Vynález závisti

...

 

„Promiňte, jste pan Holý?“ zeptá se muž jednoho mladíka.

„Ano, Adam Holý. Přejete si?“

„Těší mě,“ podá mu muž ruku. „Jmenuji se Josef Neid, jsem tu profesorem. Od vedení našeho výzkumného ústavu jsem dostal tu čest vám něco oznámit,“ řekne slavnostně a Holému předá zvláštní obálku. Mladík na ni nevěřícně vykulí oči.

„To… to není možné…“ pletou se mu slova na jazyku a ruce se mu třesou.

„Pane Holý,“ pokračuje opět profesor Neid s úsměvem, „tímto váš projekt oficiálně získal grant. Gratuluji. Mám obrovskou radost, že náš ústav poskytuje prostor takovým mladým talentům.“

„Já… nevím, co na to říct…“

„Nic říkat nemusíte. Jen si dovolím přidat pár detailů. Výzkum bude samozřejmě probíhat v prostorách našeho ústavu – dostanete přidělenou laboratoř. Dále mě vedení pověřilo, abych projekt zastřešoval. Nebojte se, váš nápad vám nikdo nevezme, budete mít absolutní volnost. Ale když budete potřebovat odbornou pomoc, tak vám ji poskytnu. Další informace se ještě dozvíte. Máte otázky?“

„Já… nic mě nenapadá,“ řekl ohromeně Holý. „Děkuji, pane profesore. Víte… ten grant byl vždy mým snem. Bez něj ten projekt nedokážu… a teď… už se zdá na dosah. Děkuji vám.“

„Mně není třeba děkovat,“ mávl rukou Neid, ale v duchu ucítil zvláštní uspokojení. „Přeji vám hodně štěstí. Když budete potřebovat pomoc, obraťte se na mě.“

„Děkuji… určitě se obrátím…“ usmál se Holý, a i s obálkou v ruce postával, jako by nevěděl, co dělat.

„Doporučuji zajít na vedení ústavu. Pokud možno, co nejdříve.“

„Ano, pane profesore,“ probere se ze zasnění mladík a nejistě vykročí.

„To je druhým směrem.“

„Ano, děkuji. Já… určitě se ještě ozvu… na shledanou, pane profesore.“

 

Profesor Neid seděl ve své kanceláři a probíral se hromadou spisů, která se mu stihla nezvykle rychle nakupit. Povzdechl si a podíval se na hodiny – bylo po deváté večerní. Za oknem se už rozlila jednolitá čerň. Opět si povzdechl. Jeho významná pozice na ústavu nebyla zadarmo. Pokud věděl, nikdo v celé budově tu nezůstával tak dlouho.

Tedy kromě toho Holého… probleskne mu myšlenka.

Mladý Holý se ukázal jako svědomitý dříč. Ovšem byl také málomluvný a ze svého projektu sdílel jen střípky informací. Mnohokrát využil služeb Neida, který mu ochotně poradil, ale i jemu nic neprozradil.

Zdá se být poněkud roztržitým… ovšem ten talent… vždy se ptá cíleně a sleduje svou vizi. To se jen tak nevidí, zvlášť u tak mladého…

Náhle strnul uprostřed myšlenky.

Mohl by mě nahradit?

Poté se rozesměje.

Jak by mohl, nemá zkušenosti. Co mě to napadá… ne, jsem nepostradatelný, o místo se bát nemusím.

Neid se opět podíval na hodiny.

Když mě napadají takové myšlenky, tak to dozajista značí únavu. No… čas odejít…

Zvedl se a začal si balit věci. Poté se zaposlouchal. Zdálo se mu, že slyší kroky na chodbě, pravidelné a rychlé, až uspěchané. Po chvilce se ozvalo netrpělivé zabouchání na dveře.

„Pane profesore!“

„Prosím, vstupte… á, pan Holý. Copak si přejete?“ zeptal se Neid a upřímně ho zajímalo, co se stalo. Holý vypadal velmi… inu… vědátorsky. Celý špinavý, plášť mu povlával kolem těla, také tvář spolu s vlasy měl neupravenou a zarostlou. Oči mu však vzrušeně svítily a obličej měl plný napětí, jako by chtěl vysvětlit kvantum informací, ke kterým právě došel. O to více Neida překvapila jeho prostá odpověď, či spíše oznámení:

„Pojďte. Stal se zázrak.“

„Počkejte, co tím myslíte?“

Holý už neodpověděl, jen Neidovi pokynul, aby ho následoval. Profesor pocítil strach, že došlo k nějaké nehodě v laboratoři, a tak ho rychle následoval. Holý nasadil stejný rychlokrok, jakým přišel, a tak měl Neid co dělat, aby mu stačil. Proplétali se ztichlými chodbami mohutné budovy a spěšný klapot jejich bot zněl takřka nepatřičně. Neidova nervozita postupně narůstala, až hrozilo, že z ní dostane infarkt. Pak konečně dosáhli laboratoře, kde pracoval Holý.

Neid vše zkontroloval a otáčel hlavou sem a tam. K jeho údivu se vše zdálo v pořádku.

„Co to má znamenat?“ vyštěkl na Holého. „Nějaký hloupý žert?“

Holý místo odpovědi usedl k počítači a začal do něj něco vyťukávat.

„Dávejte pozor,“ promluvil.

„A na co?“ zeptal se Neid otráveně, ale začal zrakem pátrat po místnosti. Tohle bylo Holého království. Pokud věděl, nikdo sem nechodil na Holého výslovný zákaz.

Kromě obyčejného pracoviště se stolem s počítači ho zaujal velký stroj uprostřed laboratoře, který zabíral zdaleka největší plochu. Takový stroj Neid i přes své bohaté zkušenosti ještě neviděl. Zdálo se mu, že jde o jakýsi motor.

Co ho asi pohání?

Neviděl žádné velké kabely, které by ho připojily k síti. Ale na jednom konci stroje si všiml průhledné plastové nádrže.

Voda? To má být voda?

„Prosím vás, Holý, co je to za výmysly?“

„Sledujte,“ řekl a konečně dokončil práci na počítači. Neid sebou trhl. Stroj totiž náhle ožil. Ozval se klapot a syčení, které zvolna narůstaly. Neid vše sledoval s nedůvěrou. Pak stroj opět utichl, tak náhle, jako když obživl.

„Kruci, tak odpovíte, co to má být!?“

„Podívejte.“ Holý k němu natočil monitor. Na obrazovce bylo hned několik grafů. Neid ho propíchl pohledem a jal se je studovat. Ukazovaly všelijaké údaje o činnosti stroje, palivu, efektivitě…

„To… to není… možné…“ vyhrkl Neid rozrušeně a obrátil se na Holého. Ten nyní působil klidným dojmem.

„Profesore, máme nekonečnou energii,“ potvrdil.

 

O chvilku později seděli oba na blízkých pracovních křeslech a popíjeli whisky ukradenou z kantýny, protože celá událost jimi hluboce otřásla.

„Prosím, pane Holý…“ ozval se Neid, v ruce plastový kelímek s alkoholem.

„Říkejte mi Adame.“

„Dobrá, Adame. Povězte mi ještě jednou, o co jde. Možná to už konečně pochopím a moje mysl přestane vzdorovat.“

„Dobře… no… věc se má tak. Vynalezl jsem nový typ pohonu… a ten pohon nepotřebuje žádné fosilní palivo, žádný benzín, ropu, uhlí ani uran či něco podobného. Stačí mu prostá voda.“

„Hmm.“

„A jak jste viděl na grafu, tak energie produkuje… no… hodně.“

„Ahmm…“

„No… to je tak vše,“ zakončil výklad Adam a přihnul si z kelímku.

„Pche, to je všechno. Cha,“ vstal Neid. „Uvědomujete si, co jste dokázal? Odteď jsou fosilní paliva minulostí! Tímto okamžikem jsou pryč všechny problémy typu nedostatku paliv nebo krize oteplování planety! Pomocí toho stroje,“ ukázal, „nám odteď stačí prachsprostá, obyčejná voda a pokryje nám celou spotřebu energie téhle hroudy kamení zvané planeta!“

„Víceméně. Ano,“ souhlasil Adam.

„No, pane… Adame. To musíme otevřít další láhev, protože tomuhle střízlivý nikdy neuvěřím!“

 

„Víš… Adame… já jsem věděl, že ehm,“ škytl Neid, „že z tebe něco bude. Ale že z tebe bude tohle!“

„To já taky ne, pane profesore…“

„Ale! Říkej mi Josef!“

„Když mně to nejde přes pusu…“

„Ále…“

„Dobře, Josefe… všichni mě odrazovali, že to nikdy nebude fungovat… dělali si srandu…“

„A teď zklapnou!“

„To jo… víš, pane… Josefe. Já jsem taky pochyboval… ale vy jste mi pomohl. Vždycky jste mě podpořil radou a vlídným slovem… díky,“ pletl se Adamovi jazyk.

„Za málo, kamaráde! Tohle náš ústav posune… až do nebes!“

„Celý svět to posune!“

„No… ten taky.“

„To jsem chtěl říct, Josefe… zítra… zítra už přijede delegace… z vyšších míst. Aby to taky zkoukli. A když to uvidí… tak…“

„Tak dostanem tucet grantů!“

„Tak budu konečně slavný,“ zasnil se Adam. „A lid… lidstvo půjde k novému pokroku.“

„A s ním i náš ústav. No… dobře jsi to vymyslel, kamaráde.“

„Dík,“ škytl Adam. „Mně… je nějak šoufl. Já… půjdu… blít,“ zvedl se a uháněl jako o život.

„Hodně štěstí, kamaráde!“

 

Neid zcela osaměl. Hrál si s kelímkem a whisky přeléval po jeho dnu. V hnědé kapalině spatřil svůj odraz.

„Profesor… ne… přednosta… hmm… taky ne. Jo, už to mám – vedoucí výzkumu! A dostanu Nobelovku! Hromadu prachů! A budu mužem roku!

Ne, počkat, Nobelovku přece dostane Adam! Tak mi aspoň zbudou prachy! Ne, za co bych je měl vlastně dostat? Ne, Adam si to patentuje a pak vydělá majlant. Třeba si koupí tu vilu na Sadové, jak jsem po ní pokukoval. Ne, kdepak. Ten bude mít vilu na Havaji! Nebo něco takovýho…

A tak nunu… totiž budu aspoň v časopise. V tom Forbesu. Profesor, který pomohl vynalézt nový typ pohonu… hmm… tam přece nebudu. Místo mě tam dají Adama.

Ksakru… tak co budu mít já?“

Obrátil se ke stroji.

„Hej, co mi ty vlastně dáš? Tak řekni! Proč mlčíš?

No jo… kulový mi dáš.

Tak jakej to má vlastně smysl?

Kamarád změní svět… a já… já utřu nos.

Co je to pak za kamarádství?“

Neid se zamyšleně podíval na svůj odraz v kelímku.

„Tak co, starý osle? Kamarádovi jsi pomáhal, dával jsi mu rady a k čemu ti to je? No? Nevíš? Ono je ti to totiž k ničemu!

A moment… budu vlastně ten vedoucí výzkumu? Budu vůbec přednosta ústavu? Hele, budu já vůbec něco?“

Neid se opět obrátil ke stroji.

„Odpověz! Ty se mi směješ! Co říkáš? No jo… on to bude všechno Adam… kamarád získá všechno… tak je to vůbec kamarád? Sakra!“ V Neidovi se vzedmula vlna vzteku a mrštil kelímkem po stroji. Plast se neškodně odrazil a na podlahu se vylila whisky.

„Tak já nebudu mít nic… k čemu mi potom jseš, mašino? No, k čemu?“

Neid vstal z křesla a zapotácel se. Rozpřáhl ruce, aby udržel rovnováhu.

„K ničemu mi nejseš,“ pronesl pohnutě. Podíval se na poloprázdnou lahev whisky na stole. Zvedl ji a chtěl ji hodit po tom ničemném stroji, který nic nepřinášel. Pak se zarazil.

Škoda whisky.

Dal si z ní jeden hlt a znovu se na ni zadíval.

„Vidíš… ty mi aspoň dáváš užitek… užitek!“ Pohlédl na stroj a v hlavě mu vznikl nápad.

„Já ti dám, kamaráde,“ řekl a přiblížil se ke stroji. Na boku byla malá nádržka s vodou. Odšrouboval její víko. Naposledy si zavdal z lahve a zbytek obsahu vylil do nádrže. Uzávěr pak pečlivě zavřel.

„Tak se uvidíme zítra, kamaráde,“ usmál se a odešel pryč.

 

Celý následující den se Neid cítil jako v pekle. Začalo to tím, že domů dorazil pozdě v noci v podroušeném stavu. Sotva ulehl, musel hned vstávat, protože ho čekala neodkladná práce.

S kocovinou tak zase zamířil do ústavu, kde se na něj usmála asistentka s další kopou spisů. Jediná výhoda spočívala v tom, že si papír nemohl stěžovat na jeho alkoholový dech a nemohl ho soudit.

S tím se prokousal do odpoledne. Už se těšil na pauzu a oběd v kantýně, a dokonce vstal a vyšel na chodbu. Sotva však zamkl kancelář, ústavem proběhl hrozný řinkot poplachu.

„V budově hoří! Okamžitě ji opusťte!“

Honem popadl svou tašku a zamířil k nouzovému východu. Ocitl se na otevřeném nádvoří ústavu, kde se začínal mačkat slušný dav lidí.

„Co se to děje?“

„Jak může hořet? Nevidím žádné plameny!“

„To bylo z laboratoře! Holý tam prý něco zkoušel a bouchlo to!“

Ten poslední hlas zcela vyvedl Neida z oparu kocoviny.

Sakra! Ten stroj! Jak jsem mohl zapomenout? Proboha, co jsem to udělal? Co když to někdo zjistí?

Napjatě se rozhlížel kolem a přemýšlel, jestli nemá utéct. Jenže namačkaný dav mu to stejně neumožnil.

Za další chvilku protnul vzduch hluk záchranky, která přistavila k objektu ústavu. Z budovy pak vyvedli několik lidí.

Neid byl nervózní jako nikdy v životě – srdce mu bilo o závod, hlava se mu málem rozskočila.

Co když to ví?

Po notné chvíli se rozhodl vydat k záchrance a zjistit, co se stalo. Pokud věděl, v laboratoři nebyly kamery, takže nikdo nemohl vědět, co spáchal.

Pomalu si razil cestu vlnícím se davem, až dorazil k okraji, který lemoval sanitku.

„Co děláte? Držte si odstup!“ obořil se na něj sanitář.

„Já jsem profesor z ústavu! Mám na starost pana Holého. Kde je?“

Sanitář jen mávl rukou a ukázal na další sanitku. Dál si hleděl svého. Neid popobíhal mezi houkajícími vozy, než narazil na známou tvář.

„Adame,“ přikročil k němu. „Co se stalo?“

Adam se opíral o sanitku a Neidovi věnoval nepřítomný pohled. Profesorovi jako by se zastavilo srdce.

„Došlo k nehodě,“ odpověděl hluše. „Naštěstí nikdo nezemřel. Ani není nikdo vážně zraněn. Profesore, stroj nefungoval!“

Neid se strachem přikrčil.

„Nevím proč, ale ta blbá mašina bouchla!“ křičel Adam. „Je to v háji… se snem se můžu rozloučit. Po tomhle mi dají zákaz k další činnosti… to je konec… konec…“

„Ale no tak, Adame…“

„Jsem nahraný… laboratoř mi vezmou, výzkum ukončí… jsem nahraný…“

„Adame, kamaráde,“ pokusil se ho Neid chlácholit, „neboj, nějak to přece dopadne. Můžu ti pomoct, třeba v ústavu zůstaneš… a budeš se dál věnovat výzkumu… ale méně nebezpečnému…“

„Díky, profesore… díky. Na vás se můžu spolehnout.“

„Tak, říkej mi Josefe. Jsme přece kamarádi…“