Hamlet a syn

Skupinka se zastavila u vývěsky, herci s lačným výrazem přejížděli očima po řádcích. Mezi nimi Tobiáš Kliment. Jeho zajímal pouze jeden řádek.

 

Hamlet …..……………………… Josef Kozelka

 

Kliment pocítil bodnutí pod srdcem. Ve vzteku silně sevřel pěsti a neslyšeně zaskučel. Přidušenost toho zvuku mu vehnala krev do obličeje, vzedmula se v něm nenávist. A naplněný tím alkoholem všech závistivých, stal se svědkem sám sobě, jak režiséru Vlasákovi utrhl hlavu a tou hlavou ubil Kozelku k smrti. A bil a tloukl a rozbíjel ten namyšlený, spokojený obličej na krvavou kaši. Ale skrze rudou mlhu stále prosvítal onen řádek, přidělující modlu všech herců jeho kolegovi, nikoliv jemu, ale kolegovi.

 

Potom přišel Kozelka. Vždy chodil z divadla poslední, po každé zkoušce se sprchoval a fénoval si vlasy. I teď měl vyfoukaný účes, vyčesaný do umné vlny vysoko nad čelem. Beze slova prostoupil herce k vývěsce a přečetl první řádek.

 

„V pořádku,“ řekl klidně a beze slova odcházel. Kliment se na něho chtěl vrhnout, vztek mu paralyzoval veškeré zbytky sebeovládání. Vtom se mu kolem krku pověsila Šustrová, zalomila nohy a vřískala: „Ofélie, já budu hrát Ofélii!“ Ostatní se smáli a halasně se dohadovali o svých rolích, kritizovali obsazení, blahopřáli si či se jeden druhému vysmívali, někteří se tvářili velmi vážně pod tíhou zodpovědnosti, kterou na ně přidělená postava v blízké budoucnosti bude klást.

 

„No a jak ty, Tobíku?“ vyjekla Šustrová, když spadla Klimentovi z krku. A hledala za něho v rozpisu.

 

„Horacio, tak to máš taky dobrý!“ Teď teprve se vlastně Kliment vrátil do skutečného světa.

 

„Dá ta postava zabrat, myslím…,“ pronesl Kliment a tvářil se zadumaně. Podepřel si bradu palcem a ukazovák vztyčil tak, aby se dotýkal špičky nosu a zároveň křížil filosoficky sevřené rty. Takto setrval dost dlouho a lehce pokyvoval hlavou. Chtěl dát najevo, že svěřená postava představuje pro herce náročnou výzvu, že nad rolí je nutno hluboce přemýšlet, protože rozhodně není pro každého.

 

Ale doma se zhroutil. Ta chvíle, kdy člověk potřebuje vyřvat křivdy a nespravedlnosti, kdy by chtěl proklít ty sebejisté a hýčkané, kteří ledabylým máchnutím ruky sbírají plné hrsti uznání a úspěchu, kdy by jim mohl vychrstnout kýbl hoven do těch přemírou jistoty mastných ksichtů, nic z toho mu nebylo dopřáno, za zdmi žili nudné životy sousedé, kteří stražili uši při sebemenším zvuku, aby mu dodali patřičnou oblohu a poslali ho dál. Pokud by se při svém neštěstí vystavil posměchu, neštěstí by se zdvojnásobilo.

 

Za okny byla tma, pár lamp dole na ulici mu barvilo byt slabým odstínem špinavě žluté barvy. V křesle vedle gauče někdo seděl. Kliment sebou trhl. Nevěděl, co má od neznámého očekávat, ano, ten, kdo narušil jeho soukromou tragédii, byl muž. Měl na sobě hnědý, kožený kabát a pod ním černý rolák, tmavě modré kalhoty s ostrými puky a hnědé, kožené polobotky. Seděl klidně, Kliment na sobě cítil jeho měkký pohled.

 

„Bože na nebi, tohle by měl být podle všech pravidel idiotské literatury a neméně idiotských autorů Ďábel,“ pomyslel si Kliment. Zjev na křesle mu vrátil část rozumu.

 

„Souhlasím,“ řekl muž.

 

„Souhlasíte s čím?“ opáčil Kliment.

 

„Že zjevování Ďábla, který nabízí řešení aktuálního problému je tak zprofanovaný žánr, že ho může použít jen naprostý blb,“ odpověděl muž a dodal: „a nebo spisovatel bez talentu.“

 

„Aspoň budu ušetřený dalších stupidit. Jako by jich za dnešek nebylo až nad hlavu.“ řekl Kliment.

 

„Měl jste těžký den,“ pronesl ten muž vědoucně. „Ale nejdřív pár úvodních informací. Jestli jsem Ďábel nebo ne, je teď vedlejší. Klidně mě oslovujte „doktore“, jestli je vám to milejší. Každopádně si musíme vyjasnit několik faktů. Dementních příběhů o setkání Ďábla s člověkem jsou hory a jsou plné k uzoufání nudných dialogů, kdy se člověk jako hovado pořád na něco ptá a Ďábel mu rádoby moudře a ještě víc rádoby tajemně odpovídá. Posluchač se k té šaškárně připojuje, když zaujatě kývá hlavou s myšlenkou, jaké to má štěstí, že narazil na hloubku a vícerozměrnost. Už ten fakt, že ve všech těch sračkách si člověk a Ďábel navzájem vždy tykají, je doslova na zabití. Jak autora, tak posluchače, který mu to žere. Já žvanění nesnáším. Jednám stručně a srozumitelně. Něco dávám a něco za to chci. Vy jste herec druhé kategorie. Na Hamleta nemáte. Já z vás můžu udělat boha mezi herci. Lidé z vás zešílí, změníte divadelní historii. Dějiny divadla se budou dělit na dobu před Klimentem a po Klimentovi. Anno Klimentis.“ Muž zmlkl na znamení, že dává prostor Klimentovi.

 

Kliment při jeho slovech pocítil mrazení. Nenucená jistota, se kterou ten podivín pronášel své sliby, ho vzrušovala. Vždyť to bylo přesně to, po čem dnem i nocí ječela každá buňka v jeho těle touhou!

 

„Dobrá a co tedy za to?“

 

„Vašeho syna,“ odpověděl muž a když viděl, že se Kliment zarazil a nadechl se k námitce, plynule dodal: „Nechme to otevřené. Příští týden máte čtenou, do pátku o tom budete s režisérem kecat a po víkendu jdete na jeviště. A tam vám dám vzorek. Zatím se mějte.“

 

Klimenta napadlo, že teď se muž rozplyne, ale ten vstal a odešel do předsíně. Potom se ještě otočil a řekl: „A když přijdete domů, tak za sebou pořádně zavřete. Jak myslíte, že jsem se k vám dostal? A to jsem dole musel čekat, až někdo půjde.“ Potom otevřel dveře na chodbu, vyšel ven a zabouchl za sebou. Kliment ještě slyšel jedoucí výtah.

 

Čtená zkouška. V čele stolu seděl Vlasák, před sebou rozsvícenou lampičku a rozevřený šanon. Po jeho pravé ruce seděl Kozelka. Měl lehce znuděný a lehce povýšený výraz umělce, který určuje osud představení. Kliment seděl o Šustrovou a Hanycha dál. Vlasák mluvil hlavně ke Kozelkovi, mluvil s důvěrou, že mu rozumí a že dokáže jeho vizi zhmotnit. Kozelka působil soustředěně, Kliment ho nenáviděl stále víc.

 

„Tak si zkusíme nástřel, čtěte mi každý něco svého,“ Vlasák zvedl hlavu od papírů a pohlédl na Kozelku. Herec si lehce odkašlal a potřásl rameny. Potom hlubokým hlasem začal číst: „Jak krušné, ploché, hnusné, protivné zdá se mi všechno dění na tom světě! Mor na to! Nepěstěný sad, jenž by měl se rozrůstat, však ztuchlé, hrubé býlí v něm převládá…“

 

„Výborně, já myslím, že to je ono!“ spokojeně komentoval jeho projev Vlasák a pokýval hlavou na znamení, že jeho důvěra v prvního herce zůstala nezklamána.

 

„Jituško, dej se do toho,“ otočil se na Šustrovou.

 

„Budu se řídit podle dobré rady a střežit srdce své. Však dobrý bratře, nejednej tak, jak nectihodný pastor, trním a hložím zve tě do nebe, sám však jak drzý, pustý výtržník…“, Jitka se nad stránkou kroutila úsilím o zajímavý přednes, úzkostlivě pečovala o každou slabiku a aplikovala veškeré dýchací techniky, které kdysi ve škole probírali.

 

„Dobrý, stačí,“ přerušil ji Vlasák, „tohle ještě dotáhneme, viď?“

 

Potom přišel na řadu Hanych, po Hanychovi Kliment. „Však pohleďte, jak jitro v rudém rouchu přichází mlhou po východních horách. Skončeme stráž a to vám povídám…,“

 

„Tak další,“ dal Vlasák pokyn a něco si četl.

 

Během dalších dní se pod Vlasákovým vedením propracovávali blíže a blíže k jeho představě o tom, jak by měla celá hra vyznít. Režisér zkušeně modeloval jednotlivé postavy, odmazával chyby a zaléval v každém jednom jeho přidělenou postavu, aby v něm vyrostla a žila. Klimentovi několikrát vytkl příliš statický projev a občas ho nutil při recitaci dělat dřepy. Plasticky se zde prokazovala stará zkušenost, že herec je námezdný dělník, nádeník, nucený nasadit upřímný úsměv, když předtím dostal dvakrát scénářem přes hubu, protože nebyl upřímný dost. S výjimkou Kozelky.

 

První zkouška na jevišti. Pohyb, příchody, přesuny, gesta. S hlasem hraje i tělo. Král zemřel, už je to nějaký čas, proč je Hamlet trvale v depresi? Královna Roubíková přihrála Hamletovi Kozelkovi:

 

„Proč tobě zdá se to tak zvláštní?“

 

Kozelka se naplnil prožitkem:

„Zdá, vzácná paní?

Já neznám zdání!

Ne, dobrá matko, ten můj tmavý plášť, ni obvyklý ten vážně černý šat, ni bouřný vzlykot…,“

 

Kozelka excelentně přeříkával text a Vlasák, sedící v první řadě, věděl, že o tomto Hamletovi se bude ve městě hodně mluvit.

 

Pak mluvila královna, potom zase Hamlet a po něm král. Potom všichni odešli, až na Hamleta. Chystal se monolog.

 

A tu Kliment, který se díval z portálu, pocítil, jak se s ním všechno zhouplo, zatočila se mu hlava, polekaně se rozhlédl. Náhle cítil pach vlhkých kamenných zdí, cítil žár ohně z krbu, do očí mu blikalo nespočet hořících pochodní, dýchal těžký vzduch v komnatách královského hradu. Celé dětství byl se svým otcem, králem Hamletem, na tomto hradě, otec ho učil jezdit na koni, střílet z luku i zacházet mečem, od malička mu byl vzorem, miloval svého otce nade vše a teď… otec je mrtvý, pochybnosti a otázky, ne, velicí a čestní muži neumírají triviální smrtí, palčivá nejistota jako dýka v ráně, kdo a proč, kdo odpoví? Sotva dva měsíce! A jeho vlastní matka už se raduje v náruči toho… ano, vraha, duch jeho otce řekl jméno: Klaudius, králův bratr je jeho vrah a matka se mu vrhá kolem krku, zatímco král Hamlet, zavražděn nejhnusnějším a nejpodlejším způsobem, leží mrtev v kobce.

 

Kliment přidušeně zamumlal: „Hvad sker der?“ a vyšel na osvětlené jeviště. Jedním pohybem odstrčil Kozelku z kruhu světla, kde citoval své verše. Kozelka odletěl několik metrů do tmy a pobouřeně vystrčil bradu, ihned chtěl reagovat na takovou drzost. Ale při pohledu na Klimenta strnul. Ostatně stejně tak strnuli i všichni ostatní, včetně režiséra, protože viděli Hamleta, syna dánského krále, který se shodou okolností ocitl v jejich divadle, ale i samotné divadlo se stalo bezvýznamným ve srovnání s obrovským nábojem bolesti, tápání a pomsty, která v postavě pulsovala strašlivými nárazy. Vlasák napolo povstal ze sedačky, herci se instinktivně stáhli do pozadí a semkli se do obranné pozice. Všichni upírali oči na onu středověkou postavu, byl to Kliment, ale na to všichni zapomněli.

 

„Zde pohleďte na obraz ten a ten,

dvou bratří malované podoby.

Hle, jaký půvab tkvěl na tváři té:

zde vlas Apollův, čelo Joviše,

zrak Martův velitelský, hrozivý;

a postoj hlasatele Merkura,

jak právě touto chvílí spouští se

na vrchol, celující nebesa;

toť složení a úměr, na kteréž,

jak zdá se, každý bůh svou pečeť vtisk’,

by důkaz podal světu, co jest muž…“

 

Ta slova vybuchovala jako lávové balvany, vymrštěné z nitra nebetyčné sopky, všechna hloubka lidské duše byla v těch verších prohledána a vytěžena do nejposlednějšího záchvěvu vědomí i nevědomí, z Klimentova hlasu vyrůstaly starověké hradby i věže, ve kterých umírali staří vládci a po nich přicházeli noví, ruka držící meč vládla nad zemí, vedena železným zákonem cti a spravedlnosti, ze tmy se vkrádal jed zrady a vraždy, výčitky a obvinění, drásající otázky života a smrti, věčnosti a pomíjivosti, nesnesitelné a zároveň magicky spoutávající. Herec skládal slova a verše do pevných vazeb, ze kterých se posléze vztyčila socha Hamleta, převyšující stěny a střechy všech divadel současných i dávno zaniklých.

 

Kliment zmlkl, na čele se mu blýskaly kapky potu, ruce se mu chvěly. Několik vteřin se lehce pohupoval, dech se zpomaloval, žár ve tvářích postupně chladl. Ještě jeden hluboký nádech a výdech, potom prudce zatřásl hlavou a zmizel z jeviště. Herci i režisér zůstali ve strnulém tichu. Potom se chraplavým a opatrným hlasem ozval Hanych: „Co to bylo?“ Vlasák nepřítomně zavrtěl hlavou, díval se před sebe někam do dálky.

 

„No ale fakt, co to bylo, Arnošte?“ znepokojeně se přidal Wágner – Polonius a hledal u Vlasáka sebemenší náznak, že něco ví.

 

Vlasák procitl. „Nemám ponětí! Ale jedno vím jistě! Vím, kdo bude hrát Hamleta!“

 

Kozelka leknutím vyhrkl: „Ale Arnošte, vždyť…!“

 

„Teď ne!“ zarazil ho režiséř zuřivě a rozhlédl se po hercích. „Telefon na Klimenta, rychle!“

 

Kliment utíkal, hltal cestu domů po kusech jako hladový vlk, trhající srnu, věděl, byl si jistý, že On tam bude, neexistovalo pro něj nic než onen výstup v divadle, síla bohů, energie všech bouří, které kdy nad Zemí přeletěly, to vše tam cítil mít v sobě, a kdyby před ním do nekonečného hlediště společně usedly všechny generace od počátku lidského bytí, byl by je ovládl a opil by je do němoty, protože jeho herectví nebylo z tohoto světa, který umí jen napodobovat, kdežto on byl Stvořitel.

 

Čekal u vchodu. Bez efektu přiblblých, vymyšlených Ďáblů, kteří se zjevují v zamčených místnostech jakožto rozmar svých původců, již prožívají extázi ze své vylouhované originality. Tenhle doktor čekal na ulici, protože vchodové dveře neměly zvenčí kliku. Uřícený Kliment ho popadl za rukáv, jako by měl strach, aby mu neutekl. „Doktore!“ vyhrkl vzrušeně a šťastně, „doktore!“ Víc ze sebe nedostal, ale miloval ho, byl by poklekl a vyznal mu lásku za to, že je tady, že to může pokračovat, že mu nepředhodil pár minut nebeské blaženosti, aby se pak s výsměchem ztratil navždy. „Doktore… pojďte nahoru, uzavřeme to!“

 

„Proč nahoru, nač tyhle oficiality? Podmínky jsem vám sdělil, já smlouvy nepodepisuji, stačí podání ruky. Berte nebo se rozloučíme,“ odpověděl doktor a nadhodil klíčovou otázku: „Takže?“ a čekal. Kliment ihned napřáhl pravici. Doktor ji stiskl. Kliment velmi dlouze vydechl úlevou a potom se zhroutil na chodník. Tvary i barvy ulice se mu slily v jakýsi kaleidoskop, který se šílenou rychlostí měnil, udělalo se mu zle. Potom se točení zpomalilo až ustalo úplně. Doktor ho držel za paži a pomáhal mu vstát.

 

„Promiňte, je toho na mě moc. Takže od teď to bude jako tam?“ Kliment ukázal směrem do dálky, kde bylo o několik bloků dál divadlo.

 

„Přesně tak. Jak bylo stanoveno, a jak bylo potvrzeno, včetně domluvené podmínky,“ odpověděl doktor. Kliment si jen nejasně uvědomil jakousi podmínku, v hlavě mu pulsovaly obrazy budoucích zázraků, tolik rolí, tolik postav, tolik slávy a úspěchu, jeho jméno bude svítit jako nejznámější souhvězdí na obloze, pozvednuté oči budou ve ztichlém obdivu sát životadárné proudy jeho umění. Kolem už nejsou lidé, jen publikum.

 

„Alespoň jednu skleničku na oslavu,“ otočil se k doktorovi, miloval ho jako otce.

 

„Tak jednu skleničku bych mohl…,“ odpověděl doktor.

 

V bytě si připili a doktor odešel. Zazvonil telefon. Byl to Vlasák.

 

„Tobiáši, s okamžitou platností jsem přeobsadil Hamleta! Hrajete ho vy! Ředitel nemá námitky. Hned to přijďte podepsat, ať máme formality za sebou,“ vykřikoval režisér a neúspěšně se snažil zakrýt nervozitu a strach, aby Kliment neodmítl.

 

Kliment si byl jistý, že by mu stačilo několik minut v kterémkoliv divadle na planetě, aby mu celé vedení padlo k nohám. Božství a nadpozemské dary však jsou s to žít se starou nenávistí a křivdami.

 

„Ale co Kozelka?“ otázal se s předstíranou starostí o kolegův osud.

 

„Kdo? Jo Kozelka, to je vedlejší, něco mu přidělíme. Tak přijdete to podepsat?“ o překot drmolil Vlasák.

 

„Doktorovi stačila podaná ruka,“ zamumlal si Kliment pro sebe.

 

„Co jste říkal?“ zeptal se Vlasák nechápavě.

 

„Ale nic, budu u vás za hodinu. Čekejte v šatně,“ ukončil hovor Kliment a uvědomil si, že poprvé v životě je to on, kdo určuje, kdo, kde a kdy na koho bude čekat.

 

Vešel do šatny a Vlasák vstal ze židle. Byl nesvůj, nevěděl, jak se k herci chovat. Cítil, že obvyklá přezíravost je minulostí a nový vztah k velikému herci ještě neměl dostatečně osvojený. Z opatrnosti se rozhodl mluvit co nejméně, ale o to uctivěji.

 

„Tak tady, kdybyste si to prosím přečetl,“ položil na stůl smlouvu. Obvyklé úmluvy a opatření proti herci, na dvě celé stránky. Kliment se musel usmát, když četl o sankcích v případě, že by herec nedostál svým závazkům, ze smlouvy plynoucím. Jaký honorář by asi za stejnou roli dostal v Burgtheatru? Jen záloha by stačila na deset pokut za to, že by jim tady s Hamletem praštil. Ale to neudělá. Ne.

 

Kliment vzal tužku a váhavě ji zastavil nad místem, kde se měl podepsat. Vlasák se snažil zachovat klid, ale podvědomě tiskl pěsti. V tom se ve dveřích objevil Kozelka: „Arnošte, tohle mi musíš vysvětlit, já prostě protestuji!“

 

„Ven, ty idiote, vypadni a už se tady neukazuj!“ zařval Vlasák, zbrunátnělý vztekem, jako by Kozelka měl moc Klimenta od podpisu odradit. Kozelka zkameněl a příští vteřinu zmizel v chodbě. Kliment pocítil příjemné mrazení v zádech. Toto byl jen malý předkrm. Několika švihy tužkou podepsal smlouvu na nastudování role Hamleta.

 

Tři měsíce, šest dnů v týdnu, pět hodin denně přibývaly vrstva po vrstvě na pyramidu hotové, vybroušené a dokonale vyleštěné divadelní hry. Denně stokrát a stokrát opakované pohyby, připomínky, příkazy a zapovězení, „tohle mi na premiéře dělat nebudeš!“, „víc toho šklebu, víc toho tam chci!“, „vy dva ubrat tady v ten moment, o čtvrtinu až třetinu ubrat!“ Herci se pouštěli znovu a znovu, třeba třicetkrát do stejné scény; kolikrát jen znovu a znovu žadonila Ofelie u svého bratra Laerta o dopis od Hamleta, aby ji Vlasák pokaždé zarazil a vrátil vše na začátek, či když vrah Klaudius měl vnitřně prožívat s postupně přibývající hrůzou, že najatí herci zobrazují jeho zločin, Vlasák přesně časoval všechna hnutí mysli a požadoval na půl gramu přesné váhy emocí v obličeji, hlase i těle. Ale dřeli a dřeli, Klimentovo převtělení při každé zkoušce je mocně napájelo, takže i dosud jen průměrně zdatní herci překvapovali sami sebe a mnohdy byli u vytržení z poznání, co je vlastně skutečné herectví. Přede všemi čím dál určitěji z mlhy vystupovala posvátná hora dokonale nazkoušené hry, a na jejím vrcholu se tyčil chrám, který nepřekonatelnou silou vábí a děsí zároveň – premiéra.

 

Tři měsíce byla dost dlouhá doba na to, aby do širokého prostoru prosákly zprávy o dění za zdmi divadla. Dva týdny před premiérou nebylo jediné volné místo. Ředitel chodil do úřadu uvolněně a pronášel bonmoty. Dramaturg přesvědčil sám sebe, že výjimečnost hry je v podstatě jeho zásluha a více méně nenápadně tuto myšlenku podsouval každému, kdo byl ochoten nechat si ji podsunout. Vlasák byl napjatě spokojen, dodával hercům klidu, protože ho sám potřeboval. A herci samotní již dávno opustili osobní život, podřídili se zkoušení a v posledních dnech vynakládali veškeré síly, aby nezešíleli z blížícího se dne, neboť každá premiéra je Pasach herců, kdy na jevišti obětují sami sebe. Zbývající dny se posouvaly a přišel ten zlatě orámovaný.

 

„Nezlob se, nepřijdeme. Nemám pro Tomáška hlídání a on by tomu nerozuměl a nudil by se tam. Ať se ti to podaří.“ napsala Klimentovi jeho bývalá žena. Četl vzkaz jako by z dálky, vlastně ho příliš nevnímal, kdesi v pozadí mu proběhla myšlenka, že sedmiletý kluk skutečně nemůže Hamleta chápat a zmizela v nedohlednu. Divadlo bylo zaplněné kvůli němu. Věděl to díky všudypřítomnému šumu, který se kolem něj v posledních týdnech vznášel, ať byl kdekoliv. Cítil ty nenápadné pohledy, vnímal nepatrné zaražení v okamžiku, kdy někoho potkal a dotyčný ho poznal, dostávaly se k němu zprávy o tom, co si lidé povídají. Kliment si byl jistý, že toto je dokonalost štěstí. Ohmatával je, objímal, nořil se do něj, obdivně jej obcházel ze všech stran a zkoumal jeho zákoutí, potěžkával je s rozkoší a vdechoval neustávající proudy jeho vůní. Přitlumený hukot v šeru hlediště byl jako droga, a on ten hlučící dav zamrazí i rozpálí, bude odpočítávat tep každého srdce, zastavovat i zrychlovat dech, díky němu budou vyvstávat otázky, které nikdy předtím nebyly položeny, znepokojující a zároveň třpytivě odměňující, protože budou otevírat dveře tam, kde předtím byla tma a prázdno. Co může být sladšího a drásavějšího než minuty před otevřením opony! Droga, pracně vydobytá droga a všichni ji měli v krvi. Byl čas…

 

Kliment povolal Hamleta před zraky stovek lidí. Zvěsti byly více než pravdivé, toto se vymykalo jakémukoliv očekávání, i ti, kdo přišli, jen aby učinili zadost řádu své domnělé společenské vrstvy, byli vrženi do jakéhosi transu, a v něm upínali zrak na osvětlenou postavu, kterou k nim přinesl čas proti proudu. Mohutnou silou je přibíjel do sedadel Hamletův hlas, nevnímali jednotlivá slova, ale věděli s jistotou, co a proč říká, co chvíli v nich křičel jejich vlastní hlas „Ano, ano, takhle to ve skutečnosti je! Proč až teď…?“ Kliment nabíral plnými hrstmi zlato a rozhazoval je mezi ně. Nikdo se neodvážil pohnout, měli pocit, že Kliment o každém z nich ví, že mluví k nim osobně, že váží jejich životy v ruce, aby pro ně stanovil lék.

 

Hrobník sáhl po lebce a položil ji na čerstvě vykopanou hromadu hlíny.

 

„Čí byla?“ zeptal se Hamlet hrobníka. Nakonec se od něj dozvěděl, že králova šaška. Kliment zvedl lebku a v tom se zarazil, projela jím hrůza. Polkl a zkřivil se mu obličej. Měl už mluvit slavnou řeč o pomíjivosti, ale mlčel a díval se na tu věc ve své ruce. Lebka byla očividně dětská.

 

******************************************************************************************************

 

Mladí manželé Pechlátovi, nedávno se vzali, Richard a Veronika. Vraceli se pozdě večer z divadla, zavěšeni do sebe. Nic neříkali, doznívalo v nich představení. Po dlouhém mlčení přeci jen Richard opatrně narušil ticho: „Tak co si o tom myslíš?“ Veronika, jako by čekala na otázku, zavrtěla hlavou na znamení, že slova nestačí: „To se nedá popsat, Ríšo, něco tak úžasného jsem nezažila!“

 

„Podobně,“ přisvědčil Richard, „co ten člověk dělá v tomhle divadle? Možná jsme měli štěstí, že jsme ho tu stihli.“

 

„A všiml sis, že to bylo trochu nový?“ podotkla Veronika a Richard zdvihl obočí jako otazníky.

 

„No ano, bylo, Ríšo, jak tam při scéně s lebkou najednou vykřikl: ‚Chlapečku můj!‘, tak toho jsem si v Hamletovi nikdy nevšimla.

 

„A to máš pravdu,“ překvapeně si uvědomil Richard.

 

„Ale jak to vykřikl, tak jsem skoro omdlela,“ popisovala Veronika s široce otevřenýma očima. Oba se zastavili.

 

„Skvělý herec, absolutně skvělý herec…!“ řekli současně.