Oliver - část I.

Oliver – část I.

Psal se rok 2024, léto bylo v plném proudu a my si s manželem „užívali“ dny bez dětí, které zrovna trávily prázdniny u příbuzných. Jeden by si řekl, že je to ten čas, kdy se třeba celou sobotu nevyhrabeme z postele a budeme si užívat nezřízeného sexu, koukat na televizi, nosit si jídlo do postele (což za normálních okolností samozřejmě neděláme, abychom nešli špatným příkladem dětem, které na tuto neřest stejně časem samy přijdou ????) a v mezičase plánovat společnou budoucnost a hádat co nám naše společná cesta životem ještě přinese. Avšak 10 let manželství poznamená každého, i nás,  ..a tak místo společných radovánek v posteli se každý věnujeme tomu svému. Já zahradě, úklidu, přátelům a Honza svým koníčkům a práci. V posteli se sotva sejdeme večer, abychom si dali pusu na dobrou noc a s myšlenkami na to, co přinese další den pokojně usnuli. Takhle, já s těmito myšlenkami, Honza bez myšlenek. Dříve než se stihnu otočit na levý bok, slyším, jak spokojeně oddychuje. Neuvěřitelné, já jsem ještě nedošla ani k tomu, co se mi za ten den stihlo přihodit, vyhodnotit, co bylo dobrý, co špatný, na koho jsem zapomněla, na koho jsem naopak myslela moc, co je potřeba druhý den udělat, co je potřeba ještě v životě vůbec stihnout…a on už spí. Někdy uběhne hodina, někdy dvě a já stále ještě nemám hotovo, někdy mi myšlenky nedají spát. A nejen myšlenky...

Dlouhá léta jsem byla přesvědčena o tom, že máme opravdu krásný vztah. Věřila jsem v to a často jsem děkovala svému šestému smyslu, který mi před 12ti lety „přikázal“ tohoto muže ulovit a už nepustit. Honza je muž snů každé ženy, říkávala jsem si někdy…když mi zrovna nepil krev tím, že všechnu zodpovědnost za vedení domácnosti, dětí, majetku naložil na mé bedra s něžnou prosbou a dovětkem „Já tomu nerozumím“ k čemuž velmi rád přidal takový tupolaskavý výraz, že jsem si ji ochotně na bedra nechala naložit. Ale jinak jsme si vycházeli vstříc, byli si oporou, podporovali se, jeden druhému nebrali svobodu ani tělesnou ani svobodu rozhodování, tak nějak tomu bylo, že jsme proplouvali životem bez větších vln. Jen asi před 4mi lety se s námi loďka vyklopila a měli jsme co dělat ji dohonit, dostat zpátky na břeh, pochytat poztrácené věci, loďku ukotvit a dát vše do pořádku...Téměř všechno jsme vrátili do původního stavu, jenom pro mě voda odnesla růžové brýle a pár iluzí o bezchybném chlapovi. Což ve finále nemá na naše manželství až takový vliv, protože jediné, co se změnilo, že si občas zaplavu s někým jiným, ale vracím se do svého přístaviště, kde mám to nejdůležitější na světe, a to je milující rodina, která je pro mě vším. Od počátku našemu manželství chyběla jen asi jedna věc..a to byla touha, myslím ta sexuální. Touha budovat domov pro naše dvě děti, Karolínu a Jeníka, touha po klidu a spokojenosti, tu jsme měli vždy a máme pořád stejnou. Mé sexuální touhy, představy a sny jsem dlouho držela na uzdě. Zdálo se mi to tak správné, ale i když se zhruba jednou za měsíc slavnostně „spojíme“ není to nic, co by naplňovalo moji představu o živočišném, vášnivím, divokém sexu, který mi v momentě vrcholného prožitku odstaví všechny smysly, kterými ho celou dobu prožívám. A já ho tak ráda prožívám. Jako by moje tělo při každé takové chvíli došlo naprostého osvobození. Vůně, chuť, pozorování toho druhého…všechno, vnímám každý pohyb, pohled, dotek a nepřestává mně to uchvacovat, co všechno může ten moment spojení dvou lidí přinést…Možná to vyzní blbě, ale když to dělám, dělám to s takovým nadšením, touhou, vkládám do toho celou sebe, až mám pocit, že jsem se pro to narodila. Do chvíle, než jsme ztroskotali, jsem si všechny tyhle prožitky odpírala, žila jsem pro rodinu, pro Honzu. Když jsem se po několika letech společného soužití opět postavila pevnýma nohama na zem, procitla z bubliny ideálního manželství, kdy pro mě byl Honza vším a já k němu neskutečně vzhlížela, pocítila jsem potřebu naplnit kromě rodinného štěstí i svůj kalich touhy a potřeb. To, jakým může být člověkem ve chvílích krize, kdy jsme byli společně na úplném dně, mi otevřelo oči v tom smyslu, že jsem sama v sobě pochopila, že nechci obětovat svůj život jenom rodině a dělat šťastnými jen ty druhé. Chci si taky utrhnout kousek svého štěstí, a to že za něj považuju vášnivý, nespoutaný sex, se sice může některým lidem jevit zvláštní, přesto to tak mám a je to věc, která mi dělá dobře. A tak se stalo, že mně volání přírody zavedly do náručí jiného muže...později mužů. Čekala jsem, že si tento nemorální krok budu vyčítat, že nebudu moct spát, že tu tíhu nevěry neunesu. Jenomže tyto pocity se nedostavily. Jsem zvrácená, bezcitná mrcha, mnohokrát jsem přemítala v hlavě. Ale mé vnitřní já mně nenechalo ničemu takovému, třebas jenom na malý okamžik, věřit. Nejsem.  Naprosto tyto dvě věci odděluji. Jsem já a já. Jedno já žije pro rodinu, pomáhá ostatním, plní si všechny povinnosti, které nám přináší statut ženy. A pak mé druhé já, které mně naplňuje a kde se cítím sama sebou, kde jsem svobodná. Často jsem si říkala, že toho nechám, že přeci tohle není dobře. Nebylo to ale proto, že bych to takhle já vnímala, byl to vnější svět, který mně nutil o tom přemýšlet…ale můžete rozumem omlouvat, přemlouvat se, logicky si odůvodnit téměř cokoliv, ale když vás duše táhne jinam, dříve nebo později stejně dojdete tam, kam máte…a mně moje cesta zavedla až sem. K Oliverovi…

Po dlouhém přemlouvání, kdy snad nebyl den, aby náš syn Jeník neškemral, nesliboval, nepřemlouval, jsme nakonec s manželem kývli na to, že si pořídíme pejska. A tak na mně jednoho dne manžel vychrlil kontakt a požádal mně, ostatně jako vždy ????, jestli bych to mohla zařídit, že on zařídí peníze. A tak jsem zavolala na inzerát a domluvila se s pánem, že druhý den bych přijela. Ne že by se mi chtělo někam zase po práci trajdat, ale co bych neudělala pro blaho rodiny. A tak jsem v úterý vyrazila do malé vesničky u Kladna, abych se podívala a případně rovnou dovezla našeho nového člena rodiny, spřízněnou dušičku, která nám bude dělat společnost.

Otevře mi mladík s brýlemi, sympatický a já, jak už to tak mám, si pomyslím, že v telefonu jsem ho odhadovala na staršího, rozvážnějšího, no ale hlavně se modlím, aby to nebylo na dlouho, pač už od branky se jeví, jako komunikativní muž a já to chci co nejdříve vyřídit a vypadnout domů...Abych záhy zjistila, že tento muž není ten, se kterým jsem mluvila. Vede mně do zahrady a říká, že pan Oliver se mi bude hned věnovat. Pohlédnu do zahrady a tam dřepí muž s polodlouhými vlasy, krásným úsměvem a zářivýma očima a celý snad svítí. Duha? Aura? I na těch 10m mně to na vteřinu pohltí. Nasadím široký úsměv, pozdravím a pokouším se být vtipná. Jak jinak. On vůbec nezahálí a obratně můj strastiplný popis cesty komentuje, jak jinak než vtipně. Neskutečně mně zaujme. Je v montérkách, omlouvá se, že je celý špinavý a pohotově, avšak nenásilně pokračuje v konverzaci. Nedělá mi problém komunikovat, ať už jsou to muži nebo ženy, na něj malinko civím, protože když mluví, hltám způsob, jakým se vyjadřuje. Je klidný, ale přitom z něj sálá neskutečná energie, pozitivní energie. Jako by se usmíval, i když se neusmívá. Není typ muže, pro které mám slabost. Není ani obrovský, ani vousatý, ani z něj nečiší dominantnost, která mně na mužích vzrušuje, ale je…jako magnet. Jen se přilepit. Je sebejistý, ještě aby ne…je starší než já, nedokážu ale odhadnout o kolik, povídá o štěňatech, o všem co se chovu týká. Je ve svém živlu, je vidět, že to, co dělá, má opravdu rád. Já mezitím trošku ztrácím půdu pod nohama, ale nedávám nic znát. Hlavně nebýt trapná, neříkat nic, co by mohlo prozradit, že mi mozek začíná vypínat a o slovo se hlásí ta dole. Ne! Vždyť vůbec nevím, kdo to je. Ale je… jiný. Něco povídá a já přemýšlím, co je na něm jiného. Jakého ho asi má... NE! Soustřeď se na štěňata. Takhle budeš vědět velký kulový…kulový. Jeho koule bych chtěla taky vidět, možná je i olizovat…NE! Nesmím na nic takového myslet, určitě to na mně pozná. Moment? On flirtuje? Opravdu mi teď řekl, že je škoda, že jsem vdaná...?? Jsem nervózní. Myslím, že můj plán neříkat nesmysly nevyšel. Jdeme na zahradu a já se ptám, jestli si mám zout boty. Usměje se a říká „jakože máte strach, že byste mi ušpinila trávník?“ Další můj trefný dotaz „a nebude tomu pejskovi venku zima?“ Hned jak to vypustím, je mi jasný, že nic blbějšího jsem říct nemohla, bude si myslet, že jsem blondýna. Rozhodně ano. Reaguje vtipně a říká, že když tak mu můžeme dát kožich…a já se optám „cože? Že mi budete svlékat kožich?“ Strašný… co věta, to perla…kouká na mně, lehce se usměje, podívá se mi zpříma do očí a říká tím svým klidným hlasem „to bych sice rád, ale nedovolil bych si...“ Hlavou mi projde myšlenka na to, jaký by to asi bylo, kdyby si dovolil…Je to cítit. Vzájemná přitažlivost. Zkoumám ho, prohlížím si ho, on mně ale taky…Několikrát se zadíváme jeden druhému do očí tak, že bych se vsadila, že si mně zrovna představil nahou. To se mi zajisté nestalo poprvé, ale on ten standartní scénář změní ve chvíli, kdy odběhne do skleníku a donese mi kytičku. „tady bych si dovolil...“ Zírám na něj, na vteřinu nemám slov. Opravdu jsem právě jen tak dostala kytku od muže? Jen tak a ni nevypadá, že by za to na oplátku chtěl vidět má obnažená prsa. Prohlíží si mně, ale já cítím, že teď ne proto, aby mně svlíkal očima, ale čte z mého výrazu, co já na to. Sakra to je tak milé gesto. Při odchodu mi políbí ruku, což mě dostane po druhé .. Opatrně navrhne, že kdybych potřebovala o chovu cokoliv dalšího vědět, můžeme to probrat třeba při večeři. To se mi vůbec nejeví jako špatný nápad.. po cestě domů se přistihnu, že se usmívám. Líbí se mi. Opravdu. Ale tak nějak jinak…