Návštěvnost
Povídky z lesa - O věrné víle
Povídky z lesa - O věrné víle
Anotace: Pro všechny, kteří milují přírodu a kouzelné bytosti stejně jako já a i pro ty ostatní... třeba změní názor :) První z vyprávění moudrého enta.
Pláč je vodopád smutku proudící z vaší duše. Ochlazuje vám tváře a uvolňuje napětí ukryté uvnitř. A přesto se lidé za své slzy stydí, považují je za slabost a učí se je skrývat... nebo využívat k ovládání druhých. Jako by slzy měly magickou moc, jako byste nedokázali vidět, jak moc je ten druhý zoufalý, jak moc je zlomený, dokud neuroní pár stříbrných perel svých slz. Teprve pak jej dokážete vzít do náručí a pokusit se napravit temné hlubiny jeho duše, netušíc, že kde není citu, ticha a pochopení, není ani pomoci. Jste slepí a hluší, moji milí, a já se jen ptám, jestli má vůbec smysl k vám promlouvat, když nechcete naslouchat. Přesto to udělám, prostřednictvím příběhu, jež možná ani nedokážete pochopit, stejně jako své druhy kolem sebe.
Bylo ticho... nebo se tomu tak alespoň zdálo. Vlahý větřík poletoval mezi stromy a odnášel zápach civilizace hluboko do lesů a donesl ho až k nosíkům bytostí, které v lese žily. Tichý noční les, ve kterém byste většinou očekávali jen pár sov a jiné noční zvěře, byl v noci neobvykle živý. Je pravdou, že všechny bytosti zde žijící z něj nikdy neodcházely (nemůžete čekat, že dryády od svých stromů jen tak odkráčí), ale přes den byly skryté a příliš se neukazovaly. Strach z lidí a nedůvěra v ně jim byla vlastní. Příliš často vídaly rozjařené děti, které lámaly větve stromů a pak s nimi šlehaly do jejich rozpráskaných kmenů nebo sebe navzájem. Nezřídka nějaký mladý člověk hodil kamenem po lesním zvířátku, jen tak, pro zábavu.
Bytosti viděly mnoho bezohlednosti a proto byly obezřetné. V noci však byly lesy prázdné a ony si mohly dělat co jen chtěly. Dryády vystoupily z úkrytů svých stromů pod dohledem vrásčitých tváří entů, víly opustily spící květiny, nymfy se vynořily z řek a tůní, elfové i skřítci se seběhli ze všech koutů na velký sněm, aby se radovali spolu s ostatními bytostmi za této krásné noci. Lesní stíny ozařoval měsíc v úplňku a zaléval tak krajinu téměř nadpozemským světlem. Pro nikoho, kdo by tam vešel, by nebylo těžké uvěřit, že je les skutečně začarovaný. A opravdu se naráz choval, jako by byl. A bylo to krásné.
Dryády, plaché a tiché strážkyně stromů si sedly do hloučku pod Prastarý dub, který jako by byl otcem celého lesa. I zvěř, jako by vycítila posvátnost okamžíku se nahrnula kolem nich. Sovy, jedna vedle druhé, seděly na větvích Prastarého dubu a houkaly, jako by si povídaly. Ani veverky, obvykle denní tvorové, nemohly té noci spát a proto co chvíli vystrkovaly své zrzavé hlavičky z otvorů doupat a sledovaly bytosti.
Chvíli se bytosti jen tak veselily. Víly tancovaly v měsíčním svitu a užívaly si obdivu těch, kteří tak krásně tančit neuměli. Pak najednou všechno utichlo. Víly přestaly tančit a odlétly, aby uvolnily místo. Všichni napjatě čekali. Vrásčitá kůra Prastarého stromu se pohla. Pak se z něj pomalu vynořila tvář starého muže, ale nebyl to starý muž. Byl to duch stromu, ent, který v něm přebýval už stovky let. Když promluvil, hlas měl hluboký a rozléhal se po celé mýtince.
"Drazí přátelé, jsem rád, že vás zase vidím. Znovu přišel den oslav. Znovu je tady den příběhů, kouzelná noc, kterou všichni máme tak rádi. A já jsem ještě stále tady. Zažil jsem už mnoho takových slavností..." prastarý ent se odmlčel, ale nikdo se neopovážil vydat ani hlásku.
"Povím vám příběh, který se opravdu stal. Další z příběhů, kterého jsem byl svědkem v tomto dlouhém bytí. Pozorně naslouchejte, bratři a sestry, protože je o lidech i o vás, o lásce i přátelství." Ent se podíval po přítomných a po chvíli začal vyprávět...
Jednoho slunečného rána, když se probouzela příroda a s ní i celý svět, se na kraji lesa vzbudil maličký jahodník. Teprve začínal kvést, drobné bílé kvítky nesměle vítaly sluneční paprsky a lístky si šeptaly s větrem: "Je ráno, je ráno...". Spolu s jahodníkem se vzbudil i zbytek lesa. A pak se ozvaly těžké, dunivé kroky, když si tak nějaký postarší houbař hned z rána vyrazil do lesa. Začaly se probouzet i víly - každá rostlinka má totiž svoji vílu - a za chvíli si šeptaly a hihňaly se tomu člověku, jak je neohrabaný a některé ho také litovaly.
"Tihle lidé, to jsou takoví chudáci..." brebtala jedna. "Třeba tenhle - každý den chodí do lesa a sbírá houby. Zvedne každý list, propátrá každou kapradinu a když si naplní košík houbami, je spokojený. Takhle to dělá každý den. Ale myslíte, že nás vidí? Že slyší naše hlasy a šumění větru v korunách a zpěv ptáčků a cítí, jak les voní a vnímá dotyky těch kapradin, když je rozhrnuje? Kdepak. Tihle lidé jsou slepí, hluší a postrádají citu k přírodě. Jsou to chudáci, to jsou." Pokývala hlavičkou drobná víla v modrých šatičkách barvy její rostlinky a zahoupala malinkýma nožičkama, jak tak seděla na jejím květu.
"Já ti nevím," vzdychla její vílí sousedka. "Někteří třeba nejsou tak zlí. Tuhle jedna dryáda, co už tady ten její strom stojí ták moc let mi povídala, že jednou viděla takovou hodnou holčičku a ta chodila na jahody, co rostly kousek od ní. A jak tak přišla na ty jahody, vždycky je pěkně pozdravila, zeptala se jich, jaký měly den a jejich víly, jak že se ona má. No a potom poprosila o pár jahod, několik jich opatrně utrhla, snědla, pohladila rostlinku, poděkovala jí a řekla pěkně slušně nashledanou."
"Jé!" zaradovala se třetí víla. "Kéžby takových bylo víc. Třeba jsou tak hodné jen lidské děti."
"Ale ne," zavrtěla hlavou zas ta první víla v modrém. "Tuhle jsem viděla takového klučinu, co sem přišel a pošlapal moji rostlinku. Potom nakopl jednu ubohou muchomůrku a ještě hodil kámen po ptáčkovi!" rozčilovala se. "To je hrozné, jak ty děti někteří vychovávají. Nemají žádnou úctu ti lidé."
"Ale stejně si myslím, že jsou výjímky, jak mi říkala ta dryáda." Druhá víla v žlutých šatech s černými vlasy si stála za svým.
"Myslíte, že jednou taky někoho hodného potkám?" Zeptala se třetí víla zasněně.
"Já si myslím, že ne. Dej na mě, sestřičko, lidé jsou většinou oškliví." Uzavřela to první víla a pak už všechny zmlkly a šly si po své práci. Staraly se o své rostlinky, povzbuzovaly je a jen občas se zastavily a prohodily pár slov. A byly šťastné, moc šťastné, protože znaly jen štěstí a radost a naplnění z toho, že se jejich rostlinkám daří. Jen ta třetí víla byla pořád zvědavá, jací že jsou všichni ti lidé.
Jednoho večera, když už rostlinky spaly a víly měly volno, se všechny přesunuly na palouk a tančily a veselily se a užívaly si krásu lesa. Všechny - až na jedinou, tu třetí, která byla tak moc zvědavá na lidi. Droboučká víla v zeleno-růžových šatičkách a s plavými vlásky se zasněně dívala na hvězdy a přemýšlela o všem, co se o lidech dozvěděla. Vzpomínala na některé ty houbaře, kteří prošli kolem její šípkové růže, na pár dětí, které otrhaly šípky mamince do čaje a na další zbloudilce, ale to jí nestačilo, aby si mohla odpovědět na otázku: Jací vlastně lidé jsou?
A zrovna když tak snila, všimla si, že padá hvězda a tu si pomyslela: Hvězdičko maličká, splň mi prosím přání. Chtěla bych vědět, jací jsou lidé. Pomůžeš mi?
Jenomže hvězdička mlčela, protože hvězdy přece nemluví, ale víla stejně uvěřila, že ji hvězda slyšela a její přání se splní. Naráz byla celá šťastná a běžela za ostatními vílami a tančila a veselila se s nimi celou noc.
A přišlo zase ráno. A pak další a další a další... a pořád se nic nedělo. Až jednoho dne, kdy se zase celý les budil, uslyšely víly dupání několika lidí. Lidé chodili kolem, nedbali na lesní tvory ani rostliny, šlapali po květinách a po slimácích a nic se nestarali, jestli se na ně víly zlobí - vždyť oni slepí lidé ve víly ani nevěřili. Někteří měli rukavice a někteří takové divné tvrdé listy, které my známe jako lopatky. Chodili kolem a když se jim nějaká rostlina líbila, s lopatkou ji vykopali a odnesli na takový vozík, který měli s sebou.
Víly poletovaly kolem a štěbetaly a byly vystrašené, jen když jejich rostlinku vykopali a odnesli, přesunuli se k ní a šeptali jí, že všechno bude dobré. Vykopali i šípkový keř naší víly. Když lidé konečně odešli a vozíky si ovezli, les si oddychl a zavládlo v něm zase ticho. Ticho však bylo i na vozíku. Některé víly ještě povzbuzovaly své květiny, jiné jen posedávaly na okrajích vozíčku a čekaly, až je někam odvezou. Malá šípková víla pozorovala krajinu a přemýšlela nad lidmi, které toho dne potkala. Ti jsou tak podivní, ti lidé! Proč berou z lesa rostliny někam pryč? Vždyť rostliny patří do lesa! A proč tolik dupou a vůbec se nedívají kolem? Jsou vážně hrozní, ti lidé!
Usoudila víla a zbytek cesty jen sledovala neznámou krajinu polí a luk, která se tak lišila od jejího lesa. Byla tak prázdná, až jí bylo úzko.
Přišel večer a oni dojeli k nějakému parku. Víla se divila, proč jsou tam na zemi ty kamenné čáry a proč jsou stromy tak vyrovnané a je jich tam tak málo a k čemu jsou ty dřevěné obludy, které stojí podél cest. Lidé už tam nebyli, ale ona ani nevěděla, že by tam být měli. Skupina lidí tam nechala káru a odešla.
Haló, my jsme tady, nemůžete nás tady jen tak nechat! Chtělo se víle křičet, ale věděla, že by ji stejně neslyšeli. Té noci nikdo netančil ani se neveselil, všichni byli příliš zmatení a vystrašení z všech těch nových věcí.
Ráno se nic nedělo, až když se slunce blížilo k poledni, objevili se zase ti lidé a začali kopat na tom trávníku díry. Víly se divily, proč rozrývají zem a ještě překvapenější byly, když do těch děr sázeli jejich rostliny. Hned byly veselejší, protože jejich rostliny zase mohly růst a ony tak měli mnoho práce. Toho dne utěšovaly své rostliny tak moc, že si ani nestíhaly všímat lidí kolem, až na tu jednu šípkovou vílu. Víla skoro zapomněla na svou rostlinu a pozorovala ty lidi. Viděla jich tam hrozně moc.
Děti se proháněly kolem, dospěli posedávali na těch dřevěných obludách nebo chodili po kamenných čarách a dělali samé divné věci. Viděla skupinku takových větších dětí, ale ještě ne dospělých, jak kopali do divné kulaté věci a smáli se a běhali za ní a víla nechápala, proč to dělají. Viděla dokonce lidi, kteří byli malí a vlasy měli šedivé a nebyli to děti. Někdy si pomáhali takovou divnou hladkou větví v chůzi a chodili moc pomalu, až se víla občas musela chichotat, jak jsou zvláštní. Viděla taky, jak si lidé přinášeli takové koberce, které ale nebyly z mechu, položili je na trávu (ikdyž nechápala, jaký to má účel) a seděli na nich. U toho jedli a smáli se a někdy jich bylo víc, někdy jen dva.
Často viděla dva lidi, jak se vodí za ruce a objímají nebo k sobě tak divně tisknou ústy a protože tomu nerozuměla, tak se zkoušela vyptat víl, které žily v tom parku. Ale víly se o lidi nezajímaly, jen jedna jediná jí nakonec odpověděla.
"Tomu se říká láska," prohlásila slavnostně. "Když se dva lidé zamilují, tak se pořád tak divně vodí za ruce a objímají a líbají a jsou moc šťastní, když mají vedle sebe toho druhého. To jsou na něj pak hodní, ale někdy i zlí a pak zase hodní." Víla domluvila a letěla si po své práci, jen naše víla byla jen ještě zmatenější.
To je tak zvláštní, taky bych chtěla něco takového zažít, pomyslela si a od té doby sledovala zamilované páry a snažila se zjistit něco víc o té lásce. Jenomže ať zkoumala jak zkoumala, pořád to nechápala a tak toho nechala a sledovala zase jiné lidi.
Jednoho dne, když ráno vstala a chystala se zase letět pryč, k jejímu keři přišel jeden z těch lidí a ona se schovala, aby ji neviděl. Ani si neuvědomovala, že lidé ji přece nevidí. Už se naučila rozpoznat muže od žen a mladé od starých a tak si všimla, že je to nějaký mladý muž.
"To je hrozné," zamumlal a víla vykoukla a přiletěla blíž, jak byla zvědavá.
"Takový krásný keř by to mohl být a nikdo se o něj nestará."
Víla se podivila, jakto že se o keř nikdo nestará a konečně si ho prohlédla - a strnula zděšením. Její keř byl téměř uschlý a strádal, zatímco ona si jej nevšímala a létal kolem lidí. Rozhodla se, že si těch hloupých lidí už nebude všímat, když se stejně nic o tom jací jsou nenaučila a bude se zase věnovat svému keři.
Celé dny létala jen kolem svého keře a jen občas přemýšlela nad těmi lidmi.
Jsou zlí, pomyslela si při vzpomínce, jak se smáli mrtvému ptáčkovi. Ale ne, jsou hodní, opravila se, když vzpoměla na dítě, které pohladilo květinku. A já vlastně vůbec nevím, jací jsou, uzavřela to a dál se věnovala keříku.
A nebyla sama - ten muž, který jí tuhle otevřel oči chodil ke keři taky stále častěji, zaléval ho a když měl keř šípky, několik si jich odnesl domů. Sedával tam i k večeru a povídal si s keřem, jako by mu chtěl svěřovat své trápení. A protože víla neměla večer žádnou práci, naslouchala jeho příběhům a nejednou si povzdychla: Škoda, že jsou lidé tak hluší a slepí a neslyší mě. Tak ráda bych mu někdy odpověděla...
Tak to šlo celý rok a půl, když pak najednou přestal chodit. Víla se po něm sháněla v parku a po nějakém tom týdnu ho tam viděla, jak se vodí za ruce s nějakou dívkou.
Tak můj přítel se taky zamiloval. A já pořád nevím, jaké to je, povzdechla si a dál se věnovala své rostlině po celý další rok. Šípek už zase prosperoval a všichni obdivovali jak je velký a kolik má květů a šípků. To bylo proto, že víla svůj keřík tak milovala, ikdyž nevěděla, že to je vlastně také druh lásky. A pak najednou tam ten muž začal chodit zase a už se nevodil po parku s tou dívkou a víla netušila, proč se to tak změnilo, ale byla moc ráda, že ho zase vidí, protože si jeho vyprávění oblíbila. Jen ten mladý pán už nebyl takový, jako dřív. Byl moc smutný a bledl a hubnul a víla nevěděla, proč tak strádá.
"Také se o tebe nestará tvá víla, jako já se nestarala o svůj keřík?" Zeptala se ho nahlas s vědomím, že ji neslyší. Ale on sebou trhl a rozhlédl se. Víla se přikrčila za listy svého keře a když se zase uklidnil, vykoukla zas ven. On mě slyšel?! On mě slyšel! Zaradovala se a ve vzduchu zatančila a pak si mu sedla na rameno a šeptala mu do ucha.
"Neboj se mě, já jsem víla, starám se o tenhle šípek a už hodně dlouho tě poslouchám a moc se mi líbí, jak vyprávíš. Povíš mi zase něco?"
Mladý muž zaváhal a zdálo se, že ji neslyší. Ale pak odpověděl: "Tak dobře, jestli jsi vážně víla a já se nezbláznil, budu ti vyprávět."
"A proč bych nebyla?" zeptala se dotčeně a když se zasmál, byla najednou hrozně šťastná. A on jí vyprávěl, že bydlí v kamenném domě za parkem a že byl zamilovaný do nějaké dívky a ona na něj pak byla zlá, což víla nechápala, protože myslela, že když se lidé milují jsou na sebe hodní. Ale nepověděl jí, že je nemocný a už mu nezbývá moc času.
"Víš, malá, docela jsem si tě oblíbil," usmál se jednou. "Uměla jsi mě rozveselit, když mi bylo do pláče a já bych se tě chtěl zeptat - chtěla bys mi být blízko napořád?"
"To víš, že chtěla," odpověděla víla vážně.
"I kdyby se musel keřík zase přestěhovat?" ujistil se.
"I tak," přisvědčila víla.
Dál už o tom muž nemluvil a pak zase jednoho dne přestal chodit a víla byla zmatená, proč s ní chtěl být napořád a pak si to rozmyslel. Až po týdnu, kdy ho marně vyhlížela přišli zase lidé s vozíkem a její keřík opět vykopali. A že jim to dalo práce, jak byl veliký. Víla už se těšila, že ji zavezou k jejímu příteli a budou si zase povídat, ale oni projeli železnou bránou kolem spousty plochých kamenů v řadách s kříži, které se víle vůbec nelíbily. Kolem bylo pár stromů a nějaké ty keře, ale ten její keř zasadili přímo naproti jedné desky.
Když pak odjeli, zadívala se líp na tu desku s křížem a viděla na ní fotku - ikdyž nevěděla, že se tomu tak říká - a zkoušela mluvit na ten obrázek, než jí došlo, že to není její přítel. Vyptala se tedy stromů kolem, pověděla jim svůj příběh a oni jí vysvětlili, že ten muž umřel stejně, jako když někdo vytrhne květinku a nechá ji uschnout. Ptala se tedy, jestli mají lidé kořeny a on o ně přišel, protože chodil za ní. Na to jí odpovědět neuměli.
A tak byla víla smutná, protože se těšila, že spolu budou napořád a on přitom uschl a už nepromluví. Přesto se dál věnovala své rostlině a vzpomínala na lidi a hlavně na toho jednoho, který na ni byl tak hodný. A růžový keř, který stále rostl a sílil brzy pohltil celý hrob a prostor kolem a tak měla malá víla pocit, že její přítel je stále její součástí.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.