Chlapík v bílem 01

Chlapík v bílém pustil dveře. Ty se neslyšně zavřely. Pak mě opět začal propalovat zkoumavým pohledem. Pravý koutek úst se mu zvedl, jako by se chystal si uchechtnout. Zamyšleně však přikývl. Nejspíš si dodává kuráž. Já si ani nehnu. Pohrává si s něčím v kapse. Druhý koutek se zvedá nahoru. Takže úsměv. Nejspíš se rozhodl. Jeho pohled zdrsněl. Přestal se opírat o zeď. Narovnal se. Zvětšil se. Ruka v kapse se nerozhodně povytáhla. Udělal dva rychlé kroky.

Stojí nade mnou. Nad mým týlem, takže jej nevidím. Jen cítím, že tam je. Nehýbe se. Pevně svírám v objetí květináč. Škrtím pana Suchého. Vzrušení? Může to být ono? Chtěl jsem konec. Třeba jsem mu na dosah. Mám z toho radost? Nebo mě to děsí? Radost je krátký okamžik, kdy si vpouštím drogu do těla. Pak je radost trip, ale to není reálné. To se děje v hlavě. Pořádně nevím, jak radost poznat. Strach, je se mnou permanentně. Od chvíle probuzení až do další dávky. Tohle je jiné.

Zase ta relativita času. Jak dlouho nade mnou stojí? Věčnost? Okamžik? Cítím jeho pohyb. Jeho studená ruka uchopí mé čelo. Během mžiku mám hlavu zvrácenou dozadu. Bystří se mi smysly. Dlouhý výdech. Úleva. Skonči to! Snažím se vykřiknout. Nakonec to nejspíš bude radost. Žádný další spěch při hledání dávky. CKD už mě taky neuvidí. Něco zastudí na hrdle. Zadržuji dech. Nejspíš poslední kyslík v plicích. Vydechnu.

Štípe to. Ale jen chvíli. Snažím se podívat pod sebe. Abych viděl, jestli mi z hrdla vytéká krev. Ale ruka mě stále drží. Možná je to tak lepší. Pohled na krev by mě mohl rozhodit a začal bych bojovat o život. Nechci s sebou házet, jako kostlivec. Raději zůstanu takhle v klidu zaklíněný v jeho sevření. To nepůsobí zlověstně. Spíš konejšivě. Tak blízko mi už dlouho nikdo nebyl. Povolilo svěřeni. Ale hlava nepadá, jak bych čekal vstříc podlaze. Pomalu a něžně se stulí s mým obličejem. Pode mnou roste velká kaluž. Ale není rudá. Nemá barvu. Je průhledná. Vidím pod ní koberec. Ale ne ošoupaný, zničený. Trochu sešlý, špinavý od šlápot, ale v dobré kondici. Obyčejný.

Tekutina se šíří kolem mě a mění šedivý hnůj okolí v barevnější odstíny. Dokonce se zdá, že v místech kam dotekla není tma a šero tak velké. Jako by tam svítilo víc světla.

Mír. To je správné slovo pro to co cítím. Nikdy předtím jsem nebyl tak uvolněný. Tak klidný. Netíží mě vůbec nic. Oči se klíží. Mrknu a vidím periferně pana Suchého. Už není tak suchý. Listy má zelenější. Špičky jsou stále hnědé, ale blíže ke kořenům žloutnou až jsou úplně zelené. Hlína je víc prodyšná. Vlhká.

Louže stále roste. Zaplavila celou podlahu chodby. Omývá okraje stěny. Ty nejsou šedivé, ale mají veselejší barvu. Nemůžu si vzpomenout na její jméno. Stále mohu dýchat. Nelapám po dechu jako kostlivec. Lehce. Všechny bolesti jsou pryč. Strach z bolesti zmizel. Chuť na dávku je menší.

Nohavice bílého chlapíka nejsou tak bíle, jako byly předtím. Neoslňují. Jsou prostě bílé. Tekutina obtéká jeho boty. Celá místnost vypadá jinak. Vidím jednoduchou žárovku osvětlující místnost. V rohu je další květináč s velkou kytkou. Pan Suchý se mi zatím vysmekl z ruky. Ruce chlapíka v bílém jej svírají a pomalu zvedají pryč z mého zorného pole. Neprotestuji, i když cítím nevoli. První negativní pocit od chvíle, kdy jsem byl zabit.

Jde pryč. Ani se neohlédl. Ráznými kroky mizí ve dveřích, jež jsem předtím neviděl. Je pryč. I pan Suchý. Proč mi jej vzal? A z jakého důvodu mě to tak sere? Vytáčí? A proč ještě nejsem mrtvý? Vždyť se toho událo tolik. Čas je relativní.

Nemohu se hýbat. Celá místnost se mezitím obalila tekutinou, která mi vytéká z krku. Musím ji mít v sobě hodně. Halucinace? Nejsem mrtvý, ale zfetovaný. Ale není to klasická Droga. Tohle musí být něco jiného. Chodba se zbarvila, ale ne tak ostře, jako jindy. Uvízlo to někde na půl cesty. Myslel jsem, že je konec. Tohle není konec. Jen prodloužené utrpení.

Černé myšlenky přišly náhle. Vrací se absťák. Tekutina obalující místnost se začíná hromadit u mě. Jako by šel svět pozpátku. Vcucává se zpět do mé maličkosti. Barvy kolem šednou a mír v mé mysli se opět přetváří na hlubokou schízu. Jsem zase feťák bez dávky. Iluze je pryč.

Opět klečím na kolenou. Rána na krku svědí. Nahmatám si na něm malou vyboulenou ranku. Na zemi leží stříkačka. Prázdná. Neměl v kapse nůž. Ale nějakou drogu. Píchnul mi něco do krční žíly. Nechtěl mě podřezat. Něco mi dal. Nejdřív pustil špekouna, aby mi vzal výtah a pak mě nadopoval. A ukradl pana Suchého. Pan Suchý. Zakořenil se mi v hlavě. Proč?

Kytka v rohu je pryč. Je tam prázdný květináč plný prachu. Nejspíš popelník. Házím stříkačku směrem ke květináči. Prudkou zlostí jsem si vybil trochu vzteku. Otáčím se ke dveřím výtahu. Chci do nich udeřit pěstí, ale podlomí se mi kolena. Jsem slabý. Víc než před stříkačkou a panem Bílým.

Dojdu po čtyřech k výtahu. Vztáhnu ruce ke dveřím a pomalu se za jejich podpory zvedám. Rukama jezdím po jejich hladkém povrchu. Jsou však úplně neprodyšné. Nemohu nahmatat nic čím by se daly otevřít. Žádná klika, žádné tlačítko. Jen hladké dveře. Tudy cesta nevede…

Kudy odešel ten v bílém? Bylo to u toho květináče. Tam byly dveře. Kde je žárovka, která osvětlovala chodbu? Jak mám něco vidět, když se titěrné světlo soustředí jenom na malý bod prostředku místnosti. Kam se poděl chlapík v bílém i s tím světlem. Jako by tady byla větší tma, než před jeho odchodem.

V hlavě se zrodila myšlenka. Myšlenka se rozběhla do všech stran. Proběhla všechny závity mozku, rozdělila se na miliardu elektrických impulzů a nitkami nervů proběhla celým tělem až do špiček všech mých prstů. Měla se stát činem. Ale nestala. Nezvedl jsem nohu ani o píď. A místo, abych se pohnul, tak jsem cítil jenom tu myšlenku. Jak prošla tělem bez povšimnutí. Normální věc, jako je chůze, nad kterou se člověk ani nezamýšlí, zůstala pouze výplodem mé mysli. Informace se ztratila.

Stojím jak idiot v chodbě. Představuji si, že mi trčí velká slina z huby, táhnoucí se až na zem, která pomalu zasychá a mění se v krápník, ke kterému budu na věky připoután. Vystaven k posměchu. Je to jen pár kroků. Mrtvý květináč. Ale i těch pár kroků náhle působí jako něco neproveditelného. Mozek se přehřívá, vysílá stále nové impulzy, ale tělo na jeho příkazy nereaguje. Vůle je zmrazená a prohrává boj s netečností na celé čáře.

Civím na mrtvý květináč, hypnotizuji jej pohledem. Nemohu z něj spustit oči. To už dřív květináči narostou nohy a přijde za mnou. Krápník mi nejspíš ztvrdl i na rtech. Nejde s nimi pohnout. Oči nemrkají, začínají schnout. Jsem paralyzován. Byl to nakonec jed? Stalo se to vůbec? Není to jenom další halucinace?

Tlačím. Asi mi praskne hlava, ale snažím se probudit své tělo. Letargie jej má ve své moci. Nerovný souboj. Vyvíjím takový tlak na své tělo, až mám strach o stav svého spodního prádla, které už není v nejlepším stavu teď. Krápník praskne, zvedám pomalu nohu. Roztál jsem. Dopajdám ke květináči. Jsem úplně vyřízený.

Opírám se o zeď, supím, jako bych uběhl maraton. Velmi zvláštní pocit. Není to bolest, jako obvykle. Spíš uspokojující únava. Překonal jsem sám sebe. Jsem na sebe pyšný. Nebo nějaký takový pocit, o kterém jsem slyšel, že jej normální lidi mají. Pýcha je stejně jako lenivost odsouzenihodná. A pro ni v sobě nemám stejně místo.

Sedám si na velký květináč. Najednou není tak rostliny prostý. Něco z něj přeci jen trčí. I ten bordel nevypadá nevábně jako z dálky. Není čas dál zkoumat pustou faunu šedivé budovy, nejspíš to bude jenom hra stínů.

Gumové končetiny se dávají dohromady. Kolena se ztěžka rovnají, ale zvládnou to. Stojím u další hladké zdi. Byly tady dveře? Nebo se mi to všechno jen zdálo? Budu muset zpátky k výtahu? Jezdím po dlaněmi po zdi. Zleva doprava, nahoru a dolů. Nikde nic. Jenom stěna. Bílý chlapík musel být halucinace. Ne však pan Suchý. Třeba mi spadl. Někde tady leží ve tmě. Ale hledat jej nebudu. Ještě jednou rukama skenuji zeď. Nemá to cenu. Usedám na květináč. Musím sebrat síly, abych se mohl zase dobelhat k výtahu. Dneska není můj den.

Najednou nade mnou zabliká žárovka. Neznamená to, že jsem dostal nápad. Jen se na chvíli probrala opravdová žárovka nad mou hlavou. Poslední záchvěv před smrtí. Dvakrát blikla a praskla. Osvítila mi cestu. Uviděl výčnělek ve zdi. V místech, kde by mě předtím nenapadlo analyzovat rukama povrch. Rychle jsem skočil. Klika.

Tahám za kliku a nic. Absolutně bez účinku. Stojím. Pak chytám kluku oběma rukama a ze všech sil táhnu. Zase nic. Jenom frustrace. Velká dávka frustrace dodávající mi novou sílu. Takovou, že jsem několikrát do kliky zkusil kopnout. Pěkně jsem se u toho rozhýbal. A ještě lépe jsem si na některých částech těla vyzkoušel, že nejsou tak bez citu, jak to mohlo před chvílí působit. Ještě jeden, dva kopy a beznadějně si sedám na zem. Zažívám druhy emocí, které jsem měl dlouhá léta utopená v záplavě závislosti. Bylo by lepší, kdyby zůstaly utopené. Po dlouhých letech jsem se na chvíli probral z mlhy. Brečím. Plácám rukama kolem sebe. Sténám. A lituji se. Pak soustředěně propaluji pohledem kliku, která tam určitě předtím nebyla. Najednou je nejviditelnějším bodem v mém celém zorném poli. Sebelítost pomalu přechází ve zlost.

Je čas jednat. Opět se stavím a nahmatám svého nepřítele na zdi. Tahám ještě víc než předtím. Jsem vzteky bez sebe a zlost mi dodává sílu. Jsem jako superman, který se postavil rozjetému vlaku. Jsem připraven ze sebe vydat všechno. Pořádně se do toho opřít. Opřít. Opř… Už netahám. Tlačím. Bez účinku. Skvělý nápad idiote. Pochválím sám sebe a opět vyjeknu tím novým návalem emocí. Dneska mám emoční výprodej. Obejdu dva nebo tři malé kruhy kolem dokola. U toho si nadávám, a jednou nakopnu květináč. Kopnutí mi připomíná, že si bolest mohu docela dobře působit sám, aniž bych k tomu potřeboval sofistikovanou drogu a její abstinenční příznaky. Po dalším kolečku, tentokrát na umírnění bolesti, jsem se zapřel opět o kliku. Tlačím, tahám ale nic se neděje. Asi jsem už zapomněl, jak taková klika funguje. Všude stačí přiložit telefon. Všechno se hned otevře. Stačí jenom potlačit, nebo potáhnout. Klika se musí nejdřív zmáčknout! Náhle mi probleskne v hlavě. Prsty ji pevně ovinou. Až mi zbělají prsty. Hluboký nádech a dlouhý výdech. Tohle je poslední naděje. Když to nevyjde, nejspíš se proti tomu rozběhnu hlavou napřed a buď se vypnu, nebo tím proletím. Mačkám kliku dolů. Něco luplo. Mačkám na maximum. Co klika dovolí. Cloumání a když přitáhnu k sobě, objeví se škvíra, kterou prostupuje světlo.