Vzpomínky

Vzpomínky.


Kapitán seděl ve své kabině a otupěle zíral na kontrolní panel.
„Vše v pořádku“ hlásily senzory. Tak tomu bylo i včera, předevčírem, před týdnem. Ta jednotvárnost ho ubíjela a ničila. Ztěžka vstal a rozhlédl se. Byl tu stále stejný pořádek, tak jako kdysi. Zprvu, když tu zůstal sám, chtěl udržet starý zvyk a seděl v čele stolu v jídelně. Vzdal to, protože nemohl snést to ticho, tu prázdnotu, a usídlil se v řídící kabině. Říkal si, že je to jen na čas, ale už u toho zůstal. Nejraději by tu byl stále. Nemohl se přinutit, aby vstal a šel kolem těch dveří, za kterými nikdo nebydlel, a přitom mu jedny každé přinášely bolestná muka na přátele a kamarády. Byla to pro něj cesta utrpení, zakončená místo vykřičníku dveřmi Beaty.
BEATA! Ještě dnes cítil teplo jejího hebkého těla, slyšel její zrychlený dech, když se milovali. Znovu prožíval tu nevýslovnou bolest, která mu rvala srdce z těla, když si vzpomněl na hořící průzkumný člun, ve kterém seděla ONA.
Sledoval jeho rozkolísanou dráhu, než mu zmizela za horizontem. Vzápětí k němu dolehl zvuk vzdáleného výbuchu. To bylo na planetě Teno. Nebo to byl Lien? Talio? Už se mu ta jména pletla a za nic na světě by se nešel podívat do archívu.
Ve dvojce bydlela Nina. Zůstala na planetě Eden. Dostala to jméno, protože jim připadalo, že jsou v ráji. Kéž by dokázal vypudit své vzpomínky na její krásné tělo koupající se v té modré vodě! Na její výkřik hrůzy v momentě, kdy se ode dna zvedla snad miliarda malých tvorečků, kteří jí pohltili dřív, než mohl kdokoliv zasáhnout. Chtěl zapomenout na její ruku, čnějící setinu vteřiny v zoufalém gestu z vody. Zaryl prsty do křesla v návalu zoufalé bezmoci při té vzpomínce.
A co Rodrigo? Změnil se v obrovitého ježka, jsa probodán desítkou oštěpů domorodců. Luis, pozřený obrovitou masožravou lilií v tropických pralesích Caliostra. Petr, rozdrcený traverzou při opravě základny na Rodu. Veselá Jane a graciézní Petricie, které si šla prohlédnout trosky podivné budovy. Zmizely, v jednom okamžiku tu byly, a v dalším ne. Jejich stopy končily v prachu cesty metr od vchodu. Roger viděl jak Michal, který se jim vrhnul na pomoc, skončil stejně. Dva kroky od něj se rozplynul. Carlo se z toho zbláznil a Roger ho našel ve sprše. Voda spláchla krev tekoucí z jeho otevřených tepen na zápěstí a on tu ležel bílý jak sníh. Uzlíček svalů, bezvládné tělo, pouhá hmota.
Vzpomínky! Vzpomínky! Ty staré tíživé vzpomínky ho neustále pronásledovaly. Byly s ním všude. Byly jako živé a on jejich proud jen násilím přetrhl a chtěl se podívat znovu na pult, když v tom téměř mimoděk se mu zdálo, že uviděl v chodbě letmý pohyb, stín. Jakoby tam někdo byl, někdo, kdo uskočil za roh.
„Blbost!“ řekl nahlas, aby zahnal tu myšlenku, a podrbal se na zarostlé bradě. Znělo to jako šelest větru v suchém rákosí.
Chvíli to sám se sebou vydržel, ale pak se vzdal. Obrátil se a vyšel do chodby. Dorazil na rozcestí, kde předtím zahlédl ten jistě klamný pohyb, ale nebylo tu nic. Holá chodba a nouzové osvětlení. Nač taky svítit, když je tu sám? Nalevo nic, napravo také.
Už uklidněn, chtěl se vrátit, když to zahlédl znova, teď už jasně a nepopiratelně. Někdo tu je!
„Nesmysl, vždyť jsou všichni mrtví, viděl jsem je umírat. Zešílel jsem a mám halucinace,“ přesvědčoval se, „musím jít a vzít si nějaké léky. Jsem unavený a podrážděný a k tomu ty živé vzpomínky!“
Ucítil letmý dotek- takové poškrábání za uchem. To nemohl být přelud! Tak ho vždycky škádlívala. Otočil se a zahlédl mizející stín. „Beato!“ vykřikl a rozběhl se nechápajíc, proč si s ním hraje na schovávanou. Zdálo se mu, že za rohem zaslechl její smích.
„BEATO!“
Valil se chodbou jako tank. Rozrazil dveře do skladu a přivítala ho tma, ticho a prach.
“Beato!“ zaječel.
„To…to…to!“ vracela mu ozvěna.
Možná se schovala do některé kabiny, napadalo ho. Vracel se, těžce supíc, a otvíral jedny dveře za druhými. Tak došel na konec chodby, až k číslu jedna- k její kabině. Vzal za kliku a náhle měl pocit, že chodba za ním je plná a začal tušit, že ty pokoje ve skutečnosti nejsou prázdné, ale naopak.
Jeho vzpomínky tam jsou s ním. Věděl to téměř jistě, ale bál se otočit, aby se o té pravdě ujistil.
Měl jedinou možnost: zmáčkl kliku a vstoupil dovnitř. Beata tam stála před zrcadlem a hrála si s vlasy barvy havraního křídla. „Beato,“ vydechl překvapeně a něžně. Chtěl jí pohladit, ale jeho ruka prošla jejím tělem. Dveře se znova otevřely a zjevila se v nich Carla: „Beato, pojď k večeři. Všichni už čekají.“
Jen se zasmála a dál hřebelcovala ten černý vodopád vlasů: „Už jdu.“ a prošla skrz něj.
Neměla bys už nosit ta černé šaty, vždyť už je to skoro rok co …“
Další slova neslyšel, protože si zděšeně zacpal uši.
„Né, né, to přece nemůže být pravda,“ křičelo jeho já. Všechno se to v něm vzpínalo a obracelo. Pak se otočil a jeho oči zůstaly vytřeštěně zírat na lesklou plochu zrcadla, ve kterém se odrážela prázdná plocha pokoje. V náhlém okamžiku prozření vše pochopil.
Ano, musí to tak být. Tak dlouho tu byl se svými vzpomínkami a znovu a znovu je oživoval, až doopravdy ožily a vzaly si ten jeho.
Vyměnit tolik životů za ten jeden jeho mizerný? To je přece báječný kšeft, jaký se hned tak nepovede! Zasmál se tomu. Měl náhle výbornou náladu. Už se neobtěžoval otevíráním dveří a prostě prošel stěnou.