Den a Sen

Ležím v posteli a přemítám nad uplynulým dnem. Co se vlastně událo? Ráno jsem jako obvykle vyrazil do školy, abych se pozdě odpoledne vrátil domů. Protože jsem neměl s kým jít ven, proflákal jsem zbytek dne posloucháním písniček. A teď se ptám, má cenu to opakovat? Znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu! Nekonečný kruh trpkosti z čekání na vysvobození. Myšlenka vyvolá pocit, náhlá tíseň projede celým tělem, oči by chtěly brečet, ale jsou na to příliš unavené, začínají se klížit, myšlenky se rozplývají jako kapky deště dopadající do ohně. Až se zítra probudím, budu mít stále alespoň hrstku rozumu? Nebo snad zešílím? Tíseň se navrací, srdce tluče rychleji, místo slz zármutku se na tváři objevuje výsměch. Směji se sám sobě, jak ubohý opět jsem. Únava vítězí, jsem příliš zesláblý a otupělý, usínám v nepříjemném a podivném pocitu.
Budík vyzvání, probouzím se, venku je zamračeno, vyrážím do školy. Vítr mi pročesává neupravené poletující vlasy nad mojí hlavou, hladí mi tváře svýma chladnýma rukama a pohrává si s mým oblečením. Vcházím do metra, vše se ztmaví, nastupuji, odjíždím. Stojím vedle ní, pozoruji ji, má na zádech tašku jako já, jede do školy. Líbí se mi, dívám se na ni. Všímá si mě, otáčí se ke mně, usmívá se. Po chvilce promluví. „Pojď, vystoupíme spolu.“ Metro stojí, dveře se otevřou, odchází. Přemýšlím, neváhám! Odcházím. Jdu za ní, jsme venku, vítr zuří. Stojí ke mně zády, odhazuji tašku, přistupuji blíž, otáčí se, objímám ji, líbá mě.
Budík vyzvání, probouzím se, venku je slunečně, sedím na posteli a není mi zrovna dobře. Jdu se podívat na svůj obraz v zrcadle, jsem bílý jako stěna a nestíhám. Je nejvyšší čas jít do školy a být tam do pozdních odpoledních hodin.