VIRAX-7 Neviditelná hrozba

Kapitola 1

Noční Los Angeles je klidné jen na první pohled. Tisíce světel, oken a výloh ozařují ulice, nad širokými bulváry blikají barevné neony. Sem tam projede taxík, limuzína, nebo policejní hlídka, z nočních klubů duní rytmická hudba. Zatímco se město venku oddávalo svým nočním radovánkám, nemocnice California Hospital Medical Centre hučela tichou intenzitou. Bylo to místo, které neustále tepalo svým ruchem, bez ohledu na to, jestli za okny byla noc nebo den. Zde pracoval i doktor Mark Peterson jako zástupce primáře na gynekologicko-porodnickém oddělení. Když se jeho adoptivní syn Michael osamostatnil a stal se novým Knight Riderem, přijal tuto velice lukrativní, ale náročnou práci. Dnes měl jednu z mnoha nočních služeb a pomalu si už na tento nepravidelný režim zvykl, práce byla jeho únikem ze samoty. Večerní vizita skončila a on měl chvíli volného času. Otevřel krabici s vonící a teplu pizzou, kterou si koupil v kantýně, ukousl sotva jedno sousto, když tu se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte!“
Dveře se otevřely a vešla sestra, kterou Mark znal z urgentního příjmu. Vypadala neklidně.
„Promiňte, že ruším večeři,“ řekla, „ale mám tu pacientku, kterou byste měl vidět. Je v 18. týdnu gravidity, má horečku 40,2° ,suchý kašel, bolesti hlavy a kloubů. A začala mírně krvácet.“
Mark odložil krabici s pizzou stranou. „Tak to ji rozhodně musím vidět. Tu pizzu si ohřeju později.“
Sestra pokračovala: „Celé se mi to nezdálo, tak jsem ji radši uložila na izolaci. Naštěstí měla při příjmu respirátor.“
Mark přikývl, sáhl do zásuvky pro nový respirátor a vydal se se sestrou na urgentní příjem. Před vstupem do izolační místnosti si ho nasadil. V hlavě mu probleskla vzpomínka na pandemii — na nekonečné směny, kdy se za maskou skrýval nejen obličej, ale i únava, strach a bezmoc.
Pacientka seděla na lůžku, bledá, s lesklýma očima. Dýchala mělce, ale pravidelně. Po krátkém vyšetření Mark konstatoval, že z gynekologického hlediska je zatím stabilní. Srdeční akce plodu byla přítomna, krvácení slabé.
„Zatím to vypadá dobře,“ řekl tiše. „Předepsal jsem paracetamol na horečku, doporučuji odběry a sledování. Dala jste jí tekutiny?“
Sestra přikývla.
„Dobře. Sledujte ji pečlivě. Pokud se stav zhorší, volejte mě okamžitě. Jsem na lince 271.“
Pak se otočil a vrátil se na lékařský pokoj. Pizzu už neohříval. Místo toho otevřel počítač a začal psát záznam. V hlavě mu zněla jediná myšlenka: Aby to nebyla zase nějaká nová varianta… Za oknem se noc pomalu nořila do ticha. Na chodbě utichl pohyb, jen občasné pípnutí monitoru připomínalo, že nemocnice nikdy nespí. Mark dopsal záznam, napil se studené kávy a na chvíli se opřel o opěradlo.
Ticho noční směny přerušil ostrý tón alarmu. Mark se prudce otočil k monitoru. Jméno pacientky mu okamžitě vyrazilo dech — ta těhotná žena, kterou před necelou půlhodinou vyšetřoval.

Když dorazil na pokoj, sestra už byla u ní. „Začala masivně krvácet,“ řekla roztřeseně. „Plod je pryč.“
Mark přikývl, potlačil emoce a převzal vedení. Zákrok provedli rychle, rutinně, ale s tíhou, která visela ve vzduchu jako olovo. Po vyčištění dutiny děložní se zdálo, že pacientka stabilizuje. Ale pak přišel první záchvat.
Tělo se jí prudce prohnulo, oči se převrátily. Sestra vykřikla. Mark okamžitě podal diazepam, ale záchvaty se opakovaly. Po třetím upadla do hlubokého bezvědomí. CT mozku neukázalo krvácení. EEG bylo chaotické. A pak, za několik minut se srdeční křivka vyrovnala. Exitus, ticho.
Mark stál nad lůžkem, neschopen slova. Všechno se to odehrálo během jediné směny. Příliš rychle. Příliš nečekaně. O něco později držel v rukou vzorky tkání — placentu, krev, mozkomíšní mok. Horečka, neurologické příznaky, pak rychlý kolaps. Nic z toho neodpovídalo běžné infekci.
Napadla ho doktorka Paula Lindbergová. Mikrobioložka, tichá, precizní. Znal ji jen letmo — párkrát ji zahlédl na konferencích, jednou ji potkal na chodbě. Věděl, že si prošla něčím temným. Mluvilo se o tom šeptem. Prý týrání a trauma. Ale zároveň se říkalo, že je brilantní. Vidí věci, které ostatní přehlédnou.
Mark se rozhodl. Vzal chladicí box se vzorky, oblékl plášť a vyrazil do laboratoře.
Kapitola 2
Paula Lindbergová seděla u mikroskopu, světlo z monitoru jí ozařovalo tvář. V laboratoři panovalo ticho, jen občasné pípnutí centrifugy narušovalo klid. Všechno bylo přesně tam, kde to mělo být. Tak to měla ráda. Svůj řád. Tu předvídatelnost a ticho. Dveře se otevřely. Nezvykle rázně. „Promiňte, že ruším,“ ozval se mužský hlas. Paula vzhlédla. Ve dveřích stál lékař, kterého znala jen letmo — z chodeb, z porad, z těch krátkých momentů, kdy se míjeli. Mark Peterson. Gynekolog. Vypadal unaveně, ale ne nepřátelsky. Spíš jako někdo, kdo už několik hodin bojuje s něčím, co nedává smysl. Byl středně vysoký, statnější postavy — ne obézní, ale „kus chlapa“, jak by řekla její matka. Vlasy měl velmi krátce sestřižené, světle hnědé, značně prošedivělé, s náznakem počínající pleše, která mu nijak neubírala na důstojnosti. Jeho tvář byla spíše oválná než ostře řezaná, a kdysi v ní bývalo něco dobráckého. Teď ale působila uzavřeně, jako by se za ní skrýval smutek, který už dávno přestal hledat slova. V očích měl zvláštní klid, ten typ pohledu, který nehodnotí, jen pozoruje. A přesto v nich bylo něco zranitelného. Paula si uvědomila, že ho nikdy neviděla se smát. A že by ho teď vlastně ráda poznala víc. „Potřeboval bych vaši pomoc,“ řekl. V ruce držel chladicí box. Paula si všimla, že ho drží pevně. Jako by se o ty vzorky bál. Sundala si rukavice. „Jaký typ vzorku?“ „Placenta, krev a mozkomíšní mok. Těhotná pacientka. Horečky, vyrážka, neurologické symptomy. Něco tam je, cítím to.“ Pak se ztěžka nadechl a pokračoval: „Dnes v noci potratila. Měla epileptické záchvaty. Zemřela během několika hodin.“ Na chvíli se odmlčel. Pak tiše dodal: „U mě na oddělení život většinou začíná, a ne končí.“ Paula přikývla. Neptala se, jak může „cítit“ patogen. Lékaři mluvili takhle často. Používali instinkt místo dat. Ale něco v jeho hlase ji zaujalo — nebyla to panika, spíš naléhavost. Jako by věděl, že čas hraje proti nim. „Položte to sem,“ ukázala na pracovní stůl. Mark přešel místnost, opatrně položil box. Jeho pohyby byly pečlivé, skoro až něžné. Paula si všimla, že se vyhýbá pohledu na její ruce — jako by věděl, že se jí lidé často dívají právě tam. Tam, kde měla jizvy. Ale on se nedíval. A to jí připadalo zvláštně důvěryhodné.
Otevřela box. Uvnitř byly pečlivě označené ampule, jedna s krví, druhá s mozkomíšním mokem. Třetí s fragmentem placentární tkáně. Všechny chlazené, jak měly být. Paula se zamračila. Takový soubor vzorků se běžně neobjevuje. Ne bez důvodu. „Jak rychle to potřebujete?“ zeptala se. „Nejde o mě,“ odpověděl Mark tiše. „Jde o to, co to je. Potřeboval bych to vědět, s něčím podobným jsem se zatím nesetkal.“
„Výsledky budou za pár hodin,“ odpověděla Paula. Už se chystala otočit zpět k mikroskopu, ale Mark stále přešlapoval v místnosti.
„Můžu se zeptat… pracujete tu dlouho?“, zeptal se.
Paula se zarazila. Ne kvůli té otázce, ale tomu tónu. To nebyla běžná, každodenní konverzace. V tom tónu byla zvědavost a možná i respekt.
„Dost dlouho na to, abych věděla, že když lékař přijde osobně s boxem, je to vážné.“
Mark se pousmál. „To je fér.“
Chvíli bylo ticho. Pak se otočil k odchodu.
„Doktore Petersone?“ ozvala se Paula.
Zastavil se.
„Pokud je to něco neobvyklého… budu potřebovat víc informací. O pacientce. O vás.“
Mark přikývl. „Dám vám všechno, co budu moct.“
A pak odešel. Dveře se zavřely. Paula se vrátila k mikroskopu, ale její mysl už nebyla klidná. Vzorek byl neobvyklý. Ale ještě neobvyklejší byl ten muž, který ho přinesl.
Kapitola 3

Paula stála v přetlakové komoře. Ochranný oblek jí těsně obepínal tělo, respirátor syčel s každým nádechem. Vzorky od Marka byly připravené k analýze.
V izolované části laboratoře — BSL-3 — se světlo lámalo o skleněné stěny biologického boxu. Paula vložila vzorky do dekontaminační komory, poté je přesunula pod elektronový mikroskop.
První snímky ji zarazily. Struktura viru byla nepravidelná. Neodpovídala žádné známé morfologii. V jádru se nacházely sekvence, které připomínaly fragmenty chřipky, SARS-CoV-2… a něco, co vypadalo jako meningokoková kapsida.
Ale to jí nestačilo. Potřebovala mít jistotu.
Spustila sekvenaci DNA. Bio informatický software začal porovnávat genetické řetězce s databázemi známých patogenů.
Výsledky byly šokující.
Virus byl chimérický — složený z několika různých virových genomů. Některé sekvence byly upravené, jiné zcela neznámé. A co bylo nejděsivější: některé části byly uměle syntetizované, bez přirozeného původu.
Paula se opřela o stěnu boxu. Věděla, že tohle není náhoda. Někdo ten virus vytvořil, a pak použil. Znovu se zahleděla do výsledků analýzy DNA. Po dlouhých minutách to uviděla. Chyběla tam klíčová sekvence genů – ta která by umožnila přenos patogenu z jednoho jedince na druhého. Laboratoř pomalu utichala. Venku se začínalo rozednívat. Skrz zamlžené okno pronikalo první světlo, které se odráželo od nerezových povrchů. Paula si sundala ochranný oblek, její pohyby byly unavené, ale soustředěné. Dveře se tiše otevřely. Mark vešel, s kruhy pod očima a kelímkem kávy v ruce. „Máte něco?“ zeptal se tiše.
Paula přikývla a podala mu tablet s výsledky. „Virus je složený. Umělý. Ale…“
Mark zvedl obočí. „Ale?“
„Chybí mu klíčová část. Gen, který by umožnil přenos mezi lidmi. Bez něj se šíří jen kontaktem s původním zdrojem. Je to jako zbraň bez spouště.“
Mark si promnul bradu. „Takže někdo ho vytvořil, ale nedokončil?“
„Možná. Nebo čeká, až ho někdo dokončí.“
Mezi nimi zavládlo ticho. Jen jemné bzučení přístrojů vyplňovalo prostor.
Mark se podíval na Paulu. „Víte co? Zvu vás na snídani. Potřebujeme oba vypnout. A já znám místo, kde dělají nejlepší vajíčka Benedikt v okruhu deseti kilometrů.“
Paula se usmála. „Jestli tam mají i kávu, jdu hned.“
Společně vyšli z laboratoře. Za nimi zůstaly výsledky, hypotézy… a virus, který zatím spal.

Seděli v kavárně, kde se vůně vajíček, slaniny a toustů mísila se sladkými tóny palačinek a čerstvě smažených donutů. Vzduch byl jarně svěží, naplněný klidným ranním ruchem.
„Doktore Petersone… nebo vám mohu říkat Marku?“ zeptala se Paula s lehkým úsměvem.
Mark se také pousmál. „Samozřejmě. Ale jen pokud mi dovolíte říkat vám Paulo.“
Přikývla. „Platí.“
Mark pozvedl sklenici pomerančového džusu. „Na přátelství,“ řekl s lehkostí, která kontrastovala s tíhou předchozí noci.
Paula zvedla svůj džus a přiťukli si, jako by ve sklenicích bylo to nejvybranější víno. Na okamžik se svět zúžil jen na ten zvuk skla, vůni snídaně a dva unavené, ale bdělé lidi, kteří se právě začali poznávat.
Pak Paula tiše řekla: „Ty vzorky dnes v noci… to nebyla jen práce. A ty výsledky mě upřímně děsí.“
Mark se na ni zadíval. „Protože někdo překročil hranici?“
„Ano,“ přikývla. „A navíc je to někdo, koho znám. Můj kolega. Frank Reinen.“
Mark se opřel lokty o stůl. „A co chceš dělat? Bojovat s tím… nebo to nechat být?“
Paula se narovnala. „Už jsem utíkala dost. Teď je načase to dotáhnout do konce.“
Mark se lehce pousmál. „Tohle na tobě obdivuju. Tvůj klid, přesnost… a rozhodnost.“
Paula sklopila oči. „Někdy je to jen obrana.“ Chvíli mlčela, pak dodala skoro šeptem: „Je to zbraň bez spouště.“
Mark chvíli mlčel, jako by vstřebával to, co mu Paula právě svěřila. Pak se tiše zeptal: „Můžu se ti s něčím svěřit?“ „Samozřejmě,“ odpověděla. V hlavě jí vyskočila myšlenka: Tenhle muž si mě váží. A důvěřuje mi.
Mark se na chvíli odmlčel, než se ponořil do vzpomínek. „Víš… jsem vdovec. Moje Cristine byla jako ty — uvnitř křehká, ale silná. Jejím světem byla čísla a tabulky, pracovala jako účetní. Po tragické smrti svého prvního manžela se na mě upnula. Naše přátelství postupně přerostlo v lásku.“
Paula cítila, že se jí svěřuje s něčím velmi osobním. Nechtěla ho přerušovat.
„A já… nemůžu mít vlastní děti,“ pokračoval Mark. „A ona mi dala ten největší dar. Nabídla mi, abych adoptoval jejího syna. Vychoval jsem ho jako vlastního. A on mě tak bral. Bere mě tak dodnes.“
Odmlčel se. Jeho hlas ztratil jistotu.
„Pak, před sedmi lety, přišla ta strašná nemoc. Cristine se mi ztrácela před očima. A nakonec odešla…“
„Rakovina?“ vytušila Paula.
Mark přikývl. „Bohužel, velmi agresivní typ...“ řekl s třesoucím se hlasem.
Mark ještě pokračoval: „Pak se i Michael — můj adoptivní syn — vydal svou vlastní cestou. A já jsem zůstal sám.“
Paula se na něj podívala s klidným výrazem. „Ale teď už nejsi sám. Jsme přátelé. A přátelé by si měli pomáhat. A znát pravdu o sobě.“
Mark se zklidnil. Cítil, že i Paula se chystá otevřít své srdce.
Začala zvolna: „Ptal ses, jak dlouho tady pracuji. Zasloužíš si přesnou odpověď. Jsou to dva roky a tři měsíce. Předtím jsem působila v Atlantě, v CDC.“
Mark ji překvapeně přerušil: „CDC? Tak to už mi dává smysl. Proto jsi tak dobrá… promiň, přerušil jsem tě. Pokračuj, prosím.“
Paula se lehce pousmála, ale i její hlas ztrácel jistotu. „Ta práce pro mě byla taky únikem. Únikem před mým bývalým. Neustále mě ponižoval. Psychicky i fyzicky mě týral. Nedokázala jsem od něj odejít — vždycky odprosil, sliboval…“
Na chvíli se odmlčela. Několikrát se ztěžka nadechla, než pokračovala.
„Zlom nastal, když jsem otěhotněla. Při rozboru plodové vody se ukázalo, že dítě bude postižené, i když jsme oba byli zdraví. Strašně zuřil. Myslel si, že je to moje vina. Že je to důsledek toho, kde pracuji.“
Pak polkla a tichým hlasem dodala: „Zmlátil mě. Zkopal do bezvědomí. O dítě jsem přišla. A nejspíš už další mít nebudu… Naštěstí tu šílenou hádku a křik slyšeli sousedé. Zavolali pomoc. A on? Teď sedí ve vězení.“
Odmlčela se. Pak dodala: „Proto jsem přijala tuhle nabídku. A přestěhovala se do LA. Daleko od něj. Daleko od všeho.“
Mark ji něžně objal. „Tohle není slabost, Paula. To, co mi teď říkáš… to je odvaha.“
Paula se pousmála. „A ty, Marku? Co vlastně hledáš?“
„Možná právě tohle. Někoho, kdo se nebojí říct pravdu. Kdo ví, co je bolest — ale neztratil schopnost cítit.“
Chvíli stáli v tichu. Jen kavárenský šum kolem nich dál plynul jako vzdálená kulisa.
Pak se Paula tiše zeptala: „A co když tohle všechno skončí špatně?“
Mark se podíval do ranního shonu za oknem. „Pak budu rád, že jsem to aspoň zkusil.“
Paula se k němu otočila. „Já taky.“
Rozloučili se. Odešli každý do svého domova — ale s vědomím, že už nejsou jen kolegové.
Byli přátelé. Blízcí přátelé.

Kapitola 4

Zatímco Paula a Mark mířili rušnými ranními ulicemi velkoměsta ke svým domovům, doktor Frank Reinen spěchal do práce. Nepotkali se. Přesto už byly jejich osudy propletené.
Frank měl dnes důvod k nervozitě i spěchu. Uplynula inkubační doba viru, který nedávno vytvořil a před několika dny podal vytipované oběti. Mířil po hlavní chodbě směrem k mikrobiologickým laboratořím, sousedícím s oddělením urgentního příjmu. Z pootevřených dveří lékařského pokoje zaslechl vzrušený rozhovor. Frank se zastavil a nenápadně naslouchal.
Rozhovor se týkal záhadného úmrtí z předchozí noci. Popisované symptomy i průběh odpovídaly působení jeho viru. Že by konečně uspěl? Rychle zamířil na své pracoviště, k počítači, kde byly uloženy záznamy. Přístup měl jak on, tak Paula.
Vyhledal a otevřel složku s výsledky ze včerejšího dne. Začal studovat analýzu DNA. Ano. Byl to jeho výtvor. Konečně. Po dlouhých měsících výzkumu a zkoušek. Po šesti předchozích pokusech na lidech, které nedopadly podle jeho představ.
„Šťastná sedmička…“ pomyslel si. A v té chvíli věděl, jak svůj výtvor nazve.
VIRAX-7.
Frank seděl u počítače, oči upřené na výsledky analýzy. VIRAX-7 byl připraven. Téměř dokonalý. Chyběly mu dvě poslední součásti — dvě klíčové části skládačky, bez nichž by jeho výtvor zůstal jen nečinnou hrozbou.
První byla aktivační sekvence. Kód, který by virus „probudil“, spustil jeho šíření a destruktivní účinek. Bez ní byl virus jako zbraň bez spouště — neškodný, ale plný potenciálu.
Druhou byla protilátka. Pojistka. Záchranná brzda, kterou by mohl použít pro sebe. Možná i pro pár dalších. Ty vyvolené. kteří by měli přežít. Ale vytvořit protilátku nebylo jen otázkou chemie. Potřeboval živé vzorky — tkáně, krev, buňky. Něco, co by mu umožnilo simulovat reakci viru a najít slabinu, kterou by mohl využít.
Zamračil se. Teď, ráno, bylo v nemocnici příliš rušno. Příliš mnoho očí, příliš mnoho pohybu. Sestry, lékaři, pacienti. Kamery a systémy. Ne. Teď ne.
Večer bude lepší. To se nemocnice ztiší a chodby potemní. Rutina ustoupí únavě. A on se vydá pro to, co potřebuje. Vzorky. Klíč k přežití. Klíč k moci.
Vzpomínka se do jeho hlavy vkradla tiše, jako virus. Nevyžádaná a nezastavitelná.
Frank si vzpomněl na Stanford. Na bílou laboratoř, na grantové porady, na nekonečné tabulky s rozpočty. Univerzita tehdy získala štědrou dotaci na výzkum nových léčiv. Léků, které měly pomáhat. Léčit. Zmírňovat. Jak pošetilé! Prý pro dobro lidstva... Jak vznešené a tak naivní.
Frank měl už tehdy jiný plán. Peníze použil na vlastní výzkum — výzkum virů. Nechtěl léky, ani vakcíny. Studoval mechanismy destrukce. Tak chladné, přesné a elegantní.
Byl odhalen. Výpověď přišla rychle. A s ní i požadavek na náhradu škody. Jeho jméno zmizelo z publikací, z konferencí, z grantových databází. Zbyla mu jen ostuda. A dluh.
A pak přišel ten záhadný cizinec. Nebyl to diplomat ani vědec. Jen muž s přízvukem, který se nedal přesně zařadit. Nabídl mu částku, která by pokryla dluhy. A ještě by mu pěkná sumička zůstala.
„Biologická zbraň,“ řekl tehdy klidně. „Něco, co nebude vypadat jako zbraň. Něco, co se bude tvářit jako nemoc.“
Frank nekladl otázky. Jen přikývl. Dostal zálohu. Přístup k vybavení. A volnost.
VIRAX-7 byl výsledkem. Ne pro vědu. Ne pro pomstu. Pro trh.
Za oknem se spustil déšť. Tenké pramínky dubnového deště klouzaly po skle jako vzpomínky, které nešlo zastavit. Čas se vrátil. A s ním i plán. Večer se blížil.
Frank dojedl obloženou bagetu, kterou si koupil k večeři, a vydal se za svým cílem. Pomalu a potichu kráčel potemnělými nemocničními chodbami. Mířil neomylně k sekci s vysokou biologickou ochranou. Tam byly jeho vzorky. Jeho VIRAX-7.
Po zadání přístupového kódu se s tichým cvaknutím otevřely dveře sekce BLS-2. Oblékl si ochranný oblek a prošel dekontaminační sprchou do sekce BLS-3. Dalším kódem otevřel lednici se vzorky. Hledal ten se včerejším datem.
Ano. Jsou tady.
Na ampulích byl štítek se jménem osoby, která vzorky odebrala: doktor Mark Peterson, gynekologie.
„Tak Paula má možná spojence…“ pomyslel si. Ale pak ten nápad ve své namyšlenosti zavrhl.
„Co může porodník vědět o virech…“ pousmál se v duchu.
Vzorky měl. Zbývalo zamést stopy a zmizet.
Už dříve se mu podařilo získat přístup k záznamům z bezpečnostních kamer, takže odstranil ty záběry, které by ho mohly usvědčit.
Ale zapomněl na jednu maličkost.
Každý vstup do sekce BLS-3 je automaticky zaznamenáván. A k těmto záznamům přístup neměl.
Kapitola 5

Když první paprsky úsvitu zahnaly stíny předchozí noci, mezi tisíci lidmi směřujícími za svými úkoly dorazili na svá pracoviště i Mark a Paula. Paula přišla do laboratoře jako první, jak měla ve zvyku. Zapnula systém, zkontrolovala chladicí boxy.
Ale něco bylo jinak.
Chyběl vzorek.
Ne ten běžný, ale ten klíčový. Ten, který izolovali teprve včera — patogen s neobvyklou strukturou, potenciálně schopný ovlivnit nervový systém.
Paula ztuhla. Zkontrolovala záznamy. Přístup měla jen ona… a doktor Rainen.
„To není možné,“ zašeptala.
Musela tu informaci někomu sdělit. Jediný člověk, kterému mohla věřit, byl Mark.
Opustila sekci s vysokou biologickou ochranou a rychlým krokem zamířila za Markem. Našla ho v jeho lékařském pokoji, jak se připravoval na ranní vizitu.
„Marku, ty vzorky… jsou pryč! Někdo je vzal!“ vyhrkla vzrušeně.
„Frank Rainen…“ odtušil Mark.
„Vypadá to tak. Ale nemám žádný konkrétní důkaz.“
„Dobře, uklidni se. Nic teď sama nepodnikej. Hned po vizitě za někým zajdu — třeba se mi podaří něco zjistit,“ uklidňoval ji Mark.
Mark se po vizitě zastavil u dveří kanceláře bezpečnostní služby. Nezaklepal. Nemusel. Velitel seděl za stolem, listoval záznamy. Když zvedl hlavu a uviděl Marka, pousmál se.
„Doktore Petersone. Co vás sem přivádí?“
Mark zaváhal jen na okamžik. „Potřebuju vaši pomoc. Jde o něco vážného.“
Velitel přikývl. „Jsem Vám jedním životem zavázán. Řekněte, co potřebujete.“
Mark se posadil. „Potřebuju zjistit, kdo včera večer vstoupil do sekce BLS-3. Mám podezření, že došlo k neoprávněnému odběru vzorku.“
Velitel se zamračil. „Kamerové záznamy? Ty už bohužel někdo vymazal. Ale vstupy do BLS-3 se zapisují zvlášť. A k těm nemá přístup každý.“
Velitel chvíli mlčel. Pak otevřel zabezpečený systém. „Měl jste pravdu. Jeden vstup. Dvacet tři čtyřicet osm. Přístupový kód: Rainen.“
Mark přikývl. „Děkuju. Tohle mi stačí.“
Velitel zavřel systém. „Jen mi slibte, že to, co se chystáte udělat, bude stát za to.“
Mark se zvedl. „Slibuju.“
Mark se vrátil na oddělení mikrobiologie. Paula už ho netrpělivě očekávala.
„Tak co? Byl to Reinen?“ zeptala se nedočkavě.
„Ano. Mám důkaz, který ho jednoznačně usvědčuje,“ odpověděl Mark. Chvíli se zamyslel, pak dodal: „Vím, že teď hraje čas proti nám, ale nechci nic uspěchat ani zbytečně hrotit situaci. Měli bychom se sejít jen my dva — nejlépe mimo nemocnici. Tady je příliš mnoho zvědavých očí a uší. Co kdybys dnes přišla ke mně domů na večeři? V klidu probereme celou situaci a vymyslíme řešení.“
„To zní rozumně,“ uznala Paula. „Kde vlastně bydlíš?“
Mark se lehce pousmál. „V Pico-Union. Je to jen pár minut od nemocnice, klidná čtvrť, trochu stranou od ruchu centra. Mám tam menší domek se zahradou a terasou. Nic okázalého, ale je tam ticho, zeleno… a místo, kde se dá přemýšlet.“
Kapitola 6

V sídle nadace FLAG panovalo zvláštní ticho, jaké se v běžných organizacích nevyskytuje. Ticho plné soustředění, šifrovaných zpráv a pohybu, který není vidět. Edmond Johnson seděl ve své kanceláři, když se na monitoru objevilo jméno, které nečekal: Raymond Hale.
Bývalý kolega a přítel. Ten, který nikdy nevolal bez důvodu.
„Edmonde, máme problém,“ ozvalo se ve sluchátku. „Týká se jednoho jména, které ti možná něco řekne. Frank Reinen.“
Edmond ztuhl. „Ten virolog? Myslel jsem, že po odchodu ze Stanfordu zmizel.“
„Nezmizel. Jen se přesunul. Do nemocnice v Los Angeles. A podle našich informací tam došlo k úmrtí pacientky s neobvyklými symptomy. Všechno nasvědčuje tomu, že Reinen testuje něco, co nemá být testováno.“
„A kdo ji ošetřoval?“ zeptal se Edmond.
„Mark Peterson. Gynekolog. Ale podle záznamů byl první, kdo na případ upozornil. A pokud se nemýlím… je to adoptivní otec Michaela Knighta.“
Edmond chvíli mlčel. Pak tiše řekl: „Tohle musím předat dál.“ Po dálničním obchvatu Los Angeles se valily proudy aut. Malá i velká, všech možných tvarů a barev. Mezi nimi jedno poněkud neobvyklé. Na první pohled elegantní, rychlé a bezpečné. Jen pár vyvolených vědělo, že je výjimečné.
Byl to KITT.
Michael se v něm vracel na základnu po úspěšném dokončení další mise.
„Jsem rád, že jsme zase pomohli spravedlnosti…“ svěřil se KITTovi. Pak dodal: „Ale pod tíhou všech těch úkolů se mi zdá, že ztrácím kontakt s otcem. Už si ani nevzpomínám, kdy jsme spolu v klidu povečeřeli…“
KITT odpověděl svým klidným hlasem: „Miku. Být strážcem spravedlnosti, rytířem nové doby, není lehké. A občas to vyžaduje i osobní oběti. Víš co? Promluv si s Edmondem. Třeba ti dá nějaké volno — a ty zajdeš za otcem.“
Michael se usmál. „Ty máš vždycky skvělé nápady, KITTe. Ano, udělám to.“
Michael vešel do pracovny Edmonda. Místnost byla tichá, jen obrazovka na stole pulzovala daty. Edmond zvedl hlavu, pokynul mu, aby si sedl.
„Miku, máme problém. A tentokrát je osobní.“
Michael se zamračil. „O co jde?“
„Frank Reinen. Virolog, bývalý výzkumník ze Stanfordu. Teď pracuje v California Hospital Medical Center. Podle našich informací tam došlo k úmrtí pacientky s neobvyklými symptomy. Edmond se odmlčel. „Podle záznamů byl u případu jako první lékař doktor Mark Peterson.“
Michael překvapeně vytušil: „Táta? To snad ne…“
Edmond přikývl. „Ano. Tvůj otec. A právě proto si myslím, že bys měl vědět, co se děje. Reinen není obyčejný lékař. Má kontakty, zdroje, a podle všeho testuje něco, co by mohlo být biologickou zbraní.“
Michael chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl.
„Tohle není mise. Tohle je moje rodina. Do toho jdu. Ne protože mi to říkáš — ale protože musím.“
Edmond se pousmál. „Přesně to jsem čekal.“
Kapitola 7

Mark připravil večeři. Paula seděla na terase, svěží jarní vítr si pohrával s jejími vlasy. Byly světle hnědé, s oříškovým nádechem, a v tom světle působily téměř zlatě. Měla je rozpuštěné, což bylo vzácné — obvykle je nosila stažené, prakticky, jako by si nemohla dovolit rozptýlení. Teď ale působila jinak. Uvolněně. Její rysy byly jemné, ale výrazné, oči šedozelené, hluboké, s pohledem, který dokázal být ostrý jako skalpel, ale teď se v něm zračil klid.
Bylo to poprvé, co se cítila… skoro normálně. Bez laboratoře, bez napětí. Jen oni dva. A pak zazvonil telefon.
„To je Michael!“, řekl Mark překvapeně, když se podíval na displej. Paula ztuhla: „Tvůj syn?“ „Ano. Nevolá často.“
Mark hovor přijal. „Tati? Musím s tebou nutně mluvit.“, ozval se na druhé straně Michaelův hlas. „Co potřebuješ, Miku?“ „No...možná bude lepší, abych ti to řekl osobně. Je to důležité.“ „Tak přijď!“, navrhl Mark a s lehkou ironií v hlase dodal: „Snad si ještě pamatuješ, kde bydlím…“ Rozloučili se a oba zavěsili.
O pár minut později seděli u stolu všichni tři. Michael byl vysoký, tmavé vlnité vlasy dokreslovaly jeho ostře řezané rysy. Ale v jeho očích byla něha, měl je po své matce. Paula to hned poznala, protože již dříve jí Mark ukázal fotografii Cristine.
„Takže… vy jste doktorka Lindbergová,“ řekl Michael, když si připíjeli.
„Ano. Pracuji s Markem. A… jsme si blízcí.“
Michael se podíval na otce. „To jsem pochopil.“
Mark se nadechl. „Miku, nech si to vysvětlit. Paula je výjimečná žena. A řeknu ti i to, co se děje… potřebujeme prostě tvoji pomoc.“
Michael zvýšil hlas: „Vím, co se děje. Doktor Frank Rainen ukradl vzorek s nebezpečným virem a pokouší se ho prodat. Mám informace, že už kontaktoval lidi z východu. Nejde jen o peníze. Jde o moc.“
Paula ztuhla. „A jak to víte?“
Michael na chvíli znejistěl, ale pak uznal, že ta žena si zaslouží znát alespoň část pravdy.
„Pracuji pro FLAG — Nadaci pro zákon a vládu. Byla obnovena před několika lety a když mi bylo jednadvacet, vyhledali mě. Pomohli mi odhalit, kdo byl můj skutečný otec,“ sdělil jí a pokračoval: „Máme přístup k informacím, které se běžně nešíří. Frank Rainen se objevil v několika hlášeních — podezřelé kontakty, nestandardní výzkum, utajené přesuny materiálu. Byl sledován. A teď jste s ním propojeni i vy dva.“
Mark se naklonil. „Co na to nadace?“
Michael se zadíval do stolu. „Zatím nic oficiálního. Ale já jsem se rozhodl jednat. Ne jako agent. Jako syn. A jako někdo, kdo nechce ztratit dalšího člověka, na kterém mu záleží.“
Mark se ho zeptal: „Co tedy navrhuješ?“
Michael se zadíval na Paulu. „Nejsem si jistý, že jí můžu věřit.“
Paula se zarazila. „Proč?“
Informace, které teď slyšela, ji očividně zaskočily. Po chvíli váhání navrhla: „Michaele… doufám, že ti smím říkat jménem?“ „Když to musí být…“ nevrle odvětil Michael a pokračoval: „Chci vám to vysvětlit, doktorko Lindbergová…“ Paula ho prosebně přerušila: „Paulo… prosím!“
Michael se znovu nadechl k odpovědi. „Tak dobře, Paulo. Víš, moje máma nebyla lékařka ani vědkyně. Její práce byla obyčejná. Ale to pro mě nebylo důležité. Pro mě byla všechno. A když umřela, táta se uzavřel. Teď však cítím, že je něco jinak. Usmívá se… na tebe.“
Mark mu oponoval: „Miku, tvoje máma byla výjimečná. A nikdo ji nenahradí. Ale život jde dál. A Paula… mi pomohla znovu dýchat.“
Paula se podívala Michaelovi do očí. „Michaele, já a Mark máme mnoho společného. Oba jsme někoho — nebo něco — ztratili. Proto chápu i tvou ztrátu a nechci ti nikoho nahrazovat. Jen si nepřeji, aby kdokoliv z nás musel tím peklem projít znovu.“
Michael chvíli mlčel. Pak řekl: „Dobře. Pomůžu vám. Ale musíme jednat rychle. Rainen má jen pár dní, než vzorky zmizí z dosahu.“
Večeře skončila. Ale aliance byla uzavřena. Michael, Paula a Mark — tři lidé spojení vědou, bolestí a odhodláním. A někde tam venku — Frank Rainen.
Kapitola 8

Vinařství už dávno nepatřilo vínu. Vinice shořely před lety, společnost zkrachovala, a z kdysi živého místa zbyly jen kamenné zdi, těžké dřevěné dveře a ticho. Právě to ticho si Frank Rainen koupil.
Uvnitř bývalé vinotéky, kde kdysi ležely ročníky s příchutí slunce, teď spočívaly vzorky s příchutí smrti. Teplota byla stálá, vlhkost kontrolovaná. Ideální podmínky — ne pro archiv vína, ale pro archiv viru.
Frank stál u nerezového stolu, v rukou držel ampuli. „VIRAX-7,“ zašeptal. Jeho vlastní výtvor. Jeho triumf. Jeho pojistka.
Byl mužem, který si nepotrpěl na okázalost. Vysoký, štíhlý, s ostře řezanými rysy, které působily téměř aristokraticky — kdyby v nich nebyl ten chlad. Vlasy měl pečlivě upravené, šediny na spáncích mu dodávaly vážnost, ne stáří. Jeho pohyby byly přesné, úsporné, jako by každé gesto mělo svůj výpočet. V očích mu nehořel oheň fanatika, ale klidná jistota člověka, který věří, že svět je třeba řídit — a že on ví jak.
Frank seděl u monitoru, obklopen tichým šumem přístrojů.
Upřeně hleděl do genetické struktury svého výtvoru. Skládal jednotlivé genomy jako dětskou skládačku. A jen ze čtyř písmen: A, C, T, G. V tisících kombinací a variant.
Některé mohly pomoci. Léčit. Zmírňovat. Ale Frank hledal jiné. Ty, které mohly zabíjet.
Jeho prsty se pohybovaly s chirurgickou přesností. Spouštěcí sekvence byla připravena. Kód, který virus „probudí“. Zbraň byla aktivní.
Frank se opřel, zadíval se na obrazovku a tiše pronesl: „Hotovo.“
Dveře do laboratoře se otevřely bez varování. Frank se ani neotočil. Ten krok poznal. Tichý, přesný, jako by se podlahy ani nedotýkal.
„Čekal jsem tě až zítra,“ pronesl klidně.
Cizinec se zastavil u okraje světelného pole. Jeho tvář zůstala ve stínu, jen obrys kabátu se leskl v sterilním světle. „Změna plánu. Já chci výsledky.“
Frank pomalu odložil pipetu. „Virus je připraven. Spouštěcí sekvence je stabilní. Ale ještě nemám protilátku.“
„To není důležité. Já potřebovat to, co jsi slíbil. Teď.“
Frank se otočil. Jeho pohled byl klidný, ale v očích se zaleskla únava. „Poslouchej. Můžeš to mít. Ale pokud chceš přežít, musíš mi dát ještě týden. Protilátka není vedlejší produkt. Je to klíč. Bez ní se virus obrátí proti každému — i proti tobě.“
Cizinec mlčel. Pak pomalu přikývl. „Dobře. Týden. Ne víc.“
Frank přistoupil blíž. „Až bude hotová, budeš první, komu ji poskytnu. Slíbil jsem ti to. A já své slovo držím.“
Muž se otočil k odchodu. „Lépe pro tebe, že ano.“
Dveře se zavřely. Frank zůstal stát v tichu. Vzduch byl chladný, ale jeho čelo se lesklo potem. Týden. A pak už nebude cesty zpět.

Kapitola 9

Další ráno přineslo do ulic Los Angeles zmatek. Několik havárií bylo příčinou dopravní zácpy, ve které uvízla i Paula.
Dorazila proto do nemocnice s víc jak hodinou zpoždění. Rychlým krokem mířila na své pracoviště, ale když chtěla zabočit k sekci s biologickou ochranou, zahlédla Franka Rainena, jak vchází do její pracovny.
Nenápadně se otočila a udělala dva kroky zpátky. Neviděl ji.
Nejdřív ho chtěla konfrontovat sama, ale po krátké úvaze naznala, že bude lepší, když u toho bude mít svědka. Marka.
Našla ho na jeho oddělení a právě končil ranní vizitu. Okamžitě na ní poznal, že něco není v pořádku.
"Paulo, co potřebuješ?", zeptal se.
"Marku... Frank! Je u mně v pracovně!", vyhrkla vzrušeně.
"Dobře. Něco si jen vezmu a jdu s tebou.", odpověděl jí, otevřel zásuvku. Vzal z ní USB disk s usvědčujícími daty od velitele ochranky.
Po chvíli oba vstoupili do Pauliny pracovny. Frank tam zaujatě studoval jednu složku. Paula ji poznala. Měla v ní výsledky svých výzkumů protilátek. Těch, co měly pomáhat a léčit.
Paula úlekem vykřikla: „Franku! To jsou moje výzkumy!“
Frank se otočil. "Paulo?" Pak si všiml i Marka. "Doktore Petersone, co vy tady děláte?"
Mark mu rázně odpověděl: "Nejspíš jsme přišli zabránit další krádeži!"
Frank se ohradil: "Já jsem nic neukradl, jen jsem něco hledal!"
Paula se vložila do debaty: "Ukradl jsi vzorky! Od pacientky, která před pár dny zemřela. A nejspíš tvým přičiněním! Jsou tu kamery a systémy..."
Frank jí pohrdavě odpověděl: "Systémy se dají obejít..."
Mark ho vyvedl z omylu. "Některé ne." Ukázal Frankovi USB disk a pokračoval: "Tady mám záznam. Je v něm vaše jméno a vstup do sekce BLS-3. V tu noc, kdy vzorky zmizely."
Paula ho doplnila: "Víme, co ty vzorky obsahují. Tohle není krádež! To je zrada! A navíc je ten tvůj výtvor v podstatě neškodný."
Frank se ušklíbl: "Včera jsem ho aktivoval!"
Paula ztuhla: "Víš, že tím můžeš ohrozit miliony lidí? I sebe?"
"Jasně, že to vím, nepodceňuj mě.", odpověděl pohrdavě. Pak začal vyjednávat.
"Když mi s tou protilátkou pomůžeš, dám ti ji. I tomu tvýmu frajerovi." A ukázal na Marka.
Paula mu rozhořčeně řekla: "Ty si myslíš, že ti s tou zrůdností budu pomáhat? To jsi tedy hodně naivní."
Frank se na ni obořil: "Ty jsi naivní a hloupá nicka! Nepotřebuju tě! Zvládnu to sám."
"A vy dva toho budete ještě litovat!", zahrozil, prásknul dveřmi a odkráčel.
Mark s Paulou stáli v tiché místnosti, kde ještě doznívaly ozvěny předchozího konfliktu. Frankova slova se jí zarývala pod kůži víc, než by si přála. Nešlo jen o urážku — šlo o připomínku minulosti, kterou se snažila nechat za sebou.
Mark to vycítil. Nepotřeboval vysvětlení. Jen jí tiše položil ruku na rameno. „Nenech ho, aby ti ubližoval. Už jsi toho zvládla víc, než si myslí.“
Paula se na něj podívala. V očích měla stín, ale i vděk. „Díky, že jsi tam byl.“
Mark se pousmál. „Vždycky budu.“
Chvíli mlčeli. Pak se Mark zvedl. „Musím domů. Ale ty asi zůstaneš, viď?“
Paula přikývla. „Ráno jsem kvůli zácpě dorazila pozdě. Musím dohnat, co se dá.“
Mark jí ještě jednou stiskl ruku. „Buď opatrná. A zavolej mi, až dorazíš domů“ Paula znovu souhlasně kývla hlavou.
Když se dveře za ním zavřely, Paula zůstala sama. Venku se začínalo šeřit. Chodby nemocnice byly tiché, až příliš. A Paula nevěděla, že právě tahle chvíle klidu bude poslední, než se všechno změní.
Kapitola 10

Podzemní garáž nemocnice byla téměř prázdná. Jen občasné bliknutí zářivky vrhalo ostré světlo na betonové sloupy, jejichž stíny se táhly jako prsty podél stěn.
Paula kráčela k autu. Kabelku držela pevně, klíče už měla v ruce. Zastavila se u dveří, ale než je stihla odemknout, ucítila pohyb za zády.
Ruka jí pevně zakryla ústa. Ztuhla. Neviděla tvář — jen kapuci, stín a ticho. Pak ostré bodnutí do paže.
Svět se jí začal rozmazávat. Zvuk zářivky se změnil v šum. Betonové stěny se rozplynuly. A pak už nevnímala nic.
Probrala se v místnosti, která se podobala její laboratoři. Ale přesto byla jiná. Podlahu tvořily cihlově červené dlaždice, viděla hrubě omítnuté zdi, dvě malá zamřížovaná okna a těžké dubové dveře s železnou petlicí. Seděla na židli a pak za zády uslyšela typické a známé zasyčení přetlakové komory. Otočila se a uviděla Franka.
„Tak Šípková Růženka se nám probudila...“, řekl ironicky a s pohrdáním. „Kde to jsem?“, zeptala se ještě trochu zmatená Paula. Frank jí odpověděl: „Vítej v mém sídle, Paulo. A omlouvám se jak za tu ranní hádku, tak za ten únos. Muselo to tak být. Protože tě potřebuji!“
Paule se při jeho slovech vybavila vzpomínka na bývalého manžela. Ale teď už věděla, jak reagovat.
„Nehodlám být součástí něčeho, co začíná únosem!“, odpověděla rezolutně. Frank se zamračil a začal vyjednávat. „Vím, že jsi schopná a pracuješ na vývoji protilátek. Takže je ti nejspíš jasné, co je v sázce.“ Paula odvětila: „Ohrozíš životy milionů lidí pro svůj osobní prospěch...“ Frank zvýšil hlas: „Ne já. Ale ty! Když mi nepomůžeš! Budeš za to taky zodpovědná. Za smrt těch lidí.“
Paula chvíli přemýšlela. Potřebovala získat čas. „Tak dobře.“, uvolila se neochotně. „Ukaž mi, co všechno tady máš, uvidíme, co z toho dokážu vykřesat.“
Kapitola 11

Když se Mark pozdě odpoledne vrátil do svého domu v Pico-Union, uvědomil si, že mu měla Paula volat. Zkontroloval hovory — žádný zmeškaný telefonát. Že by zapomněla? To jí nebylo podobné. Zkusil jí tedy zavolat.
Nic. Číslo bylo nedostupné. A když zvolil její linku v nemocnici, ozvala se po několika zazvoněních jen hlasová schránka.
Mark mírně znervózněl. Usoudil, že ráno bude moudřejší než večer, a šel spát.
Druhý den přišel do nemocnice, zařídil nezbytné záležitosti na svém oddělení a vydal se Paulu hledat. Ve své pracovně ji nenašel, její laboratoř byla také prázdná. Zamířil tedy k sekci s biologickou ochranou. Dovnitř přístup neměl, ale displej u vstupu mu prozradil, že uvnitř také nikdo není.
Věděl, že Paula jezdí do práce autem, proto se vydal do podzemní garáže, kde obvykle parkovala.
Její malá červená Mazda stála na svém místě. Prázdná…
Teď už o ni měl Mark doopravdy strach. Ale zachoval klid a zamířil k veliteli ochranné služby.
Ten byl očividně překvapen, když Marka v krátké době podruhé uviděl.
„Doktore Petersone? Co ty údaje, pomohly vám?“
Mark odpověděl: „Částečně ano. Ale dnes mám mnohem závažnější problém. Zmizela doktorka Lindbergová. Nebere mi telefon, měla být dnes v práci, není tu — a její auto stojí dole v garáži.“
Pak dodal: „Když mi pomůžete, budou naše účty srovnány.“
Velitel se pousmál: „Když to zůstane mezi námi, doktore, rád pomůžu.“ Otevřel soubor s kamerovými záznamy z garáží, vybral kameru směřující na Paulino auto a zrychleně pustil záznam. V čase 21:30 uviděl průběh únosu, ale útočníka nepoznal. Na záznamu kamery u výjezdu z garáží bylo pak zachyceno šedé Volvo v čase 21:33. Byla vidět i registrační značka. Velitel potřebné záznamy zkopíroval na Markův USB disk.
Mark nešetřil vděkem: „Děkuji, veliteli. To mi stačí. Jsem vám opravdu zavázán.“
„Buďte opatrný, doktore. Měl byste možná kontaktovat policii,“ navrhl ještě velitel.
Mark se však jen rozloučil a mířil zpět na svůj lékařský pokoj. Měl v hlavě jiný plán — kontaktovat Michaela. Vytáhl svůj mobil z kapsy a v té chvíli mu pípla SMS zpráva:
„Paula je v bezpečí. Zatím. Nehrej si na hrdinu. Žádná policie.“

Mark ztuhl. „Frank Reinen! Určitě v tom má prsty…“ problesklo mu hlavou. Pak se pro uklidnění několikrát zhluboka nadechl a vytočil Michaelovo číslo.
„Miku?“ „Ano, tati.“ „Paulu někdo unesl. Myslím, že v tom má prsty Frank Reinen. Přijeď do nemocnice. Musíme ji najít!“ „Jasně, přijedu. Kde se setkáme?“ ptal se Michael.
Mark mu chtěl odpovědět, jenže v té chvíli mu zapípal pager. „Vydrž chvíli, Miku.“
Na displeji běžela zpráva: „Komplikovaný porod, císařský řez. Nutná asistence. Operační sál č. 1“
Mark řekl do telefonu: „Miku, mám teď neodkladný zákrok. Sejdeme se v poledne v mém lékařském pokoji. Platí?“ „Platí,“ potvrdil Michael a oba zavěsili.
Operace proběhla rychle a zdárně. Michael vstoupil do Markovy pracovny přesně ve chvíli, kdy hodiny na chodbě ukazovaly poledne. Mark už na něj čekal.
„Miku! Díky, že jdeš včas. Mám záznamy z kamer — únosce přímo poznat není. Ale mám jiný záznam, auta odjíždějícího chvíli poté z garáže. Je tam i registrační značka.“
Michael navrhl: „Pojedeme k nám, do nadace. Edmond by nám mohl pomoct — možná má ještě nějaké další informace.“ Pak se pousmál: „Vzpomínáš, jak jsem ti tehdy říkal, že mám k dispozici zvláštní auto? Tak ti ho teď aspoň ukážu.“

Kapitola 12

Vyšli z nemocnice na venkovní parkoviště. Tam v ostré záři poledního slunce stál KITT.
Byl jako černý stín z budoucnosti. Matně černá karoserie se nepodobala žádnému sériovému modelu. Ale z jeho křivek Mark vytušil, že bude rychlý i bezpečný. Mezi světlomety tepal červený senzor, jakoby auto dýchalo. Pak se ozval klidný a hluboký mužský hlas: „Dobré poledne, doktore Petersone, já jsem KITT.”
Mark chvíli jen nevěřícně zíral. Pak přišel k autu blíž a dotkl se jeho kapoty. Michael viděl jeho překvapení a rozpaky. Vysvětlil mu: „KITT je plně autonomní vozidlo řízené počítačem a umělou inteligenci. Je naprogramovaný, aby mě chránil a neublíží ani tobě.”
KITT potvrdil: „Michael mluví pravdu, doktore. A vy byste měl nasednout, abychom vaši přítelkyni našli co nejdříve.”
“Dobře KITTe.”, souhlasil Mark s nejistotou v hlase. Pak navrhl: “Ale říkej mi Marku, prosím.” Oba muži nastoupili a vydali se do sídla nadace.
Markovy oči obdivně sledovaly interiér vozu. Viděl svítící displeje a různé ovládací prvky, které v žádném jiném voze neviděl. A volant? Ten jakoby byl z nějakého závodního speciálu.
Projížděli městem, pak se v jednom z tunelů otevřela skrytá vrata a KITT jimi vjel dovnitř.
Ocitli se v tajném podzemním sídle nadace. Vystoupili a Michael otevřel přístupovým kódem dveře. Vstoupili do místnosti, která tepala čilým ruchem. Mark viděl několik stolků s počítači, na zdech zářily monitory, které jakoby sledovaly celé město. U jednoho z počítačů seděl muž, který okamžitě upoutal jeho pozornost.
Edmond Johnson. Afroameričan ve věku kolem padesátky, střední až vyšší postavy, s klidným výrazem a pohledem, ze kterého sálala přirozená autorita. Nepotřeboval uniformu ani titul — stačilo, jak se posadil, jak se podíval, jak mluvil. Jeho tvář nesla stopy let ve službě, ale ne unaveně — spíš jako mapa zkušeností, které ho naučily jednat přesně a bez zbytečných slov.
Zvedl hlavu od monitoru a spatřil oba muže.
„Ahoj Michaele! Dobrý den, doktore Petersone. Jsem Edmond Johnson. Byl jsem u FBI a teď pracuji pro nadaci.“, představil se.
Mark se mu také představil a dodal: „Moje přítelkyně a kolegyně Paula Lindbergová byla unesena. Mám podezření na Franka Rainena. Získal jsem kamerový záznam s únosem i s odjezdem podezřelého auta těsně poté. Na záznamu je i registrační značka auta.“ Mark podal Edmondovi USB disk se záznamy. Ten nelenil a začal vyhledávat majitele vozidla podle registrace. A potvrdil Markovo tušení. Vůz patřil Franku Reinenovi.
Pak se napojil na městské kamerové systémy, a pokročilý algoritmus hledání vozidel začal pracovat. Po mnoha dlouhých minutách bylo jasno, Frank směřoval na předměstí a poslední kamera, která ho zachytila, zabírala výjezd na Friendly Hills.
Mark se podivil: „No to je úžasné, Miku. A nemohl by pan Johnson zjistit i kde se Frank a Paula skrývají?“
Edmond odpověděl: „Zkusím to, doktore. Jste Michaelův otec, pro Vás to udělám rád.“ Vyhledal všechny dostupné databáze pozemkových úřadů v okrscích, které pokrývaly město Los Angeles. Ale tentokrát úspěšný nebyl.
„Bohužel, doktore.“, oznámil mu a pokračoval: „Pokud Frank Reinen vlastní nějakou nemovitost, musel to udělat velmi šikovně, jeho jméno v dostupných zdrojích nefiguruje.“ Michael dodal: „To nevadí Edmonde. Zkus ještě rozhodit sítě po svých kontaktech, třeba něco objevíš.“ Oba se pak s Edmondem rozloučili a vyjeli z podzemí na denní světlo. Slunce se mezitím pomalu klonilo k západu. Mark chtěl, aby ho Michael odvezl domů, ale on nesouhlasil. „Víš tati? Možná by bylo lepší, kdybych tě zavezl do mého tajného bytu. Frank mohl od Pauly zjistit, kde bydlíš. Doma bys nemusel být v bezpečí.“
Mark souhlasil.

Kapitola 13
Paula nedobrovolně pracovala ve Frankově laboratoři téměř nonstop. Zatím neúspěšně — i když mířila správným směrem. Snažila se najít látku, která by zablokovala spike protein viru a tím znemožnila jeho další šíření. Frank jí kupodivu docela pomáhal, i on měl své schopnosti a vědomosti.
Paula si oblékla ochranný oblek a přes přetlakové dveře vstoupila do chráněné zóny, aby otestovala další vzorek. Frank seděl u biotechnologického počítače. Přes zamřížované okno dopadaly na monitor poslední paprsky zapadajícího slunce.
V té chvíli zazvonil Frankovi telefon. Byl to on — jeho kupec.
„Zítra. 18:00. Areál sklada Storage West.“
Frank dohodu potvrdil. Zbývalo necelých 24 hodin...
Mezitím v Michaelově bytě Mark nervózně přecházel sem a tam. Hlavou mu znělo označení místa, kam směřovalo Frankovo auto. „Friendly Hills… něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout.
Michael ho uklidňoval: „Tati neboj. Edmond má svoje styky a zdroje. A s KITTem pak Paulu osvobodíme. Měl by ses vyspat. Nechceš na uklidnění skleničku vína?“ Mark odpověděl: „Díky, ale ne. Chci mít čistou hlavu.“
Když pak po téměř probdělé noci Mark ráno vstal, vzpomněl si. Pomohla mu včerejší Michaelova nabídka. Vzbudil Michaela se slovy: „Miku! Já už vím! Když mi bylo 45let, koupila mi tvoje máma dárkové balení výborného vína. Z vinařství Friendly Hills!“
„Tati! To by mohla být stopa!“. Michael zavolal Edmondovi a ten jeho podezření potvrdil. Vinařství shořelo, společnost zkrachovala a objekty nyní vlastní trust. Jenže Edmond dal Michaelovi i jednu znepokojivou zprávu. „Miku. Zachytili jsme odposlech. Od Chalima Borkova. Je to člen ázerbájdžánské protivládní skupiny. A máme informace, že chtějí získat biologickou zbraň. Předání má být dnes v 18:00, v areálu bývalého skladiště na Storage West.“

Kapitola 14
Ve Frankově úkrytu se toho dne horečnatě pracovalo. Paula se zaměřila na část viru, která byla vyjmuta z meningokokové kapsidy. Už dříve vyvinula látku, kterou její kolegové ze CDC úspěšně testovali. Nyní se tato částečně i její vakcína testovala na dobrovolnících.
Paula vstoupila do chráněné sekce. Ke vzorku tkáně opatrně přidala kapičku VIRAXu. Vir okamžitě začal napadat buňky a šířil se. Pak přidala svoji potenciální protilátku.
Bílé krvinky se aktivovaly a po několika minutách zlikvidovaly napadené buňky.
Paula s úlevou opustila přetlakovou komoru. „Franku, možná to mám! Molekulu, která by mohla být protilátkou,“ zvolala vzrušeně.
Frank pohlédl na hodiny v laboratoři, které právě ukazovaly čas 12:34, a odsekl: „Už bylo na čase…“
Pak se zarazil: „Říkáš mohla by? Jak to myslíš?“
Paula mu vysvětlila: „Na těch tvých vzorcích funguje. Ale je to jen začátek a hypotéza. Potřebovala bych víc — testy na zvířatech a pak na lidech…“
Frank ji zlostně přerušil: „Potřebuji výsledky, ne hypotézy. Funguje to nebo ne?“
Paula znejistěla. „Nevím… A nevím, jestli se na tom všem chci dál podílet.“
Pak uviděla, jak se Frank otáčí a ze skleněné vitríny vytahuje injekční stříkačku s průhlednou tekutinou. Polekala se: „Franku… Co chceš udělat?“
Frank utrousil s úšklebkem na rtu: „Když u toho nechceš být, tak nebudeš. Neboj se. Jen usneš a pak už bude dobře…“
Paula se mu chtěla bránit, ale Frank ji povalil na zem a píchl jí barbiturát. Ucítila ostrý vpich jehly a svět se jí rozplynul.
Frank ji svázal lepící páskou a odtáhl do lednice, kde schovával vzorky tkání. VIRAX-7 a její protilátku uložil do malého stříbrného chladícího boxu.
Zavřel Paulu do lednice a nastavil termostat na -10 °C. „Budeš pěkně u ledu, holčičko…“ pomyslel si a začal se chystat na setkání s kupcem.

V témže pozdním odpoledni se slunce se opíralo do oken Michaelova bytu. Mark seděl na pohovce, ruce sepnuté, pohled upřený do země. Michael stál opodál, opřený o rám dveří.
Mark nervózně řekl: „Jestli je Paula ve vinařství, musíme ji dostat ven. Hned. Nezvládnu čekat do večera. Ne na tohle.“
Michael ho uklidňoval: „Tati, chápu tě. Ale pokud má Frank ten virus… pokud ho chce prodat… může to stát miliony životů.“
Mark zvýšil hlas: „Už zase mluvíš jako agent. Já mluvím jako člověk. Paula je moje partnerka. Moje rodina.“
Michael mu oponoval: „A co kdyby Paula sama řekla, že její práce má zachránit lidi? Že by riskovala sebe, kdyby to znamenalo, že se virus nedostane ven?“
Mark prudce vstal a třesoucím se hlasem řekl: „Ale já nechci hypotézy. Chci ji živou. Ne jako hrdinku v pamětní síni! To chceš abych ztratil další ženu, na které mi velmi záleží?“
Michael mu odpověděl klidně, ale pevně: „A co když si budeš muset vybrat? Mezi ní… a světem?“
Po chvíli dusného ticha Mark řekl: „Pak doufám, že ten svět bude stát za to.“
Michael dodal: „A já věřím, že ji najdeme včas. Aby ses rozhodovat nemusel. A nezapomeň na KITTa. S ním se nám podaří jak zlikvidovat ten virus, tak zachránit Paulu.“
Mark dodal: „Tak v tom případě pojedu s tebou, chci být u toho. A možná budeš potřebovat ještě jedny ruce a oči.“
Michael souhlasil.

Kapitola 15

Slunce se klonilo k západu, jeho paprsky se prodíraly skrz roztrhané mraky jako zlaté šípy. Obloha nad Los Angeles byla polojasná — chvíli zářivá, chvíli potemnělá, jako by sama váhala, co přijde. Teplý vzduch voněl betonem, prachem a vzdáleným oceánem. Město hučelo pod povrchem, ale v téhle části — na okraji průmyslové zóny — panovalo ticho.
Na opuštěné silnici se mihlo černé auto. Matná karoserie pohlcovala světlo, červený senzor mezi světlomety pulzoval jako srdce. KITT.
Uvnitř seděli dva muži. Michael Knight, klidný, soustředěný, oči upřené vpřed. Vedle něj Mark Peterson, napjatý, neklidný, ruce sevřené v klíně. Jeho pohled těkal mezi krajinou a palubní deskou, jako by se snažil zahlédnout Paulu dřív, než ji najde.
KITT přerušil soustředěné ticho: „Mám informaci od Edmonda. Frankovo Volvo míří ke skladovacímu areálu 314 ve Storage West. Dále kamery zachytily i podezřelou Toyotu s cizí registrační značkou. Také jede stejným směrem. To bude nejspíš ten kupec.“
Mark opět neskrýval své nadšení. „Tohle auto, to je jak ze sci-fi! Pomalu začínám věřit tomu, že s ním Paulu najdeme včas a živou.“ Michael se pousmál. „Není to jen auto. Je to partner.“ KITT se ozval znovu, tentokrát s jemným nádechem humoru: „Rád bych podotkl, že moje schopnosti přesahují běžné parametry vozidel. Ale samozřejmě, Michael je ten, kdo vede.“
Mark se pousmál. Poprvé za dlouhou dobu cítil něco jako naději.
Areál Storage West se rozprostíral jako zapomenuté město mezi betonem a rzí. Vysoký plot z pletiva lemoval celý obvod, zakončený jedinou posuvnou bránou, která teď zůstávala otevřená — jako by sama zvala dovnitř. Za ní se rozkládalo bludiště skladovacích kontejnerů, poskládaných v nepravidelných řadách, některé s otevřenými dveřmi, jiné s vybledlými nápisy, které už nikdo nečetl.
Na opačné straně areálu se tyčila skladovací hala — vysoká, kovová, s plechovou střechou, která se leskla v zapadajícím slunci. Její stěny byly pokryté šmouhami času, a z jednoho bočního okna vyčníval kabel, který se houpal ve větru jako opuštěná šňůra.
Na parkovišti před halou stála dvě auta — naproti sobě, jako šachové figury před prvním tahem. Šedé Volvo Franka Reinena, s tmavými skly a poznávací značkou, kterou Mark už znal. A vedle něj černá Toyota s cizí registrační značkou, elegantní, ale nenápadná. Kupec už dorazil.
KITT zpomalil a zastavil v bezpečné vzdálenosti. Jeho senzory tiše pulzovaly, jako by cítil, že se něco chystá. Michael vypnul motor, ale neodpojil systém. Mark vedle něj mlčel, oči upřené na auta před nimi. Slunce se opíralo do střechy haly, stíny kontejnerů se prodlužovaly.

Kapitola 16
Z obou vozidel vystoupili muži téměř současně, jako by to bylo předem domluvené. Frank Reinen držel v rukou malý stříbrný box, jeho povrch se leskl v zapadajícím slunci. Na víku byla nalepená výstražná nálepka — černý trojúhelník se symbolem biologické hrozby. Box působil nenápadně, ale jeho obsah mohl změnit svět.
Naproti němu stál cizinec. Vysoký, štíhlý, s ostře řezanými rysy a pohledem, který neprozrazoval nic. V jedné ruce držel kufřík — černý, kožený, s kovovým rámem. Peníze. Cena za hrozbu.
Mezi nimi bylo jen pár kroků, ale napětí by se dalo krájet. Vítr se opřel do kontejnerů, plech zaskřípal. Slunce se na chvíli schovalo za mrak, jako by nechtělo být svědkem toho, co se chystá.

Michael a Mark také vystoupili a rozdělili se. Michael se rozběhl směrem ke kupci, Mark začal pronásledovat Franka. Tady to bylo osobní…

Michael se hnal mezi kontejnery, jeho kroky duněly po betonové ploše. Kupec byl jen pár metrů před ním, klopýtal, ale nezpomaloval. Mezi kovovými stěnami se odrážel zvuk jejich dechu, šelest větru a vzdálené hučení města.
Když byl Michael na dosah, kupec se náhle otočil. V ruce se zaleskl nůž — tenký, ostrý, s černou rukojetí. Bez varování čepel proťala vzduch, mířila na Michaelův bok. Michael uskočil, nůž mu těsně minul žebra. Další výpad — tentokrát na krk. Michael zvedl předloktí, čepel se odrazila od jeho ruky, ale tlak byl silný.
Třetí útok. Michael se otočil, přenesl váhu na zadní nohu a přesným kopem zasáhl kupcovo zápěstí. Nůž vylétl cizinci z ruky, cinknul o zem a zmizel pod kontejnerem. Kupec zaklel, ale neztrácel čas — odhodil kufřík s penězi, který mu překážel, a vrhnul se na Michaela.
Těla se srazila a zaklesla do souboje. Michael ho chytl za rameno, otočil a přitiskl ke stěně kontejneru. Kov zaskřípal, kupec v obranném chvatu loktem zasáhl Michaelovo rameno. Michael zavrávoral, ale nepovolil sevření. Boj byl tvrdý a syrový. Žádná elegance — jen síla, instinkt, přežití.
Pak se role obrátily. Kupec se vymanil a Michael se ocitl zády ke kontejneru. V ten okamžik se mezi mraky prodral paprsek slunce. Odrazil se od kovové stěny a zasvítil Michaelovi přímo do očí. Instinktivně zvedl ruku, ale na zlomek vteřiny byl oslepen.
Kupec využil momentu své výhody. Vysmekl se z Michaelova sevření, popadl kufřík a rozběhl se zpět ke svému vozu.
Zatímco Michael znovu nabíral dech mezi kontejnery, Mark se rozběhl za Frankem. Ten už mizel za otevřenými vraty skladovací haly — vysoké, kovové, s vnitřkem plným regálů, beden a stínů. KITT mezitím tiše přejel od příjezdové brány a zastavil přímo před halou. Jeho černá karoserie zablokovala jediný možný únik.
Frank se otočil, zahlédl auto, a bez váhání začal šplhat po kovovém regálu. Mark ho následoval, rychle, rozhodně. Kov skřípal pod jejich váhou, ale ani jeden nezpomalil. Frank se snažil dostat výš, dál od Marka — ale ten ho dohnal a zatlačil do kouta, kde už nebylo kam ustoupit.
V rukou Frank svíral stříbrný box s biologickou nálepkou. Mark ho poznal okamžitě. VIRAX-7. Věděl, co je uvnitř. Věděl, co to znamená.
Začali se přetahovat. Frank se snažil box udržet, Mark ho chtěl získat. Kovová podlaha se pod jejich nohama houpala, regál se nebezpečně zakymácel. Pak to přišlo — Frankovi podklouzla noha. S výkřikem se zřítil, ale v poslední chvíli se zachytil jednou rukou o příčku regálu. Visel, box stále držel ve volné ruce.
Mark ztuhl. Mohl by ho nechat spadnout. Mohl by mu box snadno vzít a odejít. Ale místo toho natáhl ruku.
„Dej mi to. Pomůžu ti,“ řekl klidně, ale pevně.
Frank se na něj podíval. V očích měl vztek, strach, a něco jako zoufalství. Pak se zasmál — krátce, hořce.
„Pomoc? Od tebe? Nikdy!“ zasyčel. A v příštím okamžiku vyhodil box do vzduchu. Jeho tělo se uvolnilo, padal.
Mark vykřikl, ale už nemohl nic udělat. Frank dopadl tvrdě na betonovou podlahu. Zůstal ležet, zraněný, ale živý.
Box letěl vzduchem — stříbrný, lesklý, nebezpečný. A pak…
KITT otevřel střechu. V přesně načasovaném pohybu se box snesl přímo na měkké sedadlo. Dopadl tiše. Bez poškození. VIRAX-7 byl v bezpečí.
Jenomže mezitím cizinec nasedl do svého vozu. Motor Toyoty zaburácel, pneumatiky zaskřípaly a vůz vyrazil z areálu jako stín. Michael zahlédl mizející siluetu a okamžitě aktivoval komunikaci.
„Edmonde, máme problém. Frank je zajištěn, ale kupec ujíždí. Potřebujeme oči na ulici.“
„Rozumím,“ odpověděl Edmond. „Přepínám městské kamery do režimu sledování. KITT má přístup.“
Michael nasedl do KITTa, Mark vedle něj. „Režim stíhání,“ pronesl Michael klidně.
KITT se rozsvítil. „Aktivováno. Cíl identifikován. Vzdálenost: 1,2 kilometru. Směr: západní výpadovka.“
Mark se držel sedadla. „Tohle auto… to není jen auto. To je zázrak.“
Michael se pousmál. „Říkal jsem ti, že je to partner.“
KITT se řítil ulicemi s chirurgickou přesností. Městské kamery se přepínaly, obrazovka na palubní desce ukazovala trasu. Cizinec se snažil zmizet, ale KITT ho měl v hledáčku.
Když byli jeho vozu na dosah, cizinec náhle dupnul na brzdy. Pneumatiky zaskřípaly, vůz se otočil o 180°, čelní náraz byl nevyhnutelný.
„Pozor, Michaele!“ zahlásil KITT. „Zablokoval jsem řízení jeho vozu.“
Michael strhl volant. KITT se vyhnul nárazu s milimetrovou přesností, boky vozů se střetly. Toyotě se zlomila osa, vůz se převrátil na bok a zůstal ležet u obrubníku.
KITT se zastavil. Bez jediného škrábnutí.
Michael a Mark vystoupili. Cizinec byl zraněný, ale při vědomí. Ležel opřený o sedadlo, krev mu stékala po čele. Neřekl nic.
Michael se sklonil k okénku. „Hra skončila.“
Mark dodal: „A tentokrát bez výkupného.“
O chvíli později dorazila zásahová jednotka FLAG. Michael a Mark předali cizince spravedlnosti. Bez hněvu, bez triumfu. Jen s vědomím, že virus je v bezpečí — a že Paula na ně stále čeká.

Kapitola 17

Když se večerní obloha nad Los Angeles začala halit do temně modré, KITT tiše projížděl opuštěnou cestou směrem k vinařství Friendly Hills. Michael seděl za volantem, oči upřené vpřed. Vedle něj Mark, napjatý, sevřené ruce v klíně.
„Jestli ji Frank držel někde mimo skladiště, pak to bude tady,“ řekl Michael. „A jestli je to vinařství, jak naznačoval ten záznam, musíme jednat rychle.“
Mark přikývl. „Frank by ji nenechal jen tak. A pokud je to laboratoř… může tam být cokoliv.“
Když dorazili k vinařství, budova působila jako stín minulosti. Kamenné zdi, těžké dubové dveře, chladno, které se vkrádalo pod kůži. KITT zůstal venku, jeho senzory aktivní. Michael s Markem vstoupili dovnitř.
Uvnitř bylo ticho. Jen slabé hučení ventilace a vzdálené kapání vody. Procházeli chodbami, regály, místnostmi. A pak — Mark si všiml blikajícího světla na panelu mrazicího boxu.
„Tady něco běží. Ale proč?“ Michael přistoupil blíž. „Termostat: minus deset. To není sklad vína.“
Mark otevřel víko. A ztuhl.
Paula.
Ležela uvnitř, svázaná, bledá, rty namodralé. Ještě dýchala, ale její tělo bylo strnulé. Michael ji opatrně vytáhl, KITT mezitím připravil vnitřní prostor vozu. Sedadla se zahřála, klimatizace přešla do režimu nouzového ohřevu.
Mark ji zabalil do termofólie, přiložil prsty k jejímu krku. „Ještě dýchá. Ale je to vážné.“
KITT spustil monitorovací režim. „Tělesná teplota: 30,4 °C. Srdeční rytmus nepravidelný. Riziko šoku vysoké.“
Paula se slabě pohnula. Víčka se zachvěla, rty se nepatrně pootevřely. Ale místo úlevy přišel zvrat.
Její tělo se začalo třást. Ne zimou — ale vnitřním kolapsem. Mark ztuhl. „To je šok. Hypotermický. Musíme ji stabilizovat. Potřebuju vybavení — infuze, monitor, kyslík. Tohle nezvládneme sami.“
Michael neváhal. „KITTe, okamžitý přesun do nemocnice. Maximální rychlost. Otevři trasu.“
„Trasa aktivována. Doporučený režim: stíhací. Čas do cíle: šest minut.“
KITT vyrazil. Město se míhalo za okny jako rozmazaná kulisa. Mark seděl na zadním sedadle vedle Pauly, kontroloval puls, sledoval její dech. Michael mlčel, oči upřené vpřed.
„Vydrž, Paulo, prosím...“ šeptal Mark. „Ještě chvíli. Už jsme skoro tam.“
Když dorazili k nemocnici, personál už čekal. Edmond mezitím informoval urgentní příjem. Dveře se otevřely, Paula byla okamžitě převezena na jednotku intenzivní péče.
Mark zůstal stát ve vstupní hale. Ruce se mu třásly, ale oči měl pevné. Michael k němu přistoupil.
„Zvládli jsme to. Teď je to na ní.“
Mark přikývl. „A ona je bojovnice.“
Mark seděl vedle Pauly v nemocničním pokoji, oči upřené na monitor, který ukazoval její stabilizované funkce. Ještě nebyla při vědomí, ale její tělo se pomalu vracelo k životu. Michael stál opodál, ruce v kapsách, pohled klidný, ale hluboký.
Po chvíli přešel k Markovi a tiše si sedl vedle něj.
„Víš,“ začal Michael, „když jsi mi řekl, že Paula je tvoje rodina… tehdy jsem to bral jako zoufalství. Strach. Ale teď… teď vidím, že to bylo něco víc.“
Mark neodpověděl. Jen se podíval na Paulu, pak zpět na Michaela.
Michael pokračoval: „To, co jsi pro ni udělal… to nebyla jen záchrana. To byla láska. A já to respektuju.“
Mark se pousmál. Unaveně, ale upřímně. „Díky, Miku. To pro mě znamená hodně.“
Michael přikývl. „Ať už se stane cokoliv… jsem rád, že jsi byl u toho. Že jsme to zvládli spolu.“

Kapitola 18

Město se pomalu nořilo do večerního klidu. V jedné z kaváren na okraji parku seděli tři lidé u stolu. Mark, Michael a Paula. Talíře už byly téměř prázdné, víno se lesklo ve sklenicích, a nad stolem viselo teplé světlo, které jim vrhalo měkké stíny do tváří.
Paula se smála. Poprvé od svého osvobození. Její oči zářily, i když hlas byl ještě slabý. „Takže KITT mi zachránil život. Ale vy dva jste se postarali o zbytek.“
Michael pokrčil rameny. „KITT je výjimečný. Ale bez Marka bychom tě nenašli včas.“
Mark se pousmál. „Bez vás bych se tam nikdy nedostal.“
Na chvíli zavládlo ticho. Ne trapné — spíš naplněné. Jako by každý z nich cítil, že něco končí. A něco jiného začíná.
Mark se opřel o židli. „Víš, Miku, že jsem nebyl dokonalý otec.“
Michael se na něj podíval. „Nebyl jsi ani skutečný otec!“
Mark omluvně dodal „Ale snažil jsem se být aspoň přítomný. Když to šlo.“
Michael se usmál. „Ale ani já jsem poslední dobou nebyl nejlepší syn. Musíme se vídat častěji, to ti slibuju“
Mark uznal: „Dobrá … oba se musíme polepšit..“ a rozesmál se.
Paula vzala Marka za ruku. „Rodina není o krvi. Je o tom, kdo zůstane, když je nejhůř.“
Venku se rozsvítily pouliční lampy.
Michael zvedl sklenici. „Tak na nové začátky.“
Mark a Paula se přidali. Sklenice se lehce dotkly. A svět se na chvíli zdál klidný.
Pak Michaelovi zazvonil telefon. Pohlédl na displej a řekl: „Promiňte, to je Edmond, to musím vzít.“ S nelibostí hovor přijal: „Edmonde, co se děje? Co? Další mise? Vždyť jsem právě… Aha, je to důležité. Tak za deset minut v nadaci, tam mi řekneš víc.“
Pak zavěsil a obrátil se k Markovi a Paule. „Strašně mě to mrzí, ale musím jet. Jak to bude možné, zase se ozvu a vynahradíme si to…“ Mark mu řekl klidným a pevným hlasem: „Jeď Miku. Vím, že to pro tebe není jen práce, ale poslání…“ Paula vstala, podívala se Michaelovi do očí a starostlivě až něžně řekla: „Buď opatrný, Michaele. A ještě jednou díky. Za vše.“ Michel se rozloučil, vyšel z kavárny a nasedl do KITTa, který byl připraven jako vždy. A vyrazil. Letěl jako černý šíp do světa zločinců, pro které neplatí zákon. Byl to opravdový Knight Rider.

KONEC