Nadvláda

Nadvláda

„Opravdu je musím nosit, mami?“ postěžuju si. Chápu, že po tátově odchodu jsme s mamkou chudé, ale s takovými botami budu pro smích celé třídě. Vypadají, jako kdyby je nosila moje babička. A ta by je zdědila po svojí babičce.

„Nejsou tak zlé,“ odpoví mamka, jenže ve chvíli, kdy si myslí, že se nedívám, nakrčí čelo. „Až přijde výplata, koupím ti lepší,“ slíbí. Povzdechnu si a vydám se do školy s tou obuví schovanou v batohu.

Po dějepisu nastane obávaný tělocvik. Převleču se do jakž takž přijatelného úboru. Boty si nechám jako třešničku na dortu – obuji si je za rohem před vstupem do tělocvičny. Čím kratší dobu mě v nich uvidí, tím líp. Narovnám se… a zaregistruju pocit, jako když vám přeběhne mráz po zádech. Jenomže tohle je nějakým způsobem jiné, prochází to celou mojí bytostí, dotýká se mě to úplně všude. Zatřepu hlavou, aby ten pocit zmizel a vykročím k tělocvičně.

Ovšem ta místnost, kam dojdu, není tělocvična. Vypadá jako obrovská kancelář, ve které se nachází velká mapa Evropy, je tam i globus, telefon, nějaké dokumenty a obrázek Hitlera. To snad není možné!

Omdlela jsem a tohle se mi zdá? Nebo si ze mě někdo dělá legraci? V místnosti nejsem sama. Je v ní pár mužů v nacistických uniformách. Vypadají, že na někoho čekají. Zvlášť jejich velitel. Myslím že je to jejich velitel, protože má v ruce jako jediný pušku. Neklidně podupává nohou a hypnotizuje hodiny na zdi. V puse cítím pachuť strachu. Ten mě zmrazí a já se nemůžu pohnout.

Domnělý velitel si všimne mojí přítomnosti. Kývne hlavou: „Ty jsi určitě Gretel Straus. Tak povídej. Čekali jsme dost dlouho,“ prohlásí arogantně.

„Ale… to musí být omyl,“ blekotám. „Já jsem přece Lena. A… co ode mě vůbec chcete? Jaký je rok?“

„Tak poslouchej, když jsi tak tupá. Píše se rok 1943 a ty nám máš říct, co plánují ti zdegenerovaní Spojenci na další rok!“ zakřičí naštvaně. Jeho zbraň teď míří na moji hlavu.

Rychle! Co se tehdy dělo? „Bude o…obrovské vylodění v Normandii. Šestého června. Potom Market Garden – výsadkářská operace. Slováci plánují povstání.“ Marně přemýšlím, co bude (bylo) dál.

„A to je všechno, co vím,“ uzavřu výsledky svojí „špionáže.“ „Vidíš, že to jde,“ pokývne spokojeně hlavou. „Spojenci nás nemůžou porazit. I když tak by to bylo i bez tebe, udělala jsi Říši dobrou službu. Můžeš jít,“ ukáže hlavní pušky na dveře, což je pro mě jasný signál…

A je to. Nacisté měli hodně špionů. Možná by to zjistili i beze mě, zkouším se utěšovat. Jenomže to nejde. Mám totiž více problémů – zaprvé jsem asi zničila svět a za druhé se nedostanu zpátky, abych to vůbec někdy zjistila. Jdu dolů po brněnské ulici, kterou nepoznávám. Z takřka každého okna visí prapor se svastikou. Nebe křižují vojenská letadla. Za mnou mizí budova v budoucnosti nazývaná jako moje škola. Po zhruba hodině se setmělo. Už bude určitě po zákazu vycházení. Chce se mi spát, takže zalezu do jakéhosi pochybně vyhlížejícího křoví, kde si sundám boty a vzápětí usnu.

Po probuzení spatřím světlo. Zívnu a vstanu. Podívám se po svých botách. Nejsou tam. Ti neřádi, napadne mě, ukradli mi boty! Zase se mi zdá, že je něco jinak. Správně. Nade mnou vedou dráty vysokého napětí. U plotu stojí dívka, jejíž tvář je ozářená mobilem. Jsem doma! Vstanu z křoví.

Prohmatám si kapsy. V nich najdu svůj starý telefon. Nikdy jsem necítila takové štěstí při pohledu na obyčejný mobil! To štěstí však mělo brzy vyprchat. Najedu na web Seznam, protože tam jsou zprávy.

Titulky vypadají asi nějak takhle:

Úspěch v severní Americe! Trvání tisícileté říše začíná!

Škola mateřství pro ženy bude povinná.

Potomek Evy Braun se dostává k moci.

Tohle je jako rána do břicha. Snad jsem nezapříčinila nacistickou nadvládu? Jenom abych se zachránila? Ale je to tak. Kvůli mně se celá válka odvíjela špatným směrem.

Tohle je konec?!

Ne!!!