Maida

Malá místnost, lidí se do ní nasouka asi jako do městského autobusu. Uprostřed je malý ostrov, okolo kterého jako všechno obíhá. Jsou tu tři větší stoly, každý tak pro osm lidí a další tři menší, poloviční, a to jak velikostí, tak počtem židlí. Tyto malé měsíce jsou v poklidu, projevují si vzájemnou náklonnost a žijí ve stínu jejich mateřské hvězdy. Stejně jako oslepuje slunce na obloze, vniká do očí odraz světla z lesklého výčepu s pivem, právě ten je středobodem toho všeho. Tento kruhový ostrůvek s výstavkou levných alkoholů a neznámých piv je tím, co svojí září drží všechny ty měsíce při životě.

Stěny jsou plné černobílých fotografií. Většinou jsou na nich historické osobnosti z dob, které už žádný živý nepamatuje. Tu a tam ale jsou i fotografie těch, kteří ještě nestihli vstoupit do učebnic, snad proto, že jejich historie se psala právě u těchto poklidných stolů a jejich život postačilo shrnout jednou fotografii. Vyjímečně tu ale jsou i fotografie těch, kteří tu mezi námi ještě jsou a kterých místa u stolu si zatím nebylo možné přebrat. Totiž to, jak je jejich přítomnost nepostradatelná vyšlo najevo ještě dříve, než o tom stihl uvědomil jejich odchod.

A přeci těm, jejichž paměť pamatuje časy, kdy byli zdi ještě poloprázdné, se narozdíl od jejich fotografií, nedaří tlumit boj s časem a tak byť je tvar jejich hlavy pořád stejný, ten radostný úsměv, který fotografie nikdy neopustí, za tu dobu z živé tvaře dočista zmizel. Stoly však neplní jen lidé s černobílými tvářemi a prázdnýma očima. Většinu současných návštěvníků doba černobíle fotografie ani nezastihla a tváře na zdech jim jsou stejně lhostejné a neznámé jako portréty panovníků v barokním zámku. A přeci jsou to oni, kterým zatím čas a staří nic neříká a kteří jsou odsouzeni na té zdi jednou skončit. Nelze ale namítat, že pravděpodobně v barevném provedení.

Možná zní nezávislost na čase krásně, ta však neomlouvá nekonečné pozdní příchody, jejímž výsledkem je opět dočasná samota u sklenice piva s příslibem malého zpoždění. Z prvotního zklamání a uvědomění, že zatím mou společností budou hluché a němé fotografie, mě ale vyvedl pán s pruhovanou šálou. Byl schován u stolku v rohu za věšákem, takže jsem si ho ve svém prvotním rozmaru ani nevšiml. Sedával tu vždy sám, kamenný jako socha s půllitrem piva, které snad nikdy neměl v plánu dopít. 

Právě on mě probudil z mého rozjímání, když nešťastným povzdechem upozornil na pivo, které se mu podařilo právě vylít na zem. Pomohl jsem mu s úklidem a přitom mě celou dobu přemáhala myšlenka usednout k tomu politému stolu. Trvalo dlouho než jsem sebral odvahu, ale k mému štěstí pán s pruhovanou šálou nikam nespěchal a tak mi, byť nevědomě, dal dost času, abych se rozhoupal, přisedl si a pokusil se z něj něco dostat.

Chvíli mě jen pozoroval, pak se ale z jeho nemytých dlouhých bílých vousů opatrně začala linout chraplavá slova. “Je to už čtyřicet let, co jsem poprvé spatřil císaře pána právě na támhletý zdi a propadl kouzlu tohohle místa. Prožil jsem tu krásný a taky bolestivý chvíle, vlastně skoro všechny svý chvíle, na které se svým starý mozkem ještě pamatuju. Dřív jsem nesedával sám, to mi ještě neodbilo osmnáct a tohle bylo jediný místo, kde nám výčepní s nadzvedlým obočím načepoval. A jak tě tady čas od času pozoruju, předpokládám, že si to umíš představit.” Překvapeně jsem zamrkal, ani mě nenapadlo, že by se někdy zajímal o svět okolo sebe, natož aby si pamatoval můj obličej. On si mého výrazu všiml a tak nezahálel a pokračoval “Máš dobrou čepici, když jsem byl v tvým věku nosil jsme identickou, abych ale neodbočoval. Jednou jsem našel jednu ženu, poté jsem se zamiloval a následně si ji vzal. Jenže ještě předtím, než jsem na nějakou ženu pomyslel jsem si našel přítele, takovýho toho kamaráda co chceš mít na celej život. To on mi ukázal tohlecto místo a to tady jsem následně poznal ji. Vše se táhlo krásně, život utíkal a ve vší té kráse a plynutí času jsem se začal ztrácet, možná proto mě kámoš jednou ženu ohnul a pak už jsem je nikdy neviděl. Pamatuj ty nejlepší kamarádi se pak ukážou jako ty největší svině” Čím déle se ten starý pán motal v té staré křivdě, tím více jsem začínal mít chuť diskuzi opustit, ale mé znejistění ty staré vousy asi vycítili a tak rychle stočil téma trošku jiným směrem. “Možná by sis o mě mohl myslet, že jsem nešťastnej. Já myslím že otázka štěstí a neštěstí je hloupost. Nikdo není upřímně šťastnej a nikdo upřímně neštastnej. To o co jde je jestli seš smířenej sám se sebou a svým životem. Můžeš mít krásný mladí, ale když strávíš zbytek svýho života litováním toho co odešlo, nemůžeš bejt spokojenej. Je to stejný jako když se budeš celej život dřít a hnát za nějakým cílem a přitom si ho pořád posouváš před sebe, protože nejvíc tě děsí myšlenka, že toho cíle jednou dosáhneš. A když takhle někdo existuje, nemůže to smíření najít ani v hrobě. Já nemám co ztratit, nemám co by mě mohlo vykolejit. Můj život se zploštil a vypadá jako palačinka a díky tomu i když jim hodíš tak vždycky dopadne rovně na zem." 

V tu chvíli se zprudka otevřeli dveře a v nich stál nejhlučnější zástupce té menší skupiny z řad těch, kterým čas nic neříká. Nezbývalo mi než vstát a k té skupině se připojit, přeci jen jsou to mí spolužáci. Jejich zástupce se k mě otočil a přátelsky mě přivítal. "Ty zmrde, ty už tu seš. Sorry za zpoždění no, dřív to nešlo a tak aspoň už máš jedno v sobě.” Posadili jsme se k stolu v rohu. Nakonec nás přišlo na čtrnáct, objednali se piva, konverzace se rozjeli a já se začínal uzavírat sám do sebe a rozjímat nad světem kolem sebe. Je vtipné jak lidé v pivu nachází útěk, nebo se snaží před něčím schovat, přitom právě pivo člověka svleče do naha a nechá ho se nekontrolovaně producírovat před všemi ostatními. V tu chvíli mě někdo vyrušil. “Hele co si o tom myslíš?” Zmateně jsem se zadíval okolo sebe a všiml si, že otázka přišla z židle naproti mě, díky tomu jsem tušil, že tématem bude buď fotbal, politika a nebo ženy, ale zaboha jsem nemohl odhadnout co z toho by to mohlo být a tak jsem se nechal podat a přiznal svoji nepozornost. “Ty vole, ty seš zase úplně mimo, řešíme Marii. Co myslíš, včera  mi psala ale nevím, je to holka na vztah nebo na šukání?” Odpověděl jsem, že spíše na šukání a to primárně kvůli jejím velkým bokům a prsům a naopak malému mozku. Moje odpověď se ujala a tak přišel zase na chvilku klid. Opět jsem začal ztrácet nit a téma konverzace jsem vnímal jenom okrajově. Odtušil jsem ale, že se začalo stáčet směrem k politice.

Politika je skvělé téma na hospodskou debatu, jelikož narozdíl od většiny jiných debat v ní nelze najít jakýkoliv konsenzus, výsledkem může tedy být několika hodinová debata, která ani jednomu z debatérů nepředá vůbec nic. Zároveň politická debata nepředpokládá žádný vysoký intelekt, stačí silná dávka tvrdohlavosti a nekonečná výdrž mluvit. Snad proto je pivo tím nejlepším motorem. Přesto musím řici, že to občasné hulákání osloví i mne, přeci jen je na tom něco přitažlivého.

Dnes však cítím potřebu sázet květiny. Vlastně je to jeden z důvodů proč jsem zde. Občas se zde zjeví můj spolužák, to on mě přivedl k sázení květin. Chtěl jsem s ním probrat můj nový záhon, je plný lilií. Jenomže slunce už dávno zapadlo a on přišel teprve před chvílí. Usadil jsem se vedle něj, potřeboval jsem poradit s barevnou paletou. “Myslim, že první řada by měla být kombinace fialové a oranžové, jako vycházející slunce” . Než však stihl jsem popsat můj výběr, přizval se do diskuze někdo jiný. Trvalo dlouho než domluvil a odpojil se. Naléhavě jsem přidal v rychlosti diskuze, stěží jsem však stihl popsat plán pro můj druhý záhon a tu se můj zahradnický spolužák octnul vně nějaká úplně jiné debaty. Po vyproštění z trnitého keře mi urychleně nastínil jeho názor na výběr barev, pak na mě něco zakřičel ohledně druhého záhonu, já ho však přes debatu o politice neslyšel. Pak už se začal zvedat, musel jít domů. Při loučení mi řekl, že se mi moc omlouvá, že mi to tentokrát nedopověděl, ale že to jistě stihneme příště. Řekl jsem mu, že to už pověděl vícekrát, než jsem za život stihl zasadit lílií. On se usmál a odešel. Pravdou je, že tuto debatu dokončíme až v den, kdy ve všech hospodách bude v pátek večer ticho jako v hrobě.

Seděl jsem v rohu místnosti a pozoroval ty černobílé obrazy. U stolu právě byla debata o vlivu drog na děti a vypadalo to, že byla v nejvyšším bodu varu, snad proto byl stůl celý pokrytý prázdnými půllitry a výčepní běhal tam a zpátky jako na závodním okruhu. Nedařilo se mi však zachytit v čem přesně spor spočíval, snahu o rozřešení jsem tedy vzdal a vrátil jsem se k prvotnímu tématu. Na jednom z obrazů byl můž s půllitrem u rtů, nebylo mu proto vidět do obličeje a jeho oči byly zpola zakryty, takže z nich nešlo nic vyčíst a tak nebylo možno po nich nic chtít, velmi jsem mu záviděl. Tímto směrem však cesta nevede, zmizel jsem tedy na záchod. Lze se tam zamknout a chvíli pobýt o samotě, to jak dlouho to lze uvnitř pobýt záleží čistě na soucitu s lidmi, kteří trpí před dveřmi venku.

Za těmi zamčenými dveřmi u pomalovaného pisoáru právě vyprazdňuji svůj močový měchýř a pozoruji mouchu, která sedí v dirce přímo nad pisoárem. Vypadá šťastně.

Tak dlouho jsem ji pozoroval, až ke mě přiletěla a posadila se na hořejšek pisoáru. Nejdříve mě jen pozorovala. V jejích očích jsem vyčetl prosbu abych se k ní přidal. Nasoukat se však do té škvíry o velikosti špendlíkové hlavičky nebyl jednoduchý úkol. Nejdříve se mi to nedařilo, pak jsem mermomocí zatlačil hlavou do zdi a už jsem seděl v te dirce s ní. Něco si mumlala a pak vzletná a já ji následoval. Bylo to zvláštní, jelikož normálně se mi v letadle z létání dělalo špatně, teď to bylo ale až příjemné. Dveře od záchodu byly otevřené dokořán a tak jsme vletěli do sluneční soustavy a začali kličkovat mezi planetami. Bylo to skvělé tak nepozorovaně vnímat ten vzduch nasmrádlý kouřem z cigaret, hlasitý smích a všeobecný pocit útěchy.

Nakonec jsme se usídlili na obrazu císaře pána, který visel přímo nad tím stolem, který okupovala skupina mě tak známá. “Kdo jsou ti co pod námi sedí?” tázala se moucha. “Mí spolužáci, přátelé dalo by se říct.” odvětil jsem. “Proč tu s nimi trávíš čas?” co tu děláš? prozivam mladi “Prožívám zde svá zlatá léta mladí a hledám inspiraci na pěstování lilií”. Moucha neotálela a vzlétla. Přistála na nos jednoho mého spolužáka, ten se po ní ohnal, ale samou nešikovnosti mouchu netrefil a místo toho jeho napřáhla ruka pokračoval v letu. V tu se na něj otočila jeho spolužačka a tak jeho ruka, těžko říct jestli naschvál nebo omylem, zasáhla její poprsí. Načež se u stolu rozjela vlna smíchu. Moucha se vrátila a otočila se na mě “Neboj, ti co sedí pod námi nejsou ztráta času. I v hospodě se naučíš věci, které se ti budou v dospělosti hodit. Snad jen to, jak moc času zde trávíš mne zneklidňuje. Sázet květiny přeci můžeš i bez tak častého se vystavování rakoviny jater a plic. Zároveň čím dříve se v životě odrazíš z startovní čáry, tím dále doběhneš. Štěstí je v tvých rukou, je jenom na tobě jestli skončíš černobílý na téhle zdi, nebo barevný v televizi.” Mlčel jsem, to ale nebylo nic nestandardního a tak se moucha vznesla a vybídla mne k návratu. Vrátili jsme se do škvíry. Moucha zalezla a tak jsem si konečně mohl umýt ruce, následně jsem otevřel dveře a vrátil se.

U stolu panovala pořád vcelku radostná nálada, snad už jen né tak hlasitá, jelikož novým tématem byl fotbal a k tomu né každý měl co říct. Já byl jeden z těch lidí, kteří neměli co dodat a tak jsem místo toho pozoroval pána s barevnou šálou. Opět se z něj stala socha a vypadal, že ani výbuch bomby by s ním nepohnul. Dlouho jsem tak seděl a rozjímal, než mě probrala moucha, která mi přistála na nos. Následně přelétla k hodinám visícím na zdi a začala před nimi dělat kotrmelce. Nehnutě jsem seděl a pozoroval ji. Vydržela tak nemalou chvíli a když začala ztrácet sílu, začala poskakovat po ručičkách tam a zpátky. Já ale stále nehybně seděl a pozoroval ji a tak celá unavená přiletěla, bouchla mě do čela a zmizela. 

Začínalo se schylovat k večeru, postupně jsme zaplatili. Nakonec nás u stolu zbylo jenom pár, konverzace se zpomalila a s tím, že nás čekala zítra škola, tak jsem se postupně zvedli i my a začali odcházet. 

Stál jsem na ulici a najednou přišel závan ledového větru, zastudily mne uši a došlo mi, že jsem si uvnitř zapomněl čepici. Rychle jsem se vrátil a rozhlédl po místnosti, čepice ležela na stole, než však jsem se k ní stihl vydat zvedl se pán s barevnou šálou. Přišel ke mně a začal se se mnou loučit “Přeji hezký večer mladý muži, něco mi v kostech říká, že dnes bude foukat. Vem si prosím moji šálu ať ti není zima.” Šálu jsem si omotal kolem krku a pán tiše vyklouzl ze dveří ven. Já si vzal svoji čepici a odešel.

Další den jsem přišel znova a to docela sám. K mému překvapení bylo pánovo místo prázdné, šálu tedy nebylo komu vrátit. Nakonec jsem si na to místo sednul a objednal pivo. Když mi výčepní pivo přinesl, všimnul jsem si, že v něm pluje mrtvá moucha.