"Ahoj mami.."

Anotace: No jo no, já vím, povídek tohohle typu je tu strašně moc, ale já se prostě musela vypsat.. Není to nic extra, to vím..

Sedím doma. Jsem tu sama. Všichni jsou venku. Šli se bavit. Šli za přáteli. Za těmi, kteří v mém životě chybí. Sedím a mé ruce si pohrávají s ostrými nůžkami. Ach, kolikrát jsem za to už dostala vynadáno, kolikrát mě napomínali? Nesčetněkrát. Myslí si, že už jsem s tím dávno přestala. Cha. Jsou tak hloupí! No jo, to je život. Pár chvil se o vás starají, jste pro ně jen a jen vy, ale pak odhodí. Stejně jako je to u věci, která je pouze na jedno použití. Tahali mě tehdy všude možně, zahrála jsem si…
Hrála jsem, že už je konec. Usmívala jsem se, tak, jak to po mně chtěli. Jak si přáli. Nakonec mě propustili… jsem v pořádku. Podle nich. A vůbec, co oni o mně asi tak můžou vědět? Neznají mě. A já neznám je. Tak ať se mi nepletou do života, o něm si přece rozhoduju já sama. Najednou mě zachvátila vlna vzteku na tím, jak se ke mně chovali, jak se mnou jednali! Jako bych byla blázen, jako bych byla méněcenná.
Cítím ostrou bolest. Ani nevím jak se to stalo, teče mi krev. Ostří nůžek je najednou zbarveno do ruda. Krví. Mou krví. Muselo se to stát v tom přívalu vzteku. Neovládla jsem se. Opět. Zjišťuji, že jsem se řízla vcelku hluboko, ale není to na přivolání odborné pomoci. Tak zlé to není. Rudá tekutina už teče klidně. Plazí se po mé paži jako dlouhý červený had. Nevadí mi to, bolest už postupně utichá.
Dívám se na ten pramínek. Kam se asi až doplazí? Jak dlouhou cestu asi urazí na své pouti? A jak dlouhou cestu ještě asi urazím já? Jak dlouho budu ještě žít tenhle krutý život? Jak dlouho se ještě budu plazit před těmi, kteří mi tak ubližují? Před těmi, kterým se nedokážu vzepřít? Musím dělat to všechno, co po mně chtějí, je to jediná cesta, jak se zachránit. Jak přežít. I když, jak o tom teď přemýšlím, chci žít? Chci žít tenhle život, ve kterém nemám jediný světlý záchytný bod? Ve kterém znám jen bolest, smutek, ústrky a odmítání? Ne, nechci. Vždy jsem doufala, že se něco zlepší. Že něco bude jinak, lépe. Lépe pro mě. Vždy, celé ty, pro mě tak dlouhé, tři roky. Každý den jsem vstávala s novou nadějí a vírou. Vírou ve spravedlnost, která musí zasáhnout… ty mě teď ale obě už opustily. Zanechaly mě tu napospas tomu zlému světu. Těm zlým lidem.. Odvrátily se ode mne, stejně jako to udělali i všichni ti před nimi.
Zvedám ukazováček druhé ruky, nůžky mám položené vedle sebe na pohovce, pokládám ho kousek před tím rudým pramínkem. Přesně na to místo, o kterém vím, že ho bude muset překonat. Je to jeho osudem. Je tak průhledný.. Je snad pro někoho stejně průhledný i ten můj?…
Můj prst je jako překážka. Ta první v jeho zatím ničím nebržděné cesty. Překonal ji. Prostě se přizpůsobil dráze stejně jako chameleon svém novému prostředí. Na rozdíl ode mě. Já na překážky ve svém životě vždy tvrdě narazím. V plné rychlosti, v náhlém občasném rozletu, kdy si myslím, že už bude všechno zlé zažehnáno a zbyde jen svoboda. Ale to se ještě nikdy nestalo a snad ani nestane. To kvůli tomu, že věřím, že lidé nemohou být takoví zlí, že věřím, že by to neudělali, že v nich musí být alespoň něco dobrého. Aspoň špetička… Vždycky se mýlím a nikdy se nepoučím..
Má vlastní neschopnost mne zase natolik rozčílila, že jsem se musela opět sáhnout po tom chladném kovovém lesklém ostří nůžek… A už je tu druhý krvavý pramínek. Stéká dolu.. A dolu a dolu.. Nakonec až tak, že se oba spojí. Jsou teď už jen jeden. Mají větší sílu. Větší sílu razit si spolu tu namáhavou cestu. Je mi smutno… Proč já nemůžu mít také někoho, kdo by mě měl rád? Někoho, s kým bych mohla bojovat proti tomu všemu zlu. Někoho, kdo by mě podpořil. Kdo by mě odtud odvedl. Někoho, kdo by se stal mou součástí a já tou jeho. Kdo by mi pomohl procházet tímto životem. Proč? Nemám na to snad právo? Na to má přece ale právo každý. Tak čím to je? Třeba nejsem dost hezká, ano, to je ono, proto mne nikdo nechce. Musel by se za mě stydět.
Sklouzávám pohledem na své paže. Zjizvené paže. To je další důvod… Ale za to si koneckonců můžu já sama… Teď si, na poslední chvíli všimnu, že krev už už kape na pohovku. Otřu místo dlaní a běžím pro papírový kapesníček. Zakrvácenou pohovku bych totiž vysvětlovala jen těžko..
Umývám si ruce a vracím se do obývacího pokoje, kapesníku jsem se už zbavila. Opět usedám a přemýšlím o mém životě. Znovu a znovu.. Opět si začnu pohrávat s nůžkami i když si vůbec nepamatuju, že bych je zvedala. Jsem rozhodnuta. Přikládám si jejich ostří přímo k zápěstí.. Jsem odhodlaná jako nikdy v životě… Zavřu podvědomě oči a chci to vše ukončit.. Zrovna v tu chvíli slyším z chodby bouchnutí dveří. Někdo přišel. Srdce mi tepe šíleným tempem. Rychle si shrnuju rukávy, nůžky strkám pod polštář.. Nasadím úsměv když někdo strká hlavu do pokoje. Ohlédnu se. Naše pohledy se setkávají… „Ahoj mami. Jak jsi se měla?"...