Ztráty a nálezy

Anotace: Zase po dlouhé době vám sem dávám kousek sebe... Snad se bude líbit.:o)

Bylo parné odpoledne a v malé místnosti plné nejrůznějších věcí bylo vlhko a dusno. Starý muž sedící na židli za pultem se zlehka ovíval ranním výtiskem novin. Pot se mu perlil na čele a jeho unavené oči se zavíraly.
Zvonek nade dveřmi při jejich otevření lehounce zacinkal a to ho vytrhlo z letargie. Na prahu stála dívka. Slunce jí svítilo nad hlavou, takže na ni dobře viděl. Prohlédl si jí – mohlo jí být kolem osmnácti let, měla milý obličej, ale poněkud prázdné a studené tmavé oči. Byla oblečená do letních rozevlátých šatů a bílých sandálů, jejichž krok nebyl na rozvrzané podlaze téměř slyšet. Chvíli se rozkoukávala v šeru, pak za sebou ale zavřela a udělala krůček kupředu. Teprve teď si všimla jeho postavy za pultem.
„Dobrý den,“ pozdravila. Její hlas byl příjemný a melodický a muž se mimoděk pousmál.
„Dobrý odpoledne, slečno. Můžu vám nějak pomoct?“ odpověděl a vstal. V zdřevěnělých kolenou mu trochu zavrzalo, ale dívka si evidentně ničeho nevšimla. Rozhlížela se po místnosti a nakukovala do krabic plných různého harampádí.
„Můžu?“ zeptala se zvědavě s pohledem upřeným na jednu větší krabici s deštníky.
Když viděl její výraz plný dětského nadšení, málem se rozesmál a s úklonou jí pokynul směrem k věcem.
Otevřela jeden velký černý deštník, jako vystřižený ze starých černobílých filmů, a za broukání melodie Zpívání v dešti s ním udělala pár tanečních krůčků. Stařík se zasmál a přistoupil blíž, aby viděl její tvář plnou veselí. Zarazily ho ale dívčiny ledové oči, které se tolik nehodily do jejího živého obličeje; byly jako dva kusy ledu – bez jakéhokoli náznaku citu. Trochu ho to zmátlo, ale nenechal se vyvést z míry.
„Co vás přivádí do Ztrát a nálezů, slečno?“ zeptal se s úsměvem. „Něco jste našla, nebo naopak ztratila?“
Její tvář pozbyla svůj milý výraz a trochu se zachmuřila, až se její oči staly ještě tmavšími. Složila deštník a vrátila ho do krabice.
„Ztratila,“ špitla tichounce a sklopila hlavu. Pak se ale prudce narovnala, trochu pokřiveně se usmála a otočila se k odchodu.
„Počkejte! A co jste to vlastně ztratila?“ zeptal se, když sahala po klice.
Trochu se zarazila. Její odpověď v cinkání zvonku na dveřích skoro nebyla slyšet, přesto staříka zamrazilo, když uslyšel chlad v dívčině hlase.
„Srdce.“

Díval se za ní tak dlouho, dokud mu její rozevlátá sukně nezmizela z dohledu.