Dotknout se tygra 2/14

2/14

Setmělo se. Odraz našeho ohně sem nepronikal. Nebo je bez ohně a zas leží někde na sněhu? Cukalo ve mně ji zachraňovat. Ať si tam umře, zůstanu tady.

Probudila mě vůně. Máhe nechtěla jíst sušené nebo uzené maso jen tak. Většinou ho šla ještě vařit. Přede mnou se vznášely placky. Maso a kukuřice. Natáhl jsem se k nim. Máhe se dotkla mojí hlavy svými vlasy. Naklonila se ke mně, že něčeho lituje. Ucítil jsem polibek na čelo. Vzápětí mě vzala za ruku a táhla zpátky.

U ohně jsem našel jediné místo na spaní. Moje zmizelo pryč. Chvilku jsem se to snažil pochopit, než mi došlo, že moje kožešiny připojila ke svým.
- To tě ale budu v noci otravovat.
Dívala se na mě upřeně a pak přikývla.

Myslel jsem, že to bude divoká a vášnivá noc, ale zase to bylo jinak. S ní bylo všecko jinak. Máhe chodila přikládat, aby stále viděla strop jeskyně. Po něm putovaly stíny jejích prstů, když se mi pokusila něco vyprávět. Těžko jsem ji chápal, a tak se mi snažila trpělivě pomoct.

Prý tu žila odjakživa. Měla matku a ta byla zlá. Měly spolu konflikt a ona matku zabila. Její lidé však Máhe nenáviděli a proto ji chtěli zabít. Máhe prý nic neudělala, nechápala, proč jsou její lidé zlí. Od narození ji šikanovali. Před smrtí ji přivázali k balvanu a házeli po ní kameny. Potom začala křičet. Vykřičela všechnu životní bolest a oni začali padat a krvácet z hlavy. Všichni zemřeli a její hlas odešel pryč. Teď se Máhe bojí, že když se její hlas vrátí, zabije všechno živé i mě. Prý odsud co nejdříve odejde a půjde k ženě s tygrem.
Tomu jsem nerozuměl. Co je to za ženu?
Žena z jejího snu. A k tomu naznačila dotek mé ruky. Okamžitě jsem dostal křeč a zvedl druhou ruku na obranu. Ale nechtěla mi ublížit.
- Moje moc sílí, už se nemusím druhého ani dotknout, naznačila mi.
- Žena tygr mi pomůže. Musím jít sama. Uvidíme se později.

Máhe dávno usnula a já po zbytek noci přemýšlel o jejím vypravování. Musela mít těžký život. Žena s tygrem, nikdy jsem o ní neslyšel. Proč k ní vůbec chce jít? Co budu bez ní dělat? Co bych se o ni staral, ať si jde? Proč bych měl na ní myslet...

Usnul jsem nad ránem a zabalený do tolika kožešin se mi spalo dobře.

Když jsem se probudil, byla ta žena pryč a několik jejích věcí také. Pochopil jsem, že už se sem nevrátí.

Byl jsem tulák a nepamatoval jsem si, že by se mnou někdy náš rodový duch mluvil. Ale občas jsem měl pocit, že jsem ho zahlédl. Nebo se někde poblíž mihnul. Ale já ho nevyhledával. Moje toulky směřovaly mimo rodnou osadu a v takových týdnech jsem na svou rodinu vůbec nemyslel. Možná jsem občas sevřel v ruce kamínek po matce, ale jinak jsem se od duchů držel dál. Ale když nedávno na mě chrstnul někdo krev, a pak i s Máhe se mi zamotaly myšlenky, říkal jsem si, jestli se mě duchové nesnaží na něco upozornit. Ale neposlouchal jsem je. Ani nevolal. Silné ruce, dobrý nos - to jsem si myslel a to jsem následoval. Hory byly mým domovem a naplňovaly mě tak, že jsem ostatní lidi nepotřeboval. Proč se mi tedy teď vracely myšlenky na tu cizinku? Několik dní jsem pronásledoval stádo horských koz, ale marně. No dobře, není cizinka, dal jsem ji jméno. Také není moje dítě. Co by na ni říkala moje matka? Ta už nežije, mohl bych se zeptat duchů - nebudu se jich ptát.

Ani nevím, jak jsem se ocitl dole v pralese. Po jižní straně se mi sestupovalo úplně samo. Za mnou se mihl stín, prudce jsem se otočil. To nebyl duch, ale nějaká šelma, kterou jsem do té doby nikdy neviděl. Zřetelně jsem cítil, že si jde právě pro mě. Jenže když jsem se uvedl zase do střehu, šelma zmizela a mě zase opět zmocnily záplavy pochyb.

Vrátil jsem se do horské osady, a vyrobil tam několik amuletů. Třeba ji přitáhnu zpátky. Ale vzápětí jsem to zavrhl a ušklíbl se nad svým podivínstvím. Odkdy se starám o lidi? Nestarám, jen o ni. Ale proč? Mihnul se jí také ten stín dole v pralese? Sežral ji a teď jde po mně? Zvířecím stezkám jsem obvykle rozuměl, jenže teď jé zkřížila cesta člověka.
- Běž pryč, zlá matko!
Vykřikl jsem jednou ze spaní a uvědomil si, že se snažím Máhe chránit před její zlou matkou. Proč bych to měl dělat? Možná jsem ty amulety kolem sebe měl navěsit kvůli sobě. Nějak bloudím a brzo mi z toho hrábne. Cítil jsem, že musím něco udělat. Čekat tady měsíce nedávalo žádný smysl. Copak nejsem tulák? Musím se vydat na cestu.

....

Pokud se vám kapitola líbila, napište mi do komentáře, co ve vás zanechala.

Další povídka vyjde za týden.