Dopis

Anotace: Jednou bych ho chtěl poslat, jistě bez pravopisných chyb, ale to se nejspíše nestane...pro múzu a nejen pro ni...

Ahoj, nebo možná bych sem měl napsat dobrý den,
ale to teď nechám.

Mou povinností je zeptat se, jak jen se v dnešní den máš? A nejen v dnešní den, ale ve všechny dny, kdy jsme se neviděli. Rovnou odpovím na tvoji nevyřčenou otázku. Já, mám se dobře. Ale jak už to chodí, každý má své problémy, ale to sem tahat je ode mě skutečný nesmysl.

Pokročím dále. Všechno ti píši takhle, na počítači. Nejlepší by bylo, kdybych to psal v ruce, na obyčejný papír. Ale bohužel. Ale po dlouhé době jsem se rozhodl, že bych ti měl napsat. Několik dnů jsem přemýšlel jak bych to mohl udělat. Ano, dnes už existuje spoustu věcí jak bych ti mohl napsat. Stačí jen vzít mobilní telefon a namačkat pár vět. Odeslat a je po problému. A nebo jsem si mohl sednout za počítač, podobně jako sedím teď, do adresy příjemce dát tvůj mail a něco napsat. Ale to všechno je zbrklé. Ne tak nádherné. Ne tak nádherné jako je toto, tedy aspoň si myslím. Jak neosobní je všechno okolo nás. Z vlastní zkušenosti to neznám, ale z vyprávění a z filmů ano. A skutečně jen trochu si dokáži představit jaké to musí být, když někdo dostane dopis. Obyčejný dopis s adresou odesilatele a s razítkem od pošty. Musí to být něco úžasného, ještě když člověk na ten dopis čeká. A tak jsem se rozhodl, že ti také něco napíši. Původně jsem chtěl skutečně jen rukou a perem, ale okolnosti mě nutí napsat všechno na počítači a až pak to vytisknout, vložit do obálky na kterou napíši tvoji adresu a odeslat. A čekat jestli odepíšeš. Ať už to bude jakkoliv…Tolik na úvod, a teď to co jsem ti skutečně chtěl napsat.

Je to jako dnes, když si vzpomenu na ten okamžik. Na ten nádherný večer při zapadajícím slunci. Denně si to musím připomínat. Nevím jak ty, ale ten den pro mě znamená mnoho. Jak spolu jsme leželi, na dece. Na kopci ze kterého bylo vidět osvětlené město. Nebe úplně vymetené od všech mráčků, zářilo čistotou. Občas v nedalekém křoví zazpíval nějaký ptáček naší píseň. V ten moment bylo úplně jedno jako to píseň je. Vzpomínáš, jak drželi jsme se za ruce. Měl jsem je trochu vlhké. Byl jsem nervózní. Bylo to moje poprvé. Ale to bych zde neměl říkat. Vzpomínáš, jak jsme se společně dívali na zapadající slunce, které pomalu mizelo pod obzorem. Na nebi se objevila první hvězda, po ní během několika okamžiků celé souhvězdí. Každé jinačí. Tolik hvězd se najednou objevilo. Víš, jak jsem ti šeptal do ouška, že každá hvězda znamená jeden pár. Jeden pár jako jsme my. Pak jsme spolu hledali naši hvězdu. Trvalo dlouhou než jsme se shodly, ale bylo to úžasné, když jsme oba naráz řekly
„To je naše hvězda.“ Když na to vše teď vzpomínám, musím se ti přiznat. Po tváři tečou mi slzy. Nedokáži je nějak zastavit. Ale musím vzpomínat stále. Stále mi v hlavě zní všechny tvá slova, stále vidím tvůj obraz, stále na tebe musím myslet. Chtěl bych pokračovat ve vzpomínání, chtěl bych o tobě napsat celou knihu, chtěl bych ti vzdát hold. Chtěl bych tě opět políbit. Ale dnes toho už nejsem schopen. Vzpomínky mě dostihly a já si připadám jako malý kluk. Pláči a nedokáži to zastavit…
Musím se s tebou rozloučit, jinak to už dneska nejde. Tak na kolenou, s růži v ruce a polibek vkládám na tvá ústa a pronáším Naschle a mám tě rád…

Ať s tebou jasné nebe každý den je, ať úsměv ti na tváři hraje…
Ahoj
Určitě se budeš ptát, kdo jsem, ale vím, že si vzpomeneš…

P.S.: Škoda, že jsi jen sen…na obálku napíši: „Země snů“