Tajemství mých očí: 3. Překvapení

Anotace: Pojďte pokračovat v odhalování tajemství očí jedné dívky :o) Prosím komentujte :o)

Sbírka: Tajemství mých očí

V kanálu to páchlo jako zkaženými vejci a ještě něčím, co neidentifikovali a raději se o to ani moc nesnažili. První slezl do kanálu mladík, a pak pomalu začala zdolávat kluzké příčky žebříku i Derassia. Na poslední jí sklouzla noha a ona by spadla, kdyby ji cizinec nezachytil a nepomohl se postavit na dno stoky. Poté se dali do rychlé chůze.
,,Nevíš o nějakém místě, kde by nás nikdo nehledal?" ptal se neznámý po chvíli cesty kanálem.
,,Hm, nic mě nenapadá," odpověděla, ale v tom si vzpomněla a vykřikla: ,,Jo! Vím! Tudy!“ Ukázala k nejbližšímu žebříku z kanálu.
,,Co? Kam to jdeme?" pokládal jí zmateně otázky , ale odpovědí se nedočkal, a tak mu nezbylo nic jiného než ji následovat. Derassia první vylezla po žebříku, a pak se zpod poklopu stoky rozhlížela, a když nikde nikoho neviděla, vylezla. Kluk stanul na zemi vteřinku za ní a uzavřel poklop. Deri si prohlídla okolí a rozhodným krokem člověka, který ví, kam jde, vyrazila směrem od vesnice. Došli k lesu a začali se prodírat křovím, které rostlo po celé ploše lesa. To je škrábalo na rukou a nohou, ale šli dál.
Po obzvláště trnitém úseku cesty, který jim dal hodně práce, se před nimi objevil vchod do jeskyně ve skále. Vklouzli dovnitř a posadili se na studený kámen. Jakmile se trochu vydýchali, mladík vyšátral z kapsy zápalky a donesl z venku pár větví keře. Nad ohýnkem si ohřáli ruce, a pak neznámý z tašky jako zázrakem vytáhl dva obložené chleby.
,,Zbylé zásoby z cesty," vysvětlil.
,,Odkud tuhle jeskyňku znáš?" vyzvídal.
,,Toulám se často lesem a náhodou jsem na ni narazila, tenhle les znám už lépe než místní hajný," pronesla hrdě.
,,Hm," zamručel cizinec.
,,Vidíš," vzpomněla si, ,,koukej mi vysvětlit, co se tu sakra děje!" Úmyslně na něj zvýšila hlas. Chvíli na ni zamyšleně hleděl, a pak nakonec promluvil: ,,Dobrá, povím ti to, ale asi to pro tebe bude trochu šok."
Znovu se na ni podíval, a když kývla hlavou, pokračoval: ,,Takže asi tě zajímá, kdo jsem, že? No, jmenuji se Ruok a ..aa.. jsem tvůj bratr," Vydechla a on jen svěsil hlavu.
"Co-cože?" vykoktala zmateně.
"No, prostě jsem tvůj bratr," povzdechl si.
"Ale jak to?" divila se stále zmatená, " nevím o tom, že bych měla bratra." Podezíravě přimhouřila oči.
„Víš ono je to dost složité, nejprve bych ti asi měl vysvětlit hodně věcí okolo naší rodiny, hodně tajemných věcí," upřesnil.
,,Asi vím, co máš na mysli," přikývla.
„Jak nejspíš tušíš, už podle sebe," ušklíbl se, ,, je naše rodina zvláštní. Například nikdo přesně nevím jak starý je náš rod, ale první zmínky o něm jsou již z 2. století před Kristem v starých Egyptských listinách. Dále také nemíval moc potomku. Bylo to z toho důvodu, že většina dětí byla zavražděna hned v kolébce.“ Posmutněl. „Brzo po narození býval chlapec oddělen od rodiny, aby prošel těžkým výcvikem, proto také jsme se my dva nikdy nepoznali," vysvětlil.
„Ale proč?" nechápala stále.
,,Aby dokázal ochránit svou sestru, čímž narážíme na další podivnost. Protože se rodu Nightmareson vždy rodili dvojčata a to chlapec a děvče. Pouze děvče mělo schopnost ovládat lidi, ale jinak bylo bezbranné, a proto jim z jejich bratrů dělali ochránce. Mnozí lidé se totiž o jejich schopnostech dozvěděli a už po staletí se je snažili využít ve svůj prospěch," řekl rozhořčeně.
Derassia pořád nemohla vyjít z údivu. Ona má bratra!! V duchu musela jásat, ale na tváři se jí nepohnul ani sval.
„Ale moje síla je téměř nepatrná," vzpomněla si náhle a povzdychla si.
,,A zkoušela si ji na někom v poslední době?" mrknul na ni šibalsky Ruok.
„Ne, nebylo potřeba," odpověděla lhostejně.
„Tak to zkus na mně," nabídl se ochotně. Nevěděl, jak velkou dělá hloupost.
„Dobře," souhlasila Deri se škodolibým uchechtnutím, který Ruok naneštěstí pro něj přeslechl, jinak by si to ještě řádně rozmyslel. Stoupla si před něj a začala kmitat očima.
„Postav se," přikázala v myšlenkách a on si stoupl. Derassia trochu zajásala, že to jde najednou tak snadno a dostala podle ní geniální nápad, ze které, už při pomyšlení na něj, málem začala smát.
„Strč si palec do pusy a předváděj mimino," dala další příkaz a málem vyprskla smíchy, když si Ruok začal cucat palec a vydávat u toho různé skřeky.
„Wéé á,“ rozléhalo se jeskyní.
Radši příkaz zrušila a naplno se začala smát. Ruok se během vteřinky vzpamatoval a vyjeveně hleděl na tělo svíjící se smíchy u jeho nohou.
„Ještě, že si to nepamatuje, asi by mě zabil," pomyslela si a stále se vesele válela po podlaze jeskyně.
Trvalo hodnou chvíli, než byla opět schopna srozumitelně mluvit a nezačít se u prvního slova smát. Navíc si ji mladík celou dobu podezíravě prohlížel, jako by důvod svého smíchu měla napsaný na tričku, a tvářil se navýsost uraženě.
„Jak to ale, že to najednou, tak dobře funguje?" položila zeptala, když se konečně uklidnila.
„To je tím přívěškem," pokynul k jejímu krku, „takže na něj dávej pozor."
,,Neboj, pokud díky němu dovedu provádět s lidmi věci jako s tebou, tak se ho jen tak nevzdám," ušklíbla se pobaveně.
„Co si mi vlastně přikázala?" přimhouřil oči jako žalobce, tušící vinu obžalovaného.
„To ti nepovím, ani za milión, i když za dva možná jo," předstírala zamyšlenost. Ruok na ni hodil vražedný pohled a potlačil nutkání to z ní jakýmkoliv, pro ni nepříjemným způsobem dostat.