím se. Já skáču do výtahu.

Aspoň jsem si to myslel. Zůstal jsem na místě. Nebo lépe řečeno jsem se rozpohyboval opačným směrem, než jsem doufal. Opět ležím na zádech. Úder hlavou o podlahu už mě dnes nevyvádí z míry. Můj nepřítel z chodby stojící ve výtahu vydal oslavný skřek. Usmál se na mě. Dokonce se jaksi divně zapitvořil a uklonil. Nejspíš mi poděkoval. Zmizel za rezavými dveřmi výtahu, které se ve stejném okamžiku, kdy svou poklonu dokončil zavřely. Přišel jsem o výtah.

Podlaha tlač. Hlava začína třeštět. Není to ani pár minut, kdy jsem podobné pocity zažíval na zemi svého úkrytu. Nebo to už třeba bude pár hodin. Čas je relativní. Pan Suchý se mého podpaží drží jako klíště. Nebo se držím já jeho? Ani kus hlíny nevypadl. Ani se nerozdrobil. Jak silnou náklonost jsme k sobě během krátké doby začali cítit. Překulím se na břicho a se vztyčenou hlavou se snažím zaostřit. Světlo u dveří koridoru je jiné, než bylo. Není to světlo. Je to chlapík v bílém. Dívá se na mě. Teď mi dochází, že drží vrata, která se měla zavřít, když jsem prošel. Propaluje mě svým pohledem a já čekám, že nade mnou udělá nějaké gesto a narýsuje mi podobnou přímku na krk, jako kostlivci.