Cesta z knihovny

Zavřely se dveře od knihovny a do místnosti vešla dívka s knihou, která měla potrhaný levý roh obalu. Bylo na něm napsáno Vážky v mozaikovitých biotopech. Svírala ji pevně, sotva měla ponětí o tom, že je i možné držet ji jemněji. Její oči provedly oblouček po místnosti a přistály na stole, kde se vracely výpůjčky. Na něj dopadalo světlo z postranního okna a na desce rýsovalo letokruhy jako malé pavučiny. V prostoru panoval řád a morálka. Každý si hleděl svého, občas se ozval kašel starého pána, který se pokoušel najít kapesník v kapse od kabátu.

„Dobrý den, nesu zpátky… vím, že je to týden po —“

Knihovnice zrovna zvedla telefon a přitlačila ho k pravému uchu. Působilo to, jako by raději upřednostnila naprosto nedůležitý dialog týkající se druhé edice Šikmého kostela. Někdo se poptával, zdali je k dispozici.

Po skončení jednání se ještě podívala na něco v postranním šuplíku, odtáhla se od stolu, ostentativně zaklepala nehty o stůl a v posledním okamžiku se rozhodla ten malinký zbytek chvíle odevzdat dívce s knihou.

„No jasně, jako vždy, vy jste s těmi knihami pěkná zalétavka. Proč vlastně pořád hmyz? Plánujete být entomoložka, nebo tak?

Hele, podívej, proč bych ti vlastně vykala, je ti sedmnáct. Jsi skoro dospělá a nemusím ti říkat o zodpovědnosti. Ty knihy nosíš stále pozdě. Pročpak si jednoduše nepořídíš svou? Jsou za to pak zbytečně peníze a já je… chci, abys to pochopila.“

„Tohle je poslední,“ odsekla dívka.
„Omlouvám se za komplikace, kolik to účtuje?“

Dívka zaplatila a odešla. Vyšla ven a poslušně sešla schody dolů. Rozhodla se to vzít zkratkou domů. Už jí nic nebránilo v tom, aby mohla svévolně máchat rukama a užívat si neomezující chůze. Její plavovlasé vlasy se vlnily po zádech a sem tam se dostaly až ke krajíčku úst. Byla to melancholická chvíle. Čas, který nebyl nijak výrazný, ale zároveň velmi příjemný.

Přidala do kroku, najednou si uvědomila jakýsi rytmus chůze a začala ho opakovat. Pak se dala do běhu. Byla šťastná, usmyslela si, že poběží, jak nejvíc může. Po stranách periferie se začaly sbíhat stromy do kuželovité perspektivy. Najednou se soustředila jen na jeden cíl, a to bylo tmavomodré auto na konci ulice. Teď už ji nezajímalo nic jiného než se tam do pár sekund dostat.

Kolem bylo ticho, jen krásná, čistá symfonie světa a přítomnosti. V povzdálí zvonil kostel a cosi melodického vycházelo z kulturního domu u nábřeží. Že by oslava? Přibližovala se a hudba se zdála jasnější. Obloha byla čistá, kdyby člověk chtěl, mohl by na ni kreslit nebo doplnit mraky šlehačkou.

Jak tak běžela, podívala se na ni jedna postarší paní z okna. Asi ji zaregistrovala, jak radostně zvolala, a chtěla se na to, co se děje, podívat. Dívka byla tak štěstím bez sebe, nabírala na klusu, odrážela se jako pružina. Byla atletické postavy. Dalo by se říct, že neběží poprvé. Zvědavá kolemjdoucí se pootočila a usmála se. Přišlo setkání dobré nálady. Chvíle, která se objevila jako vzácný dar dne a měla za úkol potěšit.

Avšak najednou, v tom zrychleném procesu všudypřítomnosti, vpuštěném do náhlého adrenalinu, který se dostal do všech smyslů a zákoutí dívčiny psychiky, upadla. Noha se podlomila a její tělo se složilo k zemi jako hromádka sirek. Ruce dopadly na chodník, jedna ruka sjela po dlažbě, druhá to stihla stáhnout do boku. Jak tak ležela, stále plná té euforické chvíle, z tašky se jí mezitím vysunuly skici vážek. Na spodní straně listu bylo napsáno: Kéž bys tu teď byl.