Zero.

Barbar se mezitím probudil, vysvlékl se ze svých šatů, které mu byly dosti těsné a omezovaly ho v pohybu. Vzal meč a naznačil, že by se rád procvičil. Zero si vzal ten svůj a postavili se do střehu.
Klaudián se velice mýlil, když si myslel, že to bude mít jednoznačný průběh. Byl by na Erika vsadil své šediny a prohrál by je. Erik totiž využíval jen svou obrovskou sílu, zato Zero jakoby se proměnil v blesk. Tam kam mířila blonďákova čepel, už dávno nebyl, stál vedle a zasypal Erika sprškou úderů, která končila elegantním výpadem. Špička jeho meče se zastavila jen kousíček od barbarova hrdla. Ten jen nevěřícně zíral.
Erikova úcta k Zerovi od té chvíle stoupla až téměř ke zbožňování. Odložil meč a objal ho, až v něm kosti praskaly a pak ho políbil na obě tváře.
„Ehmmmm,“ na to Klaudián.
„Ale Klaudiáne, tohle je čistá, civilizací nezkažená duše. To bylo na znamení bratrství.“
Dianě zářily oči: Její hrdina vyhrál nad tím obrovitým chlapem!
Po této krátké přestávce se dali opět do učení.
Jeden z černochů přinesl jehlu a nit a Diana se pustila do přešívání kostýmu. Klaudián se opřel o zábradlí, díval se do blížícího se soumraku, přemýšlel a probíral se tím, co se dozvěděl. Odpovědí dostal spoustu, ale nebyl si jist, že ho uspokojily, ba dalo by se říci, že naopak. Nebyl žádný venkovský balík. Pocházel z dosti zámožné a vzdělané rodiny. Z domova ho vyhnala jeho neklidná mladá krev a touha po dobrodružství. Ale to už bylo tak dávno!
Zasnil se, vzpomínal na své mládí a tak ani nevnímal, že ostatní už odešli a kolem je hluboká tma.
Ačkoliv bylo téměř bezvětří a moře bylo osvětleno jen slabým svitem Luny, loď rozrážela vodu stále stejnou rychlostí. S jistým uspokojením konstatoval: já si hned myslel, že ty plachty jsou tu jen pro parádu. A tak ho napadlo, že teď, když všichni spí, nebylo by marné jít a trochu loď prozkoumat.
K svému překvapení zjistil, že v podpalubí není tma, ale chodba je osvětlena malými lampičkami zabudovanými do stropu. Rozhodně to nebyl oheň, protože když k tomu přiblížil ruku, necítil teplo. Instinktivně tušil, že pohon bude někde dole, a tak šel dopředu. Dveře se daly lehce otevřít. V souvislosti se Zerem už si Klaudián zvykl na leccos, ale to co uviděl, mu vyrazilo dech. Obrovitá postava kapitána Silvera tu stála před širokým pultem plným blikajících světýlek a teček. Vypadalo to jako oltář, před kterým kněz provádí oběť a modlí se. Klaudián cítil, jak se mu na zátylku ježí chloupky a měl pocit neznámého nebezpečí, ale jeho zvědavost byla větší. Už chtěl udělat krok dovnitř, když ho někdo chytil za ruku a prudce s ním smýkl zpět. Vedle něj stál Zero a jeho tvář byla bílá jak křída.
„Už zase na objevné výpravě?“ zeptal se zlobně a jízlivě.
„Kdybys udělal ještě jeden krok, zasáhl by tě blesk. Kapitán si žárlivě střeží svá tajemství! Už podruhé jsem ti zachránil život. Co kdybys krotil tu svou zvědavost? Nemůžu tě pořád hlídat a dělat ti chůvu. Nejsi přece už malé dítě! Asi jsem udělal chybu, že jsem tě vzal sebou,“ říkal Zero smutně, „měl jsem tě nechat tam v přístavu, abys ses válel mezi bednami a jedl odpadky.“
Klaudián věděl, že má pravdu.
„Nevím, co bych řekl na svou omluvu. Jsem prostě starý zvědavý hlupák? Mám skočit do vody hned, nebo až za chvíli?“
„Ne! Klaudiáne! Žádné skákání do vody a už žádné objevné výpravy, které by uspokojily tvou zvědavost, rozumíš?“ Zero to říkal tiše, ale důrazně. Bylo to účinnější, než kdyby křičel.
„Do Jeruzaléma se mnou půjdeš ty. Bude tě potřebovat, ale prosím tě už žádné otázky. Stejně jsem ti toho řekl víc, než jsem chtěl!“
Zero se otočil a aniž by čekal na odpověď, odcházel a nechal tam Klaudiána stát.
10.

Ráno byla společnost už zase na zádi. Erikova bílá říza doznala velkých změn, bylo na ní vidět, že se Diana snažila. Klaudián vyšel na palubu, ale Zero dělal, že ho nevidí a trpělivě cvičil s Erikem řeč.
Klaudián k němu přistoupil.
„Dotazy?“ zeptal se Zero.
„Jó! Co když to poplete?“
„Budu mu pomáhat.“
„Boží posel co sebou má nápovědu?“
„Neuvidí mě.“
„Ale..“ začal Klaudián, ale Zero mu věnoval dlouhý vyčítavý pohled a tak zmlknul. Záviděl Erikovi, jeho tyhle otázky netrápily. Ostatně ti dva si stále více rozuměli. Zero mu totiž ukázal několik šermířských akci a Erik se z nich radoval jako malé dítě.

11.

Judea- malá kolonie, kde to stále vřelo. Setkávali se tu příslušníci mnoha národů a vyznání. Nebýt toho, že tudy procházela veledůležitá kupecká cesta na jih i na východ neměla by pro Řím žádnou cenu. Pobyt tady byl pro legionáře téměř za trest. Nesměli jíst vepřové maso, nepořádali se tu tolik oblíbené hry v cirku, dokonce bylo zakázáno veřejně hrát v kostky, nebo odpovídat na urážky od židů! Prostě hrůza!
………………………………………………………………………
Zero a Klaudián si razili cestu pestrým davem, který úzkými uličkami pulzoval sem a tam. Vysloužilec už se chtěl zeptat, jak v tomhle chaosu najdou to, co chtějí, ale pak si vzpomněl na Zerův vyčítavý pohled a rozmyslel si to. Ostatně, zdálo se, že to tu Zero zná, protože procházel ulicemi téměř bez zaváhání, jen občas se zastavil, aby si ověřil nějaké orientační body. Šel dost rychle a stařec za ním supěl jako rozzuřený býk. Konečně se zastavili na malém náměstí, kde tak jako v celém městě, na každém volném místě byly stánky nabízející všemožné zboží.
Zera náhle zaujala místní keramika. Přistoupil ke stánku a začal si vybírat hrnky. Znalecky na ně poťukával a okukoval je. Dokonce si jich několik postavil vedle sebe a poodstoupil, aby mohl lépe ocenit dekory.
Klaudián se zastavil, snažil se uklidnit svůj sípavý dech a přemýšlel nad tím, kdo z nich se zbláznil. Co je na těch hrnkách tak důležitého, že je, u Dia, tak prohlíží?
Trvalo to dost dlouho a kupci docházela trpělivost, protože mu Zero už dvakrát přehrabal celý krám, ale stále jen vrtěl hlavou, že to není ono. Pak náhle hodil kupci peníz a ztratil o krámek zájem. Na náměstí totiž vešla žena v černých volných šatech. Zero jí zastoupil cestu tak, aby ho nemohla obejít a začal s ní mluvit. Ačkoliv to byla velmi mladá dívka, měla už ve tváři onen unavený výraz lidí, kteří toho v životě již hodně prožili.
Poslouchala a pozorovala Zera ostrým pohledem. Pak mu řekla několik vět, rázně ho odstrčila a vešla do ústí protilehlé uličky.
Zero nevypadal moc zklamaně.
„Problémy?“ zeptal se Klaudián, ale hned se zastyděl. Od té příhody na lodi se zařekl, že už se nebude na nic ptát, ale nedalo se nic dělat, jeho huba byla rychlejší, než jeho myšlenky.
„Jen malá komplikace. Tohle byla jeho dívka, ale rozešli se a ne zrovna v dobrém. Škoda, že je tak naježená, byla by ideálním spojencem. No alespoň mi řekla, že zítra bude mít kázání na kopci za městem. Taky něco!“
Vydali se zpět. Dianu nechali na lodi, stejně jako černochy. Erik na ně měl čekat ve stanu, ale když Zero odhrnul cíp látky, viděl, že uvnitř nikdo není. Zastavil se, zíral do prázdna a horečně přemýšlel. Jestli Erik utekl hned potom, co odešli, tak má už před nimi pořádný náskok. Může už být hodně daleko.
„Můžu se zeptat?“ začal opatrně Klaudián.
„No? Jestli máš nápad, tak ven s ním!“
„Co jsem slyšel, tak tyhle chlapy jsou tak trochu jednodušší. Umí jen bojovat, chlastat a občas přefiknout nějakou ženskou. Co takhle zkusit to v nejbližší nálevně?“

To náměstíčko mělo kolem jen pár hliněných domečků. Už z dálky bylo slyšet, že se tam odehrává jakási hodně hlučná lidová veselice.
Uprostřed malého prašného plácku, právě Erik předváděl jakýsi mečový tanec- křepčil a přitom s hlasitým: „Hur!!!“ bodal do neviditelných nepřátel.
Vesničanům se to líbilo. Jásali a podávali mu další a další číše vína, které do sebe Erik lil, jakoby to byla voda.
Vlastně, opravil se v duchu Klaudián, tolik vody se ani vypít nedá!
Když přišli blíž, viděli, že Erik už má klaný zrak. Víno mu teklo po bradě až na široká prsa a už se spíš jen motal. Náhle se skácel a zůstal nehybně ležet. Vesničané se rozprchli.
„Do stanu ho nedostaneme, je to půlhodina chůze. On je hrozně těžkej a nevypadá na to, že by spolupracoval.“
Zero na to neodpověděl a místo toho přistoupil k nejbližšímu domu a zaťukal. Nic. Poodstoupil a párkrát silně kopl do dveří. Ty se otevřely a ve skulince se objevily oči. Zero vytáhl peníz a začal mluvit. Otvor se zvětšil, bleskově z něj vyletěla ruka, sebrala peníz, zmizla uvnitř a dveře zaklaply.
„Nechají ho tu vyspat.“
„Snad bude v pořádku.“
„Řekl jsem jim, že je to velmož a když se mu něco stane, nechám je všechny umučit a vesnici srovnáme se zemí.“
Klaudián se na něj ostře podíval. Myslí to vážně?! Ale raději by si ukousl jazyk, než aby se na to zeptal.
Šli mlčky. Zero si to rázoval a Klaudián za ním chrčel. Náhle se Zero zastavil a prudce se otočil: „Klaudiáne, starý brachu, promiň, jsem to ale pitomec! Byl jsem zamyšlen. Půjdeme jen tak rychle, abys mi stačil.“
Vzal ho kolem ramen: „Tebe něco trápí? Pověz!“
„To s tou vesnicí si nemyslel vážně viď?“
Zero se rozesmál:“ Né, to byl jen takový bluf, aby se Erikovi nic nestalo.“
„Bluf?“
„Výmysl větší než lež, kterému ani ty sám nevěříš.“


12.

Ráno vesničané na provizorních nosítkách přivlekli barbara. V pravici svíral meč, chrápal a přitom se blaženě usmíval. Tažného vola to asi poněkud rozrušilo, protože měl mírně šílený výraz a byl rád, když se mohl vydat na zpáteční cestu a zdroj toho rachotu tu zanechat.
Zero vyšel ven a jen pokýval hlavou: „Pomoz mi!“
Než spícího vstrčili do stanu, byli celí zpocení a udýchaní.
Vyšli do Jeruzaléma. Procházeli městem, když tu se Zero zastavil a chytil Klaudiána za ruku.
„Támhle jde!“ a ukázal na skupinku mužů, „jak já na to jen mohl zapomenout. Vždyť bydlí u Markova příbuzného.“
V čele skupiny šel mladý asi třicetiletý velmi štíhlý muž. Nevypadá nijak vyjímečně, myslil si Klaudián, ale viděl, že Zero je celý nervózní a napjatý.
„Co….“ začal.
„No?“ pobídl ho Zero.
„Nic,“ řekl tvrdě Klaudián.
„Chtěl ses na něco zeptat?“
„Jo, ale slíbil jsem si, že už se na nic nezeptám.“
K jeho údivu se Zero rozesmál dlouhým uvolněným smíchem.
Když se vrátili, seděl Erik před stanem a předstíral, že se nic nestalo. Zero také předstíral, že se nic nestalo. Vytáhl bílou řízu a začal si ji jakoby zkoušet. V ten okamžik byl Erik u něj a jeho hlas zněl prosebně. Zero ho nechal chvilku trpět, ale pak mu šaty podal. Erik zářil štěstím.
K večeru se vydali k místu, kde mělo být kázání. Bylo dobře vybrané, velké ploché prostranství s malou vyvýšeninou uprostřed. Klaudián se už jako mladý chlapec od chrámových pomocníků dozvěděl, jak se dělají zázraky a různá boží znamení a tak věřil, že obřady jsou jen jinou formou divadla. Nicméně vždy to byla záležitost pro jednotlivce nebo malého rodinného kruhu, ale tady se sešli stovky lidí a nábožně naslouchali. Učedníci kolem svého vůdce udělali kruh, čímž mu tvořili jakousi tělesnou stráž. Kázání končilo a dav se začal pomalu rozcházet. Jošua už slezl ze skály a o něčem vzrušeně debatoval s ostatními a tak ani nevnímal Erika, který ač kryt blížící se tmou a černým pláštěm, přec tu čněl jako topol mezi keříky. Nakonec odešli i učedníci a Jošua osaměl. Zero kryt skálou připjal křídla na Erikova záda. Ten vyšel ven a začal svou řeč. Jošua seděl a pozoroval ho. Asi po páté větě se Erik zadrhl a začal se kradmo sunout zpět.
„Eéé?“ zeptal se skály. Ozval se zuřivý šepot. Erik se posunul zpět, ale po několika větách byl zase u konce, zalapal po dechu, podařilo se mu navázat, ale to už Jošua vstal a převzal iniciativu.
„Co říká?“ nevydržel to Klaudián.
„Že je to démon z podsvětí, který ho pokouší. On prý má své poslání a nepodlehne.“
Jošua se skutečně otočil a odcházel. Zero seděl na balvanu a zíral do země. Erik se k nim přiloudal a rozpačitě šoupal obrovitými sandály. Klaudián mu pomohl sundat křídla a oba pozorovali Zera, který se nemohl vzpamatovat.
„Teď by měl přijít na řadu plán beta,“ řekl do tíživého ticha Klaudián.
„Jaký plán beta?“ probral se Zero.
„No každý vůdce přece ví, že ne vždy se všechno povede, a tak má připraveno náhradní řešení. Generál Xeres tomu říkal plán beta.“
„Já žádný plán beta nemám.“
„No tak musíme nějaký vymyslet, ne? Pojď tady už nejsme k ničemu.“