Na dvou kolech s tebou

Johana si stáhla helmu a okamžitě ucítila vůni benzínu, smíchanou s čerstvým vzduchem po ranní mlze. Motor motorky přede pod jejíma rukama, vibrace se
přenášely do jejích dlaní, a v tom jemném rytmu cítila vlastní tep. Vedle ní seděl Karel, jeho ruce pevně svíraly její pas, a Johana věděla, že i když
nevidí, každý závan větru, každý zvuk pro něj znamená svět.
„Připravena?“ zeptal se Karel, a jeho hlas, nízký a klidný, zněl přesně tak, jak ho potřebovala slyšet.
„Víš, že jsem,“ odpověděla. Motor zavrčel silněji a oni vyrazili.
Stromy míhaly kolem jako živé stíny, jejich listí šustilo ve větru. Johana popisovala Karlovi každý tón: „Vítr se ohýbá kolem stromů, slyšíš to? Také cítíš
tu vlhkost v ovzduší?“
„Ano,“ řekl Karel. „A ten jemný zápach jehličí… cítím ho mezi vlasy.“
Cesta se stáčela do hor. Asfalt byl kluzký od ranní mlhy, ale vibrace motorky pod rukama Johanně dávaly přesný pocit stability. Každá zatáčka byla symfonií
pohybu, zvuků, vůní a vibrací – svět, který Karel nemohl vidět, ale mohl ho vnímat celým tělem.
„Pozor, ostrá levá za sto metrů,“ varoval Karel. „Vítr fouká z pravé strany, cítím jej.“
Johana naklonila motorku, asfalt klouzal pod koly, ale Karel ji držel – jeho dech, tlak rukou, lehký smích – všechno jí dodávalo odvahu. Projeli zatáčku
těsně u okraje svahu. Adrenalin je oba zahřál a smích, který vyšel z jejich úst, byl téměř hmatatelný.
Na vrcholu kopce zastavili a sundali helmy. Karel natáhl ruce a „viděl“ západ slunce očima svých ostatních smyslů. „Cítím teplo od slunce na tváři,“ řekl.
„A vůni mokré trávy.“ Johana mu popisovala barvy a pohyb mraků a on je maloval ve své mysli.
„Nikdy jsem necítil svět takhle živě,“ řekl Karel a sevřel Johanninu ruku. „Děkuju, že mi ho ukazuješ.“
Seděli na vrcholu kopce, vítr jim hladil tváře, slunce pomalu mizelo za obzorem a každý závan vzduchu, každý zvuk motorky a přírody byl zážitkem, který
sdíleli jen oni dva. Každý okamžik byl dobrodružstvím, každé smyslové vnímání mostem mezi jejich světy.