Poměry

"Tady snad ta chemie opravdu funguje!" pomyslel si Štěpán se vzrušeným uspokojením. Vyměnili si s Adélou několik sice krátkých, ale hutných mailových zpráv a on měl pocit, že spolu staví z kostiček hrad, ve kterém se budou procházet komnatami štěstí. Má zkusit tu finální otázku? Proč by vlastně neměl? Stejně k tomu jednou musí tak jako tak dojít...

"Adél," tak chtěla, aby ji oslovoval, "navrhuji setkání, máme si zřejmě hodně co říct a psaní nestačí. Co bys řekla v sobotu v patnáct hodin v kavárně U kočky?"

Připojil ještě pár vět, ale úmyslně se nerozepisoval a nezacházel jako vždy do přílišného intimna, chtěl, aby jeho návrh byl hlavním bodem. S rozechvěním čekal na příchod zprávy. Za půl hodiny Adéla odpověděla.

"Štěpi," tak hned ze začátku navrhla, že ho bude oslovovat, "sejdu se s tebou ráda. V neděli v půl čtvrté u fontány. Zatím se opatruj."

Byla to vlastně jednoduchá matematika. Množina radosti se prolínala s množinou jakéhosi ponížení. "Sejdu se s tebou ráda," sladká věta, slibná a otevřená všem možným fantaziím. A potom tu byla ona radikální, vnější změna jeho vůle, zmuchlané do nepotřebné kouličky a vyhozené do koše, místo ní prostřen krásný, nablýskaný arch s vytištěnou vyhláškou, neděle, půl čtvrté, u fontány... neboli: Ty špatně, já správně...

Štěpán byl chlap. Výškou se blížil starým dobrým dvěma metrům, ramena obdařena nefalšovanou šíří silného muže, stejně tak ruce s krátkými, ale silnými prsty disponovaly nadprůměrnou silou, postavy byl udělané, ale v žádném případě tučné, celkově působil dojmem, že ho jen tak nějaký náraz nevyvede z rovnováhy. Adéla znala jeho podobu z fotografií, které jí na její žádost posílal.

"Ještě pošli jak sedíš na kole. A v košili, kterou máš do poloviny rozepnutou. Se psem v náruči. U stolu s talířem špaget..." Při sebezvěčňování se cítil trochu trapně. Pokud by to s Adélou nakonec nevyšlo, styděl by se za všechno to pózování, které poslušně prováděl, aby ji uspokojil. Zvlášť když potom za zaslané snímky přicházelo její ocenění: "Díky, hodnej..." Ale potom vždy následovaly další věty, které v něm probouzely slastné pocity a poskytovaly mu více než slibné vyhlídky.

Sama mu poslala jednu fotografii, Štěpán byl tehdy nadšený. Ona byla dáma, štíhlá, oblá, měla v sobě ženskost i energii, hnědé oči, vlnité vlasy na ramena, výrazná prsa, boky přivádějící k vytržení a nohy téměř k horečce. Teď se mu zhmotní, v neděli u fontány. Vždyť je to jen v jiný den, jinou hodinu a na jiném místě, jinak je vše, jak naplánoval on. Těšil se nesmírně.

Adéla vypadala, jako by vystoupila z fotografie. Dokonce měla i stejné šaty. A okouzlila Štěpána v prvních vteřinách shledání. Měla ladné pohyby a příjemný, altový hlas, občas pohodila hlavou když se jí husté vlasy půvabně draly přes hladké čelo do očí. Působila tak sebejistě a přirozeně, že ani Štěpán necítil nejmenší nervozitu. Měl v úmyslu odlehčit případnou tíhu prvního setkání a s veselostí ji přivítal: "Tak tě konečně vidím živou!" a velmi se smál.

Adéla zachovala stále stejný, neutrální výraz a podala mu ruku, dívajíc se Štěpánovi zpříma do očí. "Mě taky těší," pronesla stručně.

"Můžeme si sednout tady na lavičku," navrhl Štěpán a teď už se tvářil důstojně.

"Raději někam ke stolku do podloubí," ihned odpověděla Adéla, rozhlédla se a aniž se na Štěpána podívala, zamířila klidným krokem k jedné z mnoha kaváren na náměstí.

Mluvili o všech věcech i o všech lidech. Štěpánovi bylo v její přítomnosti příjemně. Adéla si občas prohrábla vlasy rukou, občas si přejela špičkou jazyka po rtech, sem tam si konečky prstů pohladila rýhu mezi ňadry, to vše směřovalo konverzaci k jakési alchymii vět, ze které povstalo jako zázračný kámen mudrců rozhodnutí pokračovat ve schůzce u Adély doma. Měla dům v jedné z ulic, které ústily přímo na náměstí, starobylý a noblesní. Podobné to bylo i uvnitř. Obývací pokoj byl vybaven nádherným, mahagonovým nábytkem, na parketové podlaze ležel tlustý koberec se složitými vzory, podél stěny byl široký gauč s koženým potahem a hned vedle křeslo ze stejného materiálu. Před křeslem ležela na zemi složená deka.

Adéla odněkud přinesla lahev vína a předala ji Štěpánovi. Na stolek postavila dvě skleničky. Štěpán otevřel lahev a nalil jí i sobě. Oba se napili. Adéla řekla: "Chviličku," a zmizela v chodbě. Štěpán, stále se sklenkou v ruce si zatím prohlížel pokoj. Budil úctu a respekt, byl vybaven nákladně a promyšleně, zároveň však i s nesporným vkusem. To vše vyvolávalo jakési příjemné mrazení.

Potom se Adéla vrátila a byla úplně nahá. Posadila se do křesla a jednu nohu si přehodila přes druhou, takže mezi stehny bylo možno spatřit erotické temno. Nehnutě na něho hleděla, jako by čekala.  Štěpán položil sklenku na stolek a beze slova se také svkékl. Potom přistoupil ke křeslu. Chtěl se sehnout k nahé ženě, ale Adéla mu klidným hlasem řekla: "Sedni si na zem," ukázala na deku před křeslem a dodala: "Budeš sedět u mých nohou, chci to tak."

Štěpán se podíval na deku a v duchu poměřil rozdíl v postavení svém a jejím, pokud by jejímu pokynu vyhověl. V ten moment si uvědomil svou výšku, svou sílu, svá ramena, své paže, své břicho, svá mohutná a pevná stehna, to vše mu nyní dávalo za pravdu, svědčilo v jeho prospěch a vybízelo ho k činu. Štěpán popadl Adélu pod rameny a hodil ji na gauč. Zaklekl nad ni a jediným pohybem si ji pod sebou srovnal. Potom jí rozhodil nohy a vnikl do ní. Adéla vydala hlasitý vzdech: "Áááááách...!" A pak si pouze pro sebe, téměř neslyšeně zašeptala: "Konečně..."