LOVCI 1/3

Anotace: Vlastní příběh, prožitý před dvěma lety v lese nedaleko Berouna. První díl ze třech.

LOVCI

 Stojím a celou bytostí vnímám velebnou tichost zimního lesa. Žádných zvuků není slyšet, jen slabounký závan zaševelí ve větvích a na hlavu mi sesype poprašek sněhu. Drzoun vítr! Nikde ani živáčka, kraj jakoby ustrnul v tento pozdně únorový čas, nehybnost a bělostná nevinnost jest povýšena na svátost nejvyšší. Ticho a smíření v chrámu se sloupovím stromů a klenbou nebe.

Moje noha je pevně zaklesnuta o tenký kmínek břízky, pohledem sonduji cestu přede mnou. Činím tak již dobré dvě minuty, netroufaje dalšího kroku učinit, neb cesta není viděna, spíš tušena pod několik centimetrů silnou vrstvou čerstvě padlého sněhu. A pod tím bělostným plédem se skrývá past v podobě ledové krusty. Co krok to nebezpečí pádu, v lepším případu do prudké stráně vpravo, v tom horším do strmé, hustými spletenci větví keřů vystlané rokle vlevo.

Je mrazivo, vydechuji a pára mi stoupá od úst. Přemýšlím, zda další cestu vpřed a vzhůru neponechat na pozdější týdny, až sluníčko pronikne i sem a paprsky rozruší vládu ledu. Jenže cesta zpět by byla snad ještě horší. Ohlížím se. Od ústí rokle jsem ušlapal dobrých tři sta metrů, no spíš se potácel, a klouzal po stranách ledovky chytaje se čehokoliv, co by mi umožnilo alespoň na chvilku udržet stabilitu. Návrat dolů by byl o zdraví. Možná tak sednout si, odstrčit se a po vzoru bobistů svištět ledovým korytem. A při tom si narazit vše co se narazit dá, otřískat se a třeba i ruku či nohu zlomit.

Po straně stezky zurčí nějaká bystřinka, nevidím ji, protože je skrytá pod ledovou skořepinou. Opatrně dupnu a dunivý zvuk doplněný o lehké prasknutí mě varuje před dalším takovým pokusem. Zapeklitá situace. Z kapsy vytahuji mapu a ubezpečuji se, že se to ledové koryto nedá ani při nejlepší vůli nijak obejít. Zdá se, že mě čeká ještě dobrých pár stovek metrů kluzištěm ve svahu. Odpoutávám se od břízky, opatrně šátrám nohou, přenáším váhu a tak, krok po kroku zvolna postupují vzhůru. Skluz, levá noha vystřeluje, ale ještě stíhám udržet balanc zachytávaje se o další stromek. Poprašek sněhu mi padá za límec a pichlavě studí. Netuším kde je ještě led a kde bezpečnější pevná zem. Už je mi jasné že naberu zdržení. To budu řešit až nahoře. Jen opatrně, jde tu o zdraví. Náhle před sebou zaregistruji pohyb. Trhaný, doprovázeny supěním a nadávkami. To v protisměru, z kopce dolů se kloužou a různě padají dva chlapíci v maskáčích s tlumoky na zádech a širokými, „kovbojskými“, klobouky na hlavách. Doklouzali až ke mně, divoce a rozevlátě, div, že mně nesmetli o pár metrů níž. Narazili do kmene stromu a objali ho rukama, jeden přes druhého, vypadali jako by byli na sebe přilepeni. Funěli, táhlo z nich pivo a rum, z upocených zátylků stoupala kyselá pára.

„Hele, kámo, tam nahoře to je peklo“ chraplavě povídá zažloutlým vousem zarostlá tlama a ten druhý přikyvuje.

Samej led čoveče a nedá se to obejít. Jedeme skorem po prdeli až sem, pěkně sem si nabil koleno, kurva!“ Prohmátl si poraněnou končetinu.

„To vás, chlapi, moc nepotěším“ povídám „dolů je to pořád stejný, dobrejch tři sta metrů. Až k těm chatám. Pak je to už ale pěší zóna. Já si taky tady naběh a teď přemejšlím co dál.“

„Moc kolego nemudruj a raději se vrať “ povídá ten s poraněným kolenem.“ Je to vo hubu! A ani nahoře nemáš vyhráno, kámo, ten led je, kurva, všude! A ještě se tam kdesi střílí! Pryč vodsaď!“

„Jo, jo, klouže to svinsky. Dem Klábo, mám chuť na jedno točený a rumajzla“ zakončí debatu vousáč, pošoupne si klobouk víc do týla a odhodlaně zašoupe nohama po ledu. „To půjde sjet,“ vyhodnotil situaci.

Popřejeme si šťastné cesty. Dívám se za nimi, jak mizí v zatáčce, padají, zvedají se, kloužou jeden přes druhého, sakrují na celý les, velebnost a čistota místa jsou na chvíli v háji.

Když to oni prošli dolů, musí to jít i opačně. Ti dva v maskáčích mi dodali sebevědomí, které už pomalu zamrzalo do ledu pod mýma nohama. Odhodlaně vyrážím vpřed. Klid a mír se opět rozložil ve stráni, roklině i na té proklatě kluzké cestě pod mýma nohama. Stromy se v dálce rozestupují, těším se, že tam, snad, bude ten ledový tobogán končit, přejde v pevnou zem, a kde se nohy budou moci opět pevně opřít.

Náhle zmrtvím uprostřed pohybu. Nepřirozeně rozkročený, zachytávám podivný zvuk zprava, ze stráně. Divný rachot, praskání větví a tlumené, chrochtavé zvuky. Očima se snažím prohlédnout skrze řadu sněhem obtěžkaných smrčků. Ty se vzápětí rozletí, chuchvalce sněhu zavíří ve vzduchu, zajiskří v několika slunečních paprscích a dolů sjíždí divoké prase. Je v divné poloze, jakoby po boku se sune po kluzké stráni a hrozí, že mě porazí. A za ním mini lavina sněhu, úlomků větví a trsy starého, rezatého listí. Než jsem se stačil vzpamatovat, s dutým žuchnutím dopadlo na tři metry přede mne. Až led zapraskal. Nevím, kdo koho se v této vteřině lekl víc, zda to prase mé postavy oblečené do červené bundy, nebo spíš já té hroudy hrubými chlupy porostlého masa.  Na ledovce se to zvíře snažilo postavit, leč ani čtyři nohy neudržely stabilní postoj. Pokleslo na řiť, zahrabalo a až ke mně dolétly hrudky sněhu. Pak se přece jen nějak v pohybu zmátořilo a vyrazilo vpřed, naštěstí ne mým směrem. Vše trvalo pár sekund a zvíře zmizelo za zátočinou.

Odfoukl jsem si úlevou, protože jsem netušil, co by se stalo, kdyby prase vyrazilo směrem opačným. Znovu jsem pohlédl do stráně mezi oprášené smrčky, obava v tom pohledu byla, co kdyby snad náhodou ještě další kanec zkoušel po prdeli ze stráně sjet a testovat moji odvahu. Uvědomuji si, že takhle blízko jsem ještě, ve volné přírodě, černou zvěř nepotkal. Nikde nic, už ani větve se nekývaly, zvířený sníh se usadil.

Pohled mezi smrčky však přece jen zaznamenal cosi znepokojivého. Barva! Tady nesedí barvy! Něco nepatřičného, křiklavého svítí na sněhu. Krev! Rudé čmouhy jsou nepřehlédnutelné. Kloužu pohledem dolů na cestu. A i tady odhaluji prskance. Jasně svítivé, takřka reflexní mě na tom bělostném podkladu připadají. Nevinnost lesa je nadobro v tahu!

To prase musí být zraněné! Či snad střelené?! Není jinak možné, aby trousilo krvavou stopu. Ti dva měli pravdu! Někde se tu střílelo! Opatrně postupuji dál, teď už nejen kvůli ledu ale i kvůli tvoru, který mě může za zatáčkou překvapit. Raněné prase! Co když se otočí a napadne mě? Vcházím do zatáčky a rentgenuji prostor před sebou. Je tam! Leží uprostřed cesty! Zastavuji se a pozorně toho chlupáče sleduji. Registruji ještě třas končetin a pak už nic. 

Připadá mi to až neskutečné. Čekal bych leccos, ale že mi odkudsi shůry spadne na nevinně vyhlížející cestu divočák, který po pár metrech vyhasne ve sněhové závěji? Opatrně k němu přistupuji, snažím se pochytit případné známky života a tudíž hrozícího nebezpečí. Co bych však dělal, kdyby s sebou jen trochu cuknul, nevím. Oči jeho jsou však vyhaslé, v pootevřeném rypáku se matně lesknou žluté tesáky. Nehýbe se, zvíře mrtvo jest. Na boku, mezi hrubými hnědými štětinami registruji krvavou ránu. Přímo díru velikosti mince. A od ní krvavé čmouhy na boku i kolem, na sněhu. Už tuším, že bylo střeleno. Ale kým a kde? Že jsem při svém trápení v rokli žádný výstřel neslyšel? Stále si prohlížím mrtvolu, hledám v batohu mobil, abych si toho tvora mohl vyfotit, snad pro ten zajímavý a nečekaný okamžik, neb jinak na tom zvířeti moc zajímavého nebylo.