Disociace

Sedím na židli. Noha se mi klepe nervozitou, ale tělo je jinak strnulé, téměř ztuhlé. Vypadám jako někdo, kdo čeká na rozsudek, přičemž nedokáže přesně určit, čeho se vlastně dopustil. Ví jen, že se to stane — a že se to stane dnes. Jaká zvláštní jistota. Lékař by to nazval anticipační úzkostí, já tomu říkám předtucha.

Zvenčí jsem klidný, ale pod kůží běží závod. Myšlenky se střetávají jako auta na dálnici, bez směru, bez brzd – všechno se děje najednou. A pak, aniž bych si uvědomil jak, sedím v autě. Motor běží, ruce se drží volantu, ale nevím, kam jedu; snad jen pryč. Silnice přede mnou je rovná a dlouhá. Z levé strany mi probleskuje slunce do očí, rozmazává barvy, tvar i logiku. Tachometr se posouvá výš, ručička tancuje — 150, 180, 210. Tak rychle jsem se ještě nikdy nehýbal, přesto mám pocit, že stojím. To je zvláštní, že? Pohyb, který popírá samotný pohyb.

Pokušení pustit volant přichází nenápadně, téměř něžně. Myšlenka, která se zrodila z ticha, z té vnitřní mezery, kde se realita odchyluje od běžného dne. Jaké by to asi bylo — jen tak to nechat být? Ale pak slyším svůj vnitřní hlas, který se snaží být terapeutem: „To je jen kompulzivní myšlenka, symptom přetížení. Zhluboka dýchej.“ A tak dýchám. Pomalu, jako by každé nadechnutí bylo pokusem zůstat.

Na chvíli se mi zdá, že se svět vrátil. Hlasy, které mě poslední týdny pronásledovaly, konečně zmlkly. Možná proto, že jsem je předjel. Nebo proto, že už jsem tam, kam jsem měl dojet.

Přede mnou bliká červený lak Ferrari, před ním černé Bentley. Dva poláci, říkám si, oba mě brzdí. A přitom, možná, to nejsem já, kdo jede za nimi — možná oni jedou přede mnou, aby mě zadrželi, aby mě udrželi ve světě, který ještě drží pohromadě.

Začínám chápat, že tato jízda není o cíli. Je to psychotický oběh — kruh, v němž se skutečnost stává kulisou a tělo nástrojem úniku. Psychiatr by mi možná řekl: „Pacient projevuje disociativní epizodu, ztrácí kontakt s realitou, ale uvědomuje si její okraje.“ Ano… a to by možná i sedělo. Cítím okraje — a ty se rozmazávají někde mezi stromy a rychlostí, kde přichází zvláštní klid. Už nejde o to, dojet. Jde o to, zapomenout, že jedu.

Auto konečně zpomaluje. Ručička klesá, ale srdce ještě ne. Jako by se v těle hádaly dva rytmy – jeden lidský a jeden mechanický. Ticho po rychlosti je ohlušující. Jen ventilátor, tikání motoru a dech, který se láme. Zastavuji u kasina. Náhoda? Možná symbol.

Náhoda je totiž jen jiné slovo pro vzorec, který ještě nevidíme. Kasina bývají místem, kde člověk dobrovolně odevzdává kontrolu – jako já dnes. Možná jsem sem nejel náhodou.

Vystupuji z auta a svět se zdá měkčí jakoby z vaty. Zvuky znějí vzdáleně, barvy se rozpíjejí. Ztrácím jistotu, kde končí vzduch a začínám já. Rozhlížím se kolem: silnice, chodník, stromy, obchody. Všechno znám, ale nic mi nepřipadá známé. Cítím zvláštní teplo na zátylku – jako dotek, který tam není. Dotyk nepřítomna, říkám si v duchu… To bývá první varovný příznak, vysvětlil mi kdysi terapeut – derealizace. Mozek, který už nevěří svým smyslům. Tělo jde dál, ale vědomí se opozdilo.

 

Jdu po ulici. Přechod, koleje, zastávka. Každý krok je mi povědomý, jako by ho někdo přehrával z paměti, kterou jsem sám ztratil. A pak to vidím – lavičku v parku, pod stromem. Nebo to bylo u lampy? Detaily mizí, paměť se drolí jako stará omítka.

Usedám. Dřevo lavičky je studené, vlhké. V tu dobu tam sedí ona – silueta, možná známá, možná jen další projekce. Mluví, ale já nerozumím slovům – slyším jen rytmus řeči, jako déšť na plechové střeše. Přikyvuji, i když nevím čemu.

„Všechno bude v pořádku,“ říká ta postava.

„To už je,“ odpovídám… A v tu chvíli mám jistotu, že lžu.

Pohled mi sklouzne ke stromům. Kořeny prorůstají beton, mechy dýchají vlhkost, listy se třesou. Každý strom vypadá jako někdo, koho jsem kdysi znal.

Tady, uprostřed zeleně, mizí hranice mezi živým a neživým, mezi mnou a krajinou. Psychiatr by mi možná řekl: „Depersonalizační fáze. Subjekt vnímá sebe jako součást prostředí, ne jako jeho pozorovatele.“ Ano. To jsem teď já — fragment parku, mezi stromy, mezi stíny.

Postava vedle mě přestává mluvit – možná nikdy nemluvila. Možná to bylo jen echo mých vlastních slov, odražené od vnitřních stěn lebky.

A pak, náhle, začnu mizet. Ne rychle, ne bolestivě. Jen… pomalu. Jako by se svět rozhodl, že mě už nepotřebuje. Nejprve ruce, poté hlas. Nakonec myšlenky, které zůstávají viset. Na lavičce zůstává jen můj stín, který se mísí s mechem. Stromy tiše šumí. Jediným svědkem je veverka, která si hraje s holubem — dva tvory, jež nikdy nepochopí, co se tu stalo. A možná se opravdu nic nestalo. Možná to všechno byla jen iluze, kterou si vytvořil mozek na hranici zhroucení… možná.

 

Ráno mě našli. Prý jsem spal na lavičce v parku, ruce zkřížené, oči otevřené. Lékař řekl, že to byl záchvat vyčerpání, možná psychotická epizoda. Policista dodal, že jsem neprovedl nic nezákonného, jen jsem tam prostě byl. Jen byl. Tak se to říká, když se nic neděje, přestože se všechno stane.

V nemocnici voní dezinfekce a nehybnost. Bílé stěny, bílé pláště, bílý šum přístrojů. Realita má tu barvu, kterou by člověk nepoznal ve snu. Psychiatr se mě ptá, jestli si pamatuji, kde jsem byl. Říkám, že ano – ale že to místo neexistuje.

Nakloní hlavu a mlčí. Zapisuje si něco do bloku. „Pacient zachovává orientaci, ovšem s reziduálními bludy existenciálního charakteru.“ Takhle to pojmenují. Jenže já vím, že to nebyly bludy. Byla to pravda jiného druhu — pomalejší, tišší, skutečnější než tahle místnost.

Ta noc se ke mně vrací. Sedím opět na lavičce, ale park je prázdný. Stromy se kymácí v rytmu dechu, lampy blikají jako vzdálené neurony. Uvědomuji si, že mizím znovu, jen tentokrát beze strachu. Mizet je přece jen jiný způsob být.

Psychologie tomu říká rozštěpení ega – obranný mechanismus, když bolest překročí hranici únosnosti. Ale možná je to jen návrat domů. Všechno to, co bylo považováno za symptom, mohlo být spíše signálem: že svět, jak ho známe, je jen přechodnou halucinací. V hlavě mi totiž zní tichý hlas, známý a vzdálený zároveň:

„Není třeba se bránit. Všechno už se stalo.“

 

V tu chvíli pochopím, že nepopírám realitu — jen ji odmítám přijmout jako jedinou. Že existuje svět pod povrchem, kam se člověk propadá, když ztratí jistotu. Svět, v němž se nic neděje, a přesto všechno má smysl.

Ráno se probouzím do ticha. Na nočním stolku leží papír s poznámkou od lékaře: „Pacient uvádí pocity neskutečnosti, bez suicidálních myšlenek. Doporučena observace.“
Ale já už vím, že mě nepozorují oni — nýbrž já je. Z místa, kde se realita ohýbá pod tíhou ticha.

A tak zůstávám. Někde mezi nemocniční chodbou a parkem, mezi dnem a snem, mezi sebou a tím, kdo jsem byl. Veverka a holub si stále hrají pod stromem. Jen tentokrát jsem to já, kdo je sleduje — a možná taky ne.

A nakonec, ta jediná otázka, která zůstane viset ve vzduchu a neptá se na to, co bylo skutečné, ale:

 

„Co když ta největší lež je právě to, čemu říkáme skutečnost?“