COŽPAK NEVIDÍŠ, ŽE HOŘÍM...?

     Z těch několika metrů jsem viděl, jak pohybuje rty. Neslyšel jsem ho, měl jsem nasazená sluchátka, ve kterých se mi zrovna lehce nakřáplý a ráčkující Robert Křesťan snažil definitivně rozpárat duši:

     „Cožpak nevidíš, že hořím a nevíš, že to bolí?“

     Pohledem jsem sklouzl k dvěma studentkám, na které chlapík nejspíš mluvil. Něco mi na něm nesedělo, tak jsem jedno sluchátko vytáhl z ucha.

     „Děvky smradlavé, kurvy vyjebané,“ hodnotil zrovna blondýnku s brunetkou a já jsem vytáhl i druhé sluchátko, abych se přesvědčil, zda slyším dobře.

     „Píče jedny, kundy hnusné,“ znělo dál tramvají aniž by to kohokoli z cestujících nějak vzrušilo.

     „Krávy debilní.“

     Potom jsem promluvil já.

     „Teď tě z tý tramvaje vynesu v zubech a až tě potkám příště, nebude to domluvou,“ pronesl jsem otcovsky, zatímco jsem ho vlekl k otevřeným dveřím. Ještě, než se zavřely, začal ten nezmar pro změnu strašlivě spílat mně. Naznačil jsem pohyb vpřed, přesně ve stylu ,jdu po tobě´ a on sebou cukl tak vyděšeně, jako když matka prvně nachytá syna při masturbaci. Dveře se pomalu zavřely a ještě, když se tramvaj rozjížděla, jsem zaslechl:

     „Zmrde, oběsím tě na tý šále a klobouk ti nacpu do prdele.“

     Obě gymnazistky mne přestaly sledovat, zjevně nejsem typ mstitele s anabolickou fitness postavou a kérkou čínského draka  na napumpovaném předloktí. I tak jsem měl fajn pocit.

*

     Podruhé jsem ho potkal  po několika dnech na nádraží. Čas do odjezdu jsem si krátil četbou Otokara Březiny, který měl raději zůstat Václavem Jebavým, neboť takové jméno se pro světově mimořádného básníka hodí mnohem víc. Periferně jsem zahlédl dvě postavy choulící se k sobě a podvědomý obrys někoho, kdo se nahýbá blíž a blíž, jako by plival nadávky. Stoupl jsem si proti němu a schoval za sebou ty dva. Kluk měl sotva osmnáct, na hlavě účes ve stylu brokolice kadeřavé, černě blýskavou zimní bundu a něco jako kabelku. Bylo vidět, že se bojí. Jeho holka sice měla v očích oheň vzdoru a boje jako kdysi germánské valkýry, ale to bylo tak všechno.

     „Pamatuješ si mě, viď? Potkali jsme se v tramvaji,“ řekl jsem.

     „Ty zmrde, ty chcípáku, kundo blbá!“

     Díval jsem se mu do očí a přemýšlel, co dál. Neumím se prát. Nesnáším násilí, zbraně, armádu ani fízly.  Ale nesnáším taky chlapíky, co straší mladé holky.

     „Sundám ti ten klobouk a rozkopu ti prdel,“ oznámil mi  radostně.

     To mne povzbudilo k tomu, abych ho už podruhé chytil tam, kde se říká ,pod krkem´. Prát jsem se vážně nechtěl, mladí - a nejen oni - v celé nádražní hale, vypadali, že by si to celé rádi natočili na stříbrné Iphony, ale já prostě odmítám být hvězdou sociálních sítí. Prostě… Pocházím z časů, kdy GPS vlastnila jen americká rozvědka a do lesů se chodilo s papírovou mapou, telefony měly velká sluchátka s drátem a společenské problémy se místo mediálního lynče řešily poctivou fackou.

     „Zavolám na tebe policajty a uvidíš, jak vocaď pojedeš,“ sliboval mi a jeho rosolovité tělo se natřásalo. Možná i trochu strachem, nejspíš byl zvyklý, že si na něj nikdo moc nedovolí. Anebo si prostě myslel, že ho jen tak pustím.

     „A tebe odtud povezou havrani, jestli mi šáhneš na klobouk,“ chytil jsem se já a v duchu se chechtal, že na to, jaký jsem pacifista, zním jako někdo z devadesátkového akčňáku Poslední skaut.  

     Páni… s tím kloboukem to pak vážně zkusil.

     Držel jsem ho za paži a vlekl ven z nádražní haly jako matka, která se na pokraji zoufalství a vražedného vzteku snaží z obchoďáku vyvést umanuté děcko, které si před chvílí, za kvílivého bušení pěstičkami do vlastní stvořitelky, požadujíc při tom hračku ,Trans panenka Barbie´ lehalo na zem tak intenzivně, jako by šlo o otázku přežití. A mezitím jsem mu zase otcovsky domlouval.

     „Teď tě vyhodím ven a jestli se sem dovnitř jenom podíváš…“

     Na chvíli se mi zatmělo před očima. Ohnal se loktem a na mém nose zatančilo pár jisker. Bolest mi vehnala slzy do očí a okamžitý adrenalin ve mně zapálil vztek jako nikdy. Neumím se prát. Nesnáším násilí, zbraně, armádu a fízly…

     V jakémsi amoku jsem otevřel dveře, potlačil nutkání rozbít mu hlavu o futra a téměř něžně jej vystrčil ven. Toužil jsem vypadnout, odjet z tohoto města, začíst se ve vlaku do Jebavého…

     „Moc vám děkuju, pane,“ pronesl překvapivě kluk s brokolicí a odbojnou valkýrou po boku. V zápalu spravedlivého hněvu jsem si u nich zapomněl zneuctěný klobouk.  

     Ve vlaku jsem si omyl červenou, která mi mezitím nad horním rtem vymalovala usychající stružku. Chvíli jsem viděl rozostřeně, ale postupně vše tichlo, i moje pocuchané nervy. Vážně nesnáším konflikty.

     Ještě, než jsem z vlaku, po čtyřech hodinách cesty na Západ, vystoupil, vybavila se mi slova ženy, na které mi záleží: „Lidi se bojí přijmout ránu a ono to přitom není tak strašný, jak se může zdát.“

     „Myslím, lásko, že dnes jsem obstál,“ pousmál jsem se a vyrazil do noci.

*

     Prý že rány hojí čas. Ta moje nestála za řeč, ale ta dlouhověká, uvnitř mne, se ještě více rozšklebila. Nikdy jsem nepochopil povahu lidí. Stát v řadě, nosit jako uniformu stejné ,módní oblečení´, platit daně,  čekat na smrt a během toho se snažit vyšplhat co nejvýš po zádech ostatních. Zanevřel jsem na ně – na ,lidi´ . A nevěřil jim. Nevadilo mi tolik, že se mezi sebou rvou o kus žvance, že se vzájemně podvádějí, lžou si anebo (se) zabíjejí. Mnohem horší mi přijde lhostejnost. Je to jeden z největších hříchů. Odvrátit oči od skutečného člověka, který leží na zemi neschopen pomoci sám sobě. Jako ta holka sedící ohlodaná mrazem v děravé dece na chodníku před nádražím…

     Nebyla typický ,bezďák´, jak se  dnes rádo říká těm, jejichž životem je ulice, špína, nemoci a hlad. Pro mě tito lidé byli vždy něco jako podivní svatí. Popsané knihy nesoucí otisk příslibu, že jednou bude líp a to jednou že nastane až v momentě, kdy duše opustí tělo zesláblé životem v tomto polovičním pekle. Polovičním proto, že to skutečné peklo je mnohem horší – představuji si ho jako naprosté odtržení od lásky. Prostě zatracení. Konec.

     Zastávka byla plná. Většina lidí se raději dívala do mobilů, neunesli pohled na kdysi dívčí postavu zachumlanou v chatrné přikrývce. Mrzlo. Skoro se nehýbala, ale mně přišlo, jako by žhnula nějakou prasilnou, zvláštní energií.

     „Dobrý den, je vám zle, můžu vám nějak pomoct?“

     Přisedl jsem k ní a dal zvláštní důraz na vykání, chtěl jsem, ať mne vnímá jako někoho, kdo ji nepřekročí. Díval jsem se do obrovských, kdysi určitě zářících očí, dnes potažených podivnou mázdrou vyčerpání a vzdání se osudu. Byly nádherné i v tuto chvíli. Jestli jsou ,bezďáci´ něco jako svatí, tak tady na zemi se přede mnou zrovna teď choulí zraněný anděl.

     Místo slov jen zavrtěla hlavou. Ten pohyb byl natolik výmluvný, že jsem okamžitě pochopil, že jde o odpověď na druhou z otázek: „Můžu vám nějak pomoct?“

     Dívali jsme se na sebe a mluvili beze slov:

     „Jsem tady, vidím tě, není mi jedno, že trpíš, chci pomoct.“

   Myslím, že šlo o to, sdělit jí přesně tohle. Nakonec jsem v peněžence vyhrábl několik bankovek a vložil jí je do ruky. Měla ošklivou vyrážku a strašlivě páchla močí a životem na ulici. Kdyby si za těch pár stovek koupila prádelní šňůru a flašku něčeho na kuráž, nedivil bych se.

    „Držte se, prosím, budu na vás myslet, opatrujte se,“ řekl jsem tiše na rozloučenou a vzal její dlaň do svých.

    Přesto, že za celou dobu nepromluvila, ve chvíli, kdy jsem nastupoval do šestnáctky, ozvalo se za mnou:

    „Děkuju, jsi dobrej.“

*

     Během další cesty jsem se rozhodl, že napíšu tohle vyprávění. O tom, jak jsem ztratil a zase trochu našel víru v lidskou říši. Protože není více křížů, je jen jeden kříž. A není více lásek, je jen jedna láska. Zvlášť, když po zemi stále ještě chodí, ranění, ale přeci jenom andělé.