Nezavřela dveře

Otevřela oči a chvíli poslouchala hvízdání větru a klepání větví. Teprve potom se posadila. Podlaha byla studená. Vstala, oblékla si košili a beze spěchu vyšla ven. Chlad jí prošel chodidly. Zastavila se u stromu za domem. Když se vrátila, opláchla si ruce a obličej vodou z vědra. Pak začala den.
K jídlu měla kousek chleba a zbytek sušeného masa. Zapila to vodou z hliněného hrnku. Vzala nůž ze stejného místa jako každý den. Prsty přejela po vrypech na čepeli. Jako by si ověřovala, že tam pořád jsou. Zasunula ho za opasek a otevřela dveře. Ranní vzduch byl vlhký a těžký. Nad trávou ležela tenká mlha. Nem chvíli stála na prahu, pak vykročila.

Pasti měla roztažené v lese nedaleko domu. Ne v přímé linii. Každá byla o kousek jinde, aby se k nim nedalo dojít jednou stopou. Šla proti větru. Kroky kladla tam, kde zem nebyla měkká.
První past byla prázdná. Upravila oko, zkontrolovala uzel, přikryla ho listím a hlínou a pokračovala dál.
V duchu si odpočítávala kroky k další pasti. Sehnula se a rozhrnula kapradí. Králík ležel na boku, tělo ještě teplé. Klekla si k němu, rychle a bez váhání. Nůž se zaleskl jen na okamžik. Bylo hotovo dřív, než se ptáci v korunách pohnuli.
Zavěsila si králíka přes rameno a šla ke třetí pasti. Ta byla prázdná. Uvolnila ji a přesunula o pár kroků dál, kde byla zem víc rozrytá od drobné zvěře.

Cestou zpátky se zastavila u maliníku. Plody byly malé, ale zralé. Sbírala jen ty, které se utrhly bez odporu. Několik jich nechala na místě. U paty starého pařezu našla dvě houby. Jednu odřízla, druhou, menší, nechala stát.

Když vyšla z lesa, slunce už bylo výš.
Dům stál v tichu.
Nezpomalila.
Králíka položila na stůl a zavřela dveře závorou. Z vaku vysypala maliny do misky a houbu položila na parapet, kde byl stín a chlad.
Králičí kůže šla dolů rychle. Maso rozdělila bez váhání – část na dnešek, část na sušení. Krev setřela hadrem a ten vypláchla u studny. Voda byla studená. Ruce si osušila o zástěru.

Odpoledne strávila venku. Rozštípala několik polen, přenesla je pod přístřešek a srovnala tak, aby mezi nimi zůstal vzduch. Zkontrolovala střechu. Jeden šindel byl nadzvednut větrem. Slezla dolů, vzala kladivo a hřebíky z truhly. Vrátila se nahoru a přichytila ho zpátky.

K večeru si sedla na práh. Ne proto, aby odpočívala, ale aby viděla cestu. Les byl klidný. Vítr změnil směr. Nem si toho všimla a vstala.
Uvnitř rozdělala malý oheň. Krátce. Jen tolik, aby maso zatáhla na pánvi. Kouř šel nízko a rychle mizel. Když dojedla, uhlíky přikryla popelem.
Lehla si brzy. Nespala hned.

Ráno přišlo stejně jako včera.
Jídla bylo méně. Ukrojila si kus chleba. Maso nechala na večer. Nůž zasunula za opasek, sebrala vak a vyšla ven.
U druhé pasti zůstala stát déle než obvykle. Smyčka byla neporušená. Přesunula past o kus dál.
Třetí byla prázdná také.
Cestou zpátky sbírala jen to, co bylo přímo u cesty. Nezacházela hlouběji do lesa. Slunce bylo výš, než čekala.
Když vyšla z porostu, dům už viděla z dálky.
Nejprve si všimla pohybu u studny.

Někdo tam seděl.

Nem nezrychlila. Změnila směr, aby měla mezi sebou a postavou víc otevřeného prostoru. Palcem uvolnila nůž na opasku.
Postava se pohnula. Byla menší, než čekala.
Dívka.
Seděla se skrčenýma nohama, ruce kolem kolen. Když došla na doslech, dívka zvedla hlavu.
„Nic jsem nevzala,“ řekla rychle chraplavým hlasem. „Jen jsem si sedla. Odešla bych hned. Nevěděla jsem, že tu někdo je.“
Nem se zastavila pár kroků od ní. Nepodívala se jí do očí hned. Nejdřív si ji prohlédla. Ruce měla prázdné, nehty polámané. Děravé boty. Vlasy slepené potem a prachem.
Dívka mluvila dál. „Myslela jsem, že je to tady prázdné. V lese nikdo nebyl. Nechtěla jsem nic vzít. Jen vodu.“
Nem přešla kolem ní ke studni a vytáhla vědro. Dívka ztichla.
Podala jí vodu. Držela vědro pevně, dokud dívka nepoložila obě ruce kolem okraje. Teprve potom ho pustila.
Pila rychle.

Když skončila, zůstala stát s hlavou skloněnou. „Omlouvám se,“ řekla tišeji. „Jen jsem…“
Nem se otočila ke dveřím a vešla do domu. Dveře nechala pootevřené.
Dívka chvíli seděla. Pak vstala a vstoupila dovnitř.
Zůstala stát hned za prahem. Jako by čekala, že ji někdo vyžene zpátky ven. Nem položila vak na stůl a mávla rukou k lavici u stěny.
Dívka si sedla jen na kraj. Ruce měla položené na kolenou, prsty stažené k sobě.
Nem vzala misku a znovu ji naplnila vodou. Postavila ji na stůl a kývla hlavou směrem k umyvadlu u stěny.
Dívka chvíli nechápala. Pak si stáhla boty. Jedna se jí při zouvání roztrhla ještě víc. Položila je stranou a opatrně si namočila ruce. Voda se okamžitě zbarvila do šeda. Opláchla si obličej, krk, pak si prsty rozčesala vlasy.
„Já si to uklidím,“ řekla rychle. „Nechci dělat nepořádek.“
Nem už mezitím krájela maso. Tenké plátky, přesné řezy. Dívka se na ni dívala.
„Umíš mluvit?“ zeptala se náhle.
Nem nepřestala krájet.
Dívka si skousla ret. „Já jen… abych věděla.“
Oheň rozdělala tentokrát bez váhání. Malý, nízký. Maso položila na pánev a přisunula ji blíž ke žhavému uhlí.

„Já se jmenuju Riva,“ řekla dívka po chvíli. „Riva z Levého Ramene. Teda… bylo to Levé Rameno.“
Nem se na ni nepodívala.
„Přišli v noci. Nejdřív jsme si mysleli, že projdou dál.“
Oheň praskl. Nem otočila maso.
„Táta říkal, že se nás to netýká,“ dodala Riva.
Chvíli bylo v místnosti slyšet jen syčení tuku.
Nem sundala pánev z ohně a položila před ní misku. Přisunula jí i chléb. Sama si ukrojila jen malý kousek a položila si ho stranou.
Riva jedla rychle. Zahleděná do misky. Teprve po několika soustech si všimla, že Nem skoro nejí.
„Ty nebudeš?“ zeptala se s plnými ústy.
Nem zavrtěla hlavou.
Riva zpomalila. „Já si můžu nechat na později,“ nabídla.
Nem jí jen posunula misku zpátky.
Riva jedla dál. Když dojedla, opřela se zády o stěnu a dlouho mlčela.

„Ty tu bydlíš sama?“ zeptala se nakonec.
Nem přikývla.
„A nikdo sem nechodí?“
Neodpověděla. Jen ji pozorovala.
Riva si promnula ruce. „Já umím pracovat,“ řekla rychle. „Umím nosit vodu. Umím sbírat dřevo. Nezdržuju.“
Venku se pohnul vítr.
„Jak ti mám říkat?“ zeptala se potichu.

Nem sáhla po kousku uhlíku a přitáhla si k sobě kus starého papíru. Riva ji sledovala.
Napsala tři písmena.

N E M

Papír otočila směrem k dívce.
Riva si ho vzala opatrně, jako by to bylo něco křehkého. „Nem,“ zopakovala tiše. „To je… to je jméno?“
Nem přikývla.
Riva se usmála koutkem úst.
Nem složila papír napůl a položila ho na stůl mezi ně.
Venku se začalo stmívat.
Riva si lehla na lavici, ale dlouho nespala. „Já umím být potichu,“ řekla ještě do tmy. „Když je potřeba.“
Nem seděla u otevřených dveří a poslouchala les.
Tentokrát jí ticho připadalo jiné.

Ráno vstala dřív než Riva. Vzala vak a dva nože, otevřela dveře a vyšla ven.
Riva se probudila později. Vyšla na práh s rozcuchanými vlasy a zmateným výrazem, jako by si nebyla jistá, kde je. Když uviděla, že Nem stojí u studny, rychle si obula boty a doběhla k ní.
„Já půjdu s tebou,“ řekla zadýchaně. „Neztratím se.“
Nem jí podala vak.
Riva se usmála, jako by dostala vyznamenání.

Les byl vlhký a tichý. Nem šla první. Riva držela krok.
Riva se ohlédla zpátky k domu, který už nebylo vidět.
Pak šlápla na suchou větev.
Křupnutí bylo krátké, ale v tichu hlasité.
Nem se zastavila tak prudce, že do ní Riva málem narazila.
Otočila se a chytila ji za zápěstí.
Ne silně.
Ale dost na to, aby to bolelo.
Riva ztuhla.
Nem se sehnula, prstem ukázala na větev pod nohama. Pak pomalu položila chodidlo vedle ní, na měkkou zem. Ukázala na ni.
Riva přikývla.

U první pasti byla prázdnota. Nem ji upravila. Riva klečela vedle ní a sledovala každý pohyb.
„Můžu to zkusit?“ zašeptala.
Nem jí podala provaz.
Riva si s ním chvíli nevěděla rady. Uzly byly těsné. Nem jí vzala ruce, upravila prsty a přiměla ji stáhnout smyčku jinak.
Podruhé to bylo lepší.
„Vidíš?“ vydechla Riva a usmála se.
Nem vstala.

V druhé pasti byl králík.
Riva ztichla úplně.
Nem klekla, vytáhla nůž a rychle skončila to, co bylo potřeba. Podala Rivě tělo.
Riva ho držela neohrabaně. „Ještě je teplý,“ zašeptala.
Nem jí pokynula, aby šla.
Cestou zpátky nepadlo ani slovo.

Třetí den už Riva mluvila jen cestou k lesu. V lese mlčela. Když Nem zastavila, zastavila i ona. Když Nem zvedla hlavu, ona ji zvedla také.

Čtvrtý den si všimla změny větru dřív než Nem.
„Od jihu,“ zašeptala.
Nem se na ni podívala déle než obvykle.

Večer seděly na prahu domu vedle sebe. Riva měla špinavé ruce a vlasy svázané provázkem. Už nemluvila pořád. Jen občas.
„Když budu potichu,“ řekla jednou, „můžu s tebou zůstat?“
Nem se nepodívala.
Ale nezavřela dveře.

Pátý den šly dál než obvykle.
Na místě druhé pasti byl jen utržený provaz. Nem se sehnula a zvedla ho ze země. Uzly nebyly přetržené.
Byly rozvázané.
Riva se na ni podívala.
„To nebyla zvěř.“
Nem nic neřekla. Provaz smotala a schovala do vaku.
U třetí pasti byl králík. Nem ho rychle vyprostila a podala Rivě. Ta ho vzala pevněji než dřív. Už ho nedržela jako něco cizího.
Cestou zpátky Nem změnila směr. Nešla přímo k domu, ale obloukem, přes hustší porost. Riva se neptala.
Když vyšly z lesa, slunce bylo nízko.
Nem se zastavila. Ruku položila Rivě na rameno a přikrčila se.

U domu stáli tři muži. Čtvrtý vycházel ze dveří s balíkem pod paží. Jeden z nich kopl do vědra u studny. Voda se vsákla do hlíny.
Riva se nadechla.
Nem jí přikryla ústa dlaní.

Další muž vyšel ze dveří. V ruce držel Neminu truhlu. Otevřel ji, něco z ní vyndal a zbytek vysypal na zem.
„Nic tu není,“ řekl jeden z mužů. „Jen lesní čarodějnice.“

Zasmáli se.

Jeden z mužů přinesl svazek suchých větví a hodil ho k otevřeným dveřím.
Riva se pohnula.

Nem jí vtiskla něco do dlaně.

Nůž.

Ten s vrypy.

Riva na ni pohlédla s očima dokořán.

Nem jí pevně sevřela prsty kolem rukojeti. Pak ukázala směrem do lesa. A na sebe.
Riva zavrtěla hlavou.
Pomalu.

Nem jí stiskla zápěstí silněji. Podívala se jí do očí. Dlouho.

Riva polkla.

Pak ustoupila.

Nevyběhla. Neotočila se prudce. Jen se stáhla mezi stromy a zmizela v podrostu.

Nem zůstala přikrčená. Počkala, až kroky dívky zmizí.

Suché větve pod střechou vzplály.

Dům už nebyl její.

Ale dívka ano.

Nem se nadechla.

A vyšla z lesa.

Šla rovně přes otevřený prostor, bez krytí, bez spěchu. Jeden z mužů zvedl hlavu.
„Hej–“
Víc toho říct nestihl.
Byla u něj dřív, než ustoupil. Nůž se mu zaryl do břicha. Škubla jím nahoru, muž vytřeštil oči, zavrávoral a padl.

Druhý sáhl po meči. Tasil pozdě.
Udeřila ho hlavicí nože do kolene dřív, než zvedl zbraň. Podlomilo se. Když klesl, nůž se zaleskl znovu.

Třetí zaklel a vyběhl proti ní. Byl těžší a silnější. Rozmáchl se široce. Čepel prosvištěla vzduchem. Nem ucouvla jen o půl kroku a meč jí zajel hluboko do paže. Tělo jí cuklo.
Přehodila si nůž do levé ruky a vyrazila proti němu.

Čtvrtý muž stál opodál jako zkamenělý. Viděl tři těla.
A ji – celou od krve, s pravou paží bezvládně svěšenou.
Stála rovně.

„Kurva–“

Otočil se a rozběhl se ke koním.

Nem po něm nevyrazila hned. Udělala krok. Bolest v paži se rozlévala. Dohonit ho by znamenalo běžet přes otevřený prostor.
Muž vyskočil do sedla neohrabaně, téměř spadl a nakopl koně do slabin.
Nem stála uprostřed dvora a sledovala, jak mizí mezi stromy.

Jen jeden.

Plamen zesílil.

Teprve teď se otočila.

Suché větve pod převisem už žhnuly. Dým se valil podél stěny.
Vběhla dovnitř. Truhla ležela převrácená, věci rozházené. Vzala jen to, co bylo nejblíž – měch s vodou, kus plátna. Víc nestihla.
Střecha zapraskala.

Vyšla ven právě ve chvíli, kdy se jedna z latí zlomila. Plamen se přelil přes okraj.

Nem zůstala stát u studny, kousek od domu.

Nedívala se na těla. Nedívala se do lesa.

Vítr šel od jihu.

Oheň nabral dech.

Nem udělala pár kroků vpřed a zůstala stát čelem k hořícímu domu.
Teplo jí šlehalo do tváře. Kouř jí štípal v očích.

Za zády jí křupla větev.

Otočila se.

Z lesa vyšel další muž s mečem v ruce.

Nem stála mezi ním a ohněm.

Muž vykročil.

Nem zatla zuby a zvedla nůž.