Šlahouny v temnot

Setkání na hlavasu po dlouhé dobĕ. Výprava o osmi členech, R. září, šupla si acid pod jazyk už ve vlaku, heroicky. Zbytek jde chcát, před halou na nás vybafne vágus, see what happens. J. je chodící organizačnĕ organický glitch, hitne bankáč, mávám na nĕ, skáčem na dvojku, slíva koluje, tkalcovská. out.

Procházka kolem řeky zešeřelým brnem, u badinů zásed, beerec a chálec. Zádný velký deeptalk, prostĕ hospodská přestřelka. Necháváme útratu o velikosti samce mečouna a valíme na zbrojovku. Alkoschovávačky. Stará industriální ikona nasvícema v rudém. Security check, cashless náramky a pívo za osmde - welcome to late capitalism povídám.

Interakce se slečnou v šatnĕ. Ve vstupní hale je chladno, cítím divný paranoicko kritický rozpor, to když má u sebe em a v systému je cítit vliv AI, jako ustavičný dozor, hyperdohled. Rozkoukáváme se.

Technostage je zahalena do spoře průsvitné netkanky jako do pavoučího stanu-lůna, 2 djs s generickou lesklou lebkou hrajou sterilní hard hypnotic. To je motiv, co tu vnímám, vzorování a generičnost. Napjatou vnitřní vzouru. Převládá černá v rudém svĕtle. Berlín v Brnĕ. 

Hlavní hala má podobu dlouhé nudle, je v ní pamĕť industriální výroby. Ustavujem crowd spot ve středu. 

360° stage, čtyřkonstrukce s ledkovým stropním systémem a kyberneticky vyrůstajícími šlahouny ve stylu ausgang intermediálního studia, které si jede v data instalacích a paprskosvĕtločivých kabelech. 

Teď to začne být zajímavé, posílá mi to ten impulz, jako vodivý záblesk plazmy - neurofunk se snaží zkapalnit úzkost z apokalypsy a prodat ji jako syntetickou mašinérii vrytou do kapitalistické prázdnoty. Celý ten movement, kdy rave je jeden z posledních kolektivnich rituálů bojujicích o autentičnost, ale já v tom cítím generičnost a i ve stage designu vidím vliv AI, je to prorostené v té mechanické temnotĕ, digitální, jako neviditelné záření.

Tĕla se hýbou v chladné hale. Š.katruje kouk přímo v crowdu, maskuliní samec nahoře bez se šňupátkem. Hyperkonzumní organismy na bázi uhlíku. A metamfetaminu. Nezastírám, krystálek už je rozpuštĕný. Ta pachuť je cítit. 

Klasické nabíhání do toitoiek po dvou, to pak přervané žaludky tlačí na svĕrač, div se neposereš ve frontĕ. Festival real shit. Debata s girlfriendou od Š, skinny polka s láskou k elektronické hudbĕ a roztomilou výslovností. Týpek v zelené balaklavĕ: i'm from russia, but living in london. Zpátky do haly.

O půlnoci se stage přeformátuje, z klasického dj setupu se přetransformuje do face formátu, dvĕ soustavy o třech tří tisícových playerech, synknutých a propojených centrálním mixem, banger, slwdwn a technická produkce plná ostrých beatů a precizního sound designu, pro kterou jsem tady. Led hlavy probleskují ze zadního prostoru - to je moment kdy se rave stává prostorovým mýtem - nĕco mezi rituálem, instalací a simultánní budoucností, jak o ní psali přední teoretico devadesátek rave jako přivolávání budoucnosti, kdy drum'n'bass s jeho akceleracionistickou povahou a cinematickou dimenzí je obsesivnĕ zamĕřený na budoucnost. Závislost na fikci nebo její latentní síla přetavená ve skutečnost?

A teď ty led kybernetické šlahouny, kabely ve zmĕti tĕl a serotoninem hnaným mozkem představují nervový systém, výboj dat, svĕtlo reprezentuje data, vĕdomí jeho rozšiřující potenciál. Do beatů dĕlám headbangin, headdancing, šroubuji ty syntetické linky jako když zavrutováváš syntax. 

Strop mĕní vzorce z červené, černé a gridu, otevírá nové digitální nebe. expanze zevnitř ven, vyrůstá to z lidí, z práce bytostí z masa a kostí, hladových po 170 bpm mechanice a synestetice. Vjemy na hranici organicko-technologicko-brutalistním prorůstáním, rave tak organizuje tu manifestaci tlaku reality, její emulační a simulační potenciál. 

Občas je objeví frustrace z akceleracionismu, enthuziasmus z futurismu, vizuální dechberoucnost kybernetismu, ale pořád je to ten moment, mimo wow efekt moment, budoucnost co není jen cool, ale znak přivolávání budoucnosti. Když mi vyschne jdu na další pívo, desítka neublíží. 

A zároveň vĕdomí, že budoucnost je násilná, rozbitá, přetížená, v té mechanické stránce neurofunku slyším řev ega, hnĕvu, konfliktů raket, geoenergetiky, bombardéry na gazou, iránem, libanonem, destrukci, chaos zničení i masové tvoření dalších dekád. Cant get more futuristic than this.

Jenže problém futurismu je, že vyklíčil z fašistické kultury, podle abadira je to výsada prililegovaných, bílých, západocentrických badatelů, myslitelů, lídrů, byznysmenů, vĕtšina svĕta a východu má příliš mnoho starostí o přítomnost - tolik se o co strachovat. Druhá stránka futurismu, je že vizuálnĕ inspiruje tvůrčí mysli, spisovatele scifi, filmaře i architekty. Tvůrce soundtracků. 

Nástup odchází, přátelé se vytrácejí, headlineři hrají své tracky, které dav zná. Explozivní kombo. M. mi koupí pivo, můj cashless náramek už vyschnul, přesáhl jsem limit svých tekutin. Človĕk prý hřeje na 75 wattů a funguje jako difúzer zvuku. Není divu, že chobotničly v matrixu sají teplo v kokonu lidských tĕl.

Vše je propojeno, sleduji Kairu jak tančí za mixáky ve svůdném overalu. Je objekt touhy. Ženy co milují drumy. Post-kyberpunkový rave, systém se nezhroutil - zapli zesilovač a my v nĕm tančíme na obrazovkách fašistické selfie kultury.

Třetí raní, objednávám elektrobolt, znak kapitalistické vitality, objednávám elektrobolt, jako by na tom záleželo, když hoří ropné tankery, sila a ostrovy, když hoří tisíce galonů k nebi a na frontĕ visí stovky optických kabelů od dronů. Objednávám elektrobolt, vyčerpán tou temnotou, píšu přátelům, ať si užijí zbytek produkce a přeji cestu po kolejích domů. 

Darkshire /

Setkání na hlavasu po dlouhé době.
Výprava o osmi kusech.
R. září, šoupla si acid pod jazyk už ve vlaku — heroicky.
Zbytek jde chcát.
Před halou na nás vybafne vágus.
See what happens.
J. je chodící organizačně-organický glitch.
Hitne bankáč.
Mávám na ně, skáčem na dvojku.
Slíva koluje.
Tkalcovská.
Out.

Procházka kolem řeky zešeřelým Brnem.
U Badinů zásek — beerec, chálec.
Žádnej deep talk, jen hospodská přestřelka.
Necháváme útratu o velikosti samce mečouna
a valíme na Zbrojovku.
   Alko-schovávačky.
Stará industriální ikona nasvícená do ruda.
Security check.
Cashless náramky.
Pivo za osmdesát.
„Welcome to late capitalism,“ říkám.

Interakce se slečnou v šatně.
Ve vstupní hale je chladno.
Cítím divnej paranoicko-kritickej rozpor —
když máš u sebe emko
a v systému visí AI jako ustavičnej dohled.
Hypervnímání.
Rozkoukáváme se.

   Technostage zahalená v průsvitný netkance,
pavoučí stan, lůno.
Dva DJs s generickou lesklou lebkou
tlačí sterilní hard hypnotic.
Vzorování.
Generičnost.
Napjatá vnitřní vzpoura.
Černá v rudým světle.
    Berlín v Brně.

 
Hlavní hala je dlouhá nudle.
Drží v sobě paměť výroby.
Ustavujem crowd spot ve středu.

360° stage.
Čtyřkonstrukce.
LED strop.
A z něj vyrůstají šlahouny —
datový kabely, nervy, světlo.
Ausgang vibe.
Intermediální prorůstání.
A tady to začne.
Impulz.
Vodivý záblesk plazmy.
Neurofunk se snaží zkapalnit úzkost z apokalypsy
a prodat ji jako syntetickou mašinérii
vrytou do kapitalistický prázdnoty.
Rave jako jeden z posledních kolektivních rituálů
bojujících o autenticitu.
Ale cítím generičnost.
I ve stage designu je AI.
Prorostlá v mechanický temnotě
jako neviditelný záření.

Těla se hýbou v chladný hale.
Š. katruje kouk přímo v crowdu.
Maskuliní samec nahoře bez, se šňupátkem.
Hyperkonzumní organismy na bázi uhlíku.
A metamfetaminu.
Nezastírám — krystálek už je rozpuštěnej.
Ta pachuť tam je.
Toitoiky po dvou.
Přervaný žaludky tlačí na svěrač.
Div se neposereš ve frontě.
Festival real shit.

Debata s girlfriendou od Š.
Skinny Polka, láska k elektronice, roztomilá výslovnost.
Týpek v zelený balaklavě:
„I’m from Russia, but living in London.“
Zpátky do haly.
O půlnoci se stage přeformátuje.
Z DJ setupu na face-to-face.
Dvě soustavy.
Tři playery proti třem.
Sync.
Centrální mix.
Banger.
Slowdown.
Technická preciznost.
To je ono.
Kvůli tomu jsem tady.

LED hlavy probleskují zezadu.
A v ten moment:
rave se mění v prostorovej mýtus.
Rituál.
Instalace.
Simultánní budoucnost.
Jak o ní psali teoretici devadesátek —
rave jako přivolávání budoucnosti.
Drum and bass, akceleracionistickej,
obsedantně zaměřenej dopředu.
Závislost na fikci?
Nebo její tichý přetavení ve skutečnost?

LED šlahouny = nervovej systém.
Světlo = data.
Vědomí v expanzi.
Headbang.
Headdance.
Šroubuju syntetický linky
jako když zavrtáváš syntax.
Strop mění vzorce.
Červená.
Černá.
Grid.

Otevírá se digitální nebe.
Expanze zevnitř ven.
Vyrůstá to z lidí.
Z masa.
Z hladu po 170 BPM.
Organicko-technologicko-brutalistní prorůstání.
Rave jako manifestace tlaku reality.
Frustrace z akcelerace.
Euforie z futurismu.
Vizuální dechberoucnost kybernetiky.
Ale i mimo wow efekt:
budoucnost není cool.

Je přivolaná.
Jdu pro pivo.

Desítka neublíží.
A zároveň vím:
budoucnost je násilná.
Rozbitá.
Přetížená.
V neurofunku slyším:
ego, hněv, konflikty.
Raketový trajektorie.
Geoenergetika.
Bombardéry nad Gazou, Íránem, Libanonem.
Destrukce.
Chaos i masová tvorba dalších dekád.
Can’t get more futuristic than this.
Futurismus má ale problém.

Vyklíčil i z fašistický estetiky.
Abadir říká: výsada privilegovaných.
Západ, bílí, kapitál.
Zbytek světa řeší přítomnost.
Má se čeho bát.
A přesto:
vizuálně to živí imaginaci.
Sci-fi.
Filmy.
Architekturu.
Soundtracky.
Nástup odchází.
Lidi se vytrácí.
Headlineři dropují tracky, co dav zná.
Explozivní kombo.
M. mi kupuje pivo.
Můj cashless náramek je mrtvej.
Přetekl jsem.
Člověk prý topí 75 watty
a funguje jako difuzér zvuku.
Není divu, že chobotnice v matrixu
sají teplo z kokonu těl.
Všechno je propojený.

Kaira tančí za mixem.
Svůdnej overal.
Objekt touhy.
Ženy, co milujou drumy.
Post-kyberpunk rave.
Systém se nezhroutil.
Jen zesílil.
A my v něm tančíme.
Na obrazovkách selfie fašismu.

Tři ráno.
Objednávám Electrobolt.
Symbol kapitalistický vitality.
Objednávám ho znovu.
Jako by na tom záleželo,
když hoří tankery, sila, ostrovy.
Když k nebi stoupají tisíce galonů
a fronty nesou optický kabely dronů.

Objednávám Electrobolt.
Vyčerpanej.
Temnotou.
Píšu přátelům:
užijte zbytek.
A odcházím
po kolejích
domů.