Amyril, aneb ještě jednou Čárlí Šin

Úvod.
První příběh s kouzelníkem, žijícím v alternativním světě, Čárlí Šínem, jsem napsal v roce 1999.
Inspirací mi byla Nostradamova Ceturie 10/72. Postupně pak přibývaly další a další.
Vždy, když jsem si myslel, že tenhle příběh už je opravdu poslední, dostal jsem po čase nápad na další pokračování.
A tak jsem se rozhodl s tím něco udělat definitivně. Jak se mi to povedlo vyřešit, si můžete přečíst v této ( ale už fakt poslední) povídce s Čárli Šínem.


Amyril
aneb ještě jednou Čárlí Šín
.

Amyril byla ideálním příkladem toho, jak lidé dokáží zkazit i ty nejčistší bytosti, jako jsou elfové.
Poté, co z nebe sestoupil velký král hrůzy, technická civilizace v tom smyslu, jak jsme jí dříve znali dřív, skončila. Na Zemi se zato objevili víly, trpaslíci, skřítci a další pohádkové bytosti. Jestli jsme si zpočátku mysleli, že budou mít ty vlastnosti, které jsme jim ve své naivitě přisoudili, byl to hloupý omyl. Amyril prý byla nymfomanka, která pořádala gang- bangové orgie takového rozsahu, že proslulá Mesallina, byla proti ní v podstatě jeptiška.
…………………………
Její syn, obrovitý poručík Ron Vangart, teď seděl proti mně a sklenička s jablečným džusem vypadala v jeho obrovitých dlaních titěrně. Díval se na mě pohledem štěněte, kterému šlápli na ocas, a už alespoň po páté opakoval: „Vím naprosto jistě, že matce hrozí nebezpečí.“
Vytáhl z kapsy zápisník, zahloubal se do něj a pokračoval: „ Poprvé jí minulý týden v pondělí málem přejelo auto. Měla štěstí, ale my ten auťák našli druhý den za městem. Bez značek a ještě ho někdo zapálil, aby zničil jakékoliv stopy. Důkladná práce. Nebyl to žádný vrak, ale luxusní Morgan, považ!“
Pokýval jsem hlavou, takového auta by se tímto způsobem nikdo jen tak nezbavoval. Vždyť ho mohli prodat, nebo rozebrat na součástky. To bylo opravdu nezvyklé, ale namítnul jsem: „Mohla to být náhoda, ne?“
Ron pokýval: „Taky jsem si to říkal, ale pak jí jen o vlásek minula cihla, kterou na ní někdo hodil ze střechy. Za pár dnů se v blízkosti strhla přestřelka několika gangů a zase, jaká náhoda, většina kulek směřovala na ní. Měla obrovské štěstí. Ačkoliv to nepřiznala, určitě na ní někdo zkoušel útočit i pomocí magie. Když jsem s ní o tom mluvil, odbyla to mávnutím ruky a smála se mi, že mám profesionální úchylku a vidím zločin všude.
Čárlí, já nemůžu zařídit, abychom jí hlídali každou minutu, na to nemáme dost lidí. Musíš mi pomoct, ty jsi určitě ten správný člověk. Dám, co si řekneš, a budu ti do smrti vděčný.“
Ron mi zachránil život a nejednou mi pomohl a já umím být vděčný. Jen jsem se zasmál a povídám: „To víš, že ti na matinku dohlídnu, kamaráde.“
To jsem netušil, do jaké šlamastiky se tím dostávám. Jenže takhle je to skoro pokaždé, téměř každý případ začíná nevinně.

Amyril bydlela dole u řeky v malé bílé vilce postavené v jižanském stylu. Dveře mi otevřela mohutná černoška v pestré zástěře a s drdolem vyčesaným odvážně vzhůru.
„Co tu chcete?“ zeptala se tak nevlídně, jak jen to šlo.
„Jmenuji se Čárlí Šín, jsem přítel Rona Vangarda a přišel jsem za paní Amyril,“ a podal jsem jí vizitku.
„Ááá, Ron, pojďte dál,“ ozvalo se za jejími zády.
Moje vizitka putovala kamsi za služku, ale ona sama se ani nehnula. Kdybych se chtěl dostat dovnitř, musel bych se skrz ní probít sbíječkou. Teprve po delší chvilce neochotně uhnula. Vešel jsem dovnitř provázen jejím nevraživým pohledem.
Amyril bylo kolem padesátky, ale pořád byla krásná. Stále měla hezkou štíhlou postavu a drobné vrásky kolem očí jí na kráse neubraly. Seděl jsem proti ní ve stínu obrovitého slunečníku, srkal ledový čaj a pozoroval, jak si hraje s mojí navštívenkou.
„Tak můj drobeček Ron má o mě starost?“
Musel jsem se usmát. Drobeček Ron má poctivých sedm stop a přes metrák vytrénovaných svalů.
„Bojí se o vás. Myslí si, že ty nehody nebyly náhodné. Tvrdí, že jste se stala i terčem magických útoků. Byl by moc rád, kdyby jste mi dovolila, abych na vás dával tak trochu pozor. Můžu se tu porozhlídnout?“
Rád s lidmi jednám na rovinu.
Znovu se podívala se na papír.
„Magie?“ pokračovala dál, „Myslíte, že bych si nedovedla poradit sama?“
Místo odpovědi se jí v dlaních objevil velký rudý květ. Pozvedla ruce a vyhodila ho do výše. Tam se změnil v ohnivou kouli. Pohnula prstem a koule zasyčela v blízkém bazénku. Nedal jsem na sobě nic znát, ale udělalo to na mě slušný dojem. Tohle nebyl trik, dělám magii už nějaký pátek a tak podvod poznám. Její krásné zelené oči se do mě zavrtaly a já měl pocit, že mi pronikly až do mozku. Pak vstala, aby dala najevo, že audience je u konce. Už jsem se taky sbíral, abych si dal odchod, ale ona se otočila a šelmovsky se na mě usmála: „Už dlouho mě žádní muži nenavštěvují.“
„Jste stále nádherná!“ vydechl jsem spontánně. Věnovala mi další pohled, který mě provrtával jako laser. Na moment se zamyslela a pak povídá: „Vidím do vás Čárlí Šíne, vaše duše je okoralá, ale poctivá. Tak dobrá, nabídnete mi rámě?“
Aniž čekala na odpověď, zavěsila se do mě.
„Myslíte si, že tu najdete nějakou bombu nebo štěnici?“
„Nebo švába, abych ho mohl zašlápnout.“
„Začínáte se mi líbit, pojďte.“
Vyšli jsme a služka šla pět kroků za námi jako stín. Zatímco před domem byla zahrádka upravená s až téměř pedantickou pečlivostí, vzadu připomínala na první pohled džungli. Amyril nádherně voněla a ačkoliv její oblečení nebylo nijak vyzývavé, působila neobyčejně přitažlivě
. Měl jsem jí plnou hlavu a snad právě tahle skutečnost způsobila, že jsem byl tak tupý.
„Jestlipak víte, jak jsem to tady pojmenovala? Je to Orientální les.“
Malý moment čekala, co já na to. Když viděla, že nereaguji, jakoby pohasla. Procházeli jsme mlčky pod rozložitými platany. Ona posmutnělá, já zamyšleně zjišťoval, že ten chaos je jen zdánlivý a že se tu naopak dá vytušit skrytý pevný řád. Kameny, jakoby náhodně rozházené tvořily pěšinky a všechny potůčky se stékaly uprostřed, kde vytvořily velké jezero. Okolo něj byly vysázeny nádherné vrby. Když jsme ho obešli, Amyril zastavila a zeptala se: „Nenapadá vás nic při pohledu na to jezero?“ Zíral jsem na hladinu a žádný nápad se nedostavoval. Odvedla mě do nedalekého altánku. Sedla si a znova mě pobídla: „Pozorujte to jezero!“ Poslechl jsem a bedlivě se díval na tu scenérii. „ Co vidíte?“ slyšel jsem její hebký, ale naléhavý hlas, „Řekněte mi, co vidíte!“
„Vodu, stromy, keře, skálu naproti, loďky na jezeře a… a už nevím.“
Vstala ještě smutnější než předtím.
„Zklamal jste mě pane Šíne, vkládala jsem do vás větší naděje. Věnujete se příliš vnějšímu vzhledu a nepátráte po podstatě. Půjdeme?“
Smutně jsem sklopil hlavu: „Je mi to líto!“
Její aura, předtím téměř rozžhavená, byla teď chladná jako led.

Přišel jsem domů a znovu si v duchu přehrával děj celého odpoledne. Věděl jsem, že jsem v jejích očích selhal, protože jsem přehlédl něco velmi důležitého, ale pořád jsem nemohl přijít na to, co.
Cítil jsem, že mám řešení na dosah ruky, moje myšlenky se však stále pohybovaly v bludném kruhu. Nakonec jsem únavou usnul. Ve snu jsem pozoroval Leonarda da Vinci, jak maluje Monu Lisu, malý mžik a já stál na úsvitu věků a viděl Lva nazvaného později Sfinga omývaného vlnami oceánu. V dalším okamžiku jsem slyšel ryk bitvy. Kolem mne se hnal do útoku Artuš a jeho rytíři. Někdo mi položil ruku na rameno: „Jsem rád, že jsi mě přišel navštívit synu.“
Merlin! Říkal mi synu, protože byl mým učitelem a duchovním otcem. I když při jeho známém sexuálním apetitu, to bylo možná myšleno i jinak.
„Prosím pomoz svému hloupému učedníkovi.“
„Již mnohokrát jsem ti říkal, že už není nic, co bych tě měl ještě učit. Určitě znáš řešení svého problému, jen si musíš víc věřit.
Přikládáš příliš důležitosti vnější formě a unikají ti zřejmé samozřejmosti.“
„To mi Amyril říkala taky.“
„Amyril?“
Vyprávěl jsem mu celý příběh.
„Nejsi již mým učedníkem a tak tě nemohu vést, jen ti poradit. Amyril je důležitá, možná je tou nejdůležitější bytostí, který žije v současnosti na světě. Nesmíš selhat!“
„Ale když já neznám řešení….“
Ve snu jsem uviděl dva rytíře na jednom koni.
Pak se sen rozplynul. Ležel jsem v posteli, vytřeštěně zíral do tmy a pokoušel se znova usnout, ale marně. Pak jsem konečně upadl do mdlobného spánku. ……………………………………………………………..

Když jsem se probudil, bylo slunce už vysoko na obloze. Uvařil jsem si silné kafe a vrhl se do knihovny. Netrvalo to dlouho a našel jsem hledané. Dva rytíři na koni, to byl znak templářů. Jejich historii jsem znal, ale začal jsem systematicky znova.
Řád založil v roce 1120 jeden z nejučenějších lidí té doby, mnich Bernard, který ve starých textech našel zmínku o tom, že Šalamounův chrám byl sice zničen, ale Archa úmluvy ukrytá v podzemí, tam stále je.
Odjel do Říma a s papežem dohodli, že vytvoří tým, který se jí pokusí najít.
Základ tvořil Hugo z Paynsu a dalších devět rytířů. Po příjezdu do Jeruzaléma se ubytovali v místech, kde býval Šalamounův chrám, a začali s archeologickými vykopávkami. Po sedmi letech kopání, ji doopravdy našli a dopravili do Evropy.
Neodvezli jí do Říma, jak bylo dohodnuto, protože zde už vládl jiný papež-dogmatický a despotický stařec a oni se necítili být k němu vázání dřívějším slibem.
Když se král Filip Sličný řád rozhodl v roce 1307 zničit, templáři se to včas dozvěděli a všechny dokumenty, cennosti i Archu úmluvy ukryli. Beze stop zmizela i jejich bájná modla Bafomet. Jedním z možných úkrytů mohlo být i místo zvané Orientální les…
Když jsem dočet až sem, osvítil mě záblesk poznání a začal jsem si nadávat, že jsem si na to nevzpomněl dřív, když se o tom Amyril zmínila.

Najednou jsem měl pocit, že se děje něco hodně špatného. Nechal jsem knihy rozházené a vyrazil. Moje stará kraksna výjimečně nestávkovala, její chod byl sice hodně dýchavičný, ale bylo to stále rychlejší než jít pěšky. Když jsem přijížděl k známé vilce, už z dálky jsem viděl, že je opravdu zle. Kovaná brána byla roztříštěná a vyvrácené veřeje připomínaly rozlámaná křídla anděla.
Přišlápl jsem plyn a prosvištěl dovnitř. Růže a tulipány byly v širokém pásu polámány. Do rohu domu byl napasován velký tahač. Vylítnul jsem z auta jako blesk. Na podlaze ve velké hale ležela služka v kaluži krve. Chvatně jsem k ní poklekl a hned jsem věděl, že tahle žena už to má za sebou. Je paradoxní jaké bizarní myšlenky člověku prolétnou hlavou. Mě v tu chvíli napadlo, že dům je tichý jak hřbitov a že je to příhodné místo pro mrtvolu. Taky jsem si uvědomil, že zbraň jsem nechal v autě, ale už se mi nechtělo vracet. Hlavně najít Amyril!
Zamířil jsem k jezeru. Můj instinkt mě nezklamal. Už z dálky jsem viděl pohyb kolem altánku. Když jsem přišel blíž, viděl jsem skupinu skřetů a hobitů. Uprostřed, přivázaná ke sloupu byla Amyril. Její šaty byly roztržené a štíhlé bílé tělo prohnuté jako luk, měla samou ránu.
Hlava byla prázdná, ale v duši se mi shromažďoval šílený temný vztek. Cítil jsem, jak ve mně narůstá děsivá zloba.
Kouzlo, které jsem pak vyřkl, je prostě odfouklo. Potácivě jsem vstoupil dovnitř. Úplně mě to vyždímalo. Její nádherná, prudce oddychující hruď mě zbavila nejtíživější starosti. Vytáhl jsem nožík a odřízl ji. Klesla mi do náruče. Zkontroloval jsem jí rány, ale byly naštěstí jen povrchní. Mučitelé zřejmě chtěli, aby co nejvíc trpěla, ale přitom příliš nekrvácela. Trochu jsem se jí pokusil zahalit, ale šaty byly tak rozedrané, že se to moc nedařilo. Vzal jsem jí do náruče a nesl domů.
Rád bych napsal, že byla lehká jak pírko, ale nebyla by to pravda. Pravda je ta, že se pěkně pronesla a než jsem došel dovnitř a položil jí do křesla, měl jsem pocit, že mám nohy z gumy. Její ruce si mě přitáhly. Ten polibek stál za to. Byl tou nejsladší odměnou, ale vše má konec.
„Kde najdu lékárnu? Ošetřím vám rány.“
„Tobě.“ opravila mě. Zběžně se prohlédla: „ Jsou to jen povrchní rány, brzy se zahojí, ale kde je Berta?“
„Tvoje služka? Je mi líto, je mrtvá. Vím, přišel jsem pozdě, ale už tě nikdy neopustím, slibuji.“
Rozplakala se a znova mě objala.
Byli jsme tak zaměstnáni líbáním, že jsme nevnímali blížící se zvuk sirén. Teprve skřípění brzd na příjezdové cestě nás od sebe oddělilo.
„Jdu se upravit, abych mohla přijmout návštěvu.“
O několik okamžiků už se dům hemžil spoustou lidí. Mě si vzal do parády Ron Vangart osobně. Připomínal přetopený kotel a vypadalo to tak, že po mě skočí a zaškrtí mě. Vyklopil jsem mu všechno, co se stalo. Tedy skoro všechno. Moc nevychladl.
„Nehneš se od ní rozumíš?!“
Tak to jsem mu mohl s čistým svědomím slíbit.
„ Ty parchante všivá, jestli jí ještě někdo zkřiví jediný vlásek, tak si tě dám k obědu!“
„Není to jen moje vina“ bránil jsem se, „kdyby tvoje matka nebyla tak záhadná…“
V myšlenkách mi bleskla vzpomínka na můj sen. Amyril byla jako Sfinga, i ona mluvila v hádankách a náznacích. Byla i Madona, žena všech žen, nejkrásnější, nejobdivovanější a jedinečná.
Přestal jsem Rona poslouchat. Když zjistil, že na jeho nadávky nereaguji, přestal křičet a kupodivu starostlivě se zeptal: „ Čárlí, není ti něco? Jsi v pořádku?“
Využil jsem toho, že se zklidnil a navrhl: „Měli bychom se jít podívat k matince, co ty na to?“

Zatímco venku ještě pálilo slunce, v její ložnici bylo milosrdné šero. Doktor, který si právě balil nářadíčko, se na nás tázavě podíval. Než jsme stačili něco říct, převzala Amyril iniciativu: „V pořádku, to je můj syn a přítel.“
Ležela pečlivě obvázaná a její pleť bělostí téměř splývala s prostěradlem. Sotva se doktor odporoučel, usadil jsem se co nejpohodlněji na kraj postele, vzal Amyril za ruku a řekl: „Není teď vhodná chvíle, abychom si popovídali?“
Ochable přikývla. Vangart si kecnul do křesla, které pod jeho vahou jen zapraštělo a Amyril začala tiše vyprávět: „Určitě víte, že příchod velkého krále hrůzy byl předpovězen už v Apokalypse svatého Jana. Během století byly činěny pokusy toto proroctví odvrátit. Učený mnich Bernard po dlouhém pátrání zjistil, kde je ukryta Archa úmluvy.
Jím založený řád dostal úkol ji najít, přivézt do Francie a přechovávat. Byla v ní podle bible ukryta božská moc. Bernard myslel, že v případě potřeby by jedině ona mohla zvrátit nepříznivý vývoj…
„Předpokládám, že je někde tady,“ vskočil jí do vyprávění Vangart.
„ Ano, po smrti posledního templáře, jsem strážkyní já.“
„ A proč jsi ji nepoužila hned, když sestoupil král hrůzy?“
„ Zkusila jsem to…“ Znělo to hodně trpce.
„A…?“
„Nic!“
„Možná je to proto, že dokud lidé nepoznají zlo, nedokáží si vážit dobra. Než bůh vyvedl Židy z Egypta, tak taky museli trpět v otroctví. Představovala jsem si, že vytáhnu archu, zlo se lekne a všechno bude jako dřív, ale tak přímé a jednoduché to není. Nic není dopředu dáno, předpovězená budoucnost není jistá, je jen tou nejpravděpodobnější alternativou. A nikdy nic už nebude tak, jak dřív. Události, které se staly, nelze odestát…
„ Hele mami,“ přerušil jí znova Vangart, „ Víš, že já jsem v podstatě jednoduchý člověk. Řekne se mi, jdi a zmáčkni támhletoho chlapa a já jdu a zmasíruju ho. Co kdybys nám tady přestala přednášet a řekla nám prostě, co se dá dělat.“
Něžně se na něj usmála: „ Tvoje přímost mě vždycky dojímá!
A co ty můj kouzelníku?“
Ron zaznamenal to tykání a věnoval mi pohled, který říkal: „Počkej až budeme sami!“
„ No v každém případě se nějak profláklo, že archa je tady a druhá strana jí přikládá nějakou důležitost, proto ta snaha tě zlikvidovat a dostat se k ní. Několikrát jsi měla štěstí a tak zkusili tvrdší metody a málem uspěli. Nemůžu a nechci čekat, jestli se jim to povede příště. Není čas na přípravy, odříkání formulí a ceremonii vysoké magie, není čas čekat na vhodnou konstelaci hvězd a shromažďování eloihmů. Musíme nějak reagovat hned teď a zapomenout na všechno to magické haraburdí. Až skončíme, můžu je odříkat dodatečně, když bude zájem. A hvězdy? Však ony už se do nějaké konstelace doplazí a teprve výsledek ukáže, komu byla příznivá.
Oni si myslí si, že je archa nebezpečná, tak proč jim to přesvědčení brát, ne? Budeme dělat, jakože jí chceme použít. Jdeme na to?“
Rozvážný a pomalý Merlin by se nestačil divit, a asi by ani nesouhlasil.
„Tak dobře, nechte mě chvilku samotnou, abych se mohla vhodněji obléct. Přeci nepůjdu k Arše v županu.“
Vyšli jsme.
Byli jsme trojka k pohledání: Drobná štíhlá elfka v letních krémových šatech a slamáku, obrovitý poručík policie a postarší a už hodně opotřebovaný čaroděj.
Jak jsme si to tak štrádovali Orientálním lesem, tak jsem se rozhlížel, jestli odněkud nepřiletí nějaký ten drak, démon nebo podobná havěť, aby nás spálila nebo roztrhala, ale nedělo se nic. Asi jsme tak bezvýznamní, že nestojíme nikomu ani zato, aby za námi vyslal jedinou temnou bytost, myslel jsem si.
Najednou Amyril povídá: „ Hele co myslíš, kolik je pravdy na tom, že jsem šla s každým chlapem, co se namanul?“
Zalapal jsem po dechu. Něco takového jsem zrovna v tomhle okamžiku nečekal: „ No, já…“ začal jsem rozpačitě, „…popravdě slyšel jsem všelicos, ale teď, když jsem tě poznal, tak nevím…“
Viditelně se jí moje rozpaky líbily: „ Nemyslíš, že taková pověst je tím nejlepším prostředkem, aby si tě nikdo nevšiml, respektive, aby mě lidi ignorovali? Občas si to sice přihasil nějaký nadrženec, ale když jsem mu pohrozila, že ho usouložím k smrti, tak každej zdrhnul.“
Zasmála se při té vzpomínce. Přitiskla se ke mně ještě blíž a pošeptala mi: „Ve skutečnosti musí být strážkyně Archy panna, to jsi nevěděl mágu?“ Užasle jsem se na ní podíval: „ Ne! A co Ron?“
„ Někdo mi ho v peřince položil před dveře.“
„ A proč mi to říkáš tady a teď?“
„ Já nevím, zdálo se mi to jako vhodná příležitost,“ a vida můj tázavý pohled, dodala,
„ třeba už nikdy žádná jiná nebude.“
„Nechte toho cukrování!“
„Rone, dej si pohov, nebo tě proměním v čolka!“ zpražila ho Amyril.
To už jsme byli v altánku.
„Podívejte na to jezero,“ vybídla nás. Čučel jsem na něj a znova jsem si připadal jako blb, protože jsem nic zvláštního neviděl.
„Aha,“ povídá vedle mě Ron, „ Samé přítoky, ale žádný odtok, takže tu musí být nějaké podzemí.“
A to o sobě říká, že není chytrý! Náhodou mu to myslí skvěle a já tupec jsem si toho nevšiml. Omluvou mi snad je to, že jsem měl Amyril plnou hlavu, však víte jaké to je, když člověk zamiluje!
Amyril přistoupila k malému stolečku uprostřed a posunula perletí vykládané části tak, že vytvořily kříž. Hladina začala klesat. Zhruba tak metr pod hladinou se objevilo černé ústí velké jeskyně. Opatrně jsme k němu po ještě kluzké cestě sešli. Vyvolal jsem kouzlo osvětlení. Tisíce kapek vody se blyštělo jak démanty. Po několik krocích jsme došli k ozdobným dveřím. Amyril k nim přistoupila, položila na ně ruce, jeden z ornamentů se zasunul a dveře se otevřely.
Na nízkém soklu tam stála ONA. Krása nesmírná, až se tajil dech. Vypadala přesně tak, jak jí popisovaly staré prameny: celá ze zlata se dvěma držadly po stranách. Na víku byli dva cherubové s roztaženými křídly. Nevím, jak dlouho bych tam omámen tou nádherou stál, kdyby se neozval vždy praktický Ron: „ Hele Čárlí, čapni jí za ty klacky a vyneseme jí ven.“
Ačkoliv nebyla moc velká, měl jsem pocit, že váží metrák a než jsme jí dostali nahoru na trávník, byl jsem pěkně zpocený. Venku byla ještě úžasnější, protože, jak se na denním světle leskla, vypadalo to, jakoby metala blesky.
„…se kouknem dovnitř.“ zavrčel Vangart a než jsem ho stačil varovat, aby se archy nedotýkal, protože může být nebezpečná, odsunul víko.
Nestalo se nic.
Sebral jsem veškerou svoji odvahu a nakoukl dovnitř. Bylo tam jen pár kamenů a jinak prázdný prostor vyložený zlatem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, jako bych to ani nebyl já. Jakoby někdo jiný mluvil mými ústy, jsem se slyšel jak říkám: „ Bože, už jsme trpěli dost, prosím pomoz nám.“

Cítil jsem, že se dostávám do strnulého transu. Snad jen díky němu jsem v dalších okamžicích nezešílel. Nad archou se začal tvořit temný mrak a z něj začali vystupovat: Conan, Rambo, James Bond, Vinnetou a Old Shaterhand, vyřítili se mušketýři s tasenými kordy následováni prasátkem Porky. Hanem Solo, vyběhlo i sedm statečných, R2D2, kapitán Kirk, mr. Spock, Superman a další a další. Postavy skutečné, vymyšlené, kladní hrdinové z filmů hraných i kreslených.
Vedle sebe jsem uslyšel divný zvuk. Otočil jsem se. V trávě ležel Merlin a dusil se smíchy při pohledu na tuláka Chaplina, Friga s kamennou tváří a neohrabaného 3PO. Nechyběl ani Zorro, Idiana Jones a prsatá Lara Croft.
Jestli si myslíte, že došlo k nějaké gigantické bitvě, tak jste na omylu. Nastup sil Dobra, byl tak překvapivý a drtivý, že asi v podstatě k žádným bojům nedošlo.
Slunce se posunulo k západu a jeho rudé paprsky objaly archu. Ta změnila svou podstatu v čirou energii a zmizela.
„Pomoz mi synu,“ hekal Merlin. Podal jsem mu ruku. Když vstal, přiblížil svá ústa k mému uchu a špitnul: „Jestlipak víš, kdo je ona?“
Odpověděl jsem tázavým pohledem. Posunkem ukázal na jezero.
„Dáma z je…“
„Pssst!“ přerušil mě a spiklenecky mrkl.
Ron Vangart si upravil uniformu a jakoby to co se stalo, bylo běžné, povídá: „ Vypadá to, že vedem 1:0. Jen jestli jsme toho dobra do světa nevypustili až moc, aby s tím nebyly problémy.“
„ Jen nevím, jestli těch 1:0 není v poločase,“ já na to.
„ Je to 1:0 v jednom z mnoha poločasů,“ upřesnil Merlin. Přistoupil ke mně: „Sbohem synu, už mě nebudeš potřebovat. Konečně jsi přišel na to, že nezáleží na zaklínadlech, kouzelných hůlkách ani čemkoliv jiném. Důležitý jsi ty sám, tvá síla vychází z odhodlání, sebedůvěry a víry ve výsledek.“
Amyril byla k smrti unavená a vyčerpaná. Jestliže normálně byla bílá, teď jsem měl pocit, že je úplně průsvitná. Objala mě kolem pasu. Ron Vangart ke mně přistoupil s jasnou hrozbou v očích.
„Hele, budeš si muset zvyknout.“ řekla mu hezky zostra. A Ron už zase vypadal jako psík, který udělal loužičku na koberci a teď za to dostává vyhubováno.
„Ostatně, tady Čárlí slíbil, že už mě nikdy neopustí, že jo?“
Jen naoko jsem se bránil: „Byl to slib udělaný v dobrém úmyslu pomoci postižené osobě a jako takový nemá žádnou právnickou hodnotu.“
„Ty, ty, ty, to na mě nezkoušej“ hrozila mi prstíkem, „že já přeci jen omdlím a budeš mě muset znova odnést.“
„ A co moje magická živnost?“ nadhodil jsem zkusmo.
„ A koho bys honil, když zlo dostalo výprask, co? Zapomeň na to, teď už jsi jen můj! Jde se domů. Pánové! Nabídnete mi rámě?!“
A tak jsme vyšli.