Kamínek

Paprsky odpoledního slunce házely skrz listí stromů, rostoucích okolo starého domu, hravé odlesky na lesklý tmavohnědý povrch malého kamínku. Vlastně to ani nebyl kamínek, spíš kousek barevného skla, ale na tom nesejde.
Tenhle kamínek se už nějakou dobu nespokojeně ošíval, jak jen mu to pevné sevření omítky dovolovalo. Začalo to jednoho slunečného rána před několika týdny. Až dosud bylo všechno stejné, společně s ostatními kamínky se blýskal na stěně a dohromady nic ho netrápilo. A pak si to uvědomil. Byl jiný! Tolik se odlišoval od svých sousedů. Všichni do jednoho bělostně zářili, jen on měl nic neříkající hnědou barvu. Nepatřil mezi ně. Nezapadal. Ať se snažil, jak chtěl, jeho barva zůstávala stále beznadějně hnědá. A tak se rozhodl odejít. Trvalo několik týdnů, než se tvrdá omítka vydrolila. Nakonec se ale dočkal. Cesta byla volná.
Na léty rozpraskaném dláždění u zdi starého domu ležel malý hnědý kamínek. Paprsky odpoledního slunce, probleskující korunami stromů, na něj házely zlatavé odlesky. A z veliké, krásné mozaiky na zdi domu na něj shlížel světec svým jediným hnědým okem.