Budoucnost je nejistá

Budoucnost je nejistá.

Nápis na dveřích hlásal:
……………………………………………………………………….
- Hvězda-
Týdeník o českých umělcích, celebritách, politicích a dalších zajímavostech.
Nezvaným vstup zakázán. Návštěvy hlaste předem!
…………………………………………………………………………….
Petr Jiřík rozrazil neuctivě dveře a hlásil: „To se řekne, Slované, holubičí povahy! Málem jsem skončil v nemocnici!“
Dvě jeho kolegyně Jiřina Poddaná a Helena Novotná na to nereagovaly. Ony měly na starosti zprávy o celebritách a tak se účastnily především všelijakých oslav, párty, večírků a módních přehlídek. Získaly tak dojem, že žijí ve vyšších sférách. Nereagovaly, protože vytáhlý mládenec v odrbaných džínách byl hluboce pod jejich úroveň. Petr to ostatně ani nečekal a přešel místnost a zaklepal na dveře s nápisem:
Ivan Horník- šéfredaktor
„Dále!“ ozvalo se, a znělo to jako tygří řev, neboť Horník byl dvoumetrový chlap, kterému se přezdívalo Ivan Hrozný.
Seděl za stolem a před sebou měl otevřený ufologický časopis. Právě tahle zvláštní záliba byla důvodem, proč tu měl Petr své místo. Jeho úkolem totiž bylo v potu tváře, pro každé číslo shánět nějakou zajímavou záhadu. Musel být pečlivý, protože pan šéf byl hodně sečtělý, a když někde našel chybu, dostalo se mu tvrdé kritiky.
„Tak co mi nesete?“
„Měl jsem dohodnutou schůzku s tím zázračným léčitelem, co je tu na turné, s tím Karpikovem. Jenže když jsem přišel k vile, kde bydlí u nějaké paničky, tak venku stáli dvě jeho gorily a že prý mistr nemá čas. Já na to, že to s ním mám dohodnuté. A oni místo toho, aby si to ověřili, tak semnou vytřeli chodník.“
„Zkoušel jste mu pak volat?“
„Jo, ale jeho mobil je nedostupný.“
Horník, chvíli přemýšlel, co by mu vytknul: „ No mohl jste se na to lépe obléknout. V tomhle vypadáte jako bezdomovec.“
„Měl jsem oblek, ale musel jsem se doma převlíct a dát ho do čistírny.“
Protože Horníka v tu chvíli už nic nenapadlo, pokračoval: „ No dobrá, tak to později zkuste znova. Byl by to pro nás sólokapr, rozumíte? Jenže já do příštího čísla nutně potřebuju nějakou primisima záhadu, tak se seberte člověče, dejte se trochu do kupy,a přineste mi něco, ať si zasloužíte výplatu, stejně mě shora pořád bombardujou, že jste tu navíc.“
Petr naštěstí věděl kam zajít pro inspiraci. Jen kousek od Panské, kde bylo sídlo redakce, bydlel v Kozí ulici v malém podkrovním bytě Karel Stejskal. Chlápek neurčitého věku a neurčitého povolání. Jeho jediný pokoj byl doslova napěchovaný knihami a časopisy a jen jako malá úlitba živočišnu, se v rohu krčila miniaturní kuchyňka s dvouvařičem a rychlovarnou konvicí.
………………………………………………………
Zatímco se vařila voda na kávu, vyzval Jiříka: „ Tak povídej, co potřebuješ?“
„Měl jsem dohodnutý rozhovor s tím známým léčitelem Karpikovem, ale nedostal jsem se k němu a teď po mě šéf chce, abych mu narychlo sehnal nějakou záhadu jako náhradu.“
„No jo, ono je to pořád stejné. Chlápek někam přicestuje, má bohémské způsoby, hýří sebejistotou a úsměvy. Udělá pár přednášek a občas někoho jakoby zázračně uzdraví, většinou jsou to jen nastrčení figuranti. Jeho pomocníci mezitím z davu vyberou vhodné lidi, které pak oškubou a zmizí.“
„ A co policie?“
„Většina lidí si nikdy nepřizná, že byla podvedena a ti druzí? Než se policie rozhoupe, tak už je podvodník někde na druhém konci světa. Záhada na tom je ta, že se pořád najde dost lidí, který jim to baštěj.“
„No vidíš, záhady! To jsme odbočili a já potřebuji napsat nějaký článek.“
Stejskal se zamyslel: „ Co takhle Německé létající talíře nad Prahou?“
„ Nezajímavé. To už tu bylo. Z toho bych neudělal ani noticku pod čárou.“
„A Faustův dům?“
„To se taky probíralo všude alespoň tisíckrát. To už čtenáři znají nazpaměť: Mladota, Kelly, zazděné kočky, nevybuchlá americká bomba…. Stejně v něm doktor Faust nikdy nežil.“
„No ani Kelly si domu moc neužil. Spíše využíval dům U osla v kolébce na Malé straně, odkud to měl na hrad mnohem blíž.“
„O tom nic nevím.“
„Vidíš a přitom myslím, že tenhle dům je mnohem tajemnější než ten Faustův. Říká se, že dům poté, co ho uvěznili na Křivoklátě, proklel. No fakt je, že dům pak přecházel z jednoho majitele na druhého. Tradovalo se, že se tam objevuje Kellyho beznohý duch. Za totáče si ho předávala jedna organizace druhé jako horký brambor. Naposledy pak sloužil jako depozitář historického vojenského muzea. Teď pokud vím je prázdný a chátrá a to přitom stojí na místě, kde je o nemovitosti velký zájem. Není to už samo o sobě zajímavé?“
„Tahle historka zní opravdu zajímavě. Podívám se tam, udělám pár fotek a přidám k tomu nějakou tu omáčku. Děkuji pěkně!“
„Žádné děkuji pěkně! Hezky vytáhni peněženku a vysol pětistovku za konzultaci.“
„Mám jen tři stovky,“ kroutil se Jiřík, který chtěl, aby mu zbylo na oběd a nějaké to pivko.
„No, dobrá, tak protentokrát, ale tenhle tip stojí za víc. Příště ti to připočítám.“
……………………………………………………………………….
Jiřík si ještě nechal vysvětlit, kde dům U oslíka v kolébce najde a vrátil se do redakce. Bylo poledne a tak nehrozilo, že se střetne s Ivanem Hrozným, který by ho určitě setřel, že se fláká. Vzal si ze skřínky foťák a vyrazil. Protože byl hezký letní den, byla to docela příjemná procházka.
Dům stál na kopci na konci slepé ulice a vypadal opravdu velmi zanedbaně. Široký vchod byl jen nedbale zatarasen prkny, která už někdo obratně uvolnil.
Jiřík se protáhl dovnitř a ocitl se v širokém průjezdu, kde to páchlo zatuchlinou a močí. Prošel na dvůr, který byl zakončen, kdysi zahradou ohraničenou vysokou zdí. Dnes to tam ale vypadalo spíš jako v pralese. Přes lomené vchodové dveře byla připevněna bytelná mříž, opatřená dvěma masivními zámky. Stejně tak i okna v přízemí. Ta v prvním a druhém patře pak měla šedá skla pokrytá prachem. Některá byla i prasklá. Zanedbanost místa dokresloval prasklý a zalomený okap, z kterého vyrůstal plevel.
Ale přece se mu v jednu chvíli zdálo, že se v okně v druhém patře cosi bílého mihlo. Byla to jen vteřinka a on si nebyl vůbec jist tím, co viděl a o chvíli později jestli vůbec něco viděl. Nakonec Jiřík udělal jen pár žánrových fotek, které pak ještě v redakci upraví, aby vypadaly tajemněji a vyšel s pocitem dobře vykonané práce ven.
Když pak přinesl článek Horníkovi, tak ten jen pokýval hlavou: „Slušné! Kdo vůbec ten dům teď vlastní?“
Petra zamrzelo, že na tohle nepřišel sám: „Hned se podívám do registru.“
„Tak jo ale tyhle věci byste už dávno měl mít v malíčku. To vás opravdu pořád musím učit základům novinařiny?“
Šéf byl skoupý na chválu a vždycky si našel něco, za co mohl své podřízené pokárat.
………………………………………………………………………………..
Dalších pár týdnů žil Petr Jiřík v klidu. Své články vyráběl tak, že recykloval ty, které napsal před několika lety a jen mírně je upravil. Horník sice trochu vrčel, že to není nic nového, ale články přijal.
Zdálo se, že život poplyne dál v klidných vodách, ale vše se změnilo, když Petrovi zacvrlikal u pasu mobil: „ Jiřík, kde jste?“
„Na obědě.“
„Zase se flákáte! Ať jste do deseti minut u mě v kanceláři!“
To neznělo moc dobře, ale Petr už si na cholerického šéfa zvykl a tak to bral na lehkou váhu.
Sotva ale vstoupil do kanceláře, Horník vstal od stolu a strhla se bouře. Mával jakýmsi papírem a řval tak, až se chvěly okenní tabulky: „ Podívejte se, vy mizero, co jste nám nadrobil! To je průser jak hrom!“ a hodil papír na stůl.
Petr Jiřík ho sebral a četl:

Vestonia and comp. London
Vážení,
Jsme velice rozhořčeni článkem ve vašem časopise. Váš redaktor vnikl na náš soukromý pozemek a bez našeho svolení zde fotografoval. Tyto fotografie poté byly ve vašem časopise presentovány tak, že poškodily dobré jméno naší společnosti. Zvažujeme proto podniknout právní kroky ve formě podání žaloby.
Žádáme vás, aby se váš pracovník v co nejkratší lhůtě dostavil do kanceláře našeho právního zástupce v Praze. Věc vyřizuje JUDr. Radim Růžička
S úctou: ( podpis nečitelný)

„Tak co tomu říkáte? Jak vás mohlo napadnout, udělat takovou blbost?“
Petr v duchu proklínal chvíli, kdy ho napadlo vlézt na ten dvůr.
„Tak víte vy, co uděláte?“ byla to řečnická otázka a Horník nečekal na odpověď, „ vy se teď seberete, s tím právníkem si dohodnete schůzku a posypete si tam hlavu popelem, nebo je na kolenou odprosíte, protože jestli nás opravdu budou žalovat, máte padáka… na hodinu, jasný? Už jsem nad vámi dlouho držel ochrannou ruku, ale s tím je konec, budete makat, makat a zase makat. A teď ven!!“
Petr Jiřík vyšel ven jako zmoklá slepice. Jeho dvě kolegyně, které smolily další senzační rozhovor se po něm útrpně podívaly, ale v duchu si obě dvě myslely: ještěže jsme to nebyly my…..
Vyšel ven a zabočil do nejbližšího bistra, kde si dal kávu a panáka. Po druhém už se mu vše nejevilo v tak černých barvách a řekl si, že ono už to nějak dopadne. Vyťukal na svém mobilu číslo do advokátní kanceláře a ozval se mu příjemný ženský hlas. Když se představil a vysvětlil, co chce, sekretářka řekla jen : „Moment,“ a pustila mu hudbu. Netrvalo to ostatně dlouho a ozvala se znova: „ Jste tam ještě?“
„Jo.“
„Můžete přijít tak za hodinku?“
„Jistě.“
A bylo to dohodnuto.
Do Vodičkovy ulice to je z Panské jen kousek a tak si Jiřík zašel na oběd a dorazil na udanou adresu na čas.
Pan doktor Růžička ve svém starosvětském oděvu vypadal spíš jako havran. Gestem mu ukázal na mohutný ušák, ve kterém se Jiřík skoro ztrácel.
Chvíli se hrabal v nějakých lejstrech vychutnávaje si svou důležitost a klientovo napětí.
Posléze ale pomalu začal povídat: „ Hmmmm, tak se podíváme na tu nepříjemnou záležitost. Majitelka a hlavní akcionářka společnosti náhle, z mě neznámých důvodů, změnila své rozhodnutí a nařídila mi celou věc prozatím odložit. Řeknu vám na rovinu, že mně se tenhle postup nelíbí. Já bych vás hnal k soudu a platil byste jak mourovatý, ale náš zákazník, náš pán, že?“ … a advokát se útrpně usmál a vypadalo to spíše jako škleb totemového démona.
„Dokonce,“ pokračoval, „vám mám vyřídit, že by se s vámi paní Vestonia chtěla setkat. Takže mi tady nechte laskavě své telefonní číslo a až madam přijede z Londýna, dám vám vědět, ale mohu-li vám radit, je to dáma, rozumíte? Velká dáma! Tak ne abyste si vzal na sebe nějaký džíny a triko.“ a advokát se zase zahloubal do lejster.
„Ještě něco?“
„Ne, sbohem.“
Jiřík byl rád, že vypadl a myslel si přitom, že tihle advokáti jsou opravdu divná sorta lidí. Posadil se do grilu Lucerna a dal si dalšího panáka, protože věděl, že ho čeká ještě jedna nepříjemná povinnost. Musí nahlásit Horníkovi, výsledek své schůzky. Jít k němu přímo se mu nechtělo, na dnešní den, myslel si, už bylo nepříjemností dost. Netušil, že to nejhorší ho teprve čeká.
…………………………………………………….
„Tak co jste vyřídil?“ ozval se Horník nevrle.
„Prozatím to odloží, ale madam se semnou chce setkat.“
„Ono je to vlastně jedno, stejně jsem dostal příkaz shora. U nás, pane Jiřík končíte. Na ústředí vám připraví výstupní papíry a do konce týdne vyklidíte skříňku……..“ a bez rozloučení hovor ukončil.
Petr chvíli nevěřícně zíral před sebe. Zdálo se mu, že těm malérům snad ani konce nebude. Pohrával si sice občas s myšlenkou, že zkusí jinou práci, takovou tu opravdivou novinařinu, ale skutečnost byla jiná. Zvykl si a zpohodlněl.
Uvažoval nad tím, že by se mohl opít, ale zavrhl to. Nic by tím nevyřešil a jen by ho druhý den bolela hlava. Coural se tedy pomalu domů a v duchu si probíral, jestli má nějaké známé. Snad v nějakém regionálním plátku? Už se viděl, jak shání senzační zprávy o zatoulané kočce, nebo píše o chuligánech, kteří rozházeli cestou ze zábavy popelnice.
Druhý den se, ač nerad, vypravil do redakce. Horník se k němu k jeho velkému překvapení choval více než slušně. Posbíral si pár věcí ze skřínky, dohodl si, kdy převezme výpověď a vyšel ven. Usedl do svého oblíbeného bistra, kde v tuhle dobu bylo skoro prázdno, vytáhl notýsek, kde měl čísla na své kamarády a začal je obvolávat. Ještě než dopil kávu, dočkal se mnoha záporných, ale i několika nadějnějších odpovědí. Spokojen sám sebou šel domů.
Teď když na to měl čas, vrátil se v myšlenkách k tomu, co stálo na začátku jeho neštěstí.
Kdybych nevlezl dovnitř a vyfotil si ten dům jen zvenčí, tak se to nestalo...
To ho zavedlo k další úvaze: ale ten dům přeci vypadá stejně zanedbaně i zvenčí a dovnitř, podle všeho, vleze kde kdo, takže proč jim to tak moc vadilo? A co je vůbec tahle společnost zač? Nebo jsem viděl, něco, co nikdo vidět neměl?
A Petr Jiřík si vybavil to, jak v okně nahoře koutkem oka zahlédl, že se něco mihlo. Co když tam někdo bydlí? Nebo se spíš schovává?
Otázky to byly tak vtíravé, že mu to nedalo a odpoledne se vydal na procházku.
Stejně nemám co dělat a je docela pěkný den, myslel si.
Zatímco na jiných místech se dnes tísní davy turistů, sem vysoko do kopce zabloudí jen málokterý. Petr se trochu zadýchán zastavil před domem, který byl teď osvětlen odpoledním sluncem. Při první návštěvě si ho prohlédl jen zběžně a teď i pod vlivem otázek, které ho napadaly, se na něj díval zcela jinýma očima a snažil se postřehnout každou podrobnost. Prkna u širokého vjezdu byla stále částečně odsunuta, nikdo se nesnažil je opravit. Protáhl se dovnitř a bavil se myšlenkou, že tentokrát už si ti namyšlení angláni nemohou nikde stěžovat ani hrozit žalobou. I na dvorku to vypadalo stejně jako poprvé. Všude rostl ve škvírách plevel a okna byla stejně šedivá, ale stín, který dům na dvůr vrhal a pocit neznámého tajemství, v Jiříkovi vyvolával poněkud tísnivý pocit.
Ale stejně tu nebylo nic zvláštního. Už to chtěl s pokrčením ramen vzdát, když ho napadlo podívat se na mříž u vchodu. Přišel blíž a viděl, že je sice také celá zrezivělá, ale dva masivní zámky jsou pečlivě naolejované a vypadají jako nové.
I dva schůdky, které ke dveřím vedly, nebyly na rozdíl od okolí zanesené sutí a prachem. Petr pocítil vzrušení. Ano, tudy nepochybně někdo vcházel dovnitř. Jaké tajemství skrývá dům, který je zdánlivě neobydlený?
Petr věděl, že v tuto chvíli už nic dalšího neobjeví a nejlepší co může udělat je to, že se rychle vytratí, aby náhodou nebyl zase vidět. Nyní si již byl téměř jist, že to co viděl při své první návštěvě, byla něčí tvář v okně.
Vyšel ven do odpoledního slunce a skoro si oddychl. A aniž se ohlédl, spěchal pryč.
Potřeboval si o tom s někým promluvit, už jen proto, aby si urovnal myšlenky. Hned ho samozřejmě napadl Karel Stejskal. Do Kozí ulice to nebyla žádná zacházka a tak už po slabé půlhodince seděl v pokoji plném knih a na stole před ním voněla krásně káva.
Hned zkraje ho upozornil, že jako čerstvý nezaměstnaný nemá peníze, ale Stejskal v dobré náladě jen mávl rukou a řekl:„ Hele, spusť a uvidíme.“
Když Petr Jiřík skončil, Karel jen sepjal ruce a zamyšleně pronesl: „ To je zajímavé, opravdu zajímavé. Víš o tom, že dcera Edvarda Kellyho se jmenovala Vestonia?“
„On měl nějaké děti?“
„S tou jeho dobrodružnou povahou a tím, co se o něm vypráví, to moc nejde dohromady co? Vlastní děti neměl, ale tuhle vyženil. Byla to ve své době docela oblíbená básnířka.“
„No dobře, ale co s tím?“
„Kelly kdysi bydlel v domě na Jánském vršku. Jeho adoptivní dcera se jmenovala stejně jako společnost, která dům v současnosti vlastní a má takovou starost, aby vypadal zpustle a nikdo to tam moc neokukoval. To docela jde dohromady ne?“
„To ano, ale proč?“
To zatím nejde říct, důvodů může být spousta. Třeba ten, že Angličani jsou na svá vlastnická práva hodně háklivý, však to znáš, mají heslo: „můj dům, můj hrad“. Ten právník ti přeci říkal, že se s tebou majitelka chce setkat, tak bych být tebou počkal, s čím ona přijde a pak se uvidí, co se z toho vyvine.“
„Moc jsi mi nepomohl, ale i tak děkuji.“
„Připíšu ti to na tabuli. Ne-ne,“ zasmál se Stejskal, „tahle věc mě opravdu zaujala. A když budeš chtít pomoct, rád se účastním.“
Několik dalších dní opět obvolával své známé. Dočkal se mnoha zklamání, když mu zas a znova opakovali, že bohužel. …….
Pražské redakce některých novin a časopisů se rozhodl navštívit osobně. Smutné bylo, když se někteří z těch, které považoval za své přátele, okatě nechali zapřít. K jeho obrovskému překvapení se mu ale ozval Horník a že ukecal vedení, aby Jiříka zaměstnali alespoň jako externího spolupracovníka.
„Budeš dodávat články na objednávku, ty drby o tom kdo kde s kým, už moc netáhnou, jsou toho ostatně plné jiné noviny a internet a tak se prý chtějí věnovat takovým věcem jako erupce na Slunci, Somálští piráti a tak. Taky od tebe chci pravidelné křížovky. A děkovat mi nemusíš.“ a zavěsil.
Jiřík jen vrtěl hlavou. Život je opravdu plný překvapení a jeden opravdu nikdy neví, co mu přinese nejen příští den, ale i příští minuty. Když druhý den, vycházel po starých známých schodech do třetího patra, kde sídlila redakce Hvězdy, cítil jakési nostalgické rozechvění.
Horník ho přivítal s odmítavým mávnutím ruky: „ Prosím tě jen žádný sentiment jo? Tady máš práci.“
Měl to být dojemný článek o úhynu ledních medvědů v Grónsku.
To zvládnu jednou rukou u počítače za odpoledne, myslel si Jiřík a spokojeně odcházel. Život, zdálo se, se vracel do, ne-li stejných, tedy alespoň podobných kolejí.
Jenže sotva si doma sedl k počítači a začal hledat materiály, zacvrlikal mu mobil.
„Kancelář doktora Růžičky, pan Petr Jiřík?“ ozval se sladký hlásek.
Potvrdil, že je to opravdu on, ale přitom si říkal: kde sakra takovej hnusnej chlápek našel takovou pěknou holčinu? Má krásné hnědé oči a vůbec….Jestlipak někoho má?
Ona mu ale mezitím říkala: „Madam dnes přijela do Prahy a zítra se s vámi setká v 10 hodin v salonku č 7 v hotelu Jalta. A pan doktor vám vzkazuje, abyste se slušně oblékl a nechal doma ty svoje klackovité způsoby.“ a krátce se zasmála.
…. A krásně se směje…. Poznamenával si do paměti Jiřík.
Ten vzkaz zněl tak trochu jako vojenský rozkaz, madam asi byla zvyklá na to, že si může poroučet. Jiřík musel přiznat, že se mu to sice moc nelíbí, ale je tak zvědav, že na schůzku půjde.
Druhý den se chvíli zamýšlel nad rebelantským přístupem, ale pak to zavrhl a přeci jen do skříně sáhl pro oblek. Udělal dobře, protože když se v recepci ptal, kde je salonek č. 7, prohlíželi si ho poněkud podezřívavě. I číšník, který ho vedl do salonku, na něj zíral jako na jiný živočišný druh.
Salonek byl prázdný a když si Jiřík objednával kávu, číšník se zatvářil pohrdlivě, jakoby čekal, že si objedná oběd alespoň o pěti chodech. Přesně v deset hodin se dveře otevřely a vstoupila štíhlá dáma celá v černém. Černé byly i její oči a dlouhé, volně až k pasu splývající vlasy. Celkově vypadala spíše jako Indka než jako Angličanka.
Nastavila mu ruku na políbení a k jeho překvapení řekla: „Můžeme mluvit česky Umím dobře..“
Jiřík si oddychl. Už od včerejška se pokoušel oprášit své znalosti hovorové angličtiny. Stejně ale teď nevěděl, co říct.
Madam zatím z miniaturní kabelky vyndala cigarety, jednu si zapálila a vzájemně se měřili a odhadovali. Jiřík to nakonec nevydržel: „Chtěla jste se semnou setkat…“ vypustil zkušební sondu.
„Yes, chtěla jsem se omluvit, můj právník.. hmm, jak ono se to řekne? Small rose?“
„Ružička.“
„Ano ruzi-cka, on byl moc horlivý. Overdoing it víte? Já dostat od vašeho direktora kompliment, ne špatné slovo, omluvu. Vy teď nemáte.. work, práce, dílo? Mám řešení. Ale nejdřív řekněte, proč jste tam šel?“
Její čeština byla trochu legrační, navíc měla tvrdý a krátký anglický přízvuk.
„Pracoval jsem pro jeden časopis, ale to asi víte. Dodával jsem jim tam články o záhadách a ten dům prý patřil známému alchymistovi císaře Rudolfa II., Kellymu.“ Odpověděl popravdě.
„Great! Máte mnoho vědění. Mám malou společnost, nakupujeme staré obrazy a.. hm,… farniture?“
Jiřík rychle zalovil v paměti: „Skříně, židle, stoly?“
„Yes. Name Vestonia vysvětlím. Zjistil jsem, že jsem family s Kelly. On měl syna Theodore s Jane. Mám na to důkaz. Kelly podepsal známou smlouvu krví, a tak jsem nechala udělat test DNA. Začala jsem kupovat věci, co Kelly připomínat a chci udělat.. museum.“
To co řekla, bylo sice hodně zajímavé, ale pořád nevěděl, co po něm takhle dáma chce, proto mlčel a trpělivě čekal.
„Doktor,“ zaváhala, „ ruz-icka? Zařídím, aby vy dostat klíč a peníze. Zajde tam a fotit and make drawings dům. Pokoje, vše co interesting. Pak mi poslat.“
Přemýšlel nad tím sotva vteřinu. Jednak se bude moct legálně podívat dovnitř a jednak se mu ten úkol zdál být velmi jednoduchý a výdělek se mu bude určitě taky hodit.
„Tři tisíce?“ nadhodila…….“ za každý den, kdy vy tam být.“ dodala.
„Souhlasíte?“
„Jistě, ano!“ a snažil se nevypadat moc nadšeně.
„Dobrá, můj právník…. Ruz-i-cka.. připraví dokument a key a teď mne omluvte. Ráda s vámi setkala.“
Vstala, opět mu nastavila ruku k políbení a majestátně odkráčela.
Také se zvedl a odcházel. Cestou si znovu ten hovor v duchu přehrával. Vše to do sebe zapadalo a logicky to vše vysvětlovalo. Žádná záhada. Teď byl přesvědčen, že se nejspíš nechal ovlivnit tou atmosférou prázdného starého domu. A jistota, že kohosi v domě viděl, byla zapomenuta.
Konečně také budu moc zaplatit dluh, co mám u Stejskala, myslel si. Domů tedy dorazil v dobré náladě, sedl k počítači a do večera měl požadovaný článek o ledních medvědech hotov. Měl pocit, že mu to jde samo.
Znova se mu na mysl vrátila myšlenka, jak rychle se životní situace někdy mění, je to jak na houpačce. Je to jen pár dní a vše se zdálo být stejné a neotřesitelné, pak se jako na skluzavce ocitl dole, ale nyní měl pocit, že se na něj opět paní Štěstěna usmívá a přeje mu.
Spal dlouho a pak si dopřál bohatýrskou snídani a vydal se předat článek. Ten byl přijat s medvědím zamručením, což se v případě Horníka rovnalo téměř pochvale. Jiřík vyšel ven, vytáhl mobil a zavolal do advokátní kanceláře.
Představil se a odpovědí mu bylo: „Ano vše tu máte připravené, pak doktor má sice stání, ale já vám to předám.“
Jiřík se rozhodl skočit do toho po hlavě: „A co kdybych vás pozval na oběd.“
Pět vteřin čekal s tlukoucím srdcem.
„ Ale jo, proč ne. Chodím na oběd v jedenáct. Kousek odsud je jedna hospůdka, kde slušně vaří a při placení neomdlíte. Budu čekat tady.“
A bylo to. Jiřík nevěřícně koukal na mobil, protože nechápal, že to šlo tak lehce. Přesně o jedenácté napochodoval do kanceláře a slečna už ho tam čekala.
Podala mu dva klíče a z obálky vytáhla tři tisícovky: „ To abyste měl na útratu, až za mě budete platit,“ komentovala to se smíchem.
Nenápadná hospůdka schovaná v proluce na malinkaté zahrádce nabízela i posezení venku. Objednali si jídlo a pití.
„Můžete si tu alespoň zapálit.“ navrhla.
„Nekouřím.“ Udělala udivené „ó“ a chvíli bylo ticho.
„Děkuji, že jste přijala mé pozvání,“ začal Petr trochu formálně.
„Moc si nefanděte, já jsem hlavně byla zvědavá, co jste zač, když z vás madam byla tak unešená. A mimochodem, mohli bychom si tykat? Já jsem Lenka.“
„Chtěla po mě jen, abych jí ten dům nafotil a udělal nějaké kresby.“ bránil se Petr.
„No právě. Na to si ale přes naši kancelář mohla najmout nějakou specializovanou firmu a nemusela sem jezdit až z Londýna, ne?“
„Třeba chtěla udělat dobrý skutek a napravit tak to, že jsem kvůli dopisu od vás přišel o práci.“
„Jaký dopis od nás? Nic takového.“
„Vedení redakce dostalo dopis, podle kterého nás chtěli žalovat, že jsem tam vlezl a fotil. Myslel jsem, že je to práce vašeho šéfa.“
„Ale to je přece nesmysl, myslíte si, že by si starý pán třeba jen utřel nos bez dovolení tak váženého klienta?“
To opravdu stálo za zamyšlení.
„Co je vůbec tahle Vestonia zač? Teda, jestli tím neporušuješ nějaké tajemství.“
„Já toho stejně moc nevím. Byla klientem doktora Růžičky ještě dřív, než jsem tam nastoupila a soudě podle složky, kterou jsem jednou viděla, tak asi i hodně dlouholetou. Občas jsem přijímala poštu a zanášela do účetnictví příjmy a výdaje, ale na co šly nevím. Vše platil šéf hotově. To je všechno.“
„Ona je hrozně divná nemyslíš?“
„Nikdy jsem ji neviděla. Jak vlastně vypadá?“
„ No na Angličanku ani náhodou. Štíhlá, černé vlasy do pasu, černé uhrančivé oči. Spíš Indka.“
„Líbila se ti co?“
„Má velkopanské způsoby a je nejspíš pěkně trhlá. Tvrdila mi, že je potomkem Kellyho. Prý na to má testy DNA.“
„To jako toho intrikána z filmu Císařův pekař jo?“
„Jo, ale skutečnost byla přeci jen trochu jiná. Žádná kouzla se Sirael, spíš občas předváděl výrobu zlata, ale dělal to tak šikovně, že mu na podvod nepřišli. Stejně skončil špatně. Prý mu tam chce udělat muzeum.“
„To ale přeci mohla začít dělat už dávno, vždyť ten dům vlastní už několik let. Kolik přesně nevím, ale začíná mě to zajímat, je to docela záhada co?“
„ A nechtěla bys tam jít třeba v sobotu semnou?“
„Ráda! Ten dům jsem nikdy neviděla a tajemství mě lákají. Napíšu ti mé číslo a zavolej.“
Koukla na hodinky: „ Jejda, už bude poledne, musím běžet, jinak mě šéf sprdne, on je děsně akurátní. Tak pá.“
Zůstal sedět, objednal si další limonádu a měl jí plnou hlavu.
Samozřejmě už měl nějaké zkušenosti, ale mnoho dívek, které potkal, mu připadlo jako sebestředné namyšlené princezny. Bydlel v malém bytečku přímo nad žižkovským viaduktem a to mu přineslo celoživotní lásku k železnici. Krom modelů ve vitríně, měl také v bytě mnoho artefaktů, které železnici připomínaly. Spousta dívek, které poprvé vzal k sobě, to vše přehlédly a hned si pomyslely : blbeček- hraje si s mašinkami a byl záhy konec.
Jeho přemýšlení bylo brzo přerušeno. Zazvonil mu mobil a k jeho překvapení to byl opět Horník a halasil: „Hele Jiřík, vy asi budete víc vytížený, než když jste byl u nás zaměstnaný na pevno. Váš článek se líbil a mám tu pro vás další témata. Zpracovat do pondělka,“ a už mu diktoval zadání úkolů.
Jiřík si povzdychl, zaplatil a vyrazil domů, aby jak říkával „ si vydělal na chléb vezdejší.“
Sedl k počítači a práce na článcích ho úplně pohltila. Čas do soboty ráno mu utekl velice rychle.
V sobotu naťukal číslo a i když nečekal dlouho, uvědomil si během té chvilky, jak moc se těší, až uslyší její hlas. Když se představil, ihned přebrala iniciativu:
„ Tak kdy vyrazíme? Už jsem natěšená.“
„Což ve dvě na Malostranském náměstí?“
„Dobrá, budu tam a ostatní si povíme osobně jo?“
Už deset minut před druhou tedy Petr stepoval na zastávce a vyhlížel každou přijíždějící tramvaj. Přijela skoro přesně na čas a měla na sobě šedé pláťáky, sportovní tričko a vestičku. Vypadala v tom, jako když se chystá na turistickou tůru a moc jí to slušelo. Celou tu dobu se na ni Petr hrozně moc těšil, ale teď v něm zahlodala myšlenka, že jí možná sebou neměl brát. Bůh ví, jaké nebezpečí na ně tam čeká. Hned to také řekl, ale ona rázně protestovala: „To je nesmysl. Táta byl skaut a já se dvěma bráchama vyrůstala na táborech. Místo oblíkání panenek, jsem se učila zapalovat oheň lupou nebo plnit bobříky. Krom toho jsem chodila rok do juda. Mám ti to předvést?“
Šli pomalou procházkou do kopce a ona mu říkala: „Pořád jsem o tom přemýšlela, chceš si poslechnout, co si o tom myslím?“
„Určitě.“
„Tak zaprvé (počítala na svých štíhlých prstících), myslím, že tohle všechno je proto, že v tom domě je něco hodně zvláštního a ona je přesvědčena, že to pomocí fotek a kreseb najde. Za druhé, proč si to nehledá sama? Možná je to až tak velká dáma, že je zvyklá, že většinu věcí za ní dělají jiní. Proč si nenajme nějakého toho architekta nebo tak něco? Protože se bojí, že on by si toho všiml také a tak pomocí našeho šéfa najde někoho, koho tím pověří. To byl ten, kterého jsi letmo zahlídl v okně, ale ten nejspíš není k ničemu nebo neuspěl, ale když tě viděl tam fotit, tak to nahlásil a tehdy jí napadlo tě použít. Tím dopisem tě vmanipuluje do situace, že tu práci musíš přijmout.“
„Téééééda, ty jsi hotový génius, tohle mě vůbec nenapadlo.“
„Typický mužský, jak vidí pěknou ženskou, tak mu přestane fungovat mozek.“
„Měl jsem moc práce, musel jsem dělat na několika článcích a v pondělí je musím odevzdat,“ bránil se Petr.
„Krom toho, mě se líbíš ty a moc,“ vypadlo z něj.
„Děkuju, jsi milej kluk. Promiň, jen jsem tě chtěla trochu poškádlit. Víš, já mám strašně ráda detektivky a takové ty detektivy jako Columbo, slečna Marplová, Nero Wolf a Poirot. Prostě příběhy, kde čtenář ví všechna fakta a už odmala mě bavilo zkoušet uhádnout, kdo je pachatel, dřív než se to dočtu.“
Tak to jsem teď dvojnásob rád, že jsi semnou.“
To už stáli před domem a prohlíželi si jeho čelo. Petr vyndal z kabely foťák a pořídil první snímky. Pak se protáhli kolem vytrhaných prken a prošli průjezdem na dvůr.
Lenka, která tu byla poprvé, mimoděk ztlumila hlas do šepotu: „Jé, tady to vypadá zpustle! Úplně jako ve správném béčkovém horroru.“
Petr to nechal bez odezvy, ale o to víc pilně fotil. Pak přešel k mříži. Zámky lehce cvakly a zevnitř na ně dýchl chlad a nepříjemný pach.
Pomalu vstoupili dovnitř. Vzpomínka na tvář v okně mu moc klidu nepřidala, ale všude bylo ticho, pavučiny a prach. Procházeli místnostmi nejprve v přízemí a pak i v patře. Všechny měly prázdné stěny, jen v jedné byla mohutná vestavěná knihovna. Přesto se pečlivě rozhlíželi, jestli neuvidí něco zvláštního a Petr pořád pilně fotil a zakresloval do notýsku hrubý plánek.
V poslední místnosti v koutě uviděli hromadu hadrů, které někomu asi sloužili jako lůžko. Vedle byly zbytky potravin. Bylo jasné, že tady někdo občas žil.
Nebyl to příjemný pocit. Celá atmosféra tohohle domu s tušeným tajemstvím, byla velmi pochmurná a tak si Petr zhluboka oddechl, když vyšli ven na prosluněnou ulici.
„Můžu tě teď pozvat někam na kafe a zmrzku?“ zkusil.
„Ano ráda.“ A pokračovala, „ byla tam opravdu tísnivá atmosféra a navíc pak ten kutloch. Jakoby tam žil nějaký bezdomovec.“
„Díval jsem se všude pozorně, ale nic neobvyklého jsem neviděl.“
„Možná jsme se jen špatně dívali. Víš, myslím to tak, jako když jsou ty obrázky, co je na nich krásná slečna. Když se ale díváš delší dobu, najednou vidíš i ošklivou stařenu. Pošleš mi ty fotky, co jsi tu udělal na mail? Když budu mít trochu času, zkusím se na ně podívat.“
To mu přihrálo otázku, kterou už si dlouho připravoval: „ A co vlastně děláš večer?“
„Většinou sedím nad učením. Víš, jak jsem ti povídala o těch detektivkách? Tak já jsem si vždycky přála, abych byla jako Perry Mason, ale na práva mě nevzali, tak se to pokouším dohnat teď. Vlastně ani nikam moc nechodím, nelákají mě ti namachrovaní arogantní frajeři se zlatejma řetezama kolem krku, co si myslí, že jim každá holka musí hned padnout kolem krku.
Jinak si občas jdu rekreačně zaběhat do Stromovky s Atosem nebo zapinkat tenis.“
„S Atosem?“
„Francouzský buldoček.“ vysvětlila se smíchem, „on je tak ošklivej až je krásnej.“
Zbytek odpoledne jim uběhl strašně rychle.
„Bylo mi s tebou hrozně hezky,“ řekla, když ji pak doprovodil na zastávku tramvaje, dala mu pusu, nastoupila a z okna mu zamávala. Bylo to překvapující a krásné. Odcházel pomalu domů a duši měl naplněnou štěstím.
Doma si sedl k počítači a začal zpracovávat fotografie, ale moc se na to nesoustředil, dělal to tak nějak automaticky. Stále musel myslet na Lenku. Jednotlivé snímky popisoval a ještě na plánek si kreslil, co zobrazují. Kontroloval, že opravdu na nic nezapomněl.
Vracel se v myšlenkách k tomu, co mu říkala. V tu chvíli, to znělo logicky a zapadlo to do sebe, ale teď když se díval na ty fotky a viděl jen obyčejný opuštěný dům, tak začal pochybovat. Třeba existuje nějaké jiné, mnohem jednodušší vysvětlení, pomyslel si.
Skončil pozdě v noci, když už ho od koukání na monitor bolely oči.

…………………………………………………………………………………
Druhý den proto vstával hodně pozdě. První, co udělal, bylo, že poslal fotky Lence. Hned ho také napadlo, že to je příležitost aby jí zavolal a mohl tak alespoň na dálku slyšet její hlas.
„Ahoj, právě jsem ti poslal ty fotky. Co dnes máš v plánu?“
„Myslela jsem, že si půjdu na chvíli zahrát tenis, už to mám domluvené s kámoškou. Nechceš si semnou taky zkusit zahrát?“
„Radši ne, asi bych se ani netrefil do míčku. Jsem na sportování nešika. Tohle mě míjí.“
„Nevadí, tak tě seznámím s Atosem a budete se hlídat navzájem.“
„Tak jo, to beru.“
„V deset? Bydlím ve Strojnické 10. To je kousek od výstaviště.“
„Ano, znám to tam.“
Zbytek dopoledne a část odpoledne bylo pro Petra naprosto skvělé.
Zdálo se, že se do něj Atos hned zamiloval. Šťastně na něj poulil své hnědé oči a slintal mu na nohavici. Lenka sice říkala, že jen tak pinká, ale Petr měl pocit, že rány z její rakety létají rychlostí dělové koule.
Pak se šla osprchovat a Petr mezitím koupil pití a sedl si k jednomu z malých stolečků. Limonáda byla krásně ledová a Lenka přišla svěží, voňavá a ještě hezčí než jindy.
„Povídej mi něco o sobě.“ navrhl.
„Jenže ono vlastně není, co. Jsem malá kancelářská myška co má malého pejska a podkrovní byt v sedmém patře bez výtahu spolu s kámoškou, a plácá se od výplaty k výplatě.“
„Tak to jsem na tom podobně, já jsem bezvýznamný novinář, co měl v plánu Pulitzerovu cenu a místo toho skončil v bulvárním plátku a vyrábí články na objednávku. Jen místo sedmého, bydlím v pátém a pejska nemám, ale dole u trati žijí toulavé nádražní kočky. Jsem s nimi docela kamarád. Vyhovuje to?“
„Přišel jsi na něco na těch fotkách?“ změnila téma.
„Já na tom dělal až dlouho do noci. Jednak jsem každou fotku popsal a zakreslil do plánku, odkud a kam jsem fotil. Moc jsem to nestudoval, ale nezdá se mi, že by na nich bylo vidět něco, co jsme přehlédli, když jsme tam byli.“
„Máš nějaký plán?“
„Uvažoval jsem, že se tam ještě jednou pro klidné svědomí podívám a taky abych z té nafoukané dámy vytáhl ještě další tři tisíce. Pak to vypálím na CD a pošlu jí to, ať si s tím dělá, co chce.“
„To zní hodně poraženecky.“
„Omlouvám se, moc mi to nemyslí, mám tě plnou hlavu Lenko.“
„Jééé, to je ale krásné vyznání. Taky jsem s tebou ráda.“
To znělo o hodně vlažněji, ale Petr s tím byl spokojen a říkal si, že od tak krásné a báječné holky nemůže čekat, že mu hned padne do náruče.
Jejich povídání přerušil Atos, který se díval vyčítavě a kňoural.
„Má hlad, musím domů. Ostatně jsem moc zvědavá na ty fotky a taky potřebuji ještě něco našprtat.“
Petr by tu rád ještě zůstal, ale nechtěl naléhat a tak ji doprovodil domů.
„Víš, pozvala bych tě k sobě na chvilku, ale máme tam velký holčičí nepořádek. Já nepatřím těm fanatičkám, co musí mít hrníčky seřazené jak vojáky a s ouškem napravo, ale slibuji, že to tady s Atosem napravíme a příště ti představím vzornou domácnost.“
Ačkoliv to Petra ani nenapadlo, ona možná měla pocit, že je trochu zklamán a tak si ho přitáhla a dala mu velkou pusu.
Domů se vracel s pocitem, že se chvilkami vznáší a znova si říkal, jak to vše začalo nenápadně, pak to vypadalo na katastrofu, ale nabralo to nečekaně báječný směr a jen doufal, že to tak vydrží.
Doma si sedl k počítači, ale nebylo to k ničemu, stejně měl před očima pořád Lenku.
Druhý den se přeci jen zabral do práce. Věděl, že na kvalitě zpracovaných témat záleží, jestli dostane další práci a tak když je další den ráno předával Horníkovi, byl trochu nejistý. Už odpoledne mu šéf volal a k jeho překvapení řekl: „ Ten článek o NASA je zpracován velmi dobře. Neměl bych ti to prozrazovat, ale jak víš, naše nakladatelství chce vydávat další časopis Zajímavá země a hledá vhodné lidi…“
„To by bylo báječné,“ vydechl Petr, ale na druhé straně už nikdo nebyl.
Ten den byl plný překvapení. Večer mu zavolala Lenka a tiše řekla: „Petře ahoj. Myslím, že to mám.“
„Co jako?“ zeptal se rozechvěle.
„Myslím, že jsem přišla na tajemství toho domu.“
„Tak povídej, hořím zvědavostí.“
„Tak se uhas, musím ti to ukázat osobně. Máš zítra v jedenáct čas?“
„Jasně, že jo, budu tam.“ A nemusel už vůbec říkat kde.
V úterý před jedenáctou už ji netrpělivě vyhlížel, a když viděl, jak sem do proluky zabočila, srdce se mu rozběhlo jak štěstím, tak i zvědavostí.
Určitě věděla jak je netrpělivý a tak si sedla a bez okolků hned z kabelky vydala fotografie a položila je před něj na stůl. Petr se na ně díval, ale neviděl nic neobyčejného.
„Prozradí slavný Sherlock Holmes svému příteli Watsonovi své dedukce?“
„To víš, že jo,“ a zasmála se jeho vtipu, „ podívej na tu fotku zvenčí.“
„Jasně, ale nic nevidím.“
„Protože to chce ženské oko. Okna v přízemí mají jiné rozložení než v patře. Podívej. Dole jsou rozložena souměrně, ale nahoře je mezi tou vnitřní dvojicí větší rozestup. Co to znamená?“ položila sama sobě řečnickou otázku a vytáhla plánek, který překopíroval a také jí ho poslal.
„…že mezi touhle a touhle místností je nějaký prostor.“
„Tajná místnost?“ vydechl Petr užasle nad tím, jak tahle krásná dívka je strašně chytrá a všímavá.
„No podle mého odhadu to bude spíš jen taková úzká nudle, ale máš pravdu, nejspíš ano, protože tohle (ukázala na místnost číslo tři) je totiž jediný pokoj, kde je kus nábytku. Pamatuješ? Ta vestavěná knihovna.“
Petr jen kroutil hlavou: „ Lenko, ty jsi naprosto úžasná. Perry Mason je proti tobě břídil… krom toho ti to dnes zase hrozně sluší!“
„Děkuju!“ řekla a Petr od ní dostal hned pusu, ale okamžitě pokračovala, „nesmíš mě moc chválit, jinak zpychnu a budu nosit nos nahoře. Půjdeme to tam prozkoumat?“
„Určitě ano a řeknu ti, že nebýt tebe, tak já na to nikdy nepřijdu.“
„ A já zas nebýt tebe, tak neprožiju takové úžasné dobrodružství. Vždycky jsem si říkala, že takové věci se můžou stát jen v knížkách. Zítra? Už jsem si na to vzala náhradní volno.“
„Určitě ano. V deset?“
„Fajn, ale teď už zas musím letět.“

………………………………………………………………………………….
A tak druhý den stál opět na zastávce tramvaje na Malostranském náměstí a měl pocit, že se toho událo tolik, že od té doby, co tu takhle na Lenku čekal poprvé, uběhlo moře času. Když viděl, jak usměvavá vystupuje z tramvaje, uvědomil si, že s každým dalším setkáním, ji má rád pořád víc a víc.
Šli už známou cestou, opět prošli skrz temný průjezd na malý dvorek. Petr odemkl mříž a vešli dovnitř. Tentokrát zamířili rovnou do patra a do místnosti s vestavenou knihovnou.
Zabírala celou stěnu a krom polic byla ještě příčně rozdělena mohutnými vyřezávanými sloupy.
„Jen se divím, že to tu přežilo všechny ty střídající se majitele.“
On je to fakt nádherný kus, podívej ty vyřezávané sloupy. Ve filmu Císařův pekař měl Rudolf II. něco podobného, pamatuješ? Nebo Fantom opery, taky skrz tajnou chodbu chodil do své lože…“
Petr se neodvážil namítnout, že tady nejsou ve filmu ani v nějakém vyfantazírovaném románu, ale ona pokračovala: „Musíme najít, kudy se tam leze. Ve filmu to bylo nějaké nenápadné tlačítko….“ a už osahávala řezby a zkoušela pilně mačkat jednotlivé výčnělky nebo s nimi točit.
„Počkej, musíme postupovat systematicky.“
Jen kývla a tak se postavili každý na jeden konec a začali zkoušet všechno možné. Pracovali tak skoro celou hodinu, ruce měli otlačené a už propadali malomyslnosti, když to našli skoro uprostřed, téměř oba současně. Malá úzká dvířka se pootevřela a za nimi byla černá tma a nepříjemný puch.
Petr vyndal silnou baterku, kterou prozíravě vzal sebou, silou dvířka ještě víc otevřel a zajistil kouskem dřeva, které došel sebrat na dvoře. Na její tázavý pohled odpověděl: „To aby nás to tam náhodou nezavřelo.“
Bylo to opravdu přesně, jak Lenka předpověděla. Jen uzounká místnost, která měla po celé délce stůl. Ten byl zaplněn laboratorním náčiním prapodivných tvarů. Stály tu kádinky, ve kterých po tekutině už zbyl na dně jen špinavý škraloup, misky s materiálem promíseným se stoletým prachem. V rohu ležela otevřená kniha. Chtěl si ji prohlédnout, ale kniha byla úplně zplesnivělá a dávno zničená. Petr hned viděl i důvod. Celá stěna byla vlhká, jak sem léta odněkud shora zatékalo.
„Ukaž,“ nakoukla mu Lenka přes rameno, natáhla se, ale hned ucukla: „Fuj, to je hnus.“
Přešla opět mimoděk do šepotu. „ To je úžasný objev, co jsme udělali, co? To je asi Kellyho laboratoř, tady určitě dělal všelijaké pokusy na výrobu zlata podle té knihy.“
„Taky mě mohlo napadnout, že tu najdeme něco takového, já vlastně ani nevím, co jiného jsem tu čekal.“
„Jsi hodně zklamaný? Vždyť je to úžasný objev! Můžeš z toho udělat senzační zprávu ne? Fotky od tebe budou chtít všichni. Máš tu foťák ne? A Vestonia bude šílet blahem. Vždyť tohle je určitě přesně to, co tu hledala.“
Petr na fotografování opravdu úplně zapomněl. Hned to napravil, vyndal ho z kabely, podal Lence světlo a udělal pár snímků.
„Pojďme, je tu hrozný smrad.“ zaprosila po chvilce.
Měla pravdu, atmosféra tu byla dusná a těžce dýchatelná. Když o něco později Petr zaklapl zámky na mříži a vyšli ven na dvůr, oba zhluboka nadechovali čistší vzduch.
„Víš,“ začal ze sebe Petr soukat pomalu to, co ho trápilo, „teď když je všemu konec, zbývá už jen dát vědět Vestonii, že jsem díky tobě našel to, co tak usilovně hledala. Ale co my dva? Já jsem se do tebe Lenko zamiloval, ale teď nevím, jestli se semnou budeš chtít vidět i když tohle dobrodružství skončí.“
„My ženy, pokud nemáme v hlavě jen piliny, tak brzo poznáme co je mužskej zač a ty, neměla bych ti to říkat, jsi myslím na dnešní dobu, náramně hodnej a slušnej kluk jakých je málo. Je mi s tebou opravdu moc hezky a jsem ráda, že jsi.“
Zase to Petrovi znělo trochu vlažně, ale když se k němu přivinula, objal ji a pak se nějaký čas věnovali jen sami sobě.
Druhý den zavolal na číslo advokátní kanceláře: „Ahoj Lenko, moc tě miluju a posílám ti velikánkou pusu a teď mě přepoj na šéfa.“
„Doufám, že mu taky po telefonu nebudeš vyznávat lásku,“ smála se a dodala, „Hned to bude.“
Když se mu starý advokát ohlásil, začal: „ Paní Vestonia mě požádala o jistou službu. Ta práce je hotová a jsem si jist, že jsem našel to, co hledala.“
„Proč mi to prostě nepředáte?“
„Pošlu jí mail, ale myslím si, že by bylo vhodné, aby si to prohlédla osobně. Vyřídíte jí hlavně, že jsem našel to, co hledala, ano?“
Chvíli bylo ticho a pak: „Dobrá, vyřídím, ale jestli máte za lubem nějakou lumpárnu, tak vám to šeredně spočítám, to si buďte jist.“
Pak se Jiřík vydal do redakce Hvězdy, zeptat se Horníka, jestli pro něj nemá další úkol, ale ten nebyl zastižení.
Rozhodl se tedy zajít si na oběd, ale ještě než si objednal, vyrušil ho telefon: „Doktor Růžička. Nevím, o co jde, ale ten váš vzkaz na madam tak silně zapůsobil, že přijede co nejdříve. Dokonce si objednala i soukromé letadlo. Bude tu dnes večer a zítra se s vámi setká.“
Večer čekal na Lenku dost dlouho.
„Promiň,“ omlouvala se, „ten tvůj vzkaz způsobil opravdu fofr. Hledat na poslední chvíli pro ni nějaké slušné ubytování, to byla ta nejtěžší práce, kterou jsem zatím dělala. Obvolala jsem půlku Prahy, nakonec jsem měla štěstí v hotelu U zlaté husy, kde na poslední chvíli jeden japončík zrušil reservaci. To je stylové ne? Bude tě tam čekat zítra v deset.“
Pro toto druhé setkání Petr zavrhl oblek a zvolil oblíbené džíny. Vestonia na něj čekala v recepci. Seděla v měkkém křesle a v ruce opět dlouhou cigaretu. Vedle ní postarší muž s nakrátko ostříhanými vlasy barvy ocele. Typický bodyguard, myslel si Petr.
Trochu udiveně nadzdvihla obočí, když ho uviděla, ale vstala a noblesně mu opět podala ruku k políbení.
Pak máchla směrem k sedícímu muži: „ Můj friend Rayen. Venku čekat car.“
A opravdu, když vyšli, hned za rohem na ně čekal černý Mercedes s řidičem v modrošedé uniformě. Rayen otevřel dveře Vestonii a Jiříkovi ukázal, aby si sedl vedle řidiče.
Na Jánský vršek je to kousek a tak tam dojeli za chvíli. Jiřík ve spolupráci s Rayenem ještě více odtáhli prkna uzavírající vchod a vešli dovnitř. Odemkl mříž a vedl je nahoru. Dveře do laboratoře byly pootevřené přesně tak, jak je tu zanechal, když tu byl s Lenkou. Přišel k nim a silou je otevřel dokořán.
Rayen se kolem něj protáhl a nakoukl dovnitř. Petr vyndal silnou baterku a posvítil mu. Vestonia čekala a teprve když na ni muž kývl, postoupila i ona dovnitř. K Jiříkovu překvapení vybavení laboratoře vůbec nevěnovala pozornost a ihned šla ke knize.
Sotva uviděla v jakém je stavu, vykřikla nešťastně: „No!!“
Rayen byl v okamžiku u ní a rozhlížel se, co se stalo. Jiřík přes ně neviděl, jestli se jí dotkla, ale ona vzápětí ustoupila a on viděl i v té polotmě, že se v její tváři odráží zoufalství: „It´s gone! Destroied! Everything is gone!“
A vyběhla ven. Rayen spěchal za ní a Jiřík také vyšel. Stála u okna a stírala slzy kapesníkem. Celá ta fazona distingované dámy byla pryč a byla tu jen nešťastná žena.
Rayen ji jemně vzal za ruku: „Let´s go. I am so sorry.“
Podala se tomu, ale štkala dál : „Everything is lost. Horrible house. Cursed house. I don't want to see it again.“
Jiřík byl trochu v rozpacích, tohle tedy nečekal a tak se za odcházející dvojicí trochu zdržel. Než zamkl mříž, oni už seděli v autě a odjížděli.
Jen rezignovaně pokrčil rameny a coural se za nimi. Cestou přemýšlel:
Je jasné, že jí od začátku šlo jen a jen o tu knihu. Jak sháněla Kellyho věci, tak nejspíš mezi nimi byla nějaká zmínka o tom, že tady v Praze Kelly v laboratoři chtěl vyrábět zlato podle nějaké knihy. Asi jak o tom přemýšlela a vžila se role Kellyho dědičky, tak tomu nakonec i uvěřila a vynaložila spoustu času a peněz, aby knihu nalezla.
Když si tohle srovnal v hlavě, znělo mu to logicky a vysvětlovalo by to její chování i zklamání.
Pomalu se šoural k hotelu. V recepci požádal: „Mohl bych mluvit s madam Vestonií?“
„Madam Vestonia již odcestovala,“ odpověděl mu recepční studeně.
Jiříka to ani nějak moc nepřekvapilo. Tušil, že se jí v jediném okamžiku zhroutil její velký sen. Bylo mu jí teď ze všeho nejvíc líto a mrzelo ho, že to způsobil mimoděk on.
„Vy jste pan Jiřík?“
Přikývl a sahal po průkazu, ale recepční už sáhl za sebe, a vyndal z přihrádky velkou obálku a podal mu ji.
Jiřík kývl na znamení díků a vyšel ven. Teprve za rohem obálku otevřel. Uvnitř byl přeložený papír v něm tři sta liber, na papíru pak napsáno:
Keep it secret
Pokýval hlavou. Pro něj se to rozumělo samo sebou, nepatřil k těm, kteří dělají senzaci z cizího neštěstí.
Vytáhl telefon a zavolal do advokátní kanceláře.
„Tak co?“ ozvala se netrpělivá Lenka.
„Je to trochu složité, počkám na tebe, až budeš končit a pak ti to vypovím podrobně.“
„Sadisto! Umírám zvědavostí.“ ale přepojila ho.
„Mohu se u vás na chvilku zastavit?“
„Jistě.“
Petr chvíli přemýšlel, jestli má použít tramvaj, ale pak, tak jak to dělal často, šel pěšky. Lenka ho počastovala strašlivým mračením a Petr napochodoval k Růžičkovi. Položil mu klíče na stůl: „ Už je nebudu potřebovat.“
Starý advokát to už nevydržel: „ Jak proběhla schůzka?“
„Madam velmi rozrušil stav toho domu.“
„Nikdy mi nedala žádný pokyn k opravám.“
„Třeba od vás čekala více iniciativy. Sbohem.“ a Petr se otočil a nechal ho tam trochu znejistělého.
Zkoušel znova Horníka a opět bez úspěchu. Došel si zatím vyměnit peníze a pak už čekal, až bude Lenka končit. Přišla a namířila na něj prstík: „ Ty! Strašně se na tebe zlobím! Víš, jak jsem zvědavá? A ty si mě nechal čekat celý den! Nevím, jestli si to u mě ještě vyžehlíš.“
„Co takhle zmrzlinový pohár?“
„To nemyslíš vážně! Koukej to vybalit a všechny podrobnosti!.. jo a ten pohár můžeš objednat taky.“
Petr vyprávěl, včetně svých domněnek a ona mu pozorně naslouchala. Když skončil, řekla: „To je opravdu zajímavá historie. Uznávám, že si mi to opravdu nemohl říct jednou větou, ale nemysli, že máš vyhráno, ještě mě nepřešel vztek a budeš si mě muset ještě udobřovat.“
Petr si ji tedy nějakou chvíli udobřoval a pak navrhl: „Mám jednoho známého, který se o takové záhady zajímá, možná že by nám k tomu mohl ještě něco říct. Chtěla bys jít semnou?“
„Jak se vůbec můžeš ptát! Jasně že jo!“
Když vstoupila do podkrovního pokoje Karla Stejskala, jen vykulila oči na tu spoustu knih, kterými byl celý obložen.
Petr tu opět všechno převyprávěl, tentokrát od úplného začátku.
Stejskal po chvilce přemýšlení řekl: „ Myslím, že máš v tom svém odhadu pravdu, ale v té souvislosti se mi ještě něco vybavilo. John Dee ve svých denících píše o tom, že zhruba půl roku před tím, než se ti dva vydali do Evropy, odjel Kelly někam na sever Anglie a po čase se odtamtud vrátil a přivezl dvě knihy. Co knihy obsahovaly se neví, ale jedna prý byla snad alchymistická a druhá psaná hieroglyfy. Tedy nějakým neznámým písmem. Ta alchymistická to byla asi ta, kterou se vám podařilo najít tady v Praze.“
„A co ta druhá, co když tam ještě někde je schovaná?“
„Možné to je, ale pokud ano, asi dopadla tak jako ta, co jste našli. Ale ono se spíše spekuluje, že ta druhá kniha je ta, která je dnes známá pod jménem Voynichův rukopis.“
„Taky si myslím, že to nebyla alchymistická laboratoř. Podle tvého popisu tam chybělo to hlavní- pec. Spíš si myslím, že tam Kelly potají připravoval ty své triky s výrobou zlata. Podle popisů se zdá, že to dělal tak, že tekutinu míchal dutou tyčinkou, v které měl práškové zlato. Tyčka byla na konci zapečetěna voskem. Když tekutina dosáhla určité teploty, vosk se roztavil a v kádince se objevilo zlato. Zázrak byl hotov.“
Ještě chvíli probírali jednotlivé podrobnosti, ale nic nového dalšího už nevymysleli.
„Smím tě doprovodit domů?“
„To víš, že jo a mimochodem, dnes už mám uklizeno.“
…………………………………………………………………………………….



Epilog.
Společnost Vestonia brzo poté dům na Jánském vršku prodala a developerská společnost jej v krátké době přebudovala na luxusní penzion.
Lenka udělala zkoušky na právnickou fakultu a v současné době studuje první ročník.
Petr Jiřík pracuje stále jako pracovník časopisu Zajímavá Země, ale současně dostal nabídku i na spolupráci s nově připravovaným sci-fi časopisem.
Slib mlčení dodržel, příběh mi vyprávěl až poté, co se dozvěděl, že firma Vestonia vyhlásila úpadek a madam zmizela neznámo kam.