Pocit viny

Seděl jsem, ležel jsem, stál jsem. Přemýšlel jsem. Nic víc jsem vlastně dělat nemohl.
Měl jsem svěrací kazajku. Byl jsem v místnosti bez oken, v místnosti tak malé, že jsem se do ní vešel zrovna já a můj pocit viny, který je tak těžký, že mi ho nemůže odpustit ani sám Bůh.
Ale tyhle ukrutně tmavé stěny s bílými polštáři na stěnách furt neovlivní to, že ji vidím v hlavě. Ty oči, ten pohled. Pohled, který říká jediné: věřila jsem ti. Nedokážu ho dostat z hlavy. Ty ruce plné modřin, které šeptají, že nemohla nic dělat. A její bezvládné tělo – už jen to, že má konečně klid.
Ale hlavně ten křik. Ten ukrutně zoufalý řev, který se mi dostal do mozku jako nelítostná střela.
„TAK SORRY, TY KRÁVO!“ zakřičel jsem a po chvíli jsem se zhroutil. Brečel jsem v malém klubíčku v rohu té temné místnosti. Ale ne dlouho. Sebral jsem se a začal se brutálně smát.
„Hahahaha, já tu píču konečně zabil, hahahaha!“
Přestal jsem se smát a řekl jsem si: co bude dál? Co se mnou bude? Můj pocit viny se mi vtíral do mozku jak hromada červů.Přece tady nemůžu zůstat navždy. Naštval jsem se,tak moc že jsem začal skákat že strany na stranu, ze stěny do stěny , než jsem se uklidnil.Uběhlo pár minut, možná dní a možná měsíců, než jsem si uvědomil, že bez ní vlastně nedokážu žít. A to, co jsem jí provedl, bylo strašné.
Uvědomil jsem si to. Všechno jsem si to uvědomil. Ale až ve chvíli, kdy v té malé místnosti zbylo jen ticho, prach a pocit viny, který zde nechali lidé – vězni a vrahové – přede mnou.