Dokonalost s šarlatovou skvrnou

Anotace: Před ní nevěřil v dokonalost. Tak rychle jak do jeho života vstoupila, zase odešla. Kresbu hned po jejím odchodu spálil. Byla marná. Trpce směšná.

Před ní nevěřil v dokonalost. Tak rychle jak do jeho života vstoupila, zase odešla. Kresbu hned po jejím odchodu spálil. Byla marná. Trpce směšná.

Jemný vánek třepetal s hrdou francouskou vlajkou u Picassova muzea a čechral Etienovi kudrnaté vlasy. Mladý malíř mhouřil oči před stále silně pražícím sluncem a soustředil se jen a jen na to, aby co nejpřesněji zachytil azurovou modř. Obratně měnil štětce a nanášel na plátno barvy, zbývalo už jen pár desítek minut. Potom slunce zajde za obzor, Zeus jej utopí ve svém královsství a on bude muset čekat do zítřka. Etien přímo bytostně nesnášel čas. Byl pro malíře tak vzácný a těžko vystihnutelný. Začalo pršet, přišla noc, jiné roční období a scéna už nikdy nebyla taková jako předtím.
Sytě modré oči klouzaly mezi poetickou plachetnicí na moři a plátnem. Střídavě krčil obočí, když se mu sluneční šupiny na vodě zdály málo reálné a šeptal „ oui, la mer“, když jej naplňovala dokonalost tahů. Jakmile plíživý stín kamenného muzea dopadl na plátno, Etien měl už hotovo. Stál ležérně opřený o zeď a s francouzským požitkem si vychutnával cigaretu.

Měla vztek. Nenáviděla toho malého plešatého doktora, který jí bezpodmínečně nařídil změnu podnebí. Zlobila se na celý svět a hlavně na svou nemoc. Nenáviděla sluníčko, moře a celé Azurové pobřeží! Lidé se tu na svět dívali divně. Bezcílně se procházeli po pobřeží při západu slunce jako teď ona a to ji dovádělo k šílenství.
Alizé se zastavila pod muzeem u kamenné zídky, jež ji dělila od propadu k moři. Její malý nosík se krčil při sebemenším závanu od moře. Vyjímečně tvarovaná lýtka a náramek ze slonovinové kosti na její černé štíhlé paži se Etienovi zdály dokonalé. Dokonalejší než jakýkoliv tah štětce či obraz. Ta silueta. Ebenové vlasy vyčesané do vysokého drdolu. Vznešená linie šíje, kterou u žádné bělošky neviděl, a že znal krásných žen. Cítil vzdor na jejích rtech. Dokonce vytušil i jak nepatrně se chvějí rozčilením, vztekem. Byla tak vyjímečná, jak tam stála, ruce v bok, otočená k němu zády, v bílých šatech nad kolena. Bloudil pohledem po Aliziné dokonalé postavě a najednou byly všechny jeho představy a touhy smeteny jí.
Připadala si v Antibes ztracená, nepotřebná. Zbytečná. Toužila vrátit se do Paříže ke svým černouškům, znova je chovat v náručí, předávat jistotu a lásku, které se jim v životě nedostalo.
„ Mon Dieu!“ vydechla hlasitěji, než chtěla a bezradně spustila ruce podél těla. Když si vzpomněla na slzy v očích malého Jacqua při jejich loučení, kdy jej nesměla už ani obejmout, jí samotné se do očí draly kapky bezradnosti. Její stav se nelepšil. Často se zmítala ve stavech naprosté vyčerpanosti, kdy jí ubíral na síle každý pohyb, zvuk, ba dokonce i sluneční paprsek. Bojovala. Bojovala ze všech sil ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Čekali na ni.
Znovu a znovu vstávala ráno z postele, přestože šarlatová skvrna na polštáři se neustále zvětšovala. Nutila se do podvečerních procházek, jež jí doporučoval doktor a hledala stále nové zásoby sil pro další bolestivý záchvat kašle.
„ Mademoiselle?“ Jemně ji chytl za ruku a než se otočila, měl pocit, že uběhlo tisíc let. Jeho umělecká duše mu napovídala, že nic krásnějšího, vyváženějšího a vznešenějšího není Bůh schopen stvořit.

„ Je m'excuse.“ Zašeptala tiše poté, co znovu skryla hedvábný kapesníček v dlani. Nechápala, proč tu stojí. Proč stojí nahá zády k tomu muži a od pasu dolů ji halí jen saténová látka. Rozpustil jí vlasy a ruce nastavil v bok.
Tmu v rozlehlé místnosti rozrušoval jen barokní svícen napravo od Etienova plátna a v naprostém tichu, rušeném jen šustěním suchého štětce, se jednou za čas ozýval Alizin zlověstný kašel. Možná právě ten hatil Etienovi práci. Nedokázel se soustředit, většinu času jen promarnil pozorováním jejích nahých zad a profilu tváře, jež lemovaly vlnité vlasy. Téměř se ztrácela ve tmě a o tom, že je skutečná jej ujišťoval jen její mělký dech. Stála tam tiše bez hnutí snad celou věčnost a naplňovala Etiena touhou. Ne touhou muže, ale umělce.
Jak plynul čas, Alizé slábla. Byla vyčerpaná zběsilým tokem myšlenek, jež jí proudily hlavu a záchvaty kašle byly čím dál častější. Její zoufalství se stupňovalo, jako by během těch měsíců necítila. Záměrně potlačovala úzkost a strach. Strach z toho, že její malí pařížští svěřenci zůstanou sami. Ne, jejich budoucnost záležela na ní. Nedojde klidu, dokud nebude vědět, že je o ně postaráno. Do té doby se nevzdá!
Alizé pustila ruce a zhluboka se nadechla. Zoufale potřebovala naději, jež ji ta zvláštní vůně barev poskytla. Za pár hodin načerpala více jistoty a rozhodnosti než za celý pobyt zde. Nebude přihlížet tomu jak jí ubývá sil, jak tady pomalu umírá. Ne tady, ne teď. Sebrala šaty na osamocené židli u okna, jež bylo i přes hlubokou noc zatemněno okenicemi a pár pohyby si obnovila drdol.
Klepot podpatků na kamenných dlaždicích se mu vracel dlouhá léta poté co odešla. Z té letní noci si pamatoval pramálo. Věděl jen, že ta žena existovala. Na zemi našel ráno kapesníček celý od krve, měla tuberkulózu.
Etien se oženil, měl děti, jen už nikdy nenamaloval žádný obraz.

Zemřela o dva roky později v Paříži. Stihla vše, co chtěla.