Mezi dvěma světy

Mezi dvěma světy

Odjet

Věděl jsem, že k vyřešení tohohle problému vede víc cest. Ale jen jedna je správná. Ta, kterou nikdo z odpovědných nezvolí. Je totiž složitá, nepohodlná, vyžaduje úsilí. A tak začala válka.

Slovo, které děsí. Slovo, které nahání strach. Slovo, ze kterého mohou mít radost jen tři skupiny lidí: politici, generálové a majitelé zbrojařských firem. Všichni — i když jich je menšina — nad těmi obyčejnými vždy vyhrají.

Nikdo z nich zatím nenašel odvahu udělat to, co kdysi napsal Hemingway — že každý politik, který rozpoutá válku, by měl být v prvních dnech konfliktu zabit vlastním lidem. Odvážná myšlenka. Ale nerealizovatelná. Nikdo zatím nenašel dost odvahy ji uskutečnit.

A tak lidé jdou do války. Někteří z přesvědčení, jiní ze zištnosti. A někteří prostě proto, že musí.

Byl konec roku. Válka byla teprve na začátku, ale už teď bylo jasné, že nebude krátká. Vláda mluvila o mobilizaci. O povinnosti. O obraně. A já věděl, že brzy přijde řada i na mě.

Seděl jsem v křesle, v bytě, který byl najednou příliš tichý. Venku padal sníh, ale nikdo si ho nevšímal. Lidé už dávno přestali vnímat krásu. Všechno se smrsklo na přežití.

Na stole přede mnou ležely balíčky bankovek. Pečlivě srovnané, připravené. Vedle nich svítil monitor. Jediné okénko. Jediné tlačítko. OK.

Můj život byl donedávna jednoduchý. Práce, peníze, občasné známosti. Žil jsem sám, bez závazků. Možná sobecky, ale něco ve mně mi říkalo, že přijde chvíle, kdy to bude výhoda. A ta chvíle přišla.

Tehdy mi vnitřní hlas říkal, abych to udělal. Poslechl jsem ho. Převod peněz do zahraničí jsem stihl včas. Teď už to nejde. Teď už je pozdě. Ale ne úplně.

Je mi smutno. Ne kvůli sobě. Kvůli těm, kteří už teď trpí. Kvůli těm, kteří ještě ani netuší, co je čeká. Mohl bych to změnit? Možná. Ale ne tak, jak chtějí oni. Ne cestou, kterou mi vnucují. Možná to půjde jinak. Musí to jít.

Dívám se na peníze. Na monitor. Stačí jediný pohyb myší. Jeden klik, který všechno změní.

Sedím. Přemýšlím. Dlouho.

Pak zvednu ruku a kliknu na „OK“.

Vlak mi jede zítra v poledne.

Zůstat

Byla zima. Ticho, které padalo na město, bylo těžší než sníh. Všichni mluvili o válce, Byly toho plné noviny, televize, internet. K nám naštěstí ještě nedorazila, byla blízko ale přesto ještě pořád daleko. Občas se rozezněly sirény, které tu blízkost války připomínaly, ale zatím to bylo jen varování.

Seděla jsem u stolu, v kuchyni, kde to ještě vonělo po čaji. Na druhé straně místnosti ležela máma. Spala. Poslední dobou spala hodně. Léky už nezabíraly jako dřív. Její nemoc se s přibývajícím věkem zhoršovala a všechno bylo jen otázka času.

Na obrazovce počítače přede mnou svítilo okénko. Jediné tlačítko. OK. 

Stačilo kliknout a potvrdit registraci do civilní obrany. Dobrovolně. Jít dělat ošetřovatelku, starat se o raněné, které přivezou z fronty. Ještě to nebylo povinné. Ještě jsem mohla říct ne.

Měla jsem možnost odejít. Peníze, kontakt v zahraničí, dokonce i nabídku práce. Všechno připravené. Mohla jsem už sedět jinde. Ale já sedím tady. Nejen kvůli mámě, ta mi říká abych odjela, ale kvůli odpovědnosti, kterou mám vůči své zemi.

Nevím, jestli to bylo správné. Věděla jsem jen, že máma by to sama nezvládla. A že někdo musí zůstat. Někdo, kdo pomůže, až to začne být opravdu zlé.

Kliknutí myší. Tak tiché. Tak rozhodující.

OK.

Vlak mi jede zítra v poledne. Ale já do něj nenastoupím.