LiLiana

Anotace: Šedošedé nebe... značně depresivní!

LiLiana stála na zastávce s plnými taškami všech možných i nemožných věcí, které člověk jako LiLiana nezbytně potřebuje k životu. Bohužel těch věcí nebylo zrovna nejmíň a tak se jí popruhy tašek škaredě zařezávaly do dlaní. Aby si aspoň trošku ulehčila, přendávala si tašky z ruky do ruky. Těžko říct, nakolik jí to pomohlo. No co. Na chvíli se zabavila a nemusela pozorovat těžké šedé mraky, které táhly oblohou se vší majestátností těžkých šedých mraků. LiLiana je z duše nenáviděla. Obvzlášť se jí hnusily, když zakrývaly celou oblohu. Šedošedé nebe... značně depresivní! LiLiana se obvykle nacházela ve značně depresivní náladě i bez hnusných mraků, jenže si to pro jistotu, že by ji snad přepadly fialové rododendrony, nechtěla připustit. Pravdou zůstává, že LiLiana v životě neviděla pořádný rododendron, ať už fialový nebo jakýkoliv jiný. Nebyla si dokonce jistá, co to rododendron vlastně je. Podle svého duševního rozpoložení si ho většinou představovala buď jako ohromně nebezbečné exotické zvíře nebo zvadlý chřest. Rododendron sám o sobě nebezpečný nebyl, ale jakmile se z neznámých příčin zbarvil dofialova, člověk před ním prakticky neměl šanci vyváznout živý. Chudák LiLa. Žít celý život ve strachu z fialových rododendronů. Když byla ještě malou holčičkou a bydlela s rodiči v jednom z mnoha krabicových paneláků, poslouchala místo pohádky na dobrou noc zdlouhavě vláčné a nikam nevedoucí rozhovory svých rodičů. Samozřejmě že tajně! Člověk nikdy neví, čeho jsou rodiče schopni, když se dozví, že je jejich malé robátko díky tenké stěně pravidelně poslouchá, místo toho, aby jako každé jiné správně vychované malé robátko poslušně hajinkalo. LiLiana si stejně druhý den z rozhovorů pořádně nepamatovala ani slovo. Příroda ji ráčila obdařit mimořádně špatnou pamětí. Avšak jednoho temného večera, kdy se dokonce i přední vrazi a prvotřídní zabijáci báli opustit svá prohnilá doupata, se stala zlá příhoda, která LiLianu poznamenala na zbytek jejího bídného života. Mezi monotonním vodopádem slov totiž zaslechla jedno podivné až prapodivné slovo, ze kterého jí šel ledový mráz po zádech. V duchu si ho opakovala (protože něco tak nebezpečného by se neodvážila říct nahlas, ba dokonce ani polohlasně!). Jeho magická síla si nad ní získávala stále větší moc, až ji úplně ovládla a LiLiana zůstala navždy ztracena. S oním slovem na rtech zavřela oči a stále s tím slovem na rtech oči zase otevřela. Zázrak! Ono tajemné slovo nezmizelo do nekonečna zapomění, ale stále tu bylo! První (a na dlouho dobu taky poslední, jelikož ji postačila zaměstnat na pár dlouhých měsíců) myšlenka, kterou LiLiana dokázala udržet přes noc ve své nepříliš hezké ani nepříliš ošklivé hlavince! Jaký to div! Samou radostí běhala LiLiana až do večera nepřevlečena jenom v pyžamu! S rozechvěním nakonec ulehla, aby se vzbudila do nového dne a... byla tu! Myšlenka na to záhadné slovo byla stále přítomná (aspoň ušetřili papír za omluvenky)! A jak vlastně znělo původní slovo? Správně... RODODENDRON!!!! Ze samé radosti LiLiana skákala po pokoji jako pominutá a v živém rozdovádění se jí podařilo strhnout fialové závěsy... toho křiku a lamentování nad promrhanými penězi! Závěsy si nepovisely ani týden! LiLiana se propadla z radostné euforie do nejhlubšího zoufalství a na víc si odmítala pamatovat. Z nekonečna zapomění ji probraly až nové závěsy. Takové... barevné se spoustou kytiček. Dlouze si je prohlížela a nemohla se vynadívat. A pak si zničehonic vzpomněla. Na rododendron a fialové... fialové co vlastně? K velké lítosti všech zůčastněných jí paměť zas jednou vypověděla službu a nedokázala si vzpomenout, kde se vzala ta fialová. Jestli přijela jako tetička z ameriky, či snad odjela do ameriky... Každopádně tu byla a tížila LiLianina jinak vcelku lehkého a veselého ducha. Zahlodala se do ní hluboko a dokonce zapustila kořeny... a už byl na světě fialový rododendron-věčný a nezničitelný nepřítel. Brr! Otřásla se LiLiana a přehodila tašky z ruky do ruky. Šedošedé mraky táhly dál oblohou a na trase, kde LiLiana čekala na příjezd tramvaje byla od včerejška výluka. To ale LiLiana ani v nejmenším netušila, protože ji nenapadlo přečíst si informační tabuli. Mozkové buňky si odjely na dovolenou k jaderskému moři (protože je omrzelo to věčné vzduchoprázdno a chtěly si pro změnu užít trochu legrace) a LiLianu ani ve snu nenapadlo zamyslet se nad tím, proč už třičtvrtě hodiny stojí sama na opuštěné zastávce...