Smrt

„Každej na světe by si přál krásnou smrt“, vmísila se do hovoru postava v bílém plášti. Zamlklí medici pokývali hlavou. V pitevně v obvyklém smradu z mrtvol a chemie jich kolem stolu stálo pět. Většina chtěla jen přežít tu hodinu cvičení prvního ročníku medicíny. Doktor Smrt, jak přezdívali hubené postavě, se sklonil a skalpelem něco ukazoval. Slova plynula, medici byli nesví. Filozofické úvahy na téma smrti přirozené, násilně či z nehody je nezajímaly. Jde o to přežít, dostat čárku za prezenci a jít vše zapít do nejbližší hospody.

Hodina končila. Poslední gesta, poslední slova, desinfekce, a rychle vypadnout. Doktor Smrt se usmál. „Všichni jsou stejní, plní života, smrt je jim může bejt ukradená.“ Zavřel dveře, zamknul a šouravým stařeckým krokem odešel do svého kabinetu.

Svlékl plášť, dopil kafe, zadusil cigaretu. Musí do služby. Oblékl si černý hábit s kapucí, u vzal kosu a vyrazil.

„Každej na světe by si přál krásnou smrt,“ zamumlal ve dveřích.