Barborka

Anotace: ...

 

 

*

Budík nemilosrdně zazvonil, urychleně jsem natáhla ruku z pod peřiny, zaklapla ho, přetočila se na bok, peřinu přetáhla přes hlavu a spala klidně sladkým spánkem dál. Najednou jsem sebou trhla a rychle se na posteli posadila.

,, Šmarjááá, já zase zaspala!" zděsila jsem se.

 

Rovnýma nohama jsem vyskočila z postele a upalovala do koupelny.

Rychle jsem ze sebe házela dolů svršky pyžama, myla si zuby, utíkala s kartáčkem v puse do kuchyně, vlasy zapletla v cúpek, zapla televizi a škrtla zápalkou pod konvičkou na vodu.

Rychlá snídaně a horká káva mě vrátila nazpět do života a já už oblečená vklouzla do lodiček.

Popadla jsem za kliku dveří a v duchu uvažovala. Vezmu to přes dvory, je to zkratka.
Otevřela jsem dveře a zůstala strnule civět před sebe.

 

Na zemi, přede mnou sedělo ptáče, takové odrostlejší hole, někde z něj trčela bíločerná pírka, jinde prosvítala kůže, v ocásku zapíchnutá pírka tři, černé, bílé, černé.

,, Chuďatko konipásek, kde se tu v chodbě vzal, takový malý a už odsouzený na smrt!" pomyslela jsem si.

 

Popadla jsem ho, vrátila se do kuchyně, vysypala prádlo z koše a šoupla ho pod něj. Jenomže jsem přehlídla jednu věc.

A ta věc byla drzé mrknutí světle modrého oka, když sedělo na zemi, jako kdyby mi neděkovalo za záchranu, ale bralo to jako samozřejmou věc.

 

Zvrtla jsem se na podpatku a v duchu si něco pomyslela, stejně jak přijdu večer domů bude po něm a upalovala jsem dohonit, co jsem zaspala.

 

Večer jsem se unaveně docourala domů, když mne napadla myšlenka na malého konipase.

,, No nic, vykopu mu v zahradě hrobeček" hold tak to v životě chodí.

Odemkla jsem dveře a podívala se pod prádelní koš a světe div se, on žije.

Asi umře v noci, domyslela jsem si. Neumřel.

Nad ránem jsem slyšela pískavé tóny. Ovšem pískot byl trošku sytější než jsem předpokládala u konipasů.

 

Ráno jsem vstala, krásně vyspaná.

Byla sobota a já si uvědomila, že jsem mu nedala nic k jídlu, kromě vody.

Dala jsem mu na misku uvařenou mrkev z polévky, vajíčko na tvrdo, nudle a kousek masa.

Malý konipásek na tu obloženou mísu ani nemrknul. 

,, No nic , mouchy ti chytat nebudu " prohodila jsem a kývla rameny.
Odpoledne mi to nedalo, popadla jsem ho do rukou a konipas se příšerně rozkřičel. Skoro mi praskly ušní bubínky, ach můj bože, ten má ale hlas, do konipasího švitoření má ale doopravdy daleko.
Otevřela jsem mu násilím zobáček, vzala do prstů kousek vajíčka a v tu ránu jsem měla můj prst i s vajíčkem v jeho žaludku. Na řadu přišly nudle, mrkvička, vše zajedl kouskem masa a já z něj vytáhla červeně ocumlaný prst.

A tak jsem se stala v jeden krásný, jarní, jak malovaný den adoptivní mámou konipáska a jelikož mám v říši zvířat slabost pro holky, konipásek, nekonipásek, pojmenovala jsem ho Barborka.

 

Barborka dostala hezkou klec z půdy a já jsem půl dne strávila s prstem v Barborčiném žaludku a krmila ji, ta při tom vydávala šťatné zvuky a mávala křidélky, viditelně se mnou byla spokojená a můj ukazováček už nebyl jenom ocumlaný, ale i vysátý a začal dostávat hezkou zdravě červenou barvu ne jen při krmení, ale napořád.

 

Barborka měla velký apetit a byla velký jedlík, za čtyři dny vypadala jak tenisový míček a za čtrnáct dní, jak tenisové míčky dva a já začala vážně uvažovat nad pravým Barborčiným původem.

Mezitím jsem ji našla na křidélkách světle modrá pírka a její podivné zvuky se proměnily v jasné syté krákání.

 

,,Houbelec, konipas, vždyť je to straka, straka je to!" už jsem to věděla přesně.
Musím dodat k jejímu původu, že Barborka byla nejinteligentnější ptáče, co jsem kdy poznala, kde se na ni hrabali veškeří vzácní papoušci.

Kupovala jsem jí psí konzervy, milovala je a když jsem stála mezi dveřmi, vytáhla jsem z tašky konzervu a z dálky jí Barborce ukazovala.

Páni, to bylo radosti!

Poskakovala po kleci a celá natěšená třepala křidélky, v kleci už totiž nebydlela, jelikož se tam vrátky nevlezla. Párkrát jsem ji tam ještě skusila nacpat, ale zachytila se zobáčkem klece, roztáhla křídla a nebylo možno jí do klece narvat, aniž bych jí něco nezlomila.

 

Takhle bydlela hezky nahoře na kleci, která byla na okně, tím pádem věděla vše, co se na zahradě šustne a taky měla na očích mě a hned u kuchyňské linky. Víc nepotřebovala. Byl to její svět.
Jenom jsem navečer klícku nadzvedla, Barborku do ní šoupla a hezky jsem jí strčila ven do chodbičky.

 

Ráno tam ze začátku krákala a budila, ovšem přehozená deka přes klec zajistila klid. Později nešpitla ani bez deky.

Byla zkrátka dobře vychovaná a já jako její máma se patřičně dmula pýchou.

 

Ve chvílích volna jsem jí navlékala dlouhé korálky na šňůrkách, s kterými si dovedla hrát celý den, protahovala si je z klece a všelijak zamotávala do drátů, hlavně ty lesklé a já je pak pracně odmotávala, jen proto, aby je mohla znovu namotat.

A když jsem jednou v kuchyni umývala nádobí, Barborka zamávala křídly a vzlétla. Kupodivu to mělo být asi na mou hlavu, ale pravděpodobně se netrefila, vlétla do květináče nade mnou, který spadl i s ní a minul mne jenom o fous.

Potom byly už její lety dokonalejší, uměla kroužit kuchyní a znovu přistávat na mé hlavě, kde měla chuť na skalpování mých vlasů a žužlání mých ušních lalůčků.

 

Schválně jsem jí nechávala na stolku a kdekoliv jinde zmačkané alobaly od bonbónů a čokolády, potom jsem ji tiše sledovala a vždy zahlédla podivný lesk v oku.

Alobaly byly okamžitě odcizeny a přeneseny rychlostí blesku na vršek klece.

Tam je zastrkávala přes mezírky dovnitř až všechny popadaly na dno klece.

Pak teprve byla spokojená.

Opravdu dokonalá zlodějka! To se zapřít nedalo!

 

Taky se velice ráda koupala, dala jsem jí obrovskou mísu na zadělávání těsta plnou vody, nechtěla z ní vůbec vylézt, cákala a krákala.

To bylo radosti na rozdíl ode mně, vždyť jen její rozpětí křídel už bylo čtyřicet centimetrů a já začala uvažovat, že Barborka mě jednou opustit musí, za prvé nevleze se se mnou do tohoto malého bytečku a za druhé, bude potřebovat volnost.

 

Jeli jsme na chatu.

Barborka trůnila v kleci vzadu v autě.

Měla jsem vymyšlený plán. Na chatě jsem ji postavila s klecí přímo před okno, před Kalinu, abych na ni hezky viděla.

 

První den Barborka z klece vůbec neslezla, já ji přestala krmit rukama a všechno jsem jí dala hezky do misečky, vůbec se nepohnula a prapodivně tam skřehotala a kdybych rozuměla řečí zvířat, tak bych věřila, že to jsou nadávky určeny na mou adresu.

Na noc dostala do klece misku s jídlem a já ráno k mé radosti zjistila, že z misky hodně ubylo.

Ale stejně, když jsem prošla kolem ní, zase křičela mávala křídélky a já zjišťovala, že mi ten můj prst v jejím žaludku zkrátka taky chybí.

 

Ale ustoupit jsem nesměla!

Nakonec nevydržela a skočila dolů z klece prozkoumávat krajinu kolem Kaliny.

První opatrně, pak běhala kolem ní, jako malé torpédo.

Chytit se nenechala a očividně ji bavilo hrát si se mnou na schovávanou,ale navečer jsem ji našla ospalou a unavenou dřímat na kleci.

A tak nám společně ubíhaly červnovým sluncem prosvícené dny a hodiny.

 

Napříští den objevila někde na zemi pro ní něco mimořádně úchvatné a zajímavé.

Vajgl od cigarety. Pak pobíhala dokolečka s nedopalkem v zobáčku a já se mohla potrhat smíchy.

Ta zvláštní a nikdy nezkrotná chuť na cigarety, se u ní nedala ovládnout a potom je sbírala kudy chodila a měla i svůj úkryt s pěkně nakupenou smradlavou hromádkou, ovšem ze zobáčku už vajgla nevyndala.

Tak nic Barborko, ty od nás nechceš, zabydlela jsi se za Kalinou.

Přes den jen sedíš a koukáš po mě, musíme na procházku, snad odletíš do lesa a vrátíš se k volnosti.

V duchu jsem prosila.

 

Vykročila jsem po louce, po pravé straně bezový háj, lemovaný divokými třešněmi.

Šla jsem schválně pomalu, po očku se na ni dívala a ona asi dělala to samé, protože najednou mi nad hlavou zašuměla křídla a Barborka seděla přede mnou na bezu.

Šla jsem dál a ona pokračovala v mých krocích, ovšem po keřích bezu a divokých ptáčnic.

Když jsem došla nakonec, zamířila jsem doprava k třešňové aleji, abych se mohla vrátit nazpátek.

Barborka přelítla na třešeň a hezky pak hopsala z jedné třešně na druhou, a až k chatě.

Asi jsem ji s tou volností přecenila, kdepak ta sama vzlétnout do lesa.

 

A tak to následovalo celých kouzelných čtrnáct dní strávených mimo město.

Dopoledne hrátky se špičky nedopalků a odpoledne procházky.

Nakonec už byla tak chytrá, že od poslední třešně, vletěla sama do chaty a tam mě na stole křiklavě vítala.

,, No, nic, někdo venčí psa, já venčím straku!"utěšovala jsem se.

Čtrnáct dní dovolené uběhlo neuvěřitelným tempem a já si zase v kleci odvážela Barborku domů zpátky do města.

 

Potom jsem už jenom pozorovala hejna strak, kde se shromažďují a kde ve městě žijí. A bylo jich celkem dost.

Jedno jsem měla vytipované, jen jsem to musela provést.

Přijela jsem autíčkem k jednomu paneláku, Barborku vytáhla ven z klece a přitiskla blíže k sobě, nevydala ani hlásek a já otevřela dveře paneláku a začala stoupat po schodech výš a výš.

 

Cítila jsem jenom, jak ji s každým schodem srdíčko tluče o něco víc.

Hladila jsem ji po hlavičce, abych ji uklidnila a ona stále mlčela.

 

Otevřela jsem dveře bálkónu.

Stála jsem tam bez hnutí a koukala se na hejno strak přede mnou a tiše se modlila, ať ji přijmou mezi sebe.

Zavřela jsem oči a přistoupila k zábradlí, hladíc jí pořád hlavičku a ona ani nepípla, jen to srdíčko tlouklo jak na poplach.

 

Natáhla jsem ruce v kterých jsem ji držela dopředu a pustila.
Za chvíli jsem otevřela oči a viděla Barborku, jak roztáhla nad zemí křídla, zakroužila, a jemně usedla kámen do trávy a pak se mi už z očí navždycky ztratila.
Seběhla jsem schody dolů, nastartovala auto a rychle dojela domů, utíkala doma k oknu a otevřela ho dokořán.

 

 

Moje Milá Barborko!

 

 

Vždycky se ke mě můžeš vrátit, protože ten, kdo ztratí jednou domov, je už navždy vyděděnec  a já před tebou to okno nikdy, ale nikdy nezavřu!

 

 

*

 

 

Často takhle jezdím a když přede mnou vzlétnou do vzduchu straky, tito nádherní a chytří ptáci, vždy zastavím a dívám se na ně dokud mi nezmizí z pohledu a potom uvažuji.

 

 

Možná, možná, že tamta byla zrovna ona...

 

 

PS: Kdyby jste náhodou našli nějakou straku, beru jakoukoli.

Adresu pošlu, teď už si ji mohu dovolit.

 

 

*