Okna

Ať sedím kdekoli, dělám cokoli, snažím se vyhnout oknům. Výhledy jsou krásné. Dechberoucí. Někdo by řekl pohádkové.
Zasněžená krajina, pokrytá sněhem. Nízké skalky z ostrého lávového kamene. Kontrast černé a bílé je tak umocněn.

Je skoro deset dopoledne, ale slunce se schovává za dalekým horizontem. Je polární zima. Obloha je ocelově šedá a ještě se rozhoduje, zda dnes dovolí slunci prodrat se skrz a nechat jej tak ohřát a osvítit okolí. Za skalkami se zvedá výš starý rozdrolený kráter, za kterým se chystá slunce ke svému představení.

To málo zeleně – ať už stromy, nízké křoví nebo nedbale vyrostlé trsy trávy prodírající se skrz nehostinný podklad – je pokryto hustou jinovatkou, která již dlouho neroztála. Vypadá to, že nakonec bude sněžit. Mraky jsou víc zlověstné než jiné dny.

Tento popis vám poskytuji jen z letmých pohledů. Nemohu se dívat skrz okna kolem sebe déle než na malý okamžik. Něco mě nutí se do okna nedívat. Vždy bezmocně sklopím pohled. Ovládán vlastní myslí, která si utvořila utkvělou představu. Nereálnou představu, která mě přivádí k šílenství.

Nevím, proč mě má vlastní mysl takhle týrá. Nemohu pohlédnout ven. Už vlastně vůbec. Při popisu krajiny jsem se rozrušil až moc. Přemáhal jsem se tak, že se ještě teď klepu. Snažím se ten pocit zahnat hudbou. Aspoň tady není ticho. To by bylo ještě horší.

Robert Plant křičí o lásce a to mě přivádí na trochu jiné myšlenky. Stále se periferně dívám do rohu okna. Strach je přitažlivě děsivý.

Snažím se sám sebe přesvědčit, že odraz v okně je jenom výplod mé fantazie.
Proč mě týráš, fantazie? Nevím, co jsem své mysli provedl.

Jak jednoduché je stát se bláznem? A jak těžké jím nebýt?
Co když už člověk bláznem jednou byl? Je pak možné jím už nebýt?
Jednou dostaneš nálepku a už se toho nezbavíš.

Jak se to stane? Co se porouchá? Jak to napravit?
Proč to, čím je člověk člověkem, začne z člověka dělat pomatence?
Začne se najednou proti němu samotnému obracet.

Fantazie pracuje. Možná už se mi vryla do mozku.
Třeba si nic nepředstavuji. Třeba se to opravdu děje.
To by pak bylo o to hrozivější.

I když – co je vlastně horší?
Být blázen, nebo možnost, že je to reálné?
Obojí je děsivé stejně.

Není možnost se toho zbavit.
Pokud zatáhnu závěsy, cítím přítomnost odrazu.
Pokud jsou odhrnuté, odraz tam stojí. Dívá se na mě.
Hypnotizuje mě. Snaží se mě přinutit, abych se podíval.

Nechci se dívat. Ale pak mám strach, že se přesune za mě.
Může mi něco udělat? Co po mně chce? Proč se zjevil?
Nic nedělá. Stojí a civí. Přímo na mě. Na každý můj pohyb.

Když jsem v místnosti bez oken, je to lepší.
Ale místnost bez oken je pro blázny. A jím nechci být.

Není v zrcadle. Jenom v každém okně.
Vysokém, malém, úzkém, nízkém.
Ve velkých celá postava, nenuceně stojí s rukama v kapsách, se stále upřeným, nikdy nemrkajícím pohledem.
V malých jenom hlava. A pořád se dívá.

Dívá? Nemrká. Jen pozoruje. Cokoli udělám.
Nejspíš mě soudí. Jeho pohled vypadá vyčítavě.
Dělám všechno špatně.

Ať se podívám do jakéhokoli okna, je tam.
Jako by jich bylo víc. Celá armáda. Pro každé okno jeden a ten samý obličej.

Někdy se zašklebí. To když se snažím dívat déle.
Postava mi nedává najevo, co po mně chce. Nikdy jsem se nezeptal.
Možná, když to udělám, odejde. Možná potřebuje pomoc. Pomoc.

Možná, když okno rozbiju, vejde.
Nebo se lekne a odejde.

Rozbiju jedno okno.
Nechce se mu dovnitř. Jen se přesunul do dalšího okna a zase civí.
Tentokrát s pobaveným výrazem.

Rozbil jsem všechna okna.
Zmizel. Je pryč. Ale je tady zima. Musím se obléct.