V rámci možností

V rámci možností

Letadlo přistálo na čas. Let z Paříže proběhl hladce a já, po necelých dvou hodinách letu sestoupil na pevnou zem v Praze. Bylo krásné letní ráno a pohled na nebe sliboval, že bude nádherný den. Začal jsem být i rád, že schůzka, která mě odpoledne čeká, nebude někde v uzavřené restauraci, ale na palubě lodi.

Když jsem s Petrem minulý týden po telefonu hovořil a domlouvali se, kde se sejdeme, řekl mi: „sejdeme se na lodi, je léto, na otevřené palubě bude příjemně“.

„Cože?“ Zeptal jsem se vyděšeně, „co když bude pršet, nebo bude špatné počasí?“

„Nevadí, tak si sedneme v restauraci uvnitř. Uvidíš, bude se ti to líbit, v Paříži jsi určitě nikde takhle nebyl“, sdělil mi se smíchem. Já musel přiznat, že ne.

Teď bylo ráno a do naší schůzky zbývalo ještě hodně času. Se svým malým kufrem a příruční taškou jsem vyrazil autobusem do centra města a pak metrem na okraj Prahy, do mého oblíbeného penzionu, kde jsem měl tři dny bydlet. Malý penzión ve vilkové čtvrti, kde je klid, ale je kousek od metra, jsem při svých návštěvách v Praze využíval často. Majitel mě přivítal jako starého přítele. Dali jsme si společně kávu, probrali, co se od doby mé poslední návštěvy událo, jak jsme se měli. Já pak šel na svůj pokoj, dal si sprchu a pak v počítači pročítal příchozí poštu. Zpráva od Petra potvrzovala místo a čas naší odpolední schůzky.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel, jak dlouho se s Petrem znám. Je to hodně už dlouho. Setkali jsme se během studia, kdy nás dohromady svedla nějaká práce a my jí měli společně udělat. Padli jsme si do oka, jak se říká, na první pohled. Bylo to, jako bychom se znali již dlouho. Práce nám šla od ruky a brzy jsme s ní byli, ke spokojenosti všech, hotovi. Naše pracovní cesty se pak rozešly, ale nadále jsme zůstali příteli, občas se setkávali osobně nebo byli alespoň v telefonickém kontaktu nebo si občas napsali. Já běhal po světě, Petr se usadil a oženil. Odstěhoval se tenkrát z velkého města do místa, kde lišky dávají dobrou noc, seznámil se tam se svou budoucí manželkou, vzali se, založili rodinu. Já byl v tu dobu svobodný. Cestoval jsem pracovně po všech možných i nemožných koutech světa, ale i tak jsem mu občas napsal nebo zavolal. On mi občas mi odepsal. Mé návrhy na naše setkání končily kdesi ve ztracenu.

Potkali jsme se až asi po dvou letech, když jsem byl blízko místa, kde Petr s rodinou bydlel. Byla to z mé strany de facto přepadovka. Ubytoval jsem se v hotelu města, kde Petr bydlel, zvedl telefon a zavolal mu, že jsem zde, že bych jeho, a i jeho rodinu rád viděl.

„No…, nevím…, asi ne…“, zněla jeho odpověď.

„Neboj se“, pokoušel jsem se ho uklidnit, „bude to jen na chvíli. Zdržím se zde jen pár dní. Rád bych se s tebou setkal, neviděli jsme se už tak dlouho“.

Petr souhlasil.

Druhého dne, v danou hodinu, jsem zazvonil u jejich dveří. Otevřela mi paní, o které bych neřekl, kdybych to nevěděl, že k Petrovi patří. Jak jsem Petra znal, byla úplně opačné povahy, typ ženy, který mi k jeho osobě, jak jsem ho znal, vůbec nehodil. Ale proč ne, protiklady se přitahují.

Zdržel jsme se u nich doma necelé dvě hodiny. Většinou jsme o sobě hovořil já. Petr seděl, naslouchal, občas něco prohodil. Několikrát si k nám přisedla jeho žena, zapojila se i do hovoru. Některé mé názory, zkušenosti, zážitky se jí moc nelíbily, nesouhlasila se mnou. Pokud Petr něco říkal o sobě, o své rodině, většinou jeho manželka přebrala v rozhovoru iniciativu, nenechala Petra ani domluvit a hovořila ona. Nic podstatného o nich dvou jsem se ale nedověděl.

"Tak v kolik hodin se zítra můžeme sejít? Zajdeme někam na pivo a popovídáme o tom, co jsme dnes ještě nestihli", navrhl jsem. "Mám zítra nějakou práci, ale v pět hodin, bych už mohl mít volno."

Petr by mým návrhem evidentně zaskočen. Zadíval se směrem, kde jsem za svými zády tušil jeho manželku. "No..., to by možná šlo", řekl váhavě.

"Tak dobře, zítra ti ještě napíšu, v kolik hodin přesně budu mít čas a ty mi napíšeš, kde se sejdeme", ukončil jsem náš rozhovor, rozloučil se a odešel s ne zrovna dobrým pocitem s celé mé návštěvy.

Druhý den mi dopoledne přišla na telefon zpráva, že Petr nemůže, že se moc omlouvá, protože má nějakou velmi naléhavou práci.

Pak jsme se delší čas neviděli, ani nebyli v jakémkoliv kontaktu. I já jsem mezitím založil rodinu, usadil se. I když jsem začal bydlet ve Francii, do Čech jsem jezdil několikrát za rok. Na Petra jsme si občas vzpomněl, několikrát jsem mu napsal dopis, ale nikdy se mi nedostalo žádné odpovědi. Až po dlouhé době mě Petr našel díky sociálním sítím. Byl jsem rád, že se ozval, i když mě mrzelo, že až za tak dlouhou dobu.

Psal mi, že se se ženou rozvedl, teď bydlí sám, v jiném městě, má jinou práci. Byl by rád, kdybych si při mých cestách do Čech, udělal čas a mohli se sejít. Byla to příjemná zpráva a já začal plánovat naše setkání.

Byl pomalu čas na schůzku s Petrem. Počasí bylo nádherné. Oblékl jsem se a vyrazil do centra města. Těšil jsem se na pozdní oběd nebo brzkou večeři na neobvyklém místě a na setkání s Petrem.

Loď jsem našel snadno. Kotvila na nábřeží, byla blízko centra, ale přitom mimo ruch návštěvníků města. Dole byla krytá restaurace a nahoře, na horní palubě, posezení, kryté slunečníky. U vstupu se mě ujal číšník, Když jsem mu řekl, že bychom zde měli mít rezervovaný stůl, odvedl mě na horní palubu a usadil ke stolu, který skýtal soukromí a krásný výhled na řeku a město. Petr zde ještě nebyl, byl ještě čas. Objednal jsme si pití a kochal se nádherným výhledem.

Tenkrát, když jsme se s Petrem měli sejít, jsem na něj taky čekal. Počasí bylo stejně krásné jako dnes. "Pracuji v centru města. Naproti je restaurace se zahrádkou do ulice", vysvětloval mi. "Tam se setkáme."

Stejně jako dnes, přišel jsem na místo našeho setkání dřív, vybral si místo abych měl dobrý rozhled, objednal si pití a pozoroval okolí. Aniž bych věděl, kde Petr pracuje, zaujala mě jedna budova. Najednou jsem ho uviděl. Vyšel ze dveří společně s nějakou ženou. Na chvíli zůstali stát na chodníku, bavili se spolu. I na tu dálku bylo vidět, že se nejedná o rozhovor dvou lidí, kteří se potkali jen na chvíli, nebo které spojuje jen práce. Vyzařovalo z nich něco víc, něco, co lidi hodně spojuje.

Rozloučili se a Petr s úsměvem na tváři, vyrazil k zahrádce restaurace, kde jsem seděl. Když přišel ke mně, byl celý rozzářený. Jako by mu ta žena, i když se před chvíli rozloučili, nalila energii do jeho těla. Vypadal spokojeně, šťastně. Zeptal jsem se ho na tu krásnou a tajemnou ženu. Usmál se. Na otázku, zda je to jeho možná budoucí partnerka, přítelkyně odpověděl dost vyhýbavě.

„Víš, to ne. Máme se oba hodně rádi, ale nemůžeme být spolu, ona je zadaná, dobře zajištěná, nechce se rozvádět, nejde to“. Pochopil jsem a víc jsem se neptal.

Ten den jsme s Petrem jsme seděli dlouho, po večeři jsme, něco málo vypili, hlavně si ale povídali. O životě, o tom, co bylo, je a co bychom chtěli, aby bylo. Petr mluvil o svém novém domově, o klidu, o tom, jak je jeho současná partnerka pozorná a jak si konečně rozumí s lidmi kolem sebe. Všechno to znělo správně. Skoro až moc správně. Slunce se začalo pomalu sklánět nad Pražský hrad. Hladina Vltavy pod námi ztmavla.

„Takže jsi teď konečně šťastný, Petře?“ zeptal jsem se a díval se mu přímo do očí.

Petr se na chvíli odmlčel. Pohledem zabloudil někam k nábřeží, možná k místům, kde kdesi stojí ta budova, před kterou jsem ho viděl se záhadnou ženou. Pak se na mě smutně usmál a tónem, ve kterém nebyla žádná hořkost, jen hluboká odevzdanost, odpověděl:

„Víš... jsem šťastný. V rámci možností.“

V tu chvíli mi to došlo. V té krátké větě bylo všechno. Byla v ní ta vdaná žena, která se nikdy nerozvedla, i když se oba velmi milovali, ty ukradené chvíle u úřadu i vědomí, že člověk může žít dobrý život, a přesto mu v něm bude navždy chybět ten jeden konkrétní kousek skládačky.

Pochopil jsem, že Petr nenašel nový cíl, jen bezpečný přístav. A že ta žena, jejíž jméno jsem nikdy neslyšel, s námi u toho stolu na lodi sedí dál, i když o ní nepadlo ani slovo.

„To chápu,“ řekl jsem jen a dolil mu zbytek vína. Víc nebylo potřeba říkat.