Zero. první část.

Ostrov byl vulkanického původu. Kdysi v dávné minulosti do jícnu sopky vniklo moře a následný výbuch vytvořil obrovitý kráter. Kruhová laguna s jedním hrdlem otevřeným do moře byla ideálním přístavem a tak tu vzniklo časem i městečko přilepené na svahu bývalého vulkánu. Kolem domků, roztroušených po stráni vznikly i malé zahrádky, kde se pěstovalo všemožné ovoce, které pak bylo nabízeno námořníkům.
Přístav byl hojně využíván všemi k doplnění vody a zásob. Většina kapitánů byla i zdatnými obchodníky a tak odpočinek využívali k čilému obchodu.

Toho dne už od rána pěkně pálilo sluníčko a přístavní povaleči, kteří čekali na příležitostnou práci při vykládce zboží, zalezli do stínu a pozorovali vjezd do přístavu. Ani objevení plachetnice v jeho ústí u nich nevzbudilo žádný zájem. Moc dobře věděli, že tam loď ztrácí vítr a tak musí veslaři zasednout, napnout svaly a loď dopravit do přístavu, což si vyžádá dost času. Není třeba pospíchat, klidně si můžou zdřímnout!
O něco málo později ale měli pocit, že si zdřímli pořádně, protože loď už přirazila k molu. Byla to podivná loď, jakou tady ještě nikdo neviděl. Ačkoliv byla malá, měla dva stěžně. Sněhobílé plachty byly rozděleny podélnými ráhny. Mimo běžné obdélníkové tu byly k vidění i trojúhelníkové, jaké používali námořníci jižních moří.
Na boku lodi se otevřela dvířka a vystoupil štíhlý muž v bílých volných kalhotách a šedivé kazajce přepásané šerpou. Přešel přes molo a vybral si jednoho ze zevlounů. Byl to postarší muž se šedivými kudrnatými vlasy oděný do uniformy, která už se na něm rozpadala v trosku, která již jen vybledlými barvami hlásala bývalou slávu.
Zeptal se ho: „ Ty jsi byl voják, co?“
Otázaný už ho chtěl poslat kamsi, ale když uviděl za mládencem stát dva obrovité svalnaté Nůbijce, jeho zuby zacvakaly naprázdno a jen neochotně zavrčel: „Jo!“
„Když jsem už nebyl schopen celý den pochodovat v těžké zbroji, tak mě vykopli. Ani do otroctví se dát nemůžu, kdo by chtěl starého vojáka? Tak se tu živím tím, že pomáhám nakládat a vykládat lodě. Trocha teplé břečky a občas sklenka vína.“
Vlastně ani nevěděl, proč to vykládá, snad jen, aby si ulevil.
„Máš nějaké jméno?“
„Klaudián….pane.“
„Tak dobrá, Klaudiáne . Zvedni ten svůj zadek, právě jsi byl přijat do mých služeb.“
„Jako co?“
„No řekněme, že zprostředkovatel, průvodce a znalec místních poměrů.“
„A plat?“
Mládenec se zasmál: „A hele, ještě před chvílí se tu válel v prachu a teď se stará o plat. Slušné jídlo, pohodlné lůžko, dobré zacházení a málo práce. Dál se uvidí. Vyhovuje?“
Klaudián si plivl do dlaně a nastavil jí: „ U Arese! Platí!“
Mládenec si váhavě také plivl do dlaně a přitiskl ji na nastavenou mozolnatou ruku, ale hned jí odtáhl a otřel si ji o kalhoty.
„
Výborně! Říkej mi pane Zero. Úkol první: Znáš vinaře Saluce?“
„Japa by ne pane! Moc nóbl pán, ještě před několika léty chudej sedlák, kterej se oženil s bohatou vdovou a vyženil dům támhle nahoře a taky velké vinice. Ale to jeho víno? Nic moc! Jenže tady kromě pár džbánečků kořalky nic lepšího k pití není. To když jsem byl s Xeresem na výpravě….“
„Budeš mi to vyprávět jindy, až na to bude čas. Dala by se tu sehnat nějaká kára?“ a ukázal na několik velkých beden, které černoši přivlekli z útrob lodě.
„Jedině s oslem pane.“
„Tak dobře, na, tady máš stříbrňák a ať už je tady. Nechci tu stát do noci.“
Klaudián vyrazil jako srnka.
Arisa už byla stará dýchavičná postarší oslí dáma, ale její majitel byl jeho přítel, a on ho nemohl o takový kšeft ošidit. Považte! Celý stříbrňák za jedinou cestu!
Když se vrátil, Zero kritickým pohledem prozkoumal hubené zvíře, jenž právě s náměsíčným výrazem žvýkalo mrkev, kterou ukradlo kolemjdoucímu prodavači zeleniny.
„ No já nevím,“ řekl pochybovačně.
„Nebojte pane, je to skvělé zvíře!“
„ Já vím, znáte se už celá léta, viď? Jen abychom nakonec nemuseli táhnout ty bedny sami a ještě jí podpírat!“
Zero poodešel k lodi. Klaudián ho následoval a tehdy uviděl jejího kapitána.
Jako voják stál mnohokrát tváří tvář nepříteli a viděl ledacos, ale tak zlověstně vypadající bytost ještě nespatřil, neboť tohle nebyl člověk! Jako kluk slýchal pověsti o Kyklopech. Tohle byl tvor s podivně hranatým a neforemným tělem obra a hlavou Medúzy. Honem chtěl odvrátit pohled, ale nedokázal ho odtrhnout od té zrůdy. Zero mu cosi důrazně šeptal a on mlčky přikyvoval. Pak pohlédl na Klaudiána a jeho oči rudě zazářily jako rubíny. To už starý voják nevydržel a zařval hrůzou.
Zero se otočil, sešel k němu a pevně ho uchopil za předloktí:
„ Nestrkej nos do věcí do kterých ti nic není, a radši zapomeň, cos viděl!“
„Ano pane.“ koktal Klaudián, risknul ještě jeden pohled směrem k lodi, ale přízrak už byl pryč a paluba byla prázdná.
„A teď vzhůru, veď nás k Salucemu.“
Celou cestu si Klaudián lámal hlavu co je zač tenhle Zero. Ta jeho podivná loď a její přízračný kapitán!

2.

Saluceho statek byl nahoře v kopci. Bylo to několik budov obehnaných vysokou zdí.
Jeden z černochů silně zabušil na vrata. Když se dlouho nic nedělo, opakoval to z větší razancí. Konečně se otevřelo malé okénko a vyhlédla střapatá hlava: „Co je?“
„Přišli jsme navštívit pana Saluce.“
„Nikoho nečekáme!“ ozvala se briskní odpověď a dvířka zaklapla. Zero uštědřil vratům několik kopanců. Dvířka se znovu otevřela:
„ Jestli toho nenecháte, tak vám zmažem hřbety!“
Zero se nelekl: „Tak jo, zkuste to, ale nejdřív buď tak laskav a předej svému pánovi tento list,“ a podal mu svitek.
„Má to císařskou pečeť, tak se k tomu chovej s patřičnou úctou zmetku!“
Tentokrát to netrvalo tak dlouho a vrata se otevřela dokořán. Stál v nich malý tlustý a už značně oplešatělý muž a drmolil: „Vzácná návštěva! Urození pánové vítám vás! Omluvte prosím mého sluhu, nemá vychování. Nepozná pána od kmána. Dám ho zbičovat. Pojďte prosím dál…“
Jeho prasečí očka putovala od jednoho k druhému.
„Sám velký vládce vám dal svůj doporučující dopis! To otevře dveře každého domu. Totiž, chci říci, že každému domu je ctí…velkou ctí uvítat takové hosty! Budete si přát zbičoval toho mizeru sami?“
Plácal by tak ještě celou věčnost, ale Zero převzal iniciativu: „Žádné bičování! Můžeme už konečně dál?“
Majitel chvatně ustoupil a stále se klaněl. Vešli na dvůr.
„Tamo je dům pro hosty. Hned tam moji otroci uklidí, připraví pohoštění a lůžka.“
Vydali se naznačeným směrem, zatímco Saluce se podél nich šinul bokem jako krab.
„Budou si vzácní pánové přát ještě něco?“
„Ne, vlastně ano. Rád bych od tebe koupil nějakou bečku vína. Nemusí být nijak dobré. Vlastně by mě stačilo nějaké podřadné, rozumíš?“
„Ano, zajisté, rozumím!“ mumlal, ačkoliv nerozuměl. U Bakcha, myslel si, takový velcí páni a chtějí břečku.
Ukázal na dva mládence: „Tihle vám budou plnit každičké přání a já jdu pro to víno,“ a odcupital.
Otroci pomohli černochům nanosit bedny do domu.
„Rád bych se umyl,“ řekl Zero.
Za domem je pramen a je tam i lázeň.“
Než odešel, podrbal ještě oslici za ušima. Zželelo se mu té staré herky a dal Jesusovi ještě jeden stříbrňák: „Měl bys té chudince dopřát odpočinek, jinak brzy odejde do oslího nebe plného bodláků, mrkve a jablek.“
Otroci přinesli jídlo a pán domu přišel osobně s dalším, který nesl soudek vína. O placení nechtěl ani slyšet a rezolutně ho odmítl rozmáchlým gestem. Dostavila se i paní domu. Žena neurčitého věku, hranaté neforemné postavy a hrubé tváře. Její vlasy připomínaly spíš kupku slámy po vichřici.
Dali se do jídla. Nůbijci stáli nehybně a pozorovali je. Klaudián se cpal, ale chuť mu kazil nepříjemný pocit, že s těmi Nůbijci není něco v pořádku. Pořád po nich pokukoval a lámal si hlavu, co na nich je tak divného. Když na to přišel, málem se zadávil, jak mu zaskočilo.
Oni totiž neměli jen sklený pohled, ale ani viditelně nedýchali. Ten Zero je určitě nějaký mocný mág, který tyhle démony vyvolal z podsvětí! Bude lepší předstírat, že nic nevidí, jinak ho určitě uhrane!
Ke svému vzteku propásl okamžik, kdy se probrali opět k životu a začali vybalovat.
Další překvapení ho čekalo, když z jedné bedny vybalili jakýsi přístroj, jehož hlavní částí byla dlouhá lesklá spirálovitě stočená trubice. Sestavili to vzadu za domem, nalili dovnitř víno, z kuchyně přinesli žhavé uhlíky a rozdělali pod tím oheň. Než to začalo vřít, vyprávěl Klaudián historku o tom, jak on a generál Xeres jednou zachránili sultánovu favoritku. Nutno říci, že generál Xeres v té příhodě hrál jen malou a nepodstatnou roli blbečka, zatímco Klaudián…
Zero postavil pod konec trubice džbán. Zatímco ti dva se starali o oheň, on pořád pozoroval malé kolečko s pohybující se ručičkou. Starý veterán konečně sebral odvahu a zeptal se, co to dělají.
„Dělám kořalku, naučil jsem se to na východě. Vydělá nám spousty peněz, kromě jiného…“
Když byl první džbán plný, Zero ho vyměnil za další a z prvního nalil trochu do číše a podal ji Klaudiánovi. Ten to do sebe hodil a zakuckal se: „Tohleto je safra silné. A taky dobré! To, co je tady k dostání jsou proti tomu splašky!“
Když plnili další džbán, objevil se Saluce a rozčiloval se: „Pánové, co tohle má znamenat! To jsme si nedomluvili.“
Jak tak stál proti Zerovi, který byl o hlavu vyšší, vypadalo to, jako když malý psíček štěká na starého moudrého koně.
Zero ho vzal kolem ramen a konejšivě mu řekl: „ Příteli! Smím ti tak říkat příteli?“
Saluce jen zmateně pokýval.
„ Nuže dovolil jsem si z tvého vína nevalné kvality vyrobit tento nápoj, ochutnej.“
Saluce poslušně ochutnal a zakoulel očima: „U Bakcha! To je něco!“
„Nuže řekni mi, kolik bys dostal, za ty své patoky? Víc než stříbrňák jistě ne. A teď tady máš šest džbánů vínovice. Kolik za ně dostaneme?“
„U Dia, samozřejmě, že máš pravdu. Pět zlatek? Ne, určitě i víc,“ rozjasnila se Saluceho tvář. Bylo vidět, že pomyšlení na výdělek mu dělá dobře.
„Výborně“ pochválil ho Zero, „je vidět, že jsi dobrý obchodník. Dáš mi další víno a dovolíš mi to tu dělat? Ale to ještě není všechno, můžeme to vyrábět v podstatě z jakéhokoliv ovoce. Třeba i s padančat.“
Saluce měl pocit, že se ocitl v ráji. Vždyť o tom vždy snil. Téměř bezcenný materiál a výsledek? Už slyšel v duchu cinkot zlaťáčků.
„Ale zisk si rozdělíme napůl ano? A z tohodle si dva džbány vezmu.“
Saluceho obličej prodělal během toho kratičkého okamžiku proměnu: Nejdřív se stáhnul, ale pak se opět projasnil. To když si uvědomil, že i tak z něj bude boháč.
Když odešel, Zero si zamnul ruce: „Tak to by bylo a teď spát, zítra nás čeká těžký den.“
Ještě než se rozešli, vyprávěl Klaudián o tom jak on a generál Xeres sólově odolávali náporu perské těžké pěchoty.
Pak šli spát, ale staroch nemohl usnout a převaloval se na lůžku, jako seno v kravské tlamě. Nakonec vstal a rozhodl se prozkoumat ty tajemné Nůbijce. Stáli nehybně. Byli vůbec živí, vypadali teď jako sochy?
Později by byl ochoten přísahat, že když se plížil, tak se nepohnulo ani smítko a přece najednou to udělalo „klap“ a už se zmítal v černochově náručí jako lapený motýl. Zatímco jeden ho drtil v náručí, druhý ho zezadu začal škrtit. Klaudián cítil, jak mu dochází vzduch a už se loučil se životem, když se ozval Zerův jasný hlas: „Pusťte ho!“
Sevření se uvolnilo, Klaudián spadl na zem a popadal dech.
„Co to mělo znamenat?“
„Promiňte pane, já byl jen zvědavý, nezabíjejte mě! Už se to nikdy nestane!“
„Dobrá, ukojím tvou zvědavost. Nejsou to lidé, mají jen lidské vzezření, ale ne podstatu. Stejně jako kapitán Silver, jenomže on je součástí lodě a nikdy ji neopouští a tak nepotřebuje maskování.
Věřím ti Klaudiáne, jinak už bys byl mrtvý. A teď si jdi lehnout.“