Křest ohněm

Kapitola 1

 

Listopadový déšť tiše smáčel ulice nočního Los Angeles. Na lesklém asfaltu se odrážely neony, rozmazané jako vzpomínky, které se člověk snaží zapomenout. Stranou od hlučných bulvárů, kde taxíky kličkovaly mezi turisty a bezdomovci, se v jedné z postranních ulic krčilo nenápadné zlatnictví Thomson's Perfect Jewelery.

Výloha byla skromná, ale elegantní. Za sklem se třpytily drahokamy, které by mohly změnit osud. Uvnitř panovalo ticho, přerušované jen tikotem starožitných hodin. Všechny šperky byly pečlivě označeny, katalogizovány, chráněny nejmodernějším zabezpečovacím systémem.

A přesto, právě dnes v noci, systém selhal.

Ne kvůli výpadku proudu. Ne kvůli chybě. Ale kvůli obrázku.
Týden předtím dorazil majiteli zlatnictví e-mail s nabídkou na odkup starožitných šperků. Příloha obsahovala zdánlivě neškodný katalog s fotografiemi, popisy, cenami. Majitel, zvědavý a trochu naivní, otevřel soubor.

Virus se usadil tiše, nepozorovaně. Neporušil žádné pravidlo, nezpůsobil škodu, jen čekal. A dnes v noci pomohl otevřít dveře.

Stříbrné Mitsubishi tiše vklouzlo do postranní uličky. Jeho matný lak neodrážel světla, kola se zastavila bez jediného skřípnutí. V kabině seděli dva muži. Bez výrazů, bez slov, jen s přesně rozdělenými úkoly.

Řidič zůstal za volantem, zatímco spolujezdec otevřel notebook. Na obrazovce se rozsvítilo známé rozhraní . Zdálo se být jednoduché, strohé, ale bylo smrtelně účinné. Virus byl aktivní. Tichý jako šepot, neviditelný jako myšlenka. Stačilo pár příkazů a zabezpečovací systém zlatnictví Thomson's Perfect Jewelry se rozplynul. Všechny vnitřní kamery byly zablokovány, záznamy přepsány. Dveře se odemkly s tichým cvaknutím, jako by vítaly staré známé.

Muži vstoupili. Nepospíchali. Věděli přesně, co hledají. Diamantové náhrdelníky, safírové brože, platinové prsteny, vše zůstalo bez povšimnutí. Jejich kroky vedly přímo k jedné vitríně, nenápadné, ale pečlivě chráněné. Uvnitř spočíval rubínový přívěsek, drobný, ale s aurou něčeho víc než jen šperku. Jeden z mužů ho opatrně vyjmul, zkontroloval, přikývl.

Odchod byl stejně tichý jako příchod. Dveře se zavřely, notebook se vypnul, motor znovu zašeptal. Mitsubishi se rozplynulo v dešti, jako by tam nikdy nebylo.

Jenže něco přehlédli.

Na rohu ulice, vysoko nad jejich hlavami, blikala nenápadná čočka městského kamerového systému. Nezávislá na vnitřním zabezpečení. Nezasažená virem. Zachytila příjezd, zachytila odchod. Ačkoliv registrační značka byla falešná, obraz zůstal.

Kapitola 2

Detektiv seržant Luis Martens seděl za svým stolem, prsty propletené, pohled upřený na monitor, kde se opakovaně přehrával záznam z městské kamery. Kamera zachytila stříbrné Mitsubishi a dva muže, ale žádné obličeje. Registrační značku prověřil, byla falešná. Přesto mu něco nesedělo,protože se mu to zdálo příliš čisté a příliš cílené.

Zvedl telefon a zvolil kontakt na FBI, jméno Raymond Hale.

„Raymonde, tady Luis. Mám tu případ, který mi začíná přerůstat přes hlavu.“

Na druhém konci se ozval hluboký hlas, klidný, ale pozorný. „Zlatnictví? Už jsem o tom slyšel. Pošli mi, co máš.“

O hodinu později seděl Raymond Hale ve své kanceláři, obklopený složkami, monitory a šálkem kávy, která už dávno vychladla. Prohlížel si záznam, četl výpovědi, analyzoval digitální stopy. A pak sáhl po mobilu.

„Edmonde, máme tu něco, co by tě mohlo zajímat.“

Na druhém konci se ozval tichý smích. „Zní to, jako bys potřeboval od starého psa něco vyčenichat.“

„Spíš potřebuju starého psa, co zná všechny triky.“

Edmond Johnson už několik let nepracoval pro FBI. Odešel, když pochopil, že některé války se nedají vyhrát zevnitř. Nadace FLAG mu nabídla jiný druh boje, kde mohl pracovat tišeji a efektivněji. A přesto si s Raymondem udrželi kontakt. Jejich přátelství přežilo nejen službu, ale i zklamání.

„Pošli mi záznamy,“ řekl Edmond. „Mám někoho, kdo by mohl pomoct.“

Kapitola 3

Edmond Johnson seděl v pracovně nadace FLAG, obklopený holografickými projekcemi a tištěnými výpisy. Na stole před ním ležela složka, kterou mu poslal Raymond Hale. Zprvu to vypadalo jako série nesouvisejících krádeží. Zmizely optické čočky z laboratoře v San Diegu, energetický kondenzátor z výzkumného centra v Arizoně, stabilizační modul z vojenského skladu, a teď rubínový přívěsek ze zlatnictví v Los Angeles.

Ale Edmond měl dar vidět vzorce tam, kde jiní viděli chaos. A když si promítl všechny komponenty pohromadě, došlo mu to.

„Tohle není náhoda,“ zamumlal. „Skládají zbraň.“

FLAG už podobný případ jednou řešila. Tehdy šlo o experimentální prototyp, který byl ambiciózní, ale nestabilní. Projekt byl zrušen, dokumentaci zapečetili v archivech. Ale někdo ji musel najít. Nebo si ji pamatuje.

Edmond sáhl po komunikátoru a zadal přístupový kód: „Potřebuji přístup k archivům projektu Luminus. A připravte mi záznamy o všech incidentech s laserovou technologií za posledních deset let.“

Na obrazovce se rozsvítilo logo FLAG zároveň s varováním.

Možná se vrací něco, co mělo zůstat pohřbeno.

Projekt Luminus.

Edmond řekl do intercomu: „Zavolejte Michaela. Ať přijede. Osobně.“

Michael prošel bezpečnostními dveřmi sídla nadace FLAG a zamířil rovnou do jídelny. Mise mohla počkat, ale káva ne. V hlavě mu ještě dozníval Edmondův hlas, ale jeho žaludek měl vlastní priority.

U kávovaru stála žena, zády k němu. Světlé, mírně zvlněné vlasy jí splývaly po ramenou, pohybovala se s lehkostí, která nepatřila do světa plného kovu a kódů. Michael zpomalil. Poznal ji dřív, než se otočila.

Elis.

Středně vysoká postava, štíhlá, ale s ženskou siluetou, která se nedala přehlédnout. Modrozelené oči, jemné rysy, které si pamatoval z doby, kdy ji zachránil při své první misi. Tehdy byla studentka. Teď… byla zpět.

Uslyšela kroky, otočila se a v tom se její tvář se rozzářila.

„No to je dost, že se ukážeš,“ řekla s úsměvem, který dokázal prolomit i ten nejtvrdší protokol.

Michael se pousmál. „Slyšel jsem, že jsi skládala zkoušky. Jak to dopadlo?“

Elis se napřímila, teatrálně si uhladila vlasy. „Celý svět mi teď může říkat inženýrko. Ale jestli mi takhle řeknete někdo v nadaci, tak vás přetrhnu! Víte, že si na tituly nepotrpím.“

Michael se zazubil. „Takže žádné 'slečno inženýrko' nebo 'doktorko'?“

Elis se smíchem zavrtěla hlavou. „Ještě jednou a budeš spát u KITTa v garáži...“

V tu chvíli se otevřely dveře. Edmond Johnson vešel, a oba probodl jedním přísným pohledem. Nemusel nic říkat. Stačil ten jediný pohled, který říkal tady končí legrace.

Elis i Michael ztichli. Káva zůstala nedopitá.

„Pojďte,“ řekl Edmond. „Máme práci.“

Odvedl je do hlavní místnosti, kde na projekční stěně už čekala mapa, záznamy a složka s nápisem LUMINUS

Kapitola 4

V hlavní místnosti nadace FLAG panovalo soustředěné ticho. Projekční stěna zobrazovala schéma zbraně, která neměla nikdy vzniknout. Edmond stál uprostřed, ruce založené, pohled přísný.

„Tohle je Luminus,“ řekl. „Projekt, který měl být pohřben. Ale někdo ho skládá znovu. Komponenty byly ukradeny během posledních tří měsíců. Poslední, rubínový přívěsek zmizel včera.“

Michael seděl u stolu, složku otevřenou před sebou. Listoval, četl, analyzoval. Jeho pohled se zastavil na technickém výkresu. Pak se zamračil. „Tady něco nesedí,“ řekl tiše.

Elis se naklonila, ale Michael už byl ponořený do výpočtů: „Podle původního návrhu potřebuje Luminus dva rubínové krystaly. Jeden pro stabilizaci paprsku, druhý pro zesílení. Ten, co ukradli, je jen polovina.“

Edmond přikývl: „Přesně to jsem chtěl slyšet. Takže máme čas. Ale ne moc.“

Michael prohlásil: „Otázka je, kde je ten druhý. A kdo ví, že ho potřebují.“

Elis se zamyšleně podívala na schéma: „A kdo ví, kde ho najít.“

Michael stále listoval složkou, zatímco Elis se snažila najít v systému jakoukoli stopu, která by vedla k druhému rubínu. Edmond stál opodál, zamyšlený, s pohledem upřeným na projekční stěnu.

„Zatím nic,“ řekla Elis. „Žádné hlášení o pohybu podobného artefaktu. Ani v aukčních databázích.“

Michael se zamračil: „Ale jestli ho chtějí použít, musí ho mít brzy. Tenhle typ krystalu není běžný. Musí být někde na očích.“

V tu chvíli Edmond sáhl po novinách, které někdo nechal na stole. Společenská rubrika, barevná fotografie tanečního sálu, nadpis: Charitativní ples pro nadaci Hope & Horizon – sobota po Dni díkůvzdání.

„Tohle je zajímavé,“ řekl tiše.

Michael se naklonil a zeptal se: „Ples? Co s tím?“

Edmond ukázal na odstavec v dolní části článku. „VIP sekce. Speciální aukce. A mezi draženými předměty…“

Michael četl nahlas: „Rubínový přívěsek, historický kus, převezený ze soukromé sbírky v San Franciscu.“ Všichni na chvíli ztichli.

„To je on,“ řekl Michael. „Druhý krystal. A bude na očích. V sobotu.“

Edmond přikývl. „Takže víme, kde bude. Otázka je, kdo si pro něj přijde.“

Kapitola 5

V horách, kde déšť pomalu tuhl v led a sníh, se ukrývala bývalá vojenská základna. Nevelká, zapomenutá, obehnaná ostnatým drátem a s jedinou bránou, která se už dávno neotevírala pro nikoho oficiálního. Uvnitř areálu stála jedna větší budova a pár skladů. Panovalo zde ticho, které by se dalo krájet.

Uvnitř, v hlavní kanceláři, seděl muž u monitoru. Gregory — nebo jak si s oblibou říkal, Greg Spade. Jméno, které měl jednou znát celý svět.

Na stole před ním ležela nedokončená zbraň. Elegantní, složitá, téměř krásná. Na obrazovce svítil plán, detailní a přesný. Každý obvod, každý modul měl své místo. Chyběl mu jen jeden prvek.

„Ještě jeden rubín,“ řekl polohlasně. „A konečně předvedu světu, co Greg Spade dokáže.“

Za ním se pohybovali dva muži v rolích pomocníků a vykonavatelů. Ale myšlenky, vize i konstrukce, to vše stvořil on. Miloval techniku a preciznost. Liboval si ve složitých systémech, které jiní nechápali. Pro něj to nebyla zbraň, ale symfonie.

Až bude dokončena, svět se změní.

V chladné kanceláři bývalé základny se ozývalo jen tiché hučení ventilace. Greg Spade seděl u monitoru, oči upřené na obrazovku, kde se právě načítala stránka společenského magazínu, na kterou náhodně kliknul. Nebo to byl osud? To už nehrálo roli.

Nadpis ho zaujal: Charitativní ples Hope & Horizon – sobota po Dni díkůvzdání. Greg se zamračil, ale četl dál. Prohlížel fotografie, seznam hostů, program večera. A jeho součástí byla aukce.

„Rubínový přívěsek,“ četl tiše. „Historický kus. VIP sekce. Přivezený ze San Francisca.“

Jeho prsty se rozběhly po klávesnici. Ověřil si detaily, porovnal potřebné parametry. Byl to ten druhý rubín, který mu chyběl. Ten, který dokončí jeho dílo.

Greg se opřel, oči mu zářily: „Takže svět mi ho přiveze až pod nos. Jak galantní.“

Otevřel další okno. Zajistil si rezervaci a VIP vstupenky. Jméno: Gregory Spade. Obchodník se šperky, specialista na historické artefakty. Všechny dokumenty měl připravené.

Za ním se jeden z mužů zeptal: „Máme plán?“ Greg se usmál. „Máme vstupenky. A brzy budeme mít i zbraň.“

Kapitola 6

V hlavní místnosti nadace FLAG se Edmond opřel o stůl, pohled upřený na Michaela a Elis. Na projekční stěně za ním se rozsvítilo jméno: Gregory Spade.

„Zatím nemáme nic konkrétního,“ řekl tiše. „Jen stopy. Nejasné transakce, falešné identity, technické nákupy, které nedávají smysl. Ale jméno se opakuje. Spade.“

Michael přimhouřil oči. „Gregory Spade. Zní to jako někdo, kdo si sám napsal vizitku.“

„Přesně tak. A podle všeho se chystá na charitativní ples do VIP sekce. Jako obchodník se šperky.“

Elis se zamračila. „Takže bude přímo u rubínu.“

Edmond přikývl. „A vy taky. Máme dvě vstupenky, také VIP. Jste novomanželé a zbohatlíci. Je to sice trochu teatrální, ale účinné.“

Michael se uchechtl. „Takže slečna inženýrka se vdala za technického specialistu. Romantika v přestrojení.“

Elis protočila oči. „Jestli mi tam řekneš 'miláčku', přetrhnu tě. A to bez ohledu na misi.“

Edmond se pousmál, ale rychle zvážněl. „Tohle není hra. Pokud je Spade tím, kdo skládá Luminus, musíme ho zastavit dřív, než získá druhý krystal. A ples je naše jediná šance.“

Michael stál u okna, pohled upřený do šedého podvečera. V ruce držel telefon, na displeji zpráva od Marka: Večeře v šest. Paula se těší. Přines něco, co se dá jíst, ne jen techniku.

Zavřel oči. Den díkůvzdání. Jediný den, kdy se mohl na chvíli odpojit. Být jen synem, ne agentem. A teď měl jít na ples, v přestrojení, s falešným úsměvem a skrytým cílem.

„Edmonde,“ řekl, když vešel do místnosti. „Mám závazek. Rodinný.“

Edmond se na něj podíval, klidně, ale pevně. „Vím. Mark a Paula. Jsou pro tebe důležití. Ale tohle je taky důležité.“

Michael se zamračil. „Nemůže jít někdo jiný?“

„Ne. Ty máš schopnost vidět, co ostatní přehlédnou.“

Chvíli bylo ticho. Pak Edmond přešel blíž, položil mu ruku na rameno.

„Poslouchej, Michaele. Nechci tě tahat od rodiny. Ale pokud Spade získá ten rubín, nebude žádné 'potom'. Tohle je naše jediná šance.“

Michael se nadechl, pak pomalu přikývl: „Dobře. Ale chci volno na Vánoce.“

Edmond se pousmál: „Slíbeno. A pokud budeš chtít, osobně ti zabalím dárky.“

Kapitola 7

 

Bulvár Rodeo Drive zářil jako výkladní skříň jiného světa. Luxusní značky se předháněly v lesku, výlohy svítily jako klenotnice, a každý krok po chodníku zněl jako ozvěna kreditních limitů.

Michael a Elis kráčeli bok po boku, v rukou třímali čerstvě aktivovanou kartu od Edmonda s neomezeným limitem.

„Takže jsme novomanželé, co si chtějí užít život,“ poznamenal Michael, když míjeli výlohu s Rolexkami.

Zastavil se. Zlaté hodinky, které by mohly koupit menší motorku, se na něj dívaly jako nějaká trofej.

„To je šílený,“ řekl.

„To je nutný,“ opravila ho Elis. „Zbohatlík bez hodinek je jako policajt bez pistole. Kup je.“

Michael se uchechtl, ale poslechl. O chvíli později už mu na zápěstí zářil symbol přepychu, který by Edmond nejspíš schválil jen s povzdechem.

Pak zamířili do dámského butiku. Elis se rozzářila jako dítě v cukrárně. Prsty přejížděla po látkách, očima hltala střihy, barvy, detaily. Pak ji zaujaly jedny šaty v sekci značky Versace.

„Temně vínová,“ řekla polohlasně. „Elegantní, ale ne okázalá. Přesně to, co potřebuju.“

Zmizela ve zkušební kabince. Michael se opřel o rám dveří, netrpělivě poklepával prsty. A pak se kabinka otevřela a Elis vyšla ven.

Michaelovi málem údivem spadla brada.

Šaty jí seděly jako druhá kůže. Vlasy jí splývaly po ramenou, oči zářily spokojeností. Vypadala jako někdo, kdo se ve světě boháčů narodil. Nikdo by neuhodl, že vidí agentku v přestrojení.

„Tak co, jak vypadám?“ zeptala se s úsměvem.

Michael se narovnal. „Jako topmodelka vystřižená z časopisu.“

Elis se zasmála, trochu rozpačitě. „Trochu jsem trénovala. A navíc… mít na sobě takovouhle nádheru, to byl vždycky můj sen.“

Michael se pousmál. „Tak si ho užij. Zasloužíš si to.“

A zatímco Elis platila, Michael si uvědomil, že tahle mise bude mnohem víc než jen sledování podezřelého. Bude to tanec na ostří elegance a nebezpečí. A dvojice pokračovala v nákupech.

Butik Armani voněl luxusem a sebevědomím. Michael se v něm cítil jako turista v cizí galaxii. Viděl kolem sebe lesklé látky, uhlazené střihy, a ceny, které se neříkají nahlas. Elis se tu pohybovala s lehkostí, jako by tu vyrůstala.

Pak z jednoho z věšáků sejmula oblek. Sako i kalhoty stvořené z temně modrého hedvábí. Pak jen tak mimochodem vytáhla z police sněhově bílou košili. To vše korunovala světle modrou kravatou s jemnými zlatými nitkami. „Zkus si tohle, Miku.“, navrhla. „To by mohlo být ono.“

Michael se nechal přesvědčit. O chvíli později stál před zrcadlem, nervózně si popotahoval rukáv saka a rovnal kravatu, která se mu zdála příliš… slavnostní.

„Miku,“ řekla Elis s úsměvem, „teď vypadáš jako opravdový milionář.“

Michael se zamračil. „Ale připadám si jako klaun. Kdyby mě viděl Mark, tak by se mi asi vysmál. Takhle se prostě neoblékám...“

Elis se k němu otočila a vážněji prohlásila: „Teď nejsi Michael Knight. Jsi pan Knight, bohatý investor, co se právě vrátil z Monaka. A já jsem tvoje žena, která miluje šaty a šampaňské. Musíme mít styl, jinak nás prokouknou.“

Michael se zadíval na svůj odraz. Oblek mu seděl perfektně. Ale to, co ho nejvíc uklidnilo, byl tón, kterým to Elis vyslovila. Neznělo to výsměšně ani přehnaně, byla si prostě jistá.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Ale jestli mi někdo řekne, že mám hezkou kravatu, tak to beru jako urážku.“

Elis se zasmála. „Pak se usměj a řekni, že ti ji vybrala tvoje žena. To je přece součást krytí.“

Michael se pousmál. „A ty jsi v tomhle zatraceně dobrá.“

„To jsem,“ řekla naoko pyšně Elis. „A teď jdeme koupit boty. Ty tvoje říkají 'agent v utajení', ne 'novomanžel v Gucci'.“

Kapitola 8

Po návratu z Rodeo Drive se Michael a Elis vrátili do sídla nadace FLAG s několika taškami plnými luxusu, který měl sloužit jako maska. Elis vypadala spokojeně, Michael trochu ztraceně. Ale oba věděli, že tohle je jen začátek.

V konferenční místnosti na ně čekal Edmond. Na stole ležela obálka, pečlivě zalepená, s logem nadace.

„Vaše krytí,“ řekl stručně. „Devon a Bonie Begleyovi, novomanželé. Miku ty představuješ budoucího dědice a současného šéfa softwarového impéria, a ty Elis vystupuješ jako dcera klenotníka z Las Vegas. Uvnitř najdete VIP vstupenky, doklady, legendy. Všechno máme připraveno.“

Michael ztuhl, když na dokumentech zahlédl a od Edmonda uslyšel jméno Devon Begley. Prsty sevřel občanku, pohled upřený na řádky, které mu připadaly jako špatný vtip.

„To bylo jméno mojí mámy za svobodna,“ řekl tiše, ale ostře.

Edmond, který stál opodál, odpověděl lakonicky: „Aspoň si ho budeš pamatovat a nespleteš ho...“

Michael se otočil, v očích mu zahořel hněv. Řekl rázně: „Ale tohle je osobní! A hodně! A ty moc dobře víš proč!“

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Elis se zarazila a Edmond si uvědomil, že přestřelil. Jeho výraz se změnil a pak omluvným a jemnějším hlasem vyslovil: „Promiň, Miku. Příště si dám víc záležet. Netušil jsem, že se tě to takhle dotkne.“

Michael chvíli mlčel, pak pomalu přikývl: „Omluva přijata. A přijímám i to krytí. Ale s tím volnem na Vánoce počítám.“

Edmond se pousmál, tentokrát bez ironie. „Na sto procent.“

Pak Michael vytáhl z obálky poslední list, fotografii jakéhosi muže ve věku kolem šedesátky.

„A tohle je náš cíl,“ řekl Edmond. „Gregory Spade. Zatím jen podezřelý. Ale všechno ukazuje na něj.“

Michael se zadíval na fotku. Uviděl postavu středně vysokou, štíhlou, s krátkými tmavě hnědými vlasy. Všiml si hnědých očí a pečlivě pěstěného knírku. Jeho tvář by popsal jako nevýraznou a uhlazenou. Na první pohled by si ho člověk spletl s bankéřem nebo obchodníkem se šperky.

„Vypadá jako někdo, kdo vám nabídne investici do diamantů a pak zmizí s kufrem peněz,“ poznamenal Michael.

„Přesně,“ přikývl Edmond. „A právě proto je nebezpečný. Nikdo si ho nevšimne, dokud není pozdě.“

Elis si zamyšleně prohlížela fotku. „Takže na plese bude v přirozeném prostředí. Mezi šperky, boháči, maskami.“

Michael složil doklady zpět do obálky. „A my budeme jednou z nich.“
Edmond ještě sáhl do zásuvky a vytáhl malou sametovou krabičku. Položil ji před Michaela a Elis s výrazem, který říkal tady je vaše eso.

„Tohle je padělek,“ řekl tiše. „Zlato, sklo místo rubínu. Ale na první pohled k nerozeznání. Vyrobeno podle původního návrhu. Dokonce i váha sedí.“

Michael otevřel krabičku. Uvnitř ležel přívěsek, který vypadal jako poklad. Leskl se, precizně zpracovaný, působil téměř hypnoticky.

„Vypadá jako pravý,“ řekl uznale.

„A pod 'rubínem' je GPS lokátor,“ dodal Edmond. „Mikročip, který nám umožní sledovat, kam se dostane. Pokud ho Greg vezme, budeme vědět, kam míří.“

Elis odtušila: „Takže máme přesměrovat jeho pozornost. Nechat ho věřit, že tohle je ten pravý.“

„Přesně tak,“ přikývl Edmond. „Na plese bude pravý rubín vystaven. Vy se postaráte, aby si Greg vybral tenhle.“

Michael zavřel krabičku. „A co když pozná rozdíl?“

„Nejspíš nepozná. Ale i kdyby ano, tak už bude pozdě. Budeme ho mít na dosah.“

Elis se usmála: „Takže tanec začíná. A my máme falešný klenot jako vstupenku.“

Edmond se opřel o stůl a dal jim poslední radu: „Pamatujte si, že nejde jen o to, co máte v ruce. Jde o to, co si myslí, že máte.“

Michael si vzal krabičku, schoval ji do vnitřní kapsy saka. „Tak jdeme Gregovi ukázat, jak vypadá iluze.“

Kapitola 9

KITT stál před sídlem nadace, matně černý, tichý jako stín. Elis se naklonila k palubní desce a s úsměvem řekla: „Myslím, že je čas na malou proměnu.“

Softwarová transformace proběhla během pár vteřin. Karoserie se rozzářila luxusem, linie se proměnily v elegantní křivky. KITT teď vypadal jako černý Rolls-Royce Ghost, s pochromovanou maskou, za kterou se nenápadně skrýval jeho typický červený senzor.

Michael otevřel dveře, Elis nasedla s ladností, která by se hodila na červený koberec. KITT vyrazil do večerního města, tiše a suverénně.

„Tajná jména, převleky, padělky…“ prohlásil lakonicky Michael, když míjeli osvětlené bulváry. „Připadám si jako James Bond. Až mám chuť si na baru objednat suché martini s vodkou a říct – protřepat, nemíchat.“

Elis se na něj podívala přes rameno s hranou výhrůžkou: „To ať tě ani nenapadne! Jsme manželé Begleyovi, zbohatlický pár, žádní agenti MI6!“

Michael se pousmál. „Já vím. Pomalu si na to zvykám.“

Před hotelem už čekali valetové. KITT zastavil s dokonalou přesností. Michael vystoupil první, v obleku od Armani, zlaté Rolexy se zaleskly pod světlem reflektorů. Elis ho následovala, vínové šaty od Versace se vlnily s každým krokem, kabelka Louis Vuitton ladila s jejími pohyby, a na krku jí zářil padělek. Falešný rubín, který mohl rozhodnout celou misi.

Společně vstoupili do hotelu. Suverénně, s úsměvem, který říkal jsme tu kvůli šampaňskému. Ale pod tím úsměvem se skrývala hra, která právě začínala.

Kapitola 10

Hlavní sál hotelu zářil světly a šuměl společenským ruchem. Skleničky cinkaly, číšníci se míhali mezi hosty s tácy plnými šampaňského a kanapek, hudba zněla jemně, jako by se snažila nerušit konverzace.
Procházeli sálem směrem k VIP salónku, když se ozval známý hlas: „Miku!“

Michael ztuhl. U jednoho ze stolů seděl Mark, vedle něj Paula. Oba oblečení ve společenských šatech a tvářili se překvapeně.

Elis ho nenápadně šťouchla do žeber. „Greg,“ zašeptala. „Z VIPka. Blíží se.“

Michael se otočil k Markovi, mrkl jedním okem a přiložil prst ke rtům. Pak nahlas, s dokonalou dikcí, pronesl: „Ale pane, my se vůbec neznáme!“

Mark pochopil okamžitě. Nenápadně se naklonil k Paule a šeptl jí pár slov. Greg Spade už se blížil, uhlazený, s pohledem, který klouzal po hostech jako radar.

Mark se zvedl, usmál se a řekl: „Promiňte, pane, ale z dálky jste mi připomněl mého adoptivního syna. Asi si budu muset pořídit brýle. Navíc on by na sobě neměl oblek od Armaniho a na ruce Rolexy.“

Paula se přidala s úsměvem: „A tvůj Michael nemá ani přítelkyni. Natož takhle elegantní a půvabnou.“

Greg se zastavil u jejich stolu, pohled upřený na Michaela. Ten se narovnal, lehce se usmál a pyšně řekl: „Jako šéf softwarové firmy a budoucí dědic si to můžu dovolit.“

Greg přikývl, úsměv bez emocí. „Samozřejmě. V dnešní době je styl otázkou úspěchu.“

Michael se usmál, Elis ho vzala za rámě. Společně pokračovali k VIP salónku, zatímco Greg je sledoval pohledem, který nic neprozrazoval, a právě proto byl nebezpečný.
„Jste poslední dva s VIP vstupenkami,“ řekl s úsměvem, který se snažil působit přátelsky. „Už na vás čekáme.“

Michael se zastavil, lehce naklonil hlavu. „A my se známe?“

Greg ztuhl, uvědomil si přešlap. Pak nasadil falešný úsměv, který měl zakrýt chybu. „Jsem já to nezdvořák! Jmenuji se Gregory Spade a jsem obchodník se šperky.“
Galantně natáhl ruku k Elis. Ta nezaváhala ani na vteřinu.

„Bonie Begleyová, dcera klenotníka z Las Vegas,“ vysypala bez mrknutí oka a podala mu ruku.

Greg ji však nepotřásl. Místo toho ji jemně přitáhl k sobě a symbolicky políbil hřbet její dlaně. Elis se usmála přesně tak, jak by se usmála žena z vyšší společnosti — s lehkou dávkou okázalosti.

Pak se Greg obrátil k Michaelovi.
„Devon Begley,“ řekl Michael klidně.
„A co dělám, jsem řekl před chvílí, musel jste to slyšet...“ dodal, tentokrát trochu odměřeně.

Greg mu podal ruku. Následovalo krátké potřesení, ale žádné zbytečné gesto.

Kapitola 11

Cesta do VIP salónku vedla přes bohatě zdobenou chodbu, kde se stěny leskly zlatem a světla se odrážela v broušených sklech. Greg kráčel vedle nich, uhlazený, tichý, ale pozorný.
Jeho pohled sklouzl k Elisinu krku. „Víte, že se téměř totožný šperk bude dnes večer dražit?“ pronesl nenuceně.
Elis se lehce otočila, úsměv jako z katalogu. „Opravdu?“ zahrála překvapení s dokonalou lehkostí.

Greg se usmál: „Takový rubín se jen tak nevidí. Odkudpak máte ten váš?“
„Otec mi ho koupil k osmnáctým narozeninám,“ odpověděla Elis bez zaváhání. „V Amsterdamu.“

Michael šel vedle nich, v duchu nevycházel z údivu. Elis lhala tak přirozeně, jako by se tu roli učila nazpaměť. Každé její slovo, každý pohyb, vše působilo přesně tak, jak by to řekla Bonie Begleyová.

Pak uviděl, jak se Gregova ruka nebezpečně přibližuje k jejímu krku. Jako by se chtěl dotknout šperku. Nebo jí. V Michaelovi zatrnulo a v očích mu zablesklo. Vrhnul směrem k Gregovi jediný vražedný pohled. Ten se zarazil a stáhl svou ruku zpět. Ale ne ze strachu, spíš z pochopení. Vyložil si to totiž jako žárlivost. A v jeho hlavě se začal rodit plán.

Kapitola 12

VIP salónek se skvěl luxusem, který působil téměř hypnoticky. Vliesové tapety s jemným vzorem, brokátové závěsy laděné do krémových tónů, ubrusy, které se leskly jako hedvábí. Sklenice z broušeného křišťálu odrážely světlo jako drahokamy, příbory ze stříbra tiše čekaly na své chvíle.

Uvnitř stálo nebo sedělo asi deset hostů , Michael s Elis viděli muže v smokingu, ženy v róbách, každý jejich pohyb působil promyšleně, každý úsměv vypočítaně. Konverzace se nesla v tlumeném šumu.

V rohu salónku stála nenápadná vitrína. Uvnitř, na bílé sametové podložce, spočíval rubínový přívěsek. Jemný zlatý lem objímal kámen, který zářil jako kapka krve pod světlem. Vedle vitríny postával kurátor. Nenápadný muž, oděný ve společenském obleku z běžné konfekce, s výrazem úředníka, který ví, že jeho úkol je prostý: hlídat a vést dražbu.

Greg Spade se zastavil u vitríny, pohled upřený na rubín. Elis a Michael stáli opodál, nenápadně, ale s dokonalým postojem. Elis se lehce dotkla svého krku, jako by si upravovala šperk, ale ten falešný, s GPS pod sklem.

Greg se otočil, pohled mu sklouzl k jejímu dekoltu. V očích mu zablesklo. Pak se usmál, tenkým úsměvem, který nepatřil nikomu.

„Zajímavé,“ řekl tiše. „Dva rubíny. Jeden na podložce, druhý na krku. Otázka je, který je pravý?“

Michael se usmál. „To záleží na tom, kdo se ptá.“

Greg se zasmál, ale už věděl přesně, co chce. Oba šperky. A má příležitost, která se nebude opakovat. Pak se nenápadně otočil k jednomu ze svých mužů. Krátké gesto, téměř neviditelné. Muž přikývl a zamířil k Michaelovi.

„Pane Begley,“ oslovil ho s úsměvem, „náš barman by vám rád představil speciální koktejl, který připravil jen pro dnešní večer. Bude mi ctí vás doprovodit.“

Michael se na okamžik zarazil. Nechtěl Elis nechat samotnou, zvlášť ne s Gregem. Ale krytí bylo krytí. Neochotně tedy přikývl.

„Běž, drahý,“ řekla Elis s úsměvem, který by přesvědčil i královnu. „Já si poradím i bez tebe.“
Pak se stalo něco, co Michael nečekal. Elis se k němu naklonila, oči jí zářily, a tiše řekla: „Miluji tě.“

Nastavila ústa k polibku. Michael pochopil. Jejich rty se střetly, krátce, ale s intenzitou, která mu projela tělem jako tisíc voltů. V té chvíli si uvědomil, že ho Elis přitahuje.
Ne jako kolegyně, ale jako žena.

Neřekl nic, ani na sobě nedal nic znát. Jen se otočil a odešel k baru, zatímco jeho mysl se snažila znovu najít rovnováhu.

Z bezpečné vzdálenosti ji pozoroval. Elis stála u vitríny, sebevědomá, ladná, konverzovala s hosty, smála se, gestikulovala. Greg byl mezi nimi, pohled upřený na její krk, na rubín, na ni.

Michael sledoval každý pohyb. Každý náznak. Uběhlo několik desítek minut.

Kapitola 13

… A pak se to stalo.

Temné dunění, jako vzdálený výbuch. Zem se zachvěla pod nohama, křišťálové skleničky s řinčením popadaly na stoly i podlahu. Světla zhasla. Těch pár vteřin se zdálo být jako věčnost.

Elis se polekala, protože v tom zmatku ucítila cizí ruku na svém krku. Ne hrubou, ale rychlou. Instinktivně se otočila, ale tma jí vzala zrak.

Pak se světla znovu rozsvítila. Hosté se rozhlíželi, někteří se zvedali, jiní se snažili uklidnit. Greg stál opodál, tvářil se klidně, až příliš.

Elis se dotkla krku a zjistila, že její šperk byl pryč.

Michael, který se právě vracel od baru, to také uviděl. Jeho pohled sklouzl k vitríně. Kurátor se také otočil, oči rozšířené údivem. Vitrína byla otevřená a prázdná… Krve by se v něm nedořezali.

Michael se rozhlédl. Greg nikam neutíkal. Stál, jako by se nic nestalo. Elis se snažila dýchat klidně, ale její oči mluvily jinak.

V salónku zavládlo napjaté ticho. Hosté se rozhlíželi, někteří se snažili znovu usednout, jiní jen stáli, jako by čekali na další otřes. Elis se vzpamatovala jako první. Rukou si znovu sáhla na krk, kde ještě před chvílí zářil rubín.

„Ten šperk…, můj rubín...“ řekla tiše, hlasem, který zněl zraněně, ale ne hystericky. „Někdo mi ho ukradl ...“

Michael k ní přistoupil s klidným pohledem, ale jeho oči zůstaly pozorné. „Bonie, ale tvůj šperk je přece pojištěný. Lidé od pojišťovny se už o to postarají…“, řekl klidně.

V duchu si odškrtl: FLAG, GPS lokátor, všechno běží podle plánu. Ale nesmí dát nic znát.

Kurátor se konečně trochu vzpamatoval, pohled mu opět sklouzl k vitríně. Jako by se v ní něco mělo změnit, stále tomu nemohl uvěřit, že je otevřená a prázdná.

„Ano… i náš klenot je pojištěný,“ řekl roztřeseně. „Ale já jsem za něj zodpovědný…“

Elis se k němu otočila, klidná, pevná: „V případě nutnosti vám to dosvědčíme. Co se tu dnes stalo, viděli jsme to na vlastní oči.“

Greg stál opodál, jeho tvář vypadala rozhořčeně, hlas zněl pevně: „Dva ukradené rubíny. A v takovéto společnosti… to jsem ještě nezažil.“

Ale uvnitř se tetelil blahem. Dva krystaly, jeho dva poklady. A jen on ví, že je má. Jeden použije. Ten, který se mu bude hodit víc. Pro plán, který ještě nikdo nezná. A ten druhý? Ten zpeněží na černém trhu. Má svoje styky. A čas běží.

Zemětřesení mu přišlo vhod, ale nebyl na ně odkázaný. V kapse měl připravený vlastní výpadek v podobě malého přerušovače světel, napojeného na frekvenční čip v rozvodné skříni hotelu. Stačilo jen stisknout tlačítko. Ale příroda ho předběhla. A Greg, jako vždy, využil příležitost, která se naskytla.

Michael a Elis stáli vedle sebe, tváře klidné, ale v očích se jim zračilo víc, než by Greg tušil. Možná tuší a možná ne, ale zatím hra pokračuje.

Uběhlo několik desítek minut. Hosté se uklidnili, číšníci nahradili rozbité sklenice, hudba znovu zněla, jako by se nic nestalo. Ale pod povrchem se všechno změnilo.

Greg Spade stál u jednoho ze stolů s až příliš klidným pohledem. Pak lakonicky pronesl: „No, šperk, který jsem dnes chtěl koupit, někdo ukradl. Takže nevidím důvod, proč tu dál zůstávat.“

Rozloučil se s hosty, s decentním úsměvem, a odešel. Nespěchal, protože nechtěl vzbudit podezření, ale přesně tak, jak to měl naplánované.

Michael a Elis zůstali ještě chvíli. Krytí bylo třeba udržet. Pak se i oni se rozloučili, jako manželé Begleyovi, s úsměvem, který říkal: Bylo nám potěšením.

Neodešli však úplně. Zamířili do hlavního sálu, kde u jednoho ze stolů seděli Mark a Paula. Michael se naklonil k Markovi, tiše, ale s úsměvem: „Teď už můžeme mluvit. Krytí skončilo.“

Mark přikývl: „Tušil jsem to. Ale hráli jste to skvěle.“

Paula se podívala na Elis. „Nemáte rubín…“

Elis se pousmála. „To je dlouhý příběh. Ale ve zkratce . Byl to padělek s GPS lokátorem, v rámci mise. Sleduje zloděje, který si myslí, že vyhrál.“

Michael dodal: „Tati, Paulo, měl bych vám představit Elis. Je to moje kolegyně. A přítelkyně.“ Řekl to klidně, bez emocí navíc. Ale uvnitř to znělo jinak.

Mark se usmál. „Oba jste zváni na Vánoce. Bez výmluv.“

Michael přikývl. „Na sto procent. Mám to od Edmonda přislíbeno.“

Rozloučili se. Michael a Elis zamířili k východu, tentokrát už jako oni sami. V autě, cestou zpět do nadace, Michael aktivoval sledovací zařízení.

GPS lokátor v padělku začal vysílat.

Kapitola 14

Greg seděl v hlavní místnosti své základny, obklopený monitory, plány a technickými výkresy. Rubín ze San Francisca byl zasazen do jádra zbraně. Pro jeho účel odpovídalo broušení, tvar i optická čistota. Padělek od Elis byl dobrý, ale ne dokonalý. Greg poznal rozdíl. Teď měl to, co potřeboval.

Tu se náhle v jeho mysli objevila vzpomínka. Ostrá a sžíravá jako laserový paprsek.

„Byl jsem tam. V laboratoři. Měl jsem návrh, který mohl změnit svět. Rubínový laser, stabilizovaný, přesný. Projekt Luminus. Ale oni se báli. Řekli, že je to neetické. Že zbraň nemá místo ve vědě. Vyhodili mě. Vymazali moje jméno. A pak... pak použili moje poznatky. V tichosti a bez uznání.“

Greg sevřel pěsti. V očích mu zahořel oheň, který už dávno nebyl vědecký. Teď to byla pomsta.

Zbraň byla kompletní. Téměř. Chyběl poslední prvek: biometrická spoušť. Greg chtěl, aby ji mohl aktivovat jen on. Nevěřil žádnému zabezpečení ani heslům. Zbraň aktivuje jeho DNA, jeho signatura.

Ale systém, který navrhl, nefungoval spolehlivě. Interference, chyby v čtení, nestabilní propojení s jádrem. Greg zavrčel. Potřeboval odborníka. Někoho, kdo umí propojit biologické údaje s šifrovaným hardwarem.

„Rozhoďte sítě,“ poručil svým mužům. „Najděte mi někoho, kdo to zvládne. Diskrétně.“
Muži přikývli, ale tahle jejich aktivita nezůstala bez povšimnutí.

Kapitola 15

V konferenční místnosti FLAGu panovalo ticho. Edmond seděl zamyšleně, prsty propletené, pohled upřený na stůl. Michael listoval záznamy, ale jeho pozornost se stáčela k Edmondovi. Jeho kontakt v digitálním podsvětí zachytil šifrovaný dotaz. Někdo hledal specialistu na biometrické šifrování. A styl komunikace, jazyk, způsob, to všechno ukazovalo na Grega Spada.
Pak Edmond promluvil, tiše, jako by mluvil spíš k sobě než k ostatním: „Greg Spade... ten kluk měl talent. Byl u nás. V programu. Jeho návrh byl brilantní, ale nebezpečný. Chtěl zbraň, ne nástroj. Když jsme ho zastavili, myslel jsem, že to bude konec. Ale on nezmizel. Jen se stáhl. A začal stavět sám.“

Michael se zamračil. „Takže tohle je jeho pomsta.“

Edmond přikývl, oči mu potemněly. „Nejen pomsta. Je to jeho manifest. Chce, aby svět viděl, co jsme mu vzali. A co jsme mu nedovolili dokončit.“
Chvíli bylo ticho. Pak Edmond dodal: „Mám pro tebe další úkol. Půjdeš jako odborník. A zároveň… provedeš sabotáž.“

Michael chvíli mlčel a pak se ozval: „Rozumím.“ Pak s úsměvem dodal: „Takže tentokrát už na sobě nebudu muset mít drahý oblek. Nechám si svoje oblíbené džíny a koženou bundu.
Edmond mu podal složku. Michael uvnitř našel falešné doklady, technickou dokumentaci, přístupové kódy.
Pak vytáhl občanku. „Timothy Craford,“ přečetl nahlas a pousmál se: „No, Edmonde, to už je mnohem lepší! A navíc pěkně technické! Ford postavil Ameriku na kola a ‘craf’... to mi připomíná craft, jako vyrábět nebo přetvářet. Je to kreativní...“

Edmond se na něj podíval, přísně, ale s náznakem pobavení. „Minecraft si můžeš hrát o Vánocích. Tohle je mise. A důležitá.“
Michael se zarazil, pak se omluvně usmál. „Promiň. Neměl jsem žertovat o vážných věcech.“
Otevřel složku, pohled mu sklouzl na schéma Gregovy zbraně. „Tak se podíváme, jak tu zbraň budeme sabotovat.“

Edmond přikývl. „Jdeš jako technický expert. Počítej s tím, že tě Greg bude testovat. Ale ty musíš najít slabinu jeho projektu. A pak ji rozlož.“
Michael přikývl. V očích mu zahořel zájem. Teď už nešlo jen o rubín. Šlo o rovnováhu.

Kapitola 16

Michael dorazil k areálu vojenské základny. Sníh křupal pod botami, vítr se opíral do budov a ohýbal větve okolních stromů. KITTa nechal zaparkovaného za skladem, maskovaného mezi kontejnery. Do hlavní budovy vešel po svých, v džínách a kožené bundě, jako technik, který ví, co dělá.

Zbraň stála na podstavci, Greg si ji vystavil jako nějakou trofej. Michael ji sejmul a položil na pracovní stůl. Pak se k ní sklonil a opatrně otevřel servisní panel. Díky důkladnému studiu plánů v nadaci věděl přesně, kam sáhnout. Zapojil obvody uvnitř laseru tak, aby po dvaceti vteřinách došlo k přehřátí jádra a destrukci systému. Ale s jednou výjimkou: pokud se paprsek přeruší dřív, systém se „vychladí“ a odpočet se resetuje. Nestabilita se projeví až ke konci časového limitu.

Zbraň tak působila funkčně. Greg tedy neměl žádný důvod k podezření.

Michael zvedl zbraň a chtěl ji položit zpátky na podstavec. Nešťastnou náhodou však prstem zavadil o biometrickou spoušť. A tím spustil alarm. Greg zuřil: „Ty jsi chtěl ten laser použít proti mně! Ty nejsi loajální...“

Michael byl prozrazen, rychle se rozběhl a aktivoval komunikátor.
„KITTe, okamžitě ke mně přijeď!“
„Zastavte ho! Hned!“, křikl Greg ke svým kumpánům.

Zločinci ho začali pronásledovat. Michael vyběhl z chodby, naskočil do auta, dveře se za ním zavřely. Gregovi muži na něj začali pálit ze svých revolverů, ale kulky se odrážely od KITTa jako od pancíře a zanechávaly za sebou jen žhavé jiskry.

Ale Greg viděl, že jejich střelba nezpůsobila škodu, a tak aktivoval laserovou zbraň. Michael to postřehl ve zpětném zrcátku. „TURBO zrychlení, KITTe!“
„TURBO aktivováno.“
KITT vyrazil vpřed, prorazil sněhovou závěj, sníh ze rozlétl na všechny strany. Paprsek ale zasáhl KITTa zezadu, levý nárazník se roztavil, laser v něm zanechal vypálenou díru. Zásah trval jen vteřinu nebo dvě, ale stačil.

„Poškození detekováno,“ hlásil KITT. „Ale nejspíš jsme unikli.“

Michael se ohlédl. Greg stál na rampě, tvář zkřivenou vztekem. Ale zbraň v jeho rukou zůstávala klidná. Prozatím. Před vchodem do hlavní budovy našel dva zraněné muže, jeho poskoky. Jeden měl šrám na rameni, druhý odřený bok. Kulky se odrazily, ale zanechaly stopy.

„Do nemocnice vás poslat nemůžu,“ řekl klidně. „Mohli byste mluvit. A mluvit znamená konec.“

Muži se zachvěli strachem. Greg je ošetřil tím nejnutnějším způsobem, dezinfekcí a obvazy. A pak je zavřel do jednoho ze skladů. Dokud nebude mít čas se rozhodnout, co s nimi. Sklad byl chladný, ale suchý. Greg jim tam nechal vodu, jídlo, přikrývky. Ale žádné komunikační zařízení ani okno. Jen ticho a kovové stěny.

Greg se vrátil do hlavní haly. Byl teď sám, ale to mu nevadilo.

Kapitola 17

Michael dorazil zpět na základnu FLAG. KITT stál v hangáru, zadní levý nárazník zčernalý, s vypálenou dírou jako jizvou po bitvě. Elis se k němu sklonila, prsty jemně přejely po okraji poškození.

„Tohle nebyl obyčejný zásah,“ řekla tiše. „Plný výboj by ho mohl zničit úplně. I kdyby trval jen dvacet vteřin.“

Michael mlčel, protože to moc dobře věděl. Ale slyšet to od ní pro něj bylo horší.

Elis se na chvíli zamyslela, ale pak jí v očích zableskl plamínek naděje. „Moje dizertace… nanotechnologické materiály. Měla jsem návrh na povlak, který odolá vysokofrekvenčním laserům. Krátkodobě. Právě těch dvacet vteřin.“

Michael se narovnal. „Můžeš ho aplikovat na KITTa?“

„Teoreticky ano. Ale musím ho znovu vyrobit. V nadaci máme laboratoř i vybavení, ale bude to trvat několik dní. Potřebuju čisté prostředí, přesné dávkování, stabilizační proces. A není to bez rizika.“

Michael přikývl. Elis se otočila a pak pronesla vážným a pevným hlasem: „Ta směs vykazovala nestabilitu při nízkých teplotách. V horách by se mohla rozpadnout. Budeme muset počkat, kde Greg udeří a doufat, že to nebude v mrazu.“

O tři dny později

Laboratoř v nadaci voněla po izopropylalkoholu a čerstvě otevřených obalech. Elis stála u digestoře, v rukou pipetu, oči se soustředily na práci. Na monitoru vedle ní běžela simulace tepelné odolnosti. Povlak se choval přesně podle očekávání, vydržel dvacet vteřin maximální zátěže. Pak nastal kolaps.

Michael vešel tiše. Elis se otočila, byla unavená, ale spokojená.

„Mám to. Nanostín je připraven.“, vydechla s úlevou.

Michael se usmál. „A KITT?“

„Už čeká v aplikační komoře. Ale pamatuj, Michaele…“

Elis zvedla ampuli s tmavě modrou tekutinou: „Jen dvacet vteřin. Pak shoříš jako papír.“

Kapitola 18

Greg seděl ve své pracovně, zbraň za jeho zády spočívala na podstavci a tiše pulzovala. Na monitoru si přehrával záznam z plesu. Kamera, nenápadně ukrytá v kravatové sponě, zachytila Michaela v roli Devona Begleyho. Mluvil s párem běžných hostů, s mužem a ženou, ale Gregovi něco nesedělo.

Zastavil obraz v záznamu a přiblížil si tvář ženy. V hlavě mu proběhla myšlenka: „Tu tvář odněkud znám ... určitě už jsem ji někde viděl!“

Otevřel v počítači svoje databáze. Procházel vědecké články, které použil při konstrukci zbraně. A pak našel článek o virologii, publikovaný v Journal of Medical Nanoscience. Jako autorka byla uvedena: Paula Lindbergová. Pohlédl na její fotografii, byla to stejná tvář.

Greg se pousmál a četl dál: „Paula Lindbergová. Pracovala v CDC. Přispěla k vývoji vakcíny proti meningitidě. A teď? Pracuje v California Hospital Medical Centre v Los Angeles. V laboratoři se sekcí BSL-3. Plné nebezpečných virů...“

Greg vyřkl chladně a pevně do prázdné místnosti svůj ortel: „Takže to bude Los Angeles. Ne kvůli ní, ale kvůli tomu, co hlídá.“

Kapitola 19

Byla chladná noc, 17.prosince. Mezi občasnými mraky prosvítaly hvězdy se srpkem Měsíce. Přístaviště ztichlo, jen vítr si pohrával s plachtami. Greg Spade stál ve stínu a připravil si zbraň k zásahu. Lodní kontejner, opuštěný a rezavý, byl ideálním cílem pro demonstraci síly.

Stiskl spoušť a laser se aktivoval. Paprsek zasáhl kov, který se začal tavit, kroutit, rozpadat. Zásah trval přesně osm vteřin. Greg věděl, že demonstrace musí být přesná. A sabotovaný obvod, o kterém neměl ani tušení? Ten zůstal neaktivní. Nestabilita zbraně se zatím neprojevila.

Záznam běžel. Kamera zachytila celý proces. Greg ho upravil, zakódoval, a odeslal. Média vynechal, svou hrozbu směřoval jen k úřadům. A k nadaci FLAG.

Spolu s videem přišel vzkaz:

„50 milionů dolarů. V Bitcoinech. Do 21. prosince, 18:00. Jinak udeřím. Ale ne na kov. Na živé. Na město. Na laboratoř plnou virů. Greg Spade nevyjednává. Může poslat svět do pik kulových! A nebude to metafora.“

Kapitola 20

Když Edmond obdržel Gregovu výhrůžku, nemohl v první chvíli uvěřit vlastním očím. Zavolal k sobě Michaela a Elis, aby s nimi konzultoval další postup.
Edmond vážně pronesl: „Takže jediné místo ve městě, kde se nachází laboratoř s viry, je nemocnice California Hospital Medical Centre, se sekcí BSL-3. Ale co myslel tou metaforou?“
Michael se zhrozil: „Ale tam pracuje táta! A Paula! Měli bychom je informovat. A vím, že jsou oba rozumní a nevyvolají zbytečnou paniku.“
Edmond ho uklidnil: „Jistě Miku. Dej jim vědět, aby přišli sem, do nadace. Ale ty piky kulové…“
Vtom promluvila Elis: „Asi mám teorii. Gregovo příjmení, Spade, znamená také piky, barvu v kartách. A ta je symbolem smrti nebo zmaru. Takže chce poslat svět nebo město na smrt, do háje…“

Edmond se zamračil: „Greg má tedy hodně morbidní smysl pro humor. A Michael tomu musí zabránit…“

Asi po půl hodině seděla Paula naproti Edmondovi, Elis a Michaelovi. Na stole ležela složka s informacemi o Gregově ultimátu. Paula ji přečetla, pomalu, bez jediného slova.

Pak se podívala na Michaela. „Takže cílem výhrůžky je moje laboratoř.“

Michael přikývl. „Ale město o tom neví. A Greg nejspíš chce, aby to tak zůstalo.“

Paula zavřela složku. Její tvář byla klidná, ale oči mluvily jinak. Pak Michaelovi důvěrně řekla:„Věřím, že to zvládneš. Ale prosím tě, vrať se.“
Pak z kapsy vytáhla malý přívěsek . Michael uviděl stříbrný disk s vyrytým znakem CDC.
Paula dodala: „Nosila jsem ho jako talisman. V době, kdy jsme vyvíjeli vakcínu na meningitidu. Teď ho budeš potřebovat ty.“

Michael si ho vzal a tiše odvětil: „Děkuju.“

Mark stál nad nimi, ruce zasunuté v kapsách. Pak přešel k Michaelovi a položil mu ruku na rameno.

„Udělej, co je potřeba Miku. Ale nezapomeň, kdo jsi a jaké máš poslání.“

Michael mlčky přikývl. Věděl, jaký ho čeká úkol. To nebyla jenom mise, musel uspět i kvůli nim.

Kapitola 21

Večer 21. prosince. Zatažená obloha visela nad městem jako olověná poklička. Studený vítr ze severozápadu se proháněl ulicemi, vířil listí, odpadky a zbytky vánočních letáků. Sem tam spadla kapka, která se rozprskla na asfaltu jako varování. Vzduch byl vlhký, těžký, a přesto elektrizující.

Michael seděl v KITTovi, oči upřené na displej. Elisina směs nanomateriálů pokrývala kapotu jako štít. Měl jen dvacet vteřin. Ne víc.

„Nikdy jsem nebyl v situaci, kde by moje zničení bylo pravděpodobné,“ řekl KITT tiše. „Statisticky vzato, moje šance na přežití jsou… diskutabilní.“

Michael se pousmál. „Ale jsi tu se mnou...“

KITT klidně odpověděl: „Ano. A to vědomě. První Asimovův zákon: robot nesmí ublížit člověku, nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo. Nejsem robot v klasickém smyslu, ale ten princip… je mi vlastní.“

Michael se na chvíli odmlčel a pak řekl: „Takže jsi teď můj štít.“

KITT potvrdil: „A ty jsi rytíř, který chrání město. Spousty lidí.“

Displej ukázal 17:42. Osmnáct minut do Gregova ultimáta.

„Jsi připraven KITTe?“ zeptal se Michael.

„Vždycky,“ odpověděl KITT. „Ale tentokrát… s vědomím, že to může být naposled.“

Michael sevřel volant. „Pak to uděláme správně.“

Kapitola 22

Zadní parkoviště nemocnice bylo téměř prázdné, stálo na něm pouze Gregovo stříbrné Mitsubishi. Vítr si pohrával s listím a zbytky letáků, světla lamp se odrážela na mokrém asfaltu. Greg Spade vystoupil z vozu, a připravil si zbraň. Podle plánů, které získal přes své kontakty, mířil přímo na zeď, za níž se nacházela sekce BSL-3. Paulina laboratoř plná nebezpečných virů.

Bylo přesně 18:00.

Greg naposledy zkontroloval stav své bitcoin peněženky. Displej zůstal prázdný. Neviděl žádný pohyb, nepřibyly žádné peníze.

„Vaše chyba,“ řekl tiše.

Zamířil a atiskl spoušť.

Laser se rozzářil. Paprsek zasáhl beton, který začal žhnout jak teplota stoupala. Greg se usmál. Věděl, že má jen pár minut, než se někdo objeví. Ale tohle mělo stačit.

Pak se ozvalo zakvílení pneumatik.

Greg se otočil. Z dálky, z příjezdové uličky, se blížila světla. Auto jelo rychle, příliš rychle.
Okamžitě přesměroval paprsek. Laser se zaleskl na kapotě KITTa. Elisina směs nanomateriálů začala žhnout, ale držela. Kovový povrch karoserie vibroval, ale neustupoval. Pak se rozletěla zadní brána parkoviště, kterou KITT prorazil jako papír. Michael seděl za volantem, na očích tmavé brýle jako ochranu proti oslnění. Věděl přesně, co ho čeká. A tím měl malinkatou výhodu.

Vzdálenost mezi nimi se zkracovala. Michael jel rychlostí kolem padesátky, dost na to, aby se přiblížil včas, ale ne tak rychle, aby nemohl manévrovat. Greg stál nehybně, jako by věřil, že zbraň to zvládne.

Michael soustředěně mlčel. Věřil KITTovým schopnostem a Elisině směsi. Na krku se mu houpal Paulin přívěsek.

Laser pálil dál a povrch KITTa se zahříval. Greg se klidně usmíval, protože si myslel, že vítězí.

Ale pak se zbraň náhle začala třást. Kovové tělo se začalo přehřívat. Greg sevřel rukojeť pevněji, ale cítil, jak ho vlastní výtvor zrazuje. Paprsek laseru slábl, teplota jádra stoupala, kontrolky zběsile blikaly.

Zbývaly tři vteřiny.

Greg vztekle zaklel a zbraň odhodil. Ne proto, že by ji neudržel, ale proto, že ho zklamala. Jeho vlastní plán, jeho perfektní technologie, která měla být jeho triumfem. Všechno se mu rozpadalo pod rukama.

Letěla prudce vzduchem, jádro ještě žhnulo.

KITT byl od Gregova auta jen pár metrů, proto bezpečně zpomalil a jeho střešní okno se otevřelo. Michael se zvedl, natáhl ruku a ještě horkou zbraň zachytil. KITT mu naprosto důvěřoval.

Elisina směs nápor paprsku vydržela a rubíny uvnitř zbraně byly zachráněny. Budou se muset přebrousit, ale stále z nich mohou být šperky.

Greg neváhal ani vteřinu. Naskočil zpět do svého auta a vyrazil. Pneumatiky zaskřípaly, světla zmizela v temnotě.

Michael ho chtěl okamžitě pronásledovat, ale vtom mu zazvonil komunikátor.

„Miku, tady Edmond. Musíme tu zbraň převzít. FLAG ji potřebuje jako důkaz.“

Michael zaváhal a pak potvrdil: „Dobře, ale pak hned jedu!“
Greg tím získal několik desítek vteřin náskok..Ale to stačilo.

Edmond po chvíli přijel, zabezpečil zbraň, ale Michael věděl, že tohle ještě neskončilo.

„KITTe, máme něco?“ zeptal se.

„Zachycuji slabý GPS signál. Zdá se, že Greg má u sebe šperk… nebo spíš padělek, který měla Elis na plese. Ten s lokátorem.“

Michael se pousmál. „Greg měl tedy i záložní plán. Když nevyšlo výkupné, chtěl aspoň šperk.“

„A ten ho teď prozradil. Směřuje na severovýchod. Do hor.“

Michael ztuhl. „Jeho základna.“

„Přesně tak. A pokud tam míří, možná se vrací… domů.“

Michael sevřel volant.

Kapitola 23

Na fasádě nemocnice zůstal černý flek jako nějaká jizva. Ale konstrukce zůstala neporušena. Laboratoř přežila a s ní i město.

Gregův plán naprosto selhal, očekávané výkupné nepřišlo a navíc ho zradila jeho vlastní zbraň. A teď ujížděl. Vzduch byl těžký, asfalt vlhký, obloha tmavě modrá. Soumrak se měnil v noc.
Motor KITTa zaburácel a pneumatiky se zakously do asfaltu. A honička začala...

Hory byly tiché, jen vítr se proháněl mezi korunami stromů. Silnice se klikatila, místy ji pokrýval poprašek sněhu, který se střídal s namrzlými úseky. Greg přidal plyn, i když věděl, že riskuje. Michael ho doháněl. KITT aktivoval pneumatiky s hřeby ,další Elisinu inovaci, která teď rozhodovala. Hřeby se zabořily do ledu jako drápy divoké šelmy.

Greg zahlédl KITTa ve zpětném zrcátku. Znovu zrychlil, ale před ním je objevila zatáčka pokrytá ledem. Jeho auto se ocitlo ve smyku, prorazilo svodidela a skouzlo do příkopu. KITT zabrzdil, elegantně, bez jediného škrábnutí. Byl na dosah.

Greg vylezl z auta. Při nehodě se nezranil, ale jeho mysl zachvátil vztek.

Michael také vystoupil. Celou scénu obklopovalo ticho. Oba soustředěně dýchali, ve sněhu zůstávaly jejich stopy.

„Tohle je za Paulinu laboratoř,“ řekl Michael.

Greg se usmál a kontroval: „A tohle za to, že jste mi zničili plán.“

A pak to začalo. Pěstní bitka. Byla velmi tvrdá a osobní. Greg bojoval jako zvíře, ale Michael měl v sobě víc než jen sílu, měl důvod.

Po několika výměnách Greg padl. Michael ho držel pod krkem, ale další ránu mu už neuštědřil. Místo toho sáhl do jeho kabátu. Vytáhl padělek, Elisin šperk s GPS jako jeho důkaz.

„KITTe, zavolej Edmonda a nadaci. Máme ho!“

O pár minut později dorazil Edmond. Greg byl spoután, padělek Edmond označil a uschoval.

Michael pokračoval do areálu Gregovy základny, aby zajistil další důkazy, plány a podklady použité ke konstrukci laseru. Pak z jednoho ze skladů uslyšel zoufalé bouchání a volání. Po odemčení našel Gregovy kumpány, vyděšené, ale živé.

„Chcete svobodu?“ zeptal se.

„Chceme jen spravedlnost,“ odpověděl jeden z nich.
„A řekneme všechno,“ dodal ten druhý.

Kapitola 24: Křest ohněm – Epilog

Michael a Elis seděli u štědrovečerního stolu, večeře v plném proudu. Vzduch voněl jehličím a skořicí. Venku se mraky rozevřely a vyšel dorůstající Měsíc. Hvězdy svítily do oken, jako tiší svědkové jejich vítězství.

Po dezertu Michael sáhl do kapsy a položil na stůl stříbrný disk CDC. Paula se na talisman překvapeně podívala.

„Už ho nepotřebuju, Paulo,“ řekl Michael tiše a pohlédl na ni. „Své poslání splnil. Pomohl mi najít rovnováhu.“

Paula si přívěsek vzala do dlaně, její oči se leskly. „Jsem na tebe pyšná, Miku. Na to, co jsi udělal.“ Chvíli mlčela, pak jemně řekla: „Takového syna bych si přála mít. I kdyby nebyl vlastní.“

Mark se na ni potutelně usmál, pohled plný lásky a porozumění. Věděl, že Michael se vrátil jiný – dospělejší a vyrovnanější.

Ráno u krbu probíhalo rozdávání dárků. Michael předal Elis malou, sametovou krabičku. Uvnitř neležely drahokamy z aukce, ale Elisina replika rubínu. Bylo z něj odstraněno GPS, sklo bylo znovu zasazeno, a zlatý lem, který tvořil Michaelovo „nálezné“, byl dokonale vyleštěn. Byl to šperk, který symbolizoval jejich společné vítězství a přetvořenou iluzi v realitu.

„Je nádherný,“ vydechla Elis, když se dotýkala se klenotu, který je poprvé spojil.

Elis mu oplatila dárek tenkou, elegantní krabičkou. Michael uvnitř našel švýcarské hodinky značky Mondaine, s klasickým bílým ciferníkem a jednoduchým černým koženým páskem. Nejsou okázalé jako Rolexky, ale jsou kvalitní, přesné a věčné.

„Jsou perfektní, Elis,“ řekl Michael, když si je nasadil na zápěstí. Už se necítil jako klaun. Cítil se jako Michael Knight, přesný a připravený.

Pro Paulu měli Mike a Elis společný dárek: hedvábný kapesníček s ručně vyšívaným motivem hvězdy jako zdroje světla – symbol naděje, kterou Paula přinesla do Michaelova života.

Michael daroval Markovi knihu, kterou mu poslal kurátor ze San Francisca: první vydání filozofické eseje „O světle a stínu“ s podpisem autora. Kurátor dodal, že Michaelovo rytířství si zaslouží takový dar.

Poslední dárek patřil Paule od Marka. Byla to zdobená šperkovnice a v ní malá krabička.

Paula ji otevřela a v měkkém sametu spočíval snubní prsten.

Mark se zvedl, v očích mu hrál úsměv, který už dlouho skrýval. „Paulo Lindbergová, vezmeš si mě, abych mohl celý život říkat, že jsem si vzal holku z CDC?“

Paula se rozesmála, slzy v očích. „Ano, Marku. Vezmu.“

V tu chvíli, jako by celý vesmír přitakal, se nad terasou roztáhl sluneční svit. Životodárné paprsky prosincového Slunce proudily oknem do pokoje, jako by symbolizovaly nový začátek, teplo a naději po temných dnech. Michael a Elis se na sebe podívali. Jejich křest ohněm skončil. Oba se vrátili silnější.

KONEC