Zbytečná cesta 2. Kouzelník v nesnázích

Kouzelník v nesnázích.

Kapitola 1.
Abych hned z počátku nebalamutil čtenáře, musím napsat, že Dalet nepatřil k onomu druhu velkých mágů vládnou¬cích neuvěřitelnými prostředky a obrovskou silou. Ba dalo by se říci, že Dalet nebyl ve skutečnosti ani mágem ani kouzelníkem.
Narodil se jako čtvrté nechtěné dítě, následek to pozdního vzplanutí svých rodičů. Výsledkem byl hubený a neduživý chlapec. Jeho vrstevníci ho mezi sebe nepřijali právě pro jeho tělesné nedostatky, naopak ho rádi trýznili. Děti jsou totiž stejně kruté jako dospěláci. Nelze se proto divit, že mladý Dalet nacházel často azyl v šeru hradní knihovny.
Je zajímavé zjištění, že i tento hrad (jako valná většina) byl stavěn s ohledem na co možná nejmenší pohodlí majitelů. Měl velké množství naprosto zbytečných věží, věžiček a cimbuří, které mu měly dodat alespoň z dálky zdání nedobytnosti. Vlivem pozdějších úprav se stal systém naprosto nepřehledným.
Vyprávěly se historky o sluhovi, který vyšel s večeří z kuchyně, v polo-šeru si spletl směr, zabočil jinam a objevil se až po dvou dnech zaros-tlý, rozedraný a vynervovaný.
Blouznil a vyprávěl příšerné podrob¬nosti, při kterých slabším náturám naskakovala husí kůže po těle.
Sloužící, zejména ženy, ještě dlouho potom odmítaly chodit po hradě samotné, pohybovaly se pouze ve skupinách a ještě si dělaly cestou značky, čímž vznikla dnešní svérázná výzdoba místností.
Knihovna byla umístěna v té nejvzdálenější a nejodlehlejší části hradu. To mělo za následek, že frekvence návštěvníků značně poklesla.
Poté, co se Dalet naučil od starého knihovníka číst, trávil tam stále více času, až nakonec propadl zcela knižnímu obžerství. Když se časem profláklo, že umí číst i ty knihy, které byly psány starobylými klikyháky, rozumí aritmetice, astronomii a léčitelství, byl rázem pasován na hradního mága. Přijal to. Vládcům není radno odmlouvat a také vlastně teď dělal to co dřív, ale za královské peníze.
Všimněte si, že jsem nenapsal „královský honorář“, neboť pod tímto pojmem si každý představuje pěkně naditý měšec, zatímco Dalet dostával nuzácký žold.
Začal se oblékat do širokého pláště, který jednak splňoval jeho před-stavu o obleku kouzelníka a také alespoň zakrýval jeho vychrtlou po-stavu.
Jeho dívka (dcera druhého komořího), která vypadala vcelku na¬dějně vnadně, poté co byla Daletem po těžkém souboji se šatstvem svlečena, připomínala spíše sklad ramínek. Dalet se pak dlouho ženám vyhýbal.
Neštěstí má tu vlastnost, že k vám vtrhne v té nejméně očekávané chvíli, kdy si lebedíte a máte pocit, že se vám nemůže nic stát.
Královská dceruška Brigita byla unesena kouzelníkem Chethem ( tato událost a následující byly popsány ve Zbytečné cestě) a Dalet byl díky staré rýmovačce, na kterou našel v jedné staré knížce, nucen cestoval do naprosto neznámých končin.
Nakonec to kodr¬cání přežil a odměnou mu bylo získání laboratoře a knihovny slav¬ného mága. Jen namátkou tu vedle sebe byly: Necrkomunicon. Para¬noické spisy, Rukojeť mága -začátečníka ve dvanácti svazcích atd.
Dalet byl v ten okamžik šťasten a myslel, že tu zůstane navěky. Prin-cezna Brigita mu však velice brzy vzala všechny iluze.
Sotva se ráno nasnídal a zalezl do knihovny, aby se pokochal nejvzác-nějšími svazky, stála tu a propalujíc ho pohledem nařizovala: „To si my¬slíš, že se tady budeš, stejně jako doma, celé dny válet mezi knihami? Nemohl bys dělat něco pozitivnějšího? Co třeba pomoct Bertě s naší dcerou?“
Dalet zažíval pocit horolezce, na kterého se právě zřítila lavina. Rázem se mu perspektiva zpáteční cesty nejevila v tak temných tónech.
„A koukej vymyslet nějaké kouzlo, které by nám přičarovalo pod-dané!“
Brigita zvýšila hlas, na podporu svých slov zadupala nožkama a s uspokojením zaznamenala, že Dalet zezelenal.
Jeho nohy, ačko¬liv stály, již v duchu kmitaly v šíleném útěku. Dá se říci, že v té chvíli dosáhl dokonalého byť i přechodného rozdvojení osobnosti. Jeho duch již byl na úpatí Fargašských hor, zatímco tělo dosud dlelo v kni¬hovně.
Princezna udělala čelem vzad a chtěla důstojně odkráčet pryč, jsouce si vědoma své právě získané morální převahy, když zakopla o práh a tak místo plánovaného důstojného odchodu musela zvolit potupné hledání ztracené rovnováhy. Nakonec se jí o nějakých deset nebo patnáct metrů dál podařilo pracně získat ztracenou rovnováhu tělesnou i duševní.
Dalet zabořil nos do knihy, nacpal si rukáv do pusy a dusil se. Bri¬gita k němu vyslala zničující a masivně průbojný pohled. Když pocítil jeho intenzitu i skrz tlustý svazek, smích ho poněkud přešel a tak na otázku: „Je ti něco Dalete?“ dokázal odpovědět s tváří hráče pokeru: „Ne, má paní. jen jsem si tu chtěl něco přečíst a špatně jsem viděl na písmenka.“
Princezna si zachovala dekorum: „Ach tak,“ a odkráčela.
Dokud byla v dohledu, ztuhle stál a svíral v ruce knihu, ale v oka-mžiku, kdy odšustila za roh, změnil se jako mávnutím kouzleného proutku. Jeho tělo se nyní rozhodlo dohnat jeho mysl a tak v rychlosti, o které si bláhově myslel, že jí není schopen, prosvištěl chodbami berouce zatáčky smykem. Ve svém pokojíku do malého tlumoku na-házel něco šatstva, v kuchyni sledován vytřeštěným pohledem kuchaře přidal bez výběru trochu jídla. Vrátil se do knihovny, kde s táhlým zoufalým zasténáním přehlédl natřískané regály. Nejraději by sebou táhl vše, ale pak se mu zazdálo, že v dáli zaslechl klapot střevíčků. Byla to samozřejmě slyšina (poznámka autora = zvukový přelud), ale popohnala ho k činu. Popadl první knihu, která se mu dostala pod ruku, hodil jí navrch do ruksaku a prchl opačným směrem, než odkud se domníval, že přicházejí ty děsivé zvuky.
Při vybírání koně přeci jen zaváhal. Ne, že by ho tížilo svědomí, že neuposlechl svou paní, ale byla to spíše knihovna, naditá těmi nejvzácnějšími skvosty.
Zasnil se a zauvažoval, zda by nestálo zato hořkou pilulku v podobě domácích prací spolknout výměnou za sladkou smetanu čekající ho při četbě knih.
Z výšky ho zasáhla s ďábelskou přesností kapka, která se mu rozpleskla přesně za krkem. Na Daleta to mělo stejný účinek, jako by byl zasažen vodopádem. Bez dalšího uvažování si vybral z jednoho stání koně, vyvedl ho ven a připravil si ho. Kůň to snášel trpně, ale jeho roztěkaný pohled měl Daleta varovat, aby užil jiný dopravní prostředek. V sešeřelé dvoraně, když na něj nasedal, byl ještě vcelku rozumný, ale v momentě kdy vyšli ven, vytušil možnost svobody a začal předvádět, jak on si představuje sprint.
Kouzelník, napůl v mdlobách, se snažil alespoň udržet v sedle, ale na korigování směru rezignoval. Krajina kolem se změnila v barevnou rozmazanou šmouhu a on se pokusil vzpomenout alespoň na paběrky svých vědomostí o koních.
Nelze se divit tomu, že za této situace si neupamatoval na nic. Nakonec vypotil myšlenku, že když mu bodne ostruhy do boků, koně to zabolí a on zastaví. Výsledek tohoto činu zbavil Daleta všech iluzí o tom, že jeho kůň již větší rychlosti není schopen.

Abych zbytečně neprotahoval líčení této scény, dodám jen, že Dalet snadno dohnal rytíře Goldmana, který vyrazil již včera.
Ten popisoval později Daletův příjezd takto: „Nejprve se na obzoru objevil černý bod, který se rychle přibližoval. Už z dálky bylo vidět, že je to velká prachová bouře. Poněkud jsem podcenil její rychlost, protože než jsem se nadál, byla tak blízko, že na útěk již nebylo ani pomyšlení. Náhle se zprostředka této meteorologické anomálie vynořilo děsivé duo koně s vypouleným zrakem, na kterém visel bezvládně jezdec. Kůň vida jiného usoudil, že netřeba dále prchati, zabočil do příkrého svahu, který ztlumil jeho kinetickou energii a poté se již krokem vrátil zpět a díval se na nás jako na spásu. Tehdy jsem poznal, že to v sedle je můj přítel Dalet, který se právě probíral z agónie.“