Kapitola 1

Žhavé pouštní slunce proměňovalo ulice Phoenixu v pekelnou výheň. Přesto se v jeho rozpáleném srdci našla místa, která působila jako živoucí oázy. Městské parky, zelené golfové trávníky a mezi nimi i usedlost rodiny Hastingsů. Stavba, vztyčená před sto padesáti lety v oblasti Paradise Valley, nesla v sobě otisk generací. Předkové Hastingsových začínali jako těžaři mědi, a když se těžební boom vyčerpal, proměnili svůj kapitál v průmysl elektronických součástek.

Edward Hastings, současný dědic tohoto impéria, byl bohatý a vlivný muž s komplikovanou povahou s vadami a slabostmi. Edward Hastings neukazoval emoce. Když hovořil o strategii firmy, dlaně měl vždy položené na stole, nehnuté. Pragmatik, který by vyměnil lidskou ruku za přesnější mechanickou součástku, pokud by to zvýšilo zisk. Snažil se zachovat si rodinnou čest a vážnost. Toužil po synovi, dědici svého impéria, a když se mu narodila dcera, smířil se s tím jen napůl. Pro Elis si představoval jinou cestu: právo, sociální vědy, obory, které podle jeho genderových předsudků „slušely“ ženám.

Elis se však vydala vlastní cestou. Získala stipendium v Los Angeles díky nadaci FLAG, a její odchod z Phoenixu neproběhl v klidu. Spíše naopak, skončil ostrou, křičící hádkou, která navždy změnila vztah mezi otcem a dcerou.

Všechno se zhroutilo před pěti lety v Edwardově pracovně., ve chvíli, kdy se mu snažila vysvětlit svou volbu studia.

Edward prudce odložil brýle a opřel se o mahagonový stůl. „Softwarové inženýrství? Nanotechnologie? Elis, proboha, k čemu ti to bude? Na to máme najaté lidi! Ty máš studovat právo nebo sociální vědy, máš se naučit řídit tuhle společnost, ne se hrabat v nějakém kódu, který se za rok změní!“
Edwardův hlas se zachvěl hněvem:„A to stipendium, FLAG? To je charita, Elis! Děláš si ostudu! Já ti můžu zaplatit tu nejlepší univerzitu na světě, a ty si bereš peníze od nějaké nadace…! Vrať se k rozumu. Tady je tvůj život. Tady je tvoje dědictví.“

„Nechápeš to, tati,“ řekla Elis, i když se jí třásl hlas. „Právě to hrabání se v kódu je budoucnost! Všechno, co tvoje firma dělá, závisí na čipech a software. A já chci být u toho, chci tvořit to, co mi dává smysl, ne jen řídit to, co jsi vytvořil ty!“

Elis se narovnala. „Není to charita, tati. Je to uznání mých schopností. A pokud moje schopnosti a sny nezapadají do tvého dědictví a tvých předsudků, pak musím jít. LA je moje šance. A nechci, abys mi to platil. Chci si to zasloužit sama.“

Edwardův obličej zrudl. Věděl, že prohrává bitvu o její vůli. Udeřil pěstí do stolu, až se otřásly sklenice. „Dobře! Jdi si za svými hloupými nanotechnologiemi! Ale jestli odjedeš, jestli se rozhodneš být stejný snílek jako tvoje matka a zahodíš naši firmu… tak se nevracej! Rozumíš? Nepřeji si, abys překročila práh tohoto domu, dokud nepřijmeš zodpovědnost, která je tvoje! Jsi sobecká, Elis. Jsi zrádce!“

Elis zírala na otce, slzy měla na krajíčku, ale odmítla plakat. „Dobře, tati. Tak ať. Už se nikdy nevrátím, dokud nebudeš připraven vidět mě takovou, jaká jsem! Ne takovou, jakou bys mě chtěl mít. Sbohem!“

Elis odjela do Kalifornie s pocitem ublížení a pevným odhodláním jít svou vlastní cestou. Litovala, že matku vídá jen zřídka, ale věděla, že návrat by znamenal otevřít staré rány.

Patricia Hastingsová, Edwardova bývalá manželka, se po rozvodu vydala vlastní cestou. Získané finanční vyrovnání proměnila v malý módní salón v centru Phoenixu, kde navrhovala a šila šaty na zakázku. Rozvod proběhl v klidu, bez zášti, ale jeho kořeny sahaly k Edwardovým předsudkům vůči Elis. Patricia se rozhodla jít cestou nezávislosti a tvořivosti, a s Elis si udržela blízký vztah. Patricia se často v salonu přistihla, že hledí na adresu Elis v LA, prst se chvěje nad tlačítkem ‘Odeslat’

Po Edwardově boku se často objevoval Keith Trevis, dávný přítel z dětství a nyní menšinový společník ve firmě. Na první pohled působili jako nerozlučná dvojice, spojení společnou minulostí i podnikáním. Ale pod povrchem se skrývalo napětí. Keith měl temné styky s podsvětím, o nichž Edward věděl jen částečně a raději přivíral oči. Keith Trevis měl úsměv, ze kterého mrazilo. Věděl, co má v bance Edward, ale také věděl, co se děje na temných parkovištích za městem. Touha po větší moci ho stavěla do role protivníka – nejen Edwarda, ale i všech, kdo se mu postavili do cesty.

Edward stál těsně před uzavřením velké zakázky dronů pro armádu. Poslední fází prověrky bylo eliminovat všechna potenciální bezpečnostní rizika v okruhu nejbližší rodiny.

Problém nebyla jen Elisina absence, ale její vlivná přítomnost jinde. Pracovala pro FLAG, nadaci, která sice není přímo vládní, ale má silné styky s oficiálními místy, včetně FBI. Armádní prověřovatelé se obávali, že Elis, technicky zdatná a potenciálně rozhněvaná dceruška, by se mohla stát buď snadným cílem pro vydírání (kvůli pomstě otci), nebo že by její kontakty ve FLAGu a znalosti nanotechnologií mohly být zneužity. Prověřovatelé požadovali písemné ujištění o loajalitě a smíru s dcerou, která má tak citlivé technologické znalosti.

Proto se Edward, i přes svou pýchu a strach z konfrontace, rozhodl oslovit Patricii, aby mu pomohla přivést Elis zpět do Phoenixu. Ne kvůli lásce, ale kvůli papíru a zakázce, která byla ohrožena jeho vlastní hloupostí z minulosti.

Kapitola 2

Zvuk šicího stroje se zastavil, když Edward vstoupil do útulného salónu. Ve vzduchu se vznášela vůně nových látek s lehkým nádechem levandulového osvěžovače. Patricia vzhlédla od látky, kterou právě upravovala. Ty zářivé a pestré vzory Edwarda iritovaly, byl zvyklý na přesné součástky, kov a olej.
„Tohle není místo, kam bys běžně chodil, Edwarde. Co tě sem přivádí?“, prohodila Patricie.

Edward jí odvětil: „Potřebuji, aby se Elis vrátila. Aspoň na chvíli, na pár dnů. Firma stojí před důležitou armádní zakázkou a poslední fází prověrky je eliminovat veškerá bezpečnostní rizika. Podmínkou je, že rodinné vztahy, a zejména ty s Elis, musí být urovnané.“
Patricia překvapeně a lehce ironicky nadhodila: „Rodinné vztahy? Ty, který jsi jí řekl, že se nemá nikdy vracet?“

Edward se odmlčel a pak tiše řekl: „Udělali jsme chyby. Já… udělal chyby. Ale teď je čas to napravit. Chci, aby přišla na oslavu mých pětapadesátin. Ty ji můžeš přesvědčit.“

Patricia si povzdechla, ale v očích jí zableskla rozhodnost:„„Chceš, aby přišla na tvé narozeniny? Poprvé po pěti letech? Jde o zakázku, nebo se konečně bojíš, že ji už opravdu nikdy neuvidíš?“
Edward povzdechl a nervózně si promnul manžetový knoflíček: „Patricie, prosím. Udělej to pro mě. Také jsem ti nestál v cestě a pomohl zařídit tento salón.“
Patricie tedy svolila: „Zkusím ji přesvědčit. A pokud přijde, tak ne kvůli tvému byznysu. Ale protože je to tvoje dcera.“

Kapitola 3

V kalendáři stálo datum 4. července. Na zahradě Marka a Pauly voněly grilované steaky a ve vzduchu se mísil smích s hudbou. Michael a Elis seděli u stolu, a na chvíli se zdálo, že svět kolem nich je klidný. Ten klid měl přerušit až večerní ohňostroj.

Paula právě přinášela tác s vonící kávou a sušenkami, když Elis zazvonil mobil. Paula odložila tác s kávou a její ruka na okamžik zůstala viset ve vzduchu, když se podívala z Marka na Michaela. Ticho kolem Elis bylo najednou těžší než kalifornské slunce. Na displeji se objevil příchozí videohovor od matky. Elis se na okamžik zarazila, ale hovor přijala. Obraz Patricie Hastingsové se rozzářil na obrazovce. Uviděla v pozadí její módní salón, plný látek a šicích strojů.

Patricia začala hovor prosbou: „Elis, drahá, potřebuji s tebou mluvit. Tvůj otec… pořádá oslavu svých pětapadesátých narozenin. A chce, abys přijela.“

Elis ztuhla. V očích se jí zračila směs překvapení a neochoty. „On? Po tom všem, co mi řekl? Že se nemám nikdy vracet?“

Patricia se nadechla, jako by hledala správná slova. „Vím, že je to nespravedlivé, ale tentokrát je to důležité. Otec stojí před klíčovou armádní zakázkou a poslední fáze prověrky vyžaduje, aby se ujistil, že nejsi bezpečnostní riziko. Tvůj vliv ve FLAGu a tvé technické znalosti se najednou staly zbraní. A on potřebuje, abys potvrdila, že stojíš při něm. Podmínkou je, že rodina bude pohromadě a ty se s ním smíříš. Prosím, zvaž to. Nejde jen o jeho byznys, Elis. Jde o to, že ho ta chyba z minulosti teď dohnala.“

Elis odvrátila pohled, sevřela mobil v ruce. Michael ji tiše sledoval, cítil, jak se jí napnulo rameno. Položil na něj ruku, stisk byl pevný, ale konejšivý. Jeho klid byl jejím jediným ukotvením v momentě, kdy se zdálo, že ji staré rány stáhnou k zemi. Něžným a klidným hlasem ji přesvědčoval: „Elis… já vím, že je to pro tebe těžké. Ale možná je čas to zkusit. Aspoň kvůli tvé matce. A upřímně… rád bych tvé rodiče poznal. Chci vědět, odkud pocházíš.“

Elis se na něj podívala, v očích se jí zaleskla nejistota, ale i náznak úlevy. „Dobře… ale jen kvůli tobě. A kvůli mámě.“

Patricia se na obrazovce usmála, jako by jí spadl kámen ze srdce. „Děkuji, Elis. To je víc, než jsem doufala.“

Vzdálené rány ohňostroje jako by byly předzvěstí událostí, které je čekaly.

Kapitola 4

V tu neděli, kdy se oslava měla konat, vyrazili Michael s Elis už velmi brzo ráno. Čekalo je přes 600 kilometrů cesty do Phoenixu.

Silnice se táhla nekonečně rovně, rozpálený asfalt se vlnil v horkém červencovém vzduchu. KITT spolehlivě a rychle ukrajoval vzdálenost, jeho palubní deska občas zablikala nenápadnými signály, které Michael chápal, ale Elisina rodina by je sotva dokázala vysvětlit.

Michael držel volant pevně, zatímco Elis seděla vedle něj, pohled upřený k horizontu. „Víš, o otci jsem ti řekla jen to nejnutnější,“ pronesla tiše. „Je složitý člověk. Není zlý… ale má své předsudky a chyby. Chtěl syna, dědice. A já jsem mu nikdy nezapadala do jeho představ.“

Michael se na ni krátce podíval. „Možná je čas, aby tě viděl takovou, jaká jsi. A já bych ho rád poznal.“

Elis se pousmála, i když v očích jí zůstala nejistota. Michael cítil její napětí, a KITT to věděl taky. Michael letmo stiskl tlačítko na volantu, nebylo třeba slov. Na okraji navigace se na vteřinu rozsvítil subtilní, zelený symbol, slibující podporu. Zatím musel být jen obyčejné auto. Dokud to nebude potřeba.

Krajina kolem nich působila nehostinně, ale v jejím tichu se rodilo odhodlání. Phoenix už nebyl daleko. Všude kolem se rozprostírala poušť, viděli nekonečné plochy písku a kamení, občasné kaktusy a vyprahlé keře, které se zdály vzdorovat slunci jen silou vůle. Vzduch se tetelil a okolí působilo nehostinně, jako by chtělo každého příchozího odradit.
Michael lakonicky pronesl: „Nikdy jsem nebyl dál, než na plážích Kalifornie. Tady cítím něco, co se snaží uniknout ze země. Ticho, které je těžké.“

Pak, na okraji města, se před nimi objevila tepaná brána, za níž se rozprostíral jiný svět. Příjezdová cesta, dlážděná světlým kamenem, vedla kolem menší fontány, jejíž voda se třpytila v ostrém světle jako vzácný poklad. Udržovaný trávník, stromy a keře lemovaly cestu, jejich zeleň působila jako zázrak uprostřed pouště.

Dům s cihlovou fasádou a střechou z pálených tašek se tyčil hrdě, jeho patro a široká okna odrážela slunce, ale zároveň nabízela stín a chlad. Vypadalo to jako malý kousek ráje, pečlivě vybudovaný, aby ukázal bohatství a moc rodiny Hastingsů.

Michael se krátce podíval na Elis. „Tak tohle je tvůj domov,“ řekl tiše. Elis jen přikývla, její prsty se pevně zaryly do loketní opěrky. Brána, ta studená tepaná brána, která byla postavená, aby udržela lidi venku, se teď otevřela. Bylo to, jako by se vracela do luxusního vězení. Pro Michaela to byla první návštěva, pro ni návrat do místa, které nikdy nemělo být znovu otevřeno.

• Kapitola 5

Tepaná brána se otevřela a KITT pomalu vjel na příjezdovou cestu. Fontána uprostřed dvora šuměla, voda se třpytila v posledních paprscích slunce. Na schodech před domem stála Patricia Hastingsová. V lehkých letních šatech působila jako hostitelka, která dokáže spojit eleganci s přirozeným teplem. Byla drobná, jemná, štíhlá, s jemně zvlněnými vlasy v barvě mědi, která se zde kdysi těžila. Její zelené oči se rozzářily, když spatřila dceru.

„Elis,“ zvolala Patricia s úsměvem, když je spatřila. Objala dceru pevně, s něhou, která prozrazovala, jak moc jí chyběla. Po pevném objetí s matkou Elis na okamžik zavřela oči. Napětí, které ji drželo svázanou celých šest set kilometrů, se konečně uvolnilo. Tohle byl její bezpečný přístav. Pak se obrátila k Michaelovi. „A ty musíš být Michael. Už o tobě něco vím… jsem ráda, že jsi přijel.“

Michael se lehce uklonil, podal jí ruku. „Děkuji, paní Hastingsová. Je mi ctí vás poznat.“ Patricia se pousmála, protože sympatie mezi nimi byly okamžité.
Michael se podvědomě ohlédl po KITTovi, jestli Patricia zaregistrovala jeho futuristické křivky. Ale Patricia se už plně věnovala dceři; její zájem patřil lidem, ne plechu.

Michael se na ni zadíval, pak s úsměvem poznamenal: „Měděná barva vašich vlasů a ty zelené oči… to je skoro... umělecké dílo.“
Patricia ho s lehkým smíchem přerušila: „Ano, předkové mé rodiny pocházeli z Irska — a je to znát. Jsme národ tvořivých hlav.“ Rozesmála se a Elis se k ní přidala.

Michael si v tu chvíli uvědomil, jak moc se Elis podobá své matce. Stejná jiskra v očích, stejný úsměv, jen mladší verze té elegance.
Patricia je vedla do chladného interiéru, kde na ni čekalo ticho a stín. Všude sálal luxus, ale její jemné šaty z hedvábí jako by k luxusu patřily jen napůl. Michael poznal, že v tomto domě existují dva oddělené světy.

Kapitola 6

Hala byla zalitá světlem křišťálových lustrů, hosté se bavili u dlouhých stolů se šumícími sklenicemi šampaňského, hudba tiše hrála. Michael s Elis vstoupili dovnitř, okamžitě přitáhli několik pohledů. Michael ucítil vůni drahých parfémů, kolem něj plynula nezávazná konverzace. Jeho zrak těkal po přítomných hostech, podvědomě hledající cokoliv podezřelého.

Edward Hastings stál uprostřed místnosti, obklopen gratulanty. Michael si ho hned všiml. Jeho vysokou, statnou postavu, působící autoritativně se nedalo přehlédnout. Jeho tělo neslo váhu let prosperity. Michaela zaujal jeho oválný obličej s tvrdšími rysy, šedozelené oči, které působily zkoumavě, jako by každého měřily. Vlasy světle hnědé, husté, vlnité, s šedinami, které mu dodávaly respekt.

Elis k němu přistoupila pomaleji, s lehce odměřeným výrazem. „Všechno nejlepší, tati,“ řekla klidně a podala mu ruku, kterou Edward přijal. V jejím gestu byla patrná úcta, i když mezi nimi stále zůstával stín minulosti. Pak dodala: „Dovol, abych ti představila svého přítele a partnera Michaela Knighta.“ Michael mu s úsměvem podal ruku: „Rád vás poznávám, pane Hastingsi.“ Edward si s ním krátce potřásl a Michael mu podal elegantní box s vínem.
„Pane Hasting­si, gratuluji k narozeninám. Vybral jsem vína z Kalifornie, snad vám přinesou radost.“
Edward dar přijal s krátkým kývnutím. „Děkuji. Kalifornie… dobrá volba.“ Jeho pohled se na okamžik zastavil na Michaelovi, jako by si ho zapisoval do paměti.

Pak Elis zahlédla známou tvář. „Keithe!“ zvolala, a zamířila k muži stojícímu opodál. Na rozdíl od chladného podání ruky s otcem, Elis objala Keitha s upřímným, dětským nadšením. Viděla v něm jen starého přítele z dětství, muže, který byl vždy laskavý.

Keith Trevis byl středně vysoký, štíhlý, s energií, která působila až mladistvě. Michael si všiml jeho ostře řezaných rysů, krátce střižených světlých vlasů s prvními šedinami, a šedomodrých očí, které se zdály pronikavé, ale zároveň dokázaly rozzářit, když se usmál. Na první pohled působil jako muž, který má věci pod kontrolou.

Elis mu přirozeně říkala jménem, znali se od jejího dětství. „Tohle je Michael, můj přítel a partner.“ představila ho. „Miku, tohle je Keith Trevis, otcův přítel od mládí.“ Keith podal Michaelovi ruku. „Rád vás poznávám.“ Jeho stisk byl pevný, pohled krátce sklouzl k Elis, pak zpět k Michaelovi.

Michael zachytil ten drobný náznak. Keithův pohled na Elis byl o zlomek delší, než by odpovídalo pouhému rodinnému příteli. Nebylo to otevřené, spíš jemné gesto, které by jiný přehlédl. Ale Michael si ho všiml.

Elis se usmála, netušíc nic o Keithových nelegálních aktivitách. Vnímala ho jen jako starého známého, který patří k rodinnému kruhu. Keith se naklonil k Michaelovi: „Doufám, že se vám u Hastingsů líbí. Malý kousek ráje, že? Edward si ho hodně chrání. Neexistuje nic, co by neudělal, aby si ho udržel. Doporučuji vám totéž, mladý muži!“ Michael přikývl, ale v jeho očích se zableskla opatrnost. Už teď cítil, že Keith není jen obyčejný přítel rodiny.

• Kapitola 7

Soumrak se snášel na Paradise Valley, vzduch se ochladil jen nepatrně. Na terase usedli Edward a Michael, každý s šálkem kávy. Fontána v dálce šuměla, voda se třpytila v posledních záblescích dne a světla domu se odrážela v cihlové fasádě.

Edward chvíli mlčel, pak se zadíval na Michaela. Pak navrhl: „Vy a Elis - jste určitě víc, než jen přátelé. Takže se nebudete zlobit, když Vám budu říkat jménem, že?“
Michael trochu zdrženlivě odvětil: „Dobře pane Hastingsi. Klidně mi říkejte Michaele.“
Edwardovy šedozelené oči působily zkoumavě, jako by chtěl proniknout pod povrch slov. „Řekni mi něco o své rodině. Odkud vlastně pocházíš?“

Michael se opřel, chvíli přemýšlel, pak odpověděl klidně: „Můj život nebyl úplně jednoduchý. Matka mi zemřela, když mi bylo patnáct. Adoptivní otec, doktor Mark Peterson, se o mě postaral. Je to lékař, člověk, kterého si vážím a beru ho jako vlastního otce. Nyní žije se svou snoubenkou, Paulou Lindbergovou, vědkyní, viroložkou. Jsou spolu šťastní, milují se a i já k ní mám velmi dobrý vztah.“

Edward přikývl, ale v očích mu zůstala zkoumavá jiskra. „Lékař, vědkyně… tedy spíše taková akademická cesta. Na rozdíl od skutečného byznysu.“
Pak pokračoval: „Zajímavé. A to auto, ve kterém jste přijeli… není úplně obyčejné. Co je zač?“

Michael se pousmál, odpověděl bez zaváhání: „Patří nadaci FLAG. Je to firemní vozidlo, které používám při své práci. Nic víc.“

Edward se na něj zadíval, jako by hledal trhlinu v jeho odpovědi. „Hm. Firemní vozidlo… možná. Až příliš dokonalé firemní vozidlo. Kolik tahle hračka stála daňové poplatníky, Michaele? A ty… působíš dojmem muže, který má víc, než říká.“

Michael se nenechal vyvést z míry. Jeho hlas zůstal pevný: „Možná vám jednou odpovím na všechny vaše otázky. Ale teď je důležité, že jsem tady kvůli Elis. Ona je pro mě víc než všechno ostatní.“
Michael cítil, jak se mu Edwardovy oči zavrtávají pod kůži. Bylo to jiné než boj se zbraněmi. Tohle byl boj o vliv a moc. A Edward byl mistr v zabíjení slovem.

Edward se opřel, upil kávy, a jeho hlas ztvrdl: „Moje dcera je dědičkou impéria. I když jsme se nerozešli v dobrém. Má před sebou budoucnost, která vyžaduje sílu, stabilitu… a já si nejsem jistý, jestli ji najde po tvém boku.“

Michael se na něj podíval klidně, bez obrany, jen s pevností v očích. „To ukáže čas. Ale já vím, že ji nikdy nenechám samotnou.“

Edward mlčel. Skeptický, ale v koutku jeho mysli se začínal rodit první zárodek respektu. Ne proto, že by Michael něco dokázal, ale proto, že se nenechal zastrašit.

Nad usedlostí Hastingsů zářily stovky hvězd. Noční život se probouzel zvuky cikád a vytím kojota, společnost se pomalu rozcházela a ti, co zůstali, se ukládali k spánku.

Kapitola 8

Jsem Keith Trevis. A dnes ráno jsem se probudil s pocitem, že se mi svět znovu bortí pod rukama. Telefonát byl krátký, ale jasný: nabídka na odkup gangu v Los Angeles nevyšla. Nejenže mě odmítli, ale dali najevo, že chtějí převzít moje lidi. Převálcovat mě. To slovo znám až příliš dobře.

Kdysi jsem měl vlastní továrnu. Malé modely, dálkově ovládané hračky, sny o úspěchu. Pak přišla velká společnost, rozdrtila nás bez slitování. Zbyly mi jen drobky, trocha peněz a hořká pachuť porážky. Edward mi tehdy podal ruku, nabídl spoluúčast v jeho firmě. On měl všechno: továrnu, kterou mu nikdo nezboural, rodinu, ženu, která ho milovala (i když ji nechal jít), a tu nevděčnou dědičku. A já? Já jsem byl jen společník. Slovo, které mělo vonět penězi, ale smrdělo podřízeností. Záviděl jsem mu a to se nezměnilo...

A teď se mi ti z LA chtějí postavit. Ne. Tentokrát ne. „Zlikvidujte zítra ráno jejich skladiště, ať to vypadá jako nehoda. Tentokrát žádné otisky prstů. Jen čistá práce. Ať pochopí, že se mnou se nehraje.“, řekl jsem do telefonu.

Odložil jsem mobil, nalil si whisky. Edward mi včera naznačil, že na oslavu pozval i Elis. Možná přijde, možná ne. Vždycky se mi líbila, už jako teenagerka měla něco, co mě přitahovalo. Ale jestli ji skutečně uvidím, to se ukáže až večer.

Jsem v Edwardově vile na jeho narozeninové párty. Slyším hudbu, smích, světla svítí do dáli. Edwardovi gratulují hosté, já stojím opodál, tvářím se jako přítel. A pak ji spatřím. Elis. Už to není ta malá holčička, kterou jsem vídal po boku otce. Teď je to žena. Krásná, sebevědomá, dospělá.

V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Už nejde jen o závist vůči Edwardovi, o moc nebo peníze. Chci ji. Chci ji mít. Ona je součást toho, co Edward vlastní. A já chci, aby byla moje.

Kapitola 9

Ranní slunce se opíralo do oken jídelny, vzduch byl svěží, ještě s chladným dotekem pouštní noci. Michael a Elis seděli u stolu, Patricia jim připravila lehkou snídani. Na stole leželo čerstvé pečivo, ovoce, voněla čerstvá káva. Atmosféra byla klidná, ale v Michaelovi zůstávalo napětí z předchozího večera.

Pak zazvonil jeho mobil. Na displeji se objevilo jméno Edmond.
Michael hovor přijal s otázkou: „Co se děje Edmonde?“
„Michaele,“ ozval se hlas, „potřebuju, abys jel do centra města. Setkáš se tam s Raymondem Haleem z FBI. Řekne ti víc, až budete spolu. Je to důležité.“
Michael přikývl, i když Edmond nemohl vidět jeho gesto. Schůzka s FBI. Ráno. V Arizoně. To byla nouzová situace. Edmond by ho neposílal k FBI bezdůvodně. Ale nemohl ukázat znepokojení. Ne tady, ne před Edwardem.
„Rozumím. Vyrazím hned.“¨, řekl tedy a ukončil hovor.

Mezitím do jídelny přišel i Edward Hastings. Michael omluvně řekl: „Je mi to líto, ale budu muset na chvíli odjet do centra města, mám tam důležitou pracovní schůzku.“
Patricie přikývla a Edward dodal: „V pořádku, nic se neděje…“
Elis se k němu obrátila s prosbou: „Kdyby ses zdržel, dáš mi vědět, že?“ Slyšela totiž Edmondův hlas a bylo jí jasné, že situace může být vážná.

Michael potvrdil: „Vrátím se co nejdřív a dám vědět, kdyby něco…“. A odjel.

Kapitola 10

KITT tiše zaparkoval před jednou z administrativních budov v centru města. Michael došel ke kanceláři, která byla místní pobočkou FBI. Zaklepal, vešel dovnitř a tam na něj čekal muž kolem šedesátky.

„Raymond Hale. FBI“, představil se stroze.
Michael odpověděl: „Michael Knight, pracuji pro nadaci FLAG.“ A podal agentu Halemu ruku. Krátce si potřásli. Raymond Hale působil klidně, jeho vysoká, štíhlá ale pevně stavěná postava vyzařovala autoritu. Jeho hranatý obličej s jemnými vráskami nesl známky zkušeností a let ve službě. Celkový dojem dokreslovaly na krátko střižené šedivé vlasy a pečlivě upravené vousy. Jeho ocelově modré pronikavé oči jako by neustále hledaly pravdu pod povrchem. Nepotřeboval žádné okázalé oblečení, stačil tmavý oblek s jednoduchou kravatou.

Hale se na něj podezíravě zadíval. „Pane Knighte,“ pronesl, hlas měl hluboký, klidný, ale pevný. „Edmond o vás mluvil. To je jediný důvod, proč vám důvěřuju. V Los Angeles došlo k útoku dronem. Zasáhl skladiště, následný požár poškodil trafostanici. Kritická infrastruktura. A to znamená, že je to naše věc.“
„A proč jste mě tedy zavolal?“ zajímal se Michael.
Agent Hale odvětil: „Tyhle důkazy ukazují na továrnu Hastingsů. A Elisabet Hastingsová je vaše blízká přítelkyně, že?“
Michael navrhl: „A právě proto bych vám mohl i pomoct. Zkusit pro Vás získat víc důkazů.“

Raymond Hale položil složku na stůl, jeho ocelově modré oči se zabodly do Michaela. „Tohle je vážná věc, Knighte. Útok na infrastrukturu. Normálně bych to nepustil z ruky. Proč bych měl věřit, že právě vy budete pátrat?“

Michael se narovnal, hlas měl klidný, ale pevný. „Protože jsem už u toho. FLAG má zkušenosti, které vám můžou pomoci. A já vám slibuju, že všechno, co zjistím, půjde přímo k vám. Edmond vám potvrdí, že držím slovo.“
Agent Hale se na chvíli podíval z okna, kde uviděl KITTa. Chvíli mlčel, pak pomalu přikývl. „To auto, ve kterém jste přijel, Knighte… Vypadá, že má mnohem větší rychlost, než je nutná pro práci v nadaci. Doufám, že tu rychlost využijete ke shánění důkazů, a ne k útěku. A pamatujte, pane Knighte. FBI nehraje hry. Jestli se ukáže, že jste mě vodil za nos, půjdete ke dnu spolu s nimi!“
Podal mu složku s důkazy. „Začněte u Hastingsovy továrny. Tam vede první stopa. Máte 48 hodin.“

Michael cítil, jak se mu sevřel žaludek. Dronový útok na kritickou infrastrukturu. A Hale mu podává důkazy ukazující na firmu Edwarda Hastingse – otce Elis. Musel zůstat klidný. Pak dodal: „Rozumím. A věřte mi, že nechci hrát hry. Chci znát pravdu.“

Nejen kvůli FBI, ale i kvůli Elis, pomyslel si ještě.

Kapitola 11

Po rozloučení vyšel Michael z budovy a bylo mu jasné, že obstarání důkazů určitě zabere nějaký čas. Zavolal proto Elis, aby se omluvil.

Když se z telefonu ozval její milý hlas řekl jí: „Prosím tě, ta schůzka ve městě se asi protáhne. Něco jsem zjistil, ale potřebuji to ještě ověřit.“

V Hastingsově sídle Edward slyšel, že Elis volá s Michaelem a zajímal se: „To je Michael?“
„Ano tati, volá, že se zdrží. Musí něco důležitého ještě ověřit.“
„Aha..když to je důležité… Vyřiď mu, ať se vrátí na oběd. Podáváme tacos s grilovaným kuřetem a čerstvou salsou. A to se musí jíst hned, dokud je teplé.“ dodal s lehkou ironií v hlase.
Elis řekla do telefonu: „Dobře Miku, ale měl by ses vrátit na oběd, zvládneš to?“
„Snad ano, budu se snažit.“ řekl Michael, rozloučil se a zavěsil.

Pak nasedl do KITTa a z úložného boxu v palubní desce vytáhl svůj laptop.
KITT se ho zeptal: „Hledáme něco Michaele?“
„Ano a budu potřebovat i tvoji pomoc, kamaráde. Já se spojím s Edmondem, aby mi poskytl přístup k fakturám Hastingsovy společnosti a od tebe budu potřebovat najít digitální stopy. Záznamy, komunikace, cokoliv podezřelého kolem Hastingsů…“
KITT se zajímal: „A co se stalo? Určitě něco hodně špatného, když stojíme před budovou, kde sídlí FBI…“
„V LA došlo k útoku dronem se zápalnou bombou a následný požár poškodil rozvodnu. Proto se o to zajímají federálové. A vypadá to, že je v tom nějak zapletena společnost Edwarda Hastingse.“, objasnil Michael.

Po pár desítkách minut se důkazy začaly sbíhat. Faktury byly sice přes prostředníky, ale stejně pokaždé končily u Edwardovy společnosti. KITTova holografická mapa na palubní desce blikla. "Michaele, emailová komunikace přes šifrované VPN servery v Curychu odkazuje na nestandardní dodávku nanotechnologických komponentů. Jsou identické s fragmenty nalezenými v LA. A příjemce je buď Keith Trevis, nebo Edward Hastings. Oni jediní mají oprávnění.“

Když Michael viděl, jak se faktury jako krvavá stopa stáčejí zpět k Edwardově firmě, cítil vztek a zklamání. Nejen, že Edward zklamal Elis, ale byl to i potenciální zločinec. „Nechtěl jsem, aby to byla pravda, kamaráde,“ řekl KITTovi, hlas měl sevřený. „Ale ty logy nelžou.“

Podle času KITT hlásil: „Michaele, pokud se chceš vrátit na ty teplé tacos, máš jen deset minut, abys stihl dojet do vily Hastingsů. Jinak se Edward bude ptát.“ Michael se podíval na soubory, na kterých zářilo jméno Hasingsovy společnosti. „Tacos počkají. Nejdřív musím informovat Halea.“

Kapitola 12

Michael položil na stůl před agenta Halea svůj laptop. Na obrazovce byly jak dodavatelské faktury, tak digitální komunikace. „Tady jsou další důkazy, pane Hale. Faktury z dodavatelských řetězců, digitální stopy, logy. Všechno ukazuje na společnost Edwarda Hastingse. Dodržel jsem slovo, předávám vám to.“

Raymond Hale propojil Michaelův laptop se svým počítačem a všechny získané důkazy si zkopíroval. Pak přikývl: „Dobrá práce, pane Knighte. To je přesně to, co jsme potřebovali. S tímhle můžeme jít přímo na soudní příkaz a vtrhnout do vily Hastingsových.“

Michael však klidným ale pevným hlasem pronesl: „Ne, prosím. Nejdřív chci mluvit s Edwardem Hastingsem osobně. Je to vlivný muž, jeho společnost je známá. Tvrdý zásah FBI by způsobil skandál, který by mohl zničit víc než jen jeho jméno. Důkazy vedou na firmu, pane Hale. Ale detaily komunikace, které jsme získali, naznačují, že kódování a adresy nemusí nutně patřit Edwardu Hastingsovi osobně, ale spíše někomu z jeho okruhu. Proto chci osobní setkání – abychom zjistili, kdo tu operaci skutečně řídí. “

Agent Hale přimhouřil oči: „Jste tvrdý, pane Knighte. Ale Elisabet Hastingsová je vaše přítelkyně. Dáváte mu šanci, abyste ochránil ji. Buďte upřímný, Knighte. Já vím, že tu nechráníte Edwardovu čest, ale svou partnerku.“
Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Dobře, pane Knighte. Dám vám tu možnost. Ale pod podmínkou. Budete mít u sebe nahrávací zařízení, které nám poskytne záznam rozhovoru. A navíc GPS lokátor. Pokud se něco pokazí, najdeme vás okamžitě. A pokud Edward cokoli přizná, bude to důkaz.“

Michael nezaváhal: „Souhlasím. Chci, aby to bylo čisté. Jestliže Edward Hastings opravdu stojí za útokem, pak jeho vlastní slova budou mít větší váhu než jakýkoli log.“

„Dobře. Pak je to dohoda. Ale pamatujte, pane Knighte — FBI nebude čekat věčně. Pokud se neozvete včas, půjdeme dovnitř.“ dodal Raymond Hale, sice vážně, ale s lehkým úsměvem na rtech.

Michael přijal nahrávací zařízení. Byl to kus technologie, který by KITT snadno neutralizoval. „Takže teď jsem oficiálně špion, kamaráde,“ řekl KITTovi, když nastupoval do auta.
KITT odpověděl: „Analýza hrozby je vysoká. Mám připravený protokol pro odposlech a rušení, Michaele. Chceš toho využít?“
Michael odpověděl: „Ptáš se, jak bys mě neznal KITTe. Vím, že jsem v nebezpečné hře, ale chci hrát čestně a zjistit pravdu.“

Kapitola 13

Michael zaparkoval KITTa před vilou. Cítil v kapse kalhot chladný kov nahrávacího zařízení, svou pojistku i rozsudek zároveň. Prostornou jídelnu osvětlovaly ostré paprsky poledního slunce, na jednoduše ale vkusně prostřeném stole ležely mísy s tacos a grilovaným kuřetem, ve vzduchu se vznášela vůně čerstvé salsy.

U stolu seděli jen Edward, Patricie a Elis. Místo, kde ráno seděl Keith, bylo prázdné. Edward přivítal Michaela s úsměvem, ale lehce naléhavým tónem: „Keith už musel do továrny,“ poznamenal Edward, „Někdo na tu zakázku musí dohlédnout, když si ostatní vyřizují 'soukromé schůzky' ve městě. Co jsi tam vlastně řešil?“

Michael usedl ke stolu, hladově se podíval na tacos: „Pane Hasting­si, rád vám to povím. Ale až po obědě. Upřímně… mám teď takový hlad, že bych vám kazil chuť i sobě, kdybych začal s vážnými věcmi.“
Patricia se snažila odlehčit situaci úsměvem: „A já jsem přesně proto připravila něco lehkého. Grilované kuře, čerstvá salsa, koriandr… Phoenix v červenci si žádá svěží oběd.“

Elis podala Michaelovi talíř se slovy: „Tady máš, Miku. Ať máš sílu na to, co přijde.“

Edward přikývl, vzal si svůj kousek. V jeho hlasu byla směs ironie a respektu: „Dobrá. Necháme vážné řeči na později. Ale po obědě půjdeme do pracovny. Tam už se vyhýbat odpovědím nebudeš moct.“

„Souhlasím. Po obědě vám řeknu všechno, co potřebujete vědět.“, odvětil s klidným úsměvem Michael a také začal s jídlem.

Když dojedli začal Edward opět vážně: „Tak, Michaele. Oběd byl dobrý, ale teď už chci slyšet, co jsi řešil ve městě.“

Patricia s úsměvem vstala od stolu: „Já se bohužel musím omluvit. Mám odpoledne smluvenou zákaznici v salónu. Nechám vás, ať si to vyříkáte sami.“

Elis s lehkým znepokojením přikývla: „Dobře, mami. Uvidíme se večer.“ Patricie pohladila Elis po ruce, krátce se na Michaela usmála a pak už se její kroky ztrácely v chodbě.

Edward také vstal a jemným gestem ukázal směr: „Tak pojďme. Do mojí pracovny. Místa, kde se dělají skutečná rozhodnutí. “

Michael se podíval na Elis, která mlčky přikývla, a společně následovali Edwarda. Atmosféra zhoustla, jako by se dům připravoval na vážný rozhovor.

Kapitola 14

Pracovna Edwarda Hastingse působila jako pevnost jeho světa. Masivní dubový stůl stál uprostřed místnosti jako oltář moci, jeho tmavé dřevo se lesklo v tlumeném světle lampy. Za stolem se tyčilo vysoké kožené křeslo, které Edwardovi dodávalo ještě větší autoritu, když v něm usedl.

Na jedné straně místnosti se rozprostírala knihovna, plná svazků s koženými hřbety, šanonů a dokumentů, které připomínaly, že zde se rozhoduje o věcech vážných a trvalých. Vedle ní visela rodinná fotografie. Patricia s jemným úsměvem, Elis ještě jako dítě, a Edward, který na snímku působil mladší, ale stejně neústupný. Fotografie byla nenápadná, ale v prostoru, kde dominovala strohost a moc, působila jako tichá připomínka, že i zde existuje rodinný rozměr.

Okno do zahrady bylo zakryté závěsy a záclonami, které tlumily ostré arizonské slunce. Světlo se dovnitř dostávalo jen v pruzích, jako by samo váhalo, zda má narušit vážnost místnosti. Na druhé straně stolu stála dvě menší křesla, určená pro hosty. Byla pevná, ale méně pohodlná než Edwardovo. Bylo jasné, kdo je zde pánem.

Pod stolem ležela kožešina, která změkčovala chlad dlaždic a dodávala prostoru nádech luxusu. Na stole se vyjímaly praktické předměty: notebook, kalendář, lampička, několik složek s dokumenty. Všechno bylo uspořádané, jako by Edward chtěl mít kontrolu nejen nad lidmi, ale i nad každým papírem, který se mu dostal do ruky.

Když Michael a Elis vstoupili dovnitř, atmosféra se okamžitě změnila. Po lehkém obědě s vůní koriandru a grilovaného masa působila tato místnost jako jiný svět.
Michael podvědomě zkontroloval, zda nahrávací zařízení ve vnitřní kapse funguje. Vůně staré kůže a papíru byla těžká. Michael, který celý život spoléhal na rychlost a přímou akci, cítil, že v této pevnosti se hraje pomalá, psychologická hra. Podíval se na Elis, jejíž pohled sklouzl k té staré rodinné fotografii. Těžší, vážnější, sevřený. Bylo jasné, že tady se nebude mluvit o jídle ani o rodinných vzpomínkách. Tady se bude rozhodovat.
Věděl, že KITT je zaparkovaný venku, ale jeho signál byl silný, nahrávání běželo. Michael nebyl sám. Ale tady, v srdci Edwardovy moci, mu KITT mohl poslat jen signál.

• Kapitola 15

Edward se usadil do svého oblíbeného křesla a pokynul Michaelovi s Elis, aby usedli naproti němu. Pak se obrátil na Michaela. „Tak mladý muži, čekám na to vysvětlení.“

Michael bez okolků přiznal: „Byl jsem na schůzce s FBI. Došlo k útoku v Los Angeles, a stopy vedou k vaší továrně. Mám důkazy, které to potvrzují.“

Edward se zamračil, jeho hlas ztvrdl: „Důkazy? Chci je vidět. Pokud je v ohrožení naše armádní zakázka, musím vědět, co se děje.“

Michael mu předložil složku s fakturami. „Tyhle dokumenty jsem získal přes nadaci. Ukazují, že některé komponenty čipů byly objednány přes prostředníky, ale nakonec se sbíhají k Hastings Electronics.“

Edward listoval papíry, v jeho hlase byla cítit skepse: „To může být omyl. Někdo mohl zneužít naše jméno. Ale… pokud by to byla pravda, tak bychom mohli utrpět velké finanční škody! Armádní prověřovatelé můžou přijít každým dnem a vsadím se, že by je to velmi zajímalo...“

Elis, která celý rozhovor slyšela, se neudržela: „Dolary… už zase vidíš jen dolary! Když jsem tehdy odešla do LA, myslela jsem si, že jen nechápeš moje sny. Ale pokud se ukáže, že jsi v tom zapletený, tak už nebudu dcera podnikatele, ale dcera zločince! A to nevím, jestli chci…“
Její slova zasáhla Edwarda víc než faktury.

Michael se podíval přímo na Edwarda: „Pane Hastingsi, měl jste pravdu v tom, že auto, kterým jsme přijeli, není úplně obyčejné. Jsou v něm nainstalovány technologie, ke kterým běžní lidé nemají přístup. A s pomocí tohoto vybavení jsem získal další důkaz.“
Podává mu svůj laptop, kde jsou soubory s digitálními logy.

Edward chvíli mlčel, procházel obsah záznamů. „Tohle… tohle není oficiální dokumentace. Jak jste se k tomu dostal?“
Michael jen krátce potvrdil: „Řekněme, že mám k dispozici prostředky, které mi umožňují vidět víc než běžný vyšetřovatel.“

Edward vrátil laptop Michaelovi. V jeho hlavě soupeřily hněv se strachem.
„A co když ty tvoje vyspělé technologie někdo jiný ovládl? Zmanipuloval?“, ptal se Edward.
Michael ho přitlačil:„Ty logy, pane Hastingsi, ukazují na někoho z užšího vedení. Kdo má přístup k těmto čipům? Kdo z vás spolumajitelů má kontakty na LA podsvětí, aby provedl takový útok?“

Edward povzdechl: „Musím mluvit s Keithem. On je jediný, kdo by mohl za tím vším být…“

„Máme ho,“ pomyslel si Michael a lehce stiskl nahrávací zařízení v kapse. Edwardovo slovo bylo nepopiratelné.

Kapitola 16

Edward vstoupil do Keithovy kanceláře v areálu továrny s prudkostí, která neodpovídala jeho věku. Místnost byla moderní, chladná, plná skla a kovu. Industriální skleněný stůl na nerezových nohou mezi nimi stál jako neprostupná hranice. Keith se uvolněně opřel v křesle, na tváři ten svůj nečitelný úsměv. „Co tě přivádí tak narychlo, Edwarde?“ zeptal se s hranou nevinností.

Edward se dlaněmi opřel o stůl a bez obalu vyhrkl: „Řekni mi, že to není pravda. Michael Knight mluvil s FBI. Mají důkazy, že útok v Los Angeles přímo souvisí s naší továrnou. To přece nemůžeš mít na svědomí!“

Keithův úšklebek pomalu zmrzl v chladnou masku. „Nemůžu?“ pronesl tiše. „Edwarde, ty mě pořád bereš jako toho kluka, co ti kdysi jen kryl záda. Ale svět se změnil. Ten útok jsem schválil já. Bylo to nutné. Ti lidi v LA se mi chtěli postavit, chtěli mi sebrat moje kontakty. Ukázal jsem jim jen, že se mnou se nehraje.“

Edward zbledl, prsty se mu křečovitě sevřely kolem hrany skleněné desky. „Tohle… tohle je šílenství, Keithe! Jestli se to prokáže, naše armádní zakázka je v troskách. Celá firma padne. Zničíš všechno, co jsme budovali!“

Keith se k němu naklonil blíž, jeho hlas teď zněl jako skřípění nože o kámen. „Nehraj si na svatého, Edwarde. Zapomněl jsi, jak jsme začínali? Drogy, distribuce… Pro nás byli feťáci jen odpad, pár smažek, nic víc. Ty jsi ty peníze bral stejně jako já. Toleroval jsi to, protože jsi chtěl tohle impérium. Tak mi teď nevykládej, že jsi čistý.“

Edward se pokusil nadechnout, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Ta stará špína, kterou tak pečlivě pohřbil pod nánosy luxusu a legálního byznysu, se najednou drala na povrch.

Keith pokračoval, teď už s neskrývanou hrozbou v očích: „Jestli chceš, aby tvoje impérium přežilo, budeš mě krýt. Uděláš všechno pro to, aby se v tom FBI dál nešťourala. Jinak se osobně postarám, aby se všichni dozvěděli, co jsme spolu dělali. FBI, armáda… i tvoje rodina. Hlavně Elis by to určitě zajímalo.“

Edward vyšel z Keithovy kanceláře s tváří sevřenou hněvem i ochromujícím strachem. Na chodbě se musel na okamžik opřít o zeď. Slova, která uvnitř zazněla, mu v uších bušila jako ozvěna minulosti, kterou už nikdy nepůjde vymazat. Teď už nešlo jen o firmu, šlo o jeho život.

Dům se mezitím ponořil do ticha, jen v pracovně zůstali Michael a Elis. A právě v tom tichu se otevřela jiná rovina. Ne tvrdý střet dvou mužů, ale křehký okamžik mezi dvěma lidmi, kteří se snažili unést tíhu pravdy.

Když Edward odešel, zeptala se Elis nesměle: „Miku? Mohla bych to taky vidět? Ty důkazy co máš?“
Michael jí podal laptop. Elis těkala po řádcích se soustředěným výrazem. Chvíli mlčela, ale pak se jí zlomil hlas: „Takže… můj táta je opravdu zapletený. Do zločinu. To jsem nechtěla nikdy vidět na vlastní oči…“

Zavřela oči, nadechla se, ale přesto jí vytryskly slzy. „Neměli jsme sem vůbec jezdit… Co teď budu dělat? Budeš mě přesto všechno pořád milovat?“

Michael ji objal, cítil, jak se její ramena třesou, a šeptal klidně. „Elis, lásko… uklidni se. Miluju tě. Ty nemůžeš za činy svého otce. Jsem s tebou, ať se stane cokoliv.“

Elis se opřela o jeho rameno, chvíli se nechala nést, pak se nadechla a zvedla hlavu. V očích se jí sice ještě leskly slzy, přesto už v sobě našla i odhodlání. „Díky, Miku. I já tě miluju. S tebou po svém boku zvládnu cokoliv. Jsi můj rytíř. Ne jménem, ale činy.“

Edward se vracel do své vily, ale kroky měl těžké, jako by se mu pod nohama lepila zem. V hlavě mu stále zněla Keithova slova, ostrá jako břitva.
To je teda situace! pomyslel si. Jako by každý byl nepřítel.

Zastavil se u okna, odkud bylo vidět na zahradu, ale ani klidná zeleň mu nepřinesla úlevu.
A kdo je vlastně můj nepřítel? Moje dcera, kterou jsem v návalu zlosti vyhnal? Nebo Michael? Neznám ho dlouho, ale zdá se být čestný.

Pak se mu v mysli znovu vynořila Keithova tvář. Nebo snad Keith? Přítel od dětství? Že by mi záviděl?
Edward sevřel ruce v pěst. Dostal jsem se do pěkné mizérie… V hlavě mu tepala neodbytná ozvěna, jako by každý krok připomínal, že všichni kolem něj se mění v protivníky.

• Kapitola 17

Edward vstoupil do pracovny s tváří napjatou, ale přesto se snažil působit klidně. Michael i Elis na něho upřeli zvědavé pohledy.
Edward těžce usedl do svého křesla se slovy: „Mluvil jsem s Keithem. Tvrdí, že ten útok nemá s námi nic společného. Ale… jeho reakce mě zneklidnila. Něco skrývá.“
Michael pevně řekl: „Pane Hastingsi, mám ještě jeden důkaz. Tenhle už nenechává prostor pro pochybnosti.“
Michael položil na stůl fotografie čipů a v laptopu otevřel soubor s technickou analýzou.
„Tyhle fragmenty z dronu v Los Angeles se shodují se sériovou výrobou Hastings Electronics. Je to jednoznačné.“
Edward zbledl, sevřel fotografie v dlani. „Tohle... tyhle čipy mi nevadí tolik jako to, co mi řekl. Vydírá mě. S tímhle mu nemůžu ustoupit. Musím zjistit, co přesně plánuje, abych to mohl zastavit a ochránit svou rodinu před jeho lžemi.“

Elis se na otce ostře podívala: „Tati, už nemůžeš zavírat oči. Jestli je Keith opravdu za tím vším,
tak se musíš rozhodnout, na čí straně stojíš.“

Edward se nadechl, oči mu potemněly odhodláním: „Musím zjistit jeho skutečnou motivaci. Půjdu za ním znovu. Ale tentokrát… budu hrát hru. Budu předstírat, že s ním chci spolupracovat. Jen tak zjistím, co opravdu chce.“

Michael a Elis se na sebe krátce podívali. Michael navrhl:„Pane Hastingsi, to je příliš riskantní. Keith ví, že vás vydírá. Pokud ho budete provokovat, ublíží vám. Pokud se rozhodnete jít, musíte mi slíbit, že budete nosit naše zařízení a my budeme neustále monitorovat vaši polohu a signály. Já s Elis budeme poblíž.“ Bylo zřejmé, že Edward se chystá na nebezpečný krok.

Kapitola 18

Edward se zastavil před dveřmi Keithovy kanceláře. Věděl, že tentokrát musí podat životní herecký výkon. Držel tvář nehybnou, hlas vyrovnaný, i když mu tep bušil až v krku. Když vstoupil, industriální skleněný stůl na nerezových nohou mezi nimi znovu vyrostl jako barikáda. Keith seděl pohodlně, v očích mu plála směs vítězné sebejistoty a cynismu.

Edward pronesl klidně, s nádechem hraného zájmu: „Víš, Keithe… Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi řekl. O těch možnostech mimo armádní zakázku. Možná máš pravdu. Možná je čas začít uvažovat i jinak, pokud chceme přežít.“

Keith okamžitě vycítil příležitost. „Vidíš, Edwarde,“ ušklíbl se. „Armáda je svázaná pravidly. Podsvětí ti zajistí zisky, o jakých se ti ani nesnilo. Bez kontrol, bez etiky, jen čistá síla a peníze.“

Edward složil ruce na stůl a potlačil odpor. „Rozumím. Pokud je tohle jediná cesta, jak firmu udržet… mohl bych o tom uvažovat. Ale co za to chceš?“

Keith se k němu naklonil, oči mu ztvrdly. „Mám podmínku. Chci Elis. Chci, aby byla moje manželka. Tím se naše spojenectví stane nezlomným. Budeme jedna krev, jedna rodina.“

Edward zbledl, prsty mu křečovitě sevřely hranu stolu. V hrudi se mu zvedla vlna spalujícího hněvu. Představa, že by svou dceru prodal tomuhle člověku, byla nesnesitelná. Ale musel hrát dál. „To je… nečekané, Keithe. Elis je moje dcera. Nemůžu o ní rozhodnout jen tak. Musím se poradit s Patricií. Bez jejího požehnání to nepůjde.“

Keith se spokojeně usmál, věřil, že Edwarda zlomil. „Samozřejmě. Ale věř mi, je to nejlepší řešení. Ty získáš jistotu, já ženu, kterou chci od chvíle, co dospěla. Spolu budeme neporazitelní.“

„A co Michael?“ zeptal se Edward opatrně.

„Toho odstraníme,“ prohodil Keith lakonicky, jako by mluvil o hmyzu. „Já se postarám o zisky, o lidi, o distribuci. Ty zůstaneš čistou tváří firmy. A já budu ten, kdo tahá za nitky. Budeme mít moc, jakou sis nikdy nedokázal představit.“

Edward mlčel. Keith právě odhalil celou svou zrůdnost. Hra, kterou Edward začal, byla nebezpečnější, než si vůbec dokázal připustit.

Kapitola 19

Edward se vrátil do vily jako stín. V pracovně se sesunul do křesla, tvář měl zlomenou a oči plné únavy. Působil drobnější, jako by se pod tíhou pravdy jeho vnitřní svět hroutil.

„Keith byl můj přítel od dětství,“ začal chraplavě, aniž by se na ně podíval. „Pomohl jsem mu, udělal z něj společníka… a celou tu dobu jsem si hřál na prsou hada. Zklamal jsem se v něm. Strašně.“

Elis k němu přistoupila, hlas se jí třásl: „Tati, co přesně se stalo? Keith byl vždycky hodný, příjemný… aspoň ke mně.“

Edward zaváhal, v očích se mu zaleskly slzy viny.
„Holčičko moje, nevím, jestli ti to vůbec můžu říct. Mám v tom i svůj kus viny… Začalo to dávno. Keith obchodoval s drogami. Zavřel jsem před tím oči, protože pro mě byli feťáci jen odpad. Myslel jsem, že mě se to netýká, dokud tečou peníze. Ale teď mě tím vydírá. A nakonec… chce tebe, Elis. Chce, aby ses stala jeho manželkou. To má být cena za jeho mlčení a naši spolupráci.“

Elis zbledla. Svět kolem ní se na vteřinu zastavil. „Cože?!“ vydechla. Její hlas se zlomil mezi vztekem a naprostým šokem. Vzpomněla si na všechny ty roky, kdy se na ni Keith usmíval jako „hodný strýček“, zatímco v hlavě spřádal tenhle plán.

Ticho v pracovně bylo dusivé. Michael pevně sevřel Elisinu ruku, připraven kdykoliv zasáhnout. Elis se pomalu nadechla. Její šok se začal přetavovat v něco jiného. V očích se jí místo slz objevil chladný záblesk inteligence.

„Keitha jsem brala jako rodinu,“ řekla tiše, ale s novou, mrazivou jistotou. „Netušila jsem, že po mně touží takovým způsobem…“ Odmlčela se a na rtech se jí objevil nečekaný, spiklenecký úsměv. „Ale dalo by se toho využít.“

Michael i Edward na ni zůstali třeštit oči. Elis už nebyla ta vyděšená dcera. Byla to vědkyně, která právě našla slabinu v systému. „Když mě tak moc chce, tak mu tu šanci dám. Půjdu do továrny. A zatímco si bude myslet, že mě získal, vytáhnu z jeho terminálu všechno, co na něj FBI potřebuje. Včetně té jeho drogové sítě.“

Kapitola 20

Elis pokračovala s rozhodností, která Edwarda i Michaela překvapila: „Pokud Keith chce, abych se zapojila, udělám to. Půjdu k němu, ale ne jako oběť. Půjdu tam jako jeho společník. Chci zjistit, co přesně skrývá v těch šifrovaných databázích.“

Michael začal váhavě: „Ale to riziko...“ Pak se mu v očích blýskl nápad a on se obrátil k Edwardovi. „Vlastně, pane Hastingsi, s tou správnou ochranou by to nebezpečí mohlo být minimální. Pojďte se mnou k mému autu. Zasloužíte si znát celou pravdu.“

Všichni tři vyšli z domu. Pod přístřeškem stál KITT jako černý monolit z jiného světa. Červený skener v masce rytmicky pulzoval a odrážel se v naleštěném laku jako tlukot srdce.

Michael nasadil slavnostní tón: „Tohle není obyčejné vozidlo. Je to můj partner. Jmenuje se KITT. Je to plně autonomní umělá inteligence vytvořená k ochraně lidských životů. Ptal jste se, kolik stál daňové poplatníky, pane Hastingsi. Ani cent. Jedná se o dědictví Wiltona Knighta, bohatého filantropa, který kdysi dávno založil nadaci FLAG. Ten muž angažoval mého biologického otce, Michaela Knighta, aby se stal symbolem naděje. Můj otec bohužel hrdinsky zahynul ještě před mým narozením... Nikdy jsem ho nepoznal, ale pokračuji v jeho odkazu.”

KITTova palubní deska se rozsvítila kaskádou barevných indikátorů a z reproduktorů se ozval jeho kultivovaný hlas: „Dobrý den, pane Hastingsi. Jsem Knight Industries Three Thousand. Michael má pravdu. Stejně jako stojím po jeho boku, budu ochraňovat i slečnu Elis. Její bezpečnostní protokol je mou nejvyšší prioritou.“

Edward se zamračil a v paměti lovil staré zprávy. „Michael Knight...“ zamumlal a podíval se na mladíka s novým uznáním. „Na konci devadesátých let se o nadaci FLAG a jejích aktivitách v technologických kruzích hodně mluvilo. Považoval jsem ty historky o zázračném černém autě za městské legendy, za tajné vládní projekty schované pod hlavičkou filantropie. Netušil jsem, že za tím stál skutečný muž. A že ty jsi jeho syn.“

„Dědictví není jen jméno, pane Hastingsi. Je to zodpovědnost,“ odpověděl Michael klidně. „A stejně jako chránil KITT mého otce, bude nyní chránit i vaši dceru. Protože ona byla u zrodu této nové generace.“

Elis se na otce usmála a pohladila KITTa po kapotě. „Ano, tati. Navrhla jsem jeho komunikační jádro. Věř mi, s ním se mi nemůže nic stát.“

Michael okamžitě zavolal agentu Haleovi. Musel hrát vabank. Přiznal, že Elis jde dovnitř jako agentka v utajení. Hale po krátkém zaváhání souhlasil – Michael mu slíbil přímý přenos dat, který KITT bude vysílat.

Zatímco se Michael s Elis připravovali, Edward se naposledy vydal za Keithem do továrny. Tentokrát měl v očích ledový klid hráče pokeru.

„Mluvil jsem s Elis, Keithe,“ řekl Edward v jeho kanceláři. „Souhlasí. Zítra přijde sama. Chce se aktivně zapojit do tvých plánů a vidět, jaké máš možnosti.“

Keith se rozzářil, jeho arogance mu zabránila vidět past. „Chytré děvče. Vždycky věděla, kde je skutečná síla. Zítra jí ukážu celé impérium, Edwarde. Impérium, kterému bude jednou vládnout po mém boku. “

Edward přikývl a pevně stiskl rty. Pohled na Keithův sebejistý úsměv mu jen potvrzoval, že zítra ten úsměv jednou provždy zmizí.

Kapitola 21

Slunce už od rána nelítostně pálilo a arizonské světlo se odráželo od černé kapoty KITTa jako od zrcadla. Než Elis vystoupila, KITT jí nenápadně podal miniaturní vysílačku maskovanou ve sponě do vlasů a prázdný USB disk.

Elis vyšla vstříc továrně. Lehké letní šaty se jemně vlnily v kontrastu s chladným, ocelovým prostředím industriální zóny. Na krku se jí leskly skleněné korálky navléknuté na tenkém vlasci – zdánlivě obyčejný šperk, dar od matky. Na moment zavřela oči, zhluboka se nadechla a pak s nasazenou maskou klidu přistoupila ke Keithovi. Ten ji čekal u vchodu s kyticí letních květů a vítězoslavným úsměvem.

„Byla jsem pryč několik let,“ začala Elis s hranou zvědavostí. „Chci vidět, co jsi vybudoval. Chci poznat zázemí tvé firmy... naší firmy. Chci vědět, co se tu doopravdy děje.“

Keith se usmál, naprosto přesvědčený o svém triumfu. „Tak vidíš, nakonec jsi pochopila. Tohle je svět, kde se dělají skutečné peníze a skutečná rozhodnutí.“

Procházeli halami a kancelářemi, až ji přivedl do svého soukromého svatyně – moderní, strohé pracovny. „Budu s tebou, Elis,“ ozval se jí v uchu sotva slyšitelný, uklidňující hlas KITTa. „Pokud se cokoli změní, okamžitě tě varuji.“

Keithovi náhle zazvonil telefon. Po krátkém hovoru se mu tvář stáhla netrpělivostí. „Musím něco urgentně vyřešit dole ve výrobě. Počkej tu na mě, vrátím se hned.“

Jakmile za ním zapadly těžké dveře, Elis se vrhla k počítači. Její prsty tančily po klávesnici se softwarovou precizností, kterou do KITTa sama vložila. Zašifrované složky pod jejím náporem padaly jedna po druhé. Našla to. Kompletní seznam kontaktů na podsvětí, logy o distribuci a důkazy o útocích. Začala nahrávat data na disk.

Ve vile Michael s Edwardem bez dechu sledovali monitor. KITT přenášel vše přes Elisinu kameru. „Má to. Má tu celou jeho sílu,“ zašeptal Michael. Ale vteřinu nato KITTův hlas ve vysílačce změnil tón: „Pozor. Pan Trevis se vrací. Nešel do výroby, vrací se chodbou zpět. Elis, musíš okamžitě pryč!“

Elis vytrhla USB disk, ale v tom spěchu nechala okno se soubory otevřené. Vyrazila ze dveří právě ve chvíli, kdy Keith zahýbal za roh. Stačil jeden pohled do kanceláře na svítící monitor a Keithovi vše došlo. „Elis!“ zařval a rozběhl se za ní.

Chodba byla dlouhá a Keith ji díky své fyzické síle rychle dotahoval. Elis slyšela jeho těžké kroky těsně za sebou. V poslední vteřině u schodiště sáhla k hrdlu a prudce trhla náhrdelníkem. Vlasec praskl a skleněné korálky se s hlasitým cinkotem rozkutálely po vyleštěné podlaze.

Keith, zaslepený vztekem, na ně v plné rychlosti šlápl. Nohy mu vyletěly do vzduchu a on s tupým úderem dopadl na zem. „Nikdy mě nedostaneš, Keithe,“ vydechla Elis. Neztrácela ani vteřinu a běžela k hlavnímu východu.

„Jsem přímo u dveří, Elis! Naskoč!“ naléhal KITT, který už startoval motor. Vylétla ven, dveře KITTa se hydraulicky otevřely a ona do nich vpadla právě ve chvíli, kdy se z budovy vyřítila Keithova ochranka.

„Mám tě, Elis. Jsi v bezpečí,“ pronesl KITT klidně a pneumatiky zakvílely o asfalt, když vyrazil směrem k vile. V rukou svírala disk. Klíčový důkaz, který Keitha i jeho minulost pošle definitivně ke dnu.

Kapitola 22

Elis vystoupila z KITTa před vilou svých rodičů s klidnou jistotou. V ruce držela malý USB disk, který získala v Keithově pracovně. Její krok byl pevný, oči odhodlané. Bez zaváhání ho podala Michaelovi.

„Tady to je,“ řekla stručně, ale jistě. „Důkaz, který jsme potřebovali.“

Michael přikývl, pevně sevřel USB v dlani a zamířil k Raymondovi Haleovi. V místnosti zavládlo napětí, když zasunul disk do počítače. Na obrazovce se objevily soubory s kontakty na podsvětí.

Raymond se naklonil blíž k obrazovce, oči mu ztvrdly odhodláním. „Tohle je dost na to, abychom zatkli všechny. Keitha Trevise, jeho lidi, celé podsvětí.“

Michael se však narovnal, hlas měl klidný, ale pevný: „Pane Hale, já a nadace FLAG už jsme několikrát dokázali, že zvládneme nemožné. VIRAX, laserová zbraň… víte, že máme zkušenosti. Nechte mi Keitha. Vy se postarejte o jeho kontakty. Až ho dostanu, tak vám ho samozřejmě předám.“

Raymond se na okamžik odmlčel, jako by zvažoval, zda Michaelovi věřit. Pak se mu koutky úst lehce zvedly do úsměvu. „Dobře. Malé ryby půjdou do sítě. Ale Keitha si vezmete vy. A kdyby něco, budete nás mít v záloze. Ale pamatujte. Keith Trevis právě zjistil, že jeho síť padá. Bude zuřivý. Izolovaný predátor je nejnebezpečnější. Dávejte si na něj pozor. A na Elis taky.“

Elis stála vedle Michaela, v očích jí zářilo odhodlání. Bylo jasné, že se právě rozdělily role: FBI půjde po síti, ale Keith zůstane v rukou Michaelovi. A ona, Elis, bude u toho.

Raymond Hale jednal rychle. Ještě téhož dne vyrazily jednotky FBI do terénu. V několika skladech a kancelářích padly Keithovy kontakty. Zaskočení, bez možnosti odporu. Síť se začala hroutit.

Michael sledoval zprávy o zásahu s klidnou jistotou. „Malé ryby jsou v síti,“ poznamenal. „Teď zbývá jen Keith.“

Kapitola 23

V Keithově kanceláři vládlo šero, stříbrné žaluzie v oknech bránily proniknout slunečnímu svitu. Zprávy o policejních zátazích se Phoenixem šířily jako požár. Jeho impérium se sypalo, ale on odmítal prohrát. Pokud nezískal firmu přes Elis, získá ji skrze strach a hrubou sílu. Bez jediného slova nasedl do vozu a zamířil k salonu Patricie.

Patricie v salonu právě rovnala balíky hedvábí, když se dveře prudce rozletěly. Keith vstoupil dovnitř, tvář jako z kamene, v očích však plamen šílenství člověka, který už nemá co ztratit. Než stačila cokoli říct, sevřel jí zápěstí a spoutal ji. Vtáhl ji do zadního skladu a zamkl dveře.

Vytáhl z kapsy terminál a propojil ho s bezpečnostním systémem budovy. „Dívej se, Patricie,“ ukázal jí obrazovku. „Nainstaloval jsem sem senzorickou síť. Pokud se kdokoli pokusí vniknout dovnitř, nebo se pokusíte utéct, můj systém to okamžitě vyhodnotí jako narušení ultimáta.“

Pak pořídil fotku svázané Patricie a odeslal ji Edwardovi. Vzápětí mu zavolal.

„Máš čtyřiadvacet hodin, Edwarde,“ pronesl Keith mrazivě klidným hlasem. „Žádná FBI, žádný Knight. Přepíšeš celou firmu na mě. Můj systém v salonu vysílá nepřetržitý stream dat přímo k jednomu z mých ozbrojených dronů, který krouží v bezpečné vzdálenosti nad městem. Pokud se k salonu někdo přiblíží, nebo pokud se spojení přeruší, dron automaticky zaútočí na budovu. Sleduji ten stream v reálném čase. Jeden chybný krok a Patricie zemře.“

Edward v pracovně klesl na židli. Telefon mu málem vypadl z ruky. Keith právě vytvořil technologickou past, kterou nešlo jen tak obejít.

Kapitola 24

Edward odložil telefon a na okamžik se musel opřít o stůl. Tvář měl popelavou. „Keith… dal mi ultimátum,“ vydechl směrem k Michaelovi a Elis. „Chce, abych do čtyřiadvaceti hodin přepsal celou firmu na něj. Jinak pošle dron na Patriciin salon. Nemůžeme tam vtrhnout přímo, má tam digitální pojistku napojenou na svůj stream.“

Edward se několikrát zhluboka nadechl a pak upřel na Michaela varovný pohled. „Michaeli, buď opatrnější než kdy dřív. On ví, že tě Elis miluje. Bere tě jako soka, jako někoho, kdo mu ji ukradl. Nechce jen firmu, chce tě zničit. Tebe obzvlášť. On se nezastaví před ničím.“

Michael se okamžitě narovnal, v očích se mu zablýsklo odhodlání. „Takže karty jsou na stole. On chce válku, dostane ji. Ale podle našich pravidel.“

Ticho v pracovně přerušila Elis. Její hlas zněl pevně, bez náznaku strachu: „Můžu vytvořit blokační software. Subverzivní virus, který se vklíní do řídicího signálu dronu. Pokud Keith vydá povel k útoku, virus signál zachytí a přesměruje dron na jiný cíl. Otočíme jeho zbraň proti němu.“

Edward se zamyslel, v očích se mu mísila otcovská pýcha s byznysmenovou kalkulací.
„V továrně máme experimentální čipy řady 'Titan', které používáme pro armádní rušičky. Mají neuvěřitelný výpočetní výkon. Jeden ti přinesu, Elis. Poslouží jako hardware pro anténu, která tvůj virus vyšle přímo do komunikačního pásma dronu.“

Michael se pousmál, plán mu v hlavě začal do sebe zapadat jako skládačka.
„A já se postarám o technickou realizaci. KITT dostane speciální úpravu – výsuvné, oddělitelné rameno. Na jeho konec upevníme vysílačku s tvým virem. Bude to fungovat jako elektronický hromosvod. Dron se zaměří na rameno, ne na salon nebo na nás.“

Následující hodiny se nesly v horečném rytmu. Edwardova továrna, obvykle místo rutinní výroby, se proměnila v hlavní stan odboje.

Elis seděla u terminálu, její prsty tančily po klávesnici. Každý řádek kódu byl zbraní. Edward osobně procházel sklady a vybíral ty nejkvalitnější komponenty, zatímco jeho nejvěrnější technici, kteří pochopili vážnost situace, pracovali s nasazením, jaké firma nepamatovala.

Michael v garáži koordinoval montáž na KITTa. Jeho hydraulika a technologické rozhraní umožnily instalaci ramene během rekordního času. „Senzory kalibrovány, Michaele,“ zahlásil KITT. „Naše anténa je připravena k vysílání na všech armádních frekvencích.“

Ve vzduchu byla cítit směs nervozity a tiché naděje. Všichni věděli, že každá vteřina, kterou stráví přípravou, je vykoupena strachem Patricie, ale zároveň cítili, že tohle spojenectví je silnější než cokoli, co by Keith mohl postavit proti nim.

Kapitola 25

Michael se naposledy obrátil k Edwardovi a Elis. „Musím jet sám. KITT bude potřebovat maximální výkon a manévrovací prostor. Nechci riskovat vaše životy, pokud by se něco zvrtlo.“

Elis chtěla protestovat, ale KITT ji přerušil svým kultivovaným hlasem: „Slečno Elis, pane Hastingsi, budete mít zajištěn šifrovaný přenos v reálném čase. Moje externí senzory a taktické kamery vám zprostředkují každý detail operace.“

Edward pomalu přikývl a podal Michaelovi svazek klíčů. „Tady jsou náhradní klíče od salonu. Jsou od zadního vchodu... Přiveď mi ji živou, Michaele. Prosím.“

Michael se povzbudivě pousmál a usedl do moderního kokpitu. „Nemějte strach. KITT a já jsme sehraný tým.“

Čas ultimáta vypršel. Černý futuristický vůz stál nenápadně zaparkovaný v temném stínu rozestavěné budovy nedaleko salonu. Jeho povrch pohlcoval zbytky slunečních paprsků a červený skener za maskou chladiče pulzoval v tichém, vražedném tempu.

„Zachycuji signál,“ ozval se KITTův hlas. „Dron typu 'Hunter', vzdálenost pět set metrů. Cíl: Salon Patricie.“

Michael sevřel volant. „Elis, tvůj virus jde do akce. KITTe, aktivuj přenos!“

Na palubní desce, tvořené holografickými displeji, se rozsvítily fialové kontrolky. Z horní části vozu se vysunulo aerodynamické rameno, které okamžitě začalo vysílat kód. Motor, který nezněl jako nic z tohoto světa, tichým svistem uvolnil svou sílu.

Dron byl už jen sto metrů od salonu, ale pak se náhle trhavě pohnul. KITTův hlas zněl triumfálně: „Software funguje. Dron ztratil zámek na budovu. Právě se zaměřil na naši anténu. Považuje nás za primární hrozbu.“

„Teď ho musíme odtáhnout pryč,“ zasyčel Michael a dupnul na pedál.

Vůz vyrazil vpřed jako černý šíp. Ulice Phoenixu se proměnily v rozmazané šmouhy. Dron se držel v těsném závěsu, kličkoval mezi domy, neschopen odolat falešnému signálu. Jakmile se dostali za hranice města, Michael strhl řízení na prašnou cestu do hloubi pouště.

KITT s neuvěřitelnou stabilitou, kterou mu dodávaly aktivní podvozkové systémy, klouzal po nerovném terénu. V prudkém smyku Michael stiskl tlačítko. Rameno s vysílačkou se s precizním cvaknutím oddělilo od karoserie.

„Odhoz proveden,“ hlásil KITT.

Michael okamžitě aktivoval TURBO. Futuristický stroj s ohromujícím zrychlením vystřelil zpět k silnici. Dron, slepě sledující návnadu, se vrhl přímo do písku. V plné rychlosti nedokázal vyrovnat změnu výšky a s ohlušující explozí se zřítil.

KITT zpomalil a jeho skener se vrátil k pravidelnému rytmu. „Cíl zničen, Michaele. Spojení s Keithovým terminálem bylo přerušeno.“

Kapitola 26

V salonu panovalo tíživé ticho, které jen občas prořízl vzdálený zvuk sirén z města. Slabé sluneční světlo pronikalo skrz žaluzie a kreslilo na podlaze dlouhé stíny. Michael tiše odemkl zadní vchod náhradními klíči od Edwarda a s naprostou ostražitostí zamířil do skladu.

Patricie seděla na zemi, svázaná mezi rolemi drahého hedvábí, oči plné vyčerpání a strachu. Když ji Michael bleskově osvobodil, okamžitě se mu vrhla kolem krku, jako by se bála, že je to jen sen.

„Michaele… já ti ani neumím říct, jak moc ti děkuju,“ vydechla a slzy úlevy jí konečně stékaly po tváři. „Zachránil jsi mi život.“

Michael ji jemně odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. Jeho hlas byl klidný, zbavený adrenalinu z předchozího boje: „Tohle je v podstatě moje práce, paní Hastingsová. Jsem rád, že jste v pořádku.“

Patricie se pousmála a i přes prožitý šok v jejím výrazu zazářila nová rozhodnost.
„Říkej mi Patricie, prosím. Byl jsi mi od začátku sympatický, Miku. O tvou odměnu se postará Edward, ale já ti chci dát něco mnohem cennějšího. Svou důvěru.“

Michael se na okamžik zarazil, pak se mu koutky úst lehce zvedly. Věděl, že v tuto chvíli právě překročil neviditelnou hranici mezi najatým specialistou a někým, koho tato rodina přijala za svého.

Když vyšli před salon, Patricie se zastavila u černého futuristického vozu, který tiše pulsoval ve stínu salonu. „A tohle auto určitě není obyčejné… to mi netvrď, Miku! Viděla jsem, co dokázalo v tom přenosu.“

Michael s úctou pokývl. „Je to můj technologický parťák, Patricie. Jmenuje se KITT a ovládá ho nejpokročilejší umělá inteligence na světě.“

KITT ztlumil osvětlení palubní desky do uklidňujícího tónu a dodal: „Zdravím vás, paní Hastingsová. Michael mluví pravdu. Chráním nejen jeho, ale od této chvíle i všechny jeho blízké. Je mi ctí vás poznat.“

Patricie s lehkým, ohromeným úžasem vydechla: „Díky… KITTe.“ Pak se posadila na sedadlo spolujezdce a společně vyrazili zpět k sídlu Hastingsů.

Když Michael a Patricie vstoupili do haly vily, Edward už na ně čekal. Oči měl rudé únavou, ale plné nevýslovné úlevy. Udělal několik rychlých kroků vpřed, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou oba skuteční.

„Michaele…“ vydechl a hlas se mu zlomil dojetím. „Nevím, jak ti poděkovat. Zachránil jsi nám víc, než si dokážeš představit. Celou naši budoucnost.“

Michael se zastavil a skromně sklonil hlavu. „Dělal jsem jen svoji práci, pane Hastingsi.“

Edward se na okamžik odmlčel a jeho výraz se změnil. Pýcha a odstup byly definitivně pryč.
„Říkej mi Edwarde. Zasloužíš si to. Nejen za to, co jsi dokázal tam venku, ale za to, jakým člověkem jsi.“

Edward podal Michaelovi ruku. Michael ji pevně stiskl, ale Edward ji nepustil. Místo toho ho přitáhl k sobě a sevřel ho v krátkém, upřímném a chlapském objetí. Bylo to gesto, které mezi těmito dvěma muži smazalo všechny minulé neshody.

Patricie se na ně s láskou usmála a Elis, která stála opodál, zářily oči štěstím. Pro ni to byl ten nejdůležitější okamžik – Michael se stal součástí její rodiny. Nejen jako ochránce se zázračným strojem, ale jako někdo, na koho se mohou kdykoliv spolehnout.

Kapitola 27

V hale se náhle rozhostilo ticho, které prořízlo až ostré zavibrování Michaelova telefonu na mramorovém stole. Všichni sebou trhli. Michael hovor přijal a bez váhání přepnul na hlasitý odposlech. Edward, Patricie i Elis se instinktivně shlukli kolem přístroje.

Z reproduktoru se ozval Keithův hlas. Byl jiný než dřív – už nezněl jako hlas kalkulujícího byznysmena. Byl ostrý, chraplavý hněvem a podbarvený nebezpečným šílenstvím.

„Vím, že jste mi zničili dron, Knighte. Mysleli jste si, že mě tím zastavíte? Že mě vymažete jako chybu v programu? Omyl.“

Pak se jeho tón zlomil do čisté, nefalšované nenávisti. „A vím, kdo za tím stál. Elis. To ona mě zradila. Moje budoucí žena se spojila s tebou, aby mě zničila! Zradila mě, Michaele!“

Michael sevřel pěsti tak pevně, až mu zbělely klouby, ale jeho hlas zůstal ledově klidný, profesionální: „Tvoje hra skončila, Keithe. FBI má tvoji síť. Nemáš kam jít. Co od nás ještě chceš?“

Keith se krátce zasmál, byl to zvuk bez špetky humoru. „Chci konec, který si zasloužíme. Pokud má mít Elis ještě nějakou šanci na budoucnost, přivedeš ji sem. Chci, aby byla u toho. Chci ji vidět jako svou poslední trofej, jinak celá firma lehne popelem.“

Elis se zachvěla a nevědomky se chytila Michaelovy paže. Její oči potemněly strachem, ale hluboko v nich plálo odhodlání. Edward se nadechl k protestu, ale Keith ho nenechal promluvit.

„Místo střetu poznáš. Můj ranč hluboko v poušti. Moderní vila, nerezová brána, štěrková cesta. Tam se rozhodne, kdo z nás si ji skutečně zaslouží. Kdo z nás je silnější.“

Na okamžik se odmlčel a pak zazněla poslední, téměř šílená výzva: „Přijď, Michaele. Přijď si pro mě. Jen jeden z nás odtud odejde s Elis. A slibuju ti… tohle nebude souboj, který bys chtěl prohrát. Čekám na vás.“

Hovor utichl s ostrým cvaknutím. V místnosti zavládlo ticho těžké jako kámen, přerušované jen tichým hučením klimatizace. Elis se zhluboka nadechla a podívala se na Michaela. Už nebylo cesty zpět.

Edward se třesoucí rukou chopil pera a na lístek papíru načrtl adresu Keithova odlehlého sídla v poušti. Podal ho Michaelovi a jejich pohledy se střetly. „Je to past, Michaele. On už nemá co ztratit. To ho dělá nepředvídatelným.“

Michael lístek sevřel v dlani. „Já vím, Edwarde. Ale právě proto tam musím jít. A KITT se mnou.“

Kapitola 28

Michael pevně svíral volant, vedle něj seděla lehce rozechvělá Elis. KITT se proplétal ulicemi Phoenixu a směřoval k Sonorské poušti. Slunce se klonilo z západu, stíny domů se prodlužovaly. Pak, téměř na samém okraji města, se před nimi objevila nerezová posuvná brána vedoucí ke Keithovu domu. Brána se nehlučně otevřela a KITT pomalu zastavil na příjezdové cestě z jemného štěrku.

Michael uviděl moderní, téměř technicistní stavbu, s nepravidelnou střechou a velkými okny zarámovanými v šedivé omítce. Kolem cesty rostlo několik keřů a ozdobných kaktusů.

Pak ze vstupních dveří vyšel Keith. V tmavě hnědých hrubých plátěných kalhotách s výrazným páskem a přezkou, béžovou košili zdobilo několik třásní.

Mezi keři zašuměl vítr, jako by hrál na neviditelnou harmoniku.

Pak se v Keithově ruce zaleskl stříbrný kolt. „Vylez ven, ty zbabělče!“, křikl na Michaela. Pak uviděl Elis. „A ty si budeš muset vybrat, holčičko! Buďto on a nebo já!“

Elis jen zavrtěla hlavou a lehce políbila Michaela na tvář.

Keith vztekle pokračoval: „Všechno je to tvoje vina! Utekla jsi… zbaběle a hned dvakrát! Vlastně se k sobě hodíte, dva zbabělci!“, dodal posměšně

Michael v kabině cítil, jak mu stoupá krev do tváře. Elis položila ruku na jeho paži, pevně, rozhodně. „Nenech se vyprovokovat. Jsem tu s tebou. Miluju tě. On ti za to nestojí.“

Michael se nadechl, pohled mu ztvrdl. „Neboj se Elis. Ale i já mám svou čest. Nesnesu, aby tě někdo urážel a ponižoval. Protože i já tě miluju.“

Otevřel dveře a zvolal: „Nemám zbraň. Vyjdu ven a rozdáme si to na férovku, jako chlapi!“

Vítr vířil prach z pouště, kvílel mezi ostny kaktusů. Zapadající Slunce barvilo okolí do ruda.

Keith se pousmál, přikývl a odhodil kolt stranou. Ne daleko, jen na dosah. Michael vystoupil.
Na sobě lehké světle modré plátěné kalhoty s tenkým páskem, světle šedou polokošili. Suchý prach mu vířil kolem mokasín.

Souboj začal prudce. Rána střídala ránu, jejich těla se srážela, dech se měnil v krátké, ostré výdechy. Keith byl houževnatý, Michael pevný. Elis napjatě sledovala tvrdý zápas, bez dalších svědků, jen pod pohledem pouště.

Pak Keith využil prostředí. Prudce Michaela odstrčil, ten zavrávoral a zády padl do kaktusu u domu. Ostré trny se mu zabodly do ramen, bolest byla okamžitá. Keith se sehnul pro odhozený kolt, zvedl ho a namířil.

V tu chvíli se KITT rozjel. Dveře řidiče se otevřely s tichým cvaknutím. Třeskl výstřel, kulka vyšla z hlavně, ale odrazila se od pancéřovaného povrchu auta. Keith vykřikl bolestí, kolt mu vypadl ze zraněné ruky.

Michael se rychle vyprostil z kaktusu, popadl pistoli a namířil ji na Keitha. „To není dobrý pocit, co? Když někdo jiný má zbraň a ty ne… Ale ty mi za to nestojíš. Chceš Elis jen jako svůj majetek. Já ji mám rád. Skutečně.“
Pak spoušť zajistil, kolt odhodil daleko do prachu. Přistoupil ke Keithovi a sevřel ho. Na jeho zápěstích zacvakla chladná a pevná pouta.

Elis vystoupila, rychle přeběhla k Michaelovi: „Jsi v pořádku? Měla jsem o tebe strach…“
Michael jí věnoval unavený úsměv: „Když mi vytáhneš pár posledních trnů ze zad, tak ano.“

Podíval se jí do očí, v nichž se zrcadlily poslední paprsky slunce. „A Elis, ty nejsi trofej, jsi ten nejlepší parťák, co jsem kdy měl. Jsem rád, že jsi mě podržela. Nás dva jen tak něco nerozdělí…“
A něžně ji políbil.

Kapitola 29

Michael dodržel své slovo. Když se prach pouště usadil a Keith byl v poutech odveden, předal ho do rukou spravedlnosti. Agent Raymond Hale převzal vězně s chladnou profesionalitou, ale jeho pohled se vzápětí stočil k Edwardu Hastingsovi, který stál opodál se svěšenými rameny.

„Pane Hastingsi,“ začal Hale vážně a v ruce žmoulal složku s důkazy, „spolupracoval jste a vaše pomoc byla klíčová. Ale jsou tu stopy z minulosti, které jako federální agent nemohu jen tak ignorovat.“

Edward se zhluboka nadechl. Váhal jen krátkou vteřinu, než promluvil pevným hlasem muže, který už se nechce dál schovávat: „Máte pravdu, agente. Měl jsem na tom svůj podíl. Ta prvotní distribuce... zavřel jsem oči před pravdou a tím Keithovo vydírání začalo. Nemusel bych to přiznávat, mé jméno byste v těch šifrovaných spisech možná nenašli tak snadno. Ale chci. Kvůli své dceři. A kvůli sobě.“

Raymond Hale chvíli mlčel, jako by na vahách odměřoval váhu Edwardových slov. Pak stroze přikývl. „Tohle je projev dobré vůle, pane Hastingsi. A já k němu přihlédnu.“

Elis udělala krok vpřed. Její hlas byl rozhodný, ale v očích jí zářila naléhavá prosba: „Můj otec udělal chyby, to nikdo nepopírá. Ale nakonec se postavil na správnou stranu a riskoval všechno, aby Keitha zastavil. Prosím, nenechte FBI zničit celý podnik. Stovky lidí by přišly o práci. Dejte té firmě šanci začít znovu... bez stínů.“

Hale se na ni podíval a koutky úst se mu lehce pohnuly v náznaku pochopení.
„Dobře. O armádní zakázky s vysokým stupněm utajení přijdete a finanční postihy budou citelné. Ale pokud se za vás zaručí nadace FLAG a pan Knight, můžete získat menší kontrakty pro civilní sektor. Firma tak přežije. Oficiálně to uzavřeme jako Keithovo selhání, ve kterém jste byl figurkou, nikoli strůjcem.“

Edward se obrátil k Elis, oči měl vlhké dojetím. „Myslel jsem... myslel jsem, že mě po tom všem budeš nenávidět. Že se ode mě odvrátíš ve chvíli, kdy pravda vyjde najevo.“

Elis se na něj pousmála – byl to úsměv plný odpuštění, ale i nové síly. „Vyhnal jsi mě, tati. To bolelo. Ale jsem tvoje dcera. A teď jsi ukázal víc odvahy při přiznání chyby, než jsi kdy ukázal v byznysu. To je pro mě víc než cokoli jiného.“

Edward ji pevně objal, poprvé po mnoha letech, kdy mezi nimi nestála zeď z čipů a peněz. Jeho hlas se zlomil, ale zněl naprosto upřímně: „Možná pořád budu mít své předsudky, to se starý chlap odnaučuje těžko. Ale ty jsi výjimka, která potvrzuje pravidlo. Uznávám tvé schopnosti, Elis. A jsem na tebe nesmírně hrdý.“

• Epilog – Nová cesta

Edward stál v otevřených dveřích vily, v jeho postoji byla znát nová pokora.
„Elis,“ začal váhavě, ale s neskrývanou nadějí v hlase, „zůstaň tady. V Phoenixu. Třeba i s Michaelem. Ta firma… já tě potřebuju.“

Elis se k němu pomalu obrátila. Její hlas byl jemný, ale zaznívala v něm pevnost dospělé ženy, která už ví, kam patří.
„Tati, moje práce a mé srdce patří nadaci FLAG. V Kalifornii máme své zázemí, tam je náš život. Ale slibuju ti, že teď už budeme jezdit často. Už nikdy tě nenechám samotného čelit stínům.“

Patricie, stojící po Edwardově boku, se lehce pousmála a úleva jí zjemnila rysy v tváři.
„To nám stačí, zlatíčko. Přijeďte kdykoliv. I s Michaelem… On k tobě patří. Viděla jsem, jak se na tebe dívá, a já mu budu do konce života vděčná za svůj život.“

Edward se usmál, oči měl vlhké, ale tentokrát se za své emoce nestyděl.
„Ano… miluje tě. A já to respektuji. Jdi svou cestou, Elis, ale pamatuj, že dveře tohoto domova jsou ti vždy otevřené. A i ty, Michaele, jsi tu kdykoliv vítán. Ať je Phoenix tvým druhým domovem.“

Michael vděčně přikývl a s Elis se naposledy dlouze objali s Edwardem i Patricií. Pak společně nastoupili do KITTa. Červený skener se okamžitě rozkmital v maskovaném čele vozu a futuristický motor tiše, téměř neslyšně zapředl.

„Moje systémy jsou plně připraveny na cestu, Michaele,“ ozval se KITTův kultivovaný hlas v kabině. „Předpokládám, že při současném provozu budeme v Los Angeles za pět hodin a čtyřicet minut. Mé senzory navíc diagnostikovaly u tebe i slečny Elis neobvykle vysokou hladinu endorfinů. Jste šťastní. Ale nezapomínejte… další mise není nikdy daleko.“

Michael se podíval na Elis, stiskl jí ruku a černý vůz se hladce rozjel po štěrkové cestě. Mizeli v dálce, pohlcováni rozlehlou arizonskou pouští směrem k hranicím Kalifornie. Na horizontu se zvedal jemný prach, slunce zapadalo v barvách krve a zlata a ticho pouště protnula neviditelná melodie – spojení hrdé minulosti a nové, společné cesty.