Pan Jarda

“Jardo, ještě dvě piva.” Výčepní vykoukl zpoza pultu a naštvaně houkl “víš, že u mě máš ještě sekeru z minulýho týdne.” Přišla obvyklá odpověď: “hele buď rád, že ti sem vůbec chodím, kdo jinej by ti tady ty děcka trénoval.” Načež se s nevrlým bručením přiloudal Jarda se dvěma půllitry v ruce. “Dneska hraje béčko” konstatoval trenér, Jarda jenom smutně zakýval hlavou a přisedl si na lavici. Normálně by si ještě zapálil, ale doktor mu to zakázal, prý by ho tenhle životní styl v jeho věku dovedel na pokraj dalšího infarktu. Když trenér viděl Jardu, jak se smutně dívá na krabičku cigaret ležících na stole, nemohl si odpustit pichlavou připomínku “No Jo Jardo, kdyby jsi si celej život neprolejval játra a plíce, tak by sis mohl teďka zapálit a ty děcka trénovat sám” Jarda se nasupil a naštvaně odsekl “hele s tímhle na mě nechoď, víš že jsem na tyhle kecy alergickej“ trenér se ale rychle ohradil “no jo, ale sám víš, že ti doktor říkal, že kdybys se začal zase trošku hejbat, tak že bys to rozchodil” Jarda sebou škubl a zvýšil hlas “nezacinej s tím znova, já jsem nemocnej a žádnej pohyb, lázně a podobny kraviny mi nepomůžou.” Trenér zmírnil tempo a klidně odpověděl “nojo, nojo Jardo hlavně klid, ale stejně by jsi mohl vylízt z týhle budky a aspoň se jít na ty kluky jednou za čas podívat, seš přece vedoucí týmu tak nemůžeš jenom pořád sedět na prdeli a čepovat pivo.” Nebyla to však úplná pravda, naopak, Jarda trávil velkou část svého dne na hřišti, a to sekáním trávníku. Problém byl v tom, že to musel dělat výhradně v hodinách, kdy většina lidí byla v práci nebo ve škole. Ne snad kvůli tomu, že by při trénincích nešla sekat tráva, naopak, Jarda se vyžíval v ježdění mezi rozloženými kuželkami. Seděl si na svém mini traktůrku jako na trůně a nikdo mu na to nemohl říct vůbec nic a to přesto, že občas někomu málem přejel nohu. Lidí, kteří by byli ochotni trávit své volné odpoledne sekáním trávy bylo tak málo, že se nikdo Jardovi neodvážil do jeho sekání kecat.

To, proč Jarda musel sekat výhradně v dopoledních hodinách způsobovalo něco, na první pohled naprosto banálního. Mezi budkou a hřištěm stál protipovodňový val. To není normálně problém, vede přes něj štěrková cesta a fotbalisti se mají aspoň na čem rozhýbat, pro Jardu to ale představovalo nadlidský úkol. Po dvou mrtvicích nebyl schopen skoro ani vyjít pár schodů do boudy, na to se vyšplhat po štěrkové cestě na patnácti metrový val. Jedinou Jardovou záchrannou byla silnice, která val z jedné strany objížděla a následně se po ní dal val přejet. To, že člověk po dvou mrtvicích, co není schopen vyjít schody má ještě řidičský průkaz byla záhada, které nerozuměl ani sám Jarda. Dokud mu ale ještě nohy jakž takž fungovaly, absolvoval cestu okolo valu ve své staré modré Fabii. Problémy zde však nekončí. Trasa, která byla Jardova jediná možná záchrana, vedla skrze hlavní silnici. Co hůře, skrze dopravní tepnu o čtyřech pruzích, ke které byl před pár lety připojen nový výjezd z tunelu. Výsledkem bylo, že ve všední dny bylo skoro nemožné projet ty nekonečné kolony a val objet. Další nadějí byly víkendy, zde ale přichází další smůla z dlouhé šňůry neštěstí, které Jardu potkali. Hnedle za hřištěm stojí největší zoo v městě, a o víkendech se tam sjíždějí auta s rodinkami a autobusy s turisty z celého okolí, takže je doprava nakonec snad ještě horší než v týdnu. Jarda zkoušel několikrát štěstí a snažil se projet co nejrychleji, výsledná oklika mu ale zabrala tak dlouho, že promeškal většinu zápasu a ještě z něho měli všichni srandu. Jardovi nakonec nezůstalo na výběr, buď se mu podaří zdolat val a nebo zůstane trčet v budce. A tak se stalo, že Jarda už se na žádný zápas léta nepodíval.

Trenér si ještě párkrát na Jardu zanadával, jak měl tak ve zvyku. Následně si ještě postěžoval v čisté obecnosti na svět, to doplnil Jarda slovy: “všechno je to nahovno, a ten val mě sere.” Tady by to snad i skončilo, kdyby nebyl Jarda dnes v obzvlášť špatné náladě a na posilnění si nedal pár štamprdliček. Netrvalo dlouho a Jarda s nově nabytou kuráži začal opět sdílet svůj pohled na svět: “Dřív byl klid, byl jsem mladej, zdravej a štastnej a pak přišli ty kretéti ze shora a usmysleli si, že tu vybudují nějakej zbytečnej val. Od tý doby mi všichni jenom házej klacky pod nohy. Nuděj se, tak si vymyslej novej tunel a až už nebudou vědět co dělat, tak tady postavěj zeď a zavřou mě za ní jak za komára. Je to prostě regulerní banda nelidskejch čůráku a neříkej že nemám pravdu.” Trenér se na něj jenom smutně podíval a zkusil Jardu uklidnit, Jardovi totiž naběhla žilka a vypadal, že každou chvíli praskne. “Jardo, já vím že jsou to čůraci, ale co mi proti nim zmůžeme. Na to jsme moc malý lidi. Co nemůžeš změnit, nad tím se nemá smysl nasírat.” Trenér na chvilku ztichnul, pak změnil tón a začal mluvit co nejpřátelštějši toho byl schopen ”Hele neber si to špatně ale já tam fakt vidím jedinou cestu, že třeba kdyby jsi se začal trošku hýbat, tak bys ten val mohl přejít sám. A nebejt na tech debilech zavislej“ Jarda naštvaně, ale vlastně trošku smutně odpovedel “sám víš že, sem to zkoušel a k ničemu to nebylo, jenom mě ty nohy boleli víc” na jardovu obranu, opravdu zkusil jednu chvíli cvičit, dokonce si na to zajistil rotoped. Po pár pokusech s tím ale seknul protože ho bolelo celý tělo a ještě dle svých slov “vypadal jak buzna.” Trenér chtěl ještě oponovat, přeci jen kdyby si Jarda na tom rotopedu nenastavil nejtěžší režim, tak by ho to tělo tak nebolelo, ale než stihl cokoliv říct, Jarda vstal a řekl “já prostě cvičit nehodlám a můžete mi všichni vlízt na záda” pak se otočil a začal se pohupovat směrem ke dveřím.

Jarda se vybelhal ven a sedl si na lavičku před boudou. Trenér si sám pro sebe říkal, že teď už by se to mohlo zklidnit, ale mýlil se. Toho popadla nová vlna zlosti vůči světu a potřeboval si svou frustraci vyříkat. Není nutné abych vám popisoval všechno co Jarda říkal, většina by se dala shrnout jako: “všechno je na hovno a všechno mě sere.” Až když už byl Jarda skoro na pokraji sil začali jeho slova nabírat jakéhosi smyslu: “Už jenom čekám kdy mi sem pošlou pohraničníky, aby mě hlídali jestli se náhodou nesnažím vyjít z boudy. Kdyby tu jen nepostavili ten prokletej tunel, dřív to šlo stihnout aspoň na tu druhou půlku.” Jarda nemohl ten tunel dostat z hlavy, nechápal že něco, co může lidem pomáhat se může takhle zvrhnout v ničící zbraň. “Jen kdyby se dalo s tím tunelem nějak něco počít” povzdechl si smutně. Následně se zahleděl směrem k valu a v tu zpozorněl, něco ho napadlo. “Hele ono s tím tunelem to možná nebude tak horký, nebo spíš naopak.” Trenér se na Jardu zmateně podíval. Jarda ale bez vysvětlení pokračoval “Neříkal jsi, že tvůj bratranec má stavební firmu?” trenér zmateně odvětil “No to jako má.” Jarda pokračoval “a nedostali jsme od těch Evropskejch šmejdů peníze na opravu sportovního zázemí” “No to jako jsme dostali.” Odvětil trenér nechápavě. V tu se Jarda zvednul a jako kdyby mluvil před celým národem se na narovnal a slavnostně pronesl “my si tím valem prokopem vlastní tunel.” Trenér se na Jardu nevěřícně podíval a naštvaně konstatoval, že Jardovi začíná “šplouchat na maják” a že na něj doma čeká večeře. Načež se zvednul a doufal, že až se zítra vrátí, tak to Jardu přejde. Nemohl se ale víc mýlit.Od toho dne jakoby Jarda opět ožil a celý svůj nastávající život byl ochoten věnovat stavbě tunelu skrze protipovodňový val. Ze začátku z toho měli všichni legraci a ani si nebyli ochotni připustit, že by to Jarda bral vážně. Až když Jarda začal objednávat bagr došlo trenérům, že to není žádný vtip. Snažili se ho přesvědčit nesčetněkrát “Jardo seber rozum, vždyť nový šatny potřebujeme v lize si z nás dělají srandu, že tu neteče teplá voda a v šatně mladších je vosí hnízdo” Jarda ale nebyl ochoten poslouchat cokoliv jiného než svůj rozum a jelikož jediný on měl k penězům přístup, sebevíc se trenéři vynasnažit Jardu uchlácholit, nemělo to žádný efekt. Poslední slovo měl Jarda a tak byla bitva předem prohraná. Výsledkem nekonečných dohadů bylo to, že jednoho rána, bez toho aby o tom věděl kdokoliv z trenéru nebo úřadů, přijel k valu malý traktůrek v němž seděli tři ukrajinci. Jarda je s vypětím všech sil odnavygoval k místu kde si představoval, že by tunel mohl být. A byť už byl konec března pořád byla všude hrozná zima. Jarda proto seděl v vytopené budce a pozoroval jak jim jde práce od ruky. Na první pohled se zdá, že provést takový úkol, je až nadlidská práce, o to větší překvapení bylo, když za tři dny stál Jarda u hotového tunelu. Vypadal jako dítě co si právě otevřelo dárek pod vánočním stromkem. Je tedy pravda, že Jarda s jeho pivním pupkem měl menší problém se tunelem prosoukat, nakonec to ale zvládnul. Byl radostí celý bez sebe, další den uspořádal grilovačku na počest tohoto majestátního počinu. Cítil se, že se mu konečně podařilo vzepřít se světu. Ale až když jednoho odpoledne hrálo áčko a on mohl konečně vidět tu nádheru na vlastní oči ovládly ho emoce a pocítil tu skutečnou radost a štěstí, které nezažil už roky, byl tak dojat, že se z toho málem rozbrečel.

Čas plynul a Jarda byl šťastný. Jedno ráno si tak posedával v klubovně, chvíli před tím vstal a teď si spokojeně liboval jak se mu to všechno krásně vyvedlo. Dnes bude prázdno, všichni jsou doma, hřiště musel zavřít kvůli protipovodňovým nařízením. Zrovna si šel pro topinku, když uslyšel něco tak nenápadně prasknout, nejdřív si myslel, že to skřípe podlaha. Zastavil se, ale praskání neustávalo. Když už se připravoval vykročit z dáli se ozvalo další, tentokrát výrazně hlasitější prasknutí. Netrvalo dlouho a Jarda se v budce utopil. Jediné štěstí snad bylo, že dnes ráno bylo na valu prázdno a v okolí budky se nikdo nepohyboval, takže si katastrofa vyžádala jenom jednu oběť

.