Couvání do chaosu

COUVÁNÍ DO CHAOSU 

Parkoviště bylo téměř prázdné, jen pár aut stálo v řadách jako zapomenuté stíny. Noc byla tichá, až příliš tichá, a studený vzduch se jí opíral do tváře. Veronika kráčela mezi auty a snažila se vybavit si, kam přesně zaparkovala. Všechno vypadalo stejně. Každý roh, každý sloup, každý odraz světla v oknech aut se sléval do jedné nejasné skvrny.

„Hledáte něco?“ ozval se hlas.

Otočila se. Stál tam muž, který jako by se vynořil ze tmy. Neznala ho, ale nepůsobil hrozivě. Spíš klidně a jistě, jako někdo, kdo ví, co dělá.

„Auto,“ odpověděla tiše.

Ukázal směrem k zadní části parkoviště. „Je tam. Třetí řada, páté místo. Hledáte ho na špatné straně.“

Nevěděla, jak to může vědět, ale šla tam. A opravdu — stálo tam. Její auto, přesně tam, kam ukázal. Když se otočila, aby mu poděkovala, muž už tam nebyl. Jako by se rozplynul.

Nastoupila dovnitř, unavená, ale s úlevou, že konečně jede domů. Ještě ani nestihla vložit klíček do zapalování, když se auto samo pohnulo. Nejprve jen o pár centimetrů, pak se začalo sunout dozadu. Z kopce.

„Ne, ne, ne…“ vydechla a šlápla na brzdu. Pedál se propadl pod její nohou, jako by tam žádný odpor nebyl. Auto nabíralo rychlost. Couvání se změnilo v nekontrolovatelný pád.

Volant se jí třásl v rukou, světla kolem ní se míhala, asfalt pod koly syčel. Snažila se zastavit, zatočit, cokoli — marně. Auto se řítilo dál, jako by si jelo vlastní cestou.

Vyjela z parkoviště, projela kolem rozbitých dveří a kolem tmy, která jí před chvílí připadala neškodná. Město za ní zůstávalo malé, vzdálené, nejasné. Silnice před ní byla prázdná, rovná a tichá. A ona poprvé cítila, že má volant pevně v rukou.

Jela pryč. Ne před něčím, ale za něčím. Za sebou nechala chaos, strach i ten zvláštní pocit, že se věci dějí bez ní. A s každým metrem, který ujela, se vracel klid — jako by se konečně rozjela správným směrem.